Když Layla četla dopis s královskou pečetí, upřímně zaváhala.

Na jednu stranu, svátek luyi se sněhem by mohl být zajímavý.
Na druhou stranu by tam byla její sestra, která vlastně dokázala všechny plusy změnit na mínusy.

Nijak s ní netoužila slavit svátek luyi. Už si ho dost protrpěla v dřívějších letech.

Navíc, nemohla nechat město bez dozoru. Narozdíl od třeba jejího otce, s milým úsměvem vyhnala z paláce všechny rádce, které měl. Nevěřila jim-vždycky se na ní dívali jako na něco míň, jako na někoho, koho můžou bez problémů ovládat.

Jak uspokojující bylo to překvapení v jejich tvářích, když je propouštěla.

Takhle však neměla nikoho, kdo by za ní v době její nepřítomnosti vládl.
Skoro si dokázala představit, co by jí na to Arcalima řekla.

Musíš si někoho vzít, Laylo.

Layla si v duchu odfrkla. Její sestra jí do toho nutila už nějakou dobu a Layla se nehodlala podřídit. Aspoň zatím. Věděla, že jako Vládkyně musí zplodit potomky, aby po ní někdo vládl, ale to neznamenalo, že to musí být sotva pár let poté, co se dostane k moci.

Nechala dopis na stole-rozhodla se na něj neodpověděl, však Arcalima sama nemůže doufat, že by Layla přijela.

Vyšla ze svého pokoje a sloužící, kterými se to na chodbách jen hemžilo, jí spěšně ustupovali z cesty.

Jen na ně kývla a vyšla z paláce do města, kde to taky bylo plné vlků, kteří nakupovali dárky na svátek luyi, jídlo a výzdobu.

Neměla svátek luyi ráda, nikdy nepochopila jeho význam a Arcalima v tu dobu byla ještě otravnější, než obyčejně. Co však opravdu milovala, byla všechna ta výzdoba a jídlo!

V Pralese se svátek luyi slavil trochu jinak, než třeba v Ledové zemi nebo Blackstaru.

Jelikož tady nesněžilo, neměli potřebu zdobit okna papírovými vločkami nebo věšet na ploty zlaté a stříbrné hvězdy. Pralesní vlci se dali do mnohem originálnější výzdoby.

Zdobili své domy nejrůznějšími květinami nejneobyčejnějších barev-tyhle časy často vznikaly nevyřčené souboje se svými sousedy o to, kde bude mít zářivější a viditelnější dům.

Některé domy připomínaly hladké skály, ze kterých vytékal zurčící vodopád, jiné byly tak pokryté liánami a květinami, takže vypadal, jakoby vyrostl ze země.

Někteří však byli ještě šílenější. Viděla dům, který někdo zdobil tak, aby vypadal jako z perníku a dalších sladkostí. Nebo viděla dům celý ze sněhu, u kterého si hrála vlčata majitele a ostatní vlčata stojící za plotem je závistivě sledovala.

Vlci z Rablestu si zvykli, že spoustu vlků navštěvuje v těchto časech jejich město, protože zvěsti o originální a nezvyklé výzdobě se roznesly široko daleko. Proto toho značně využívali-každý rok byla výzdoba šílenější a šílenější a zboží ve stáncích dražší, stejně jako ubytování v různých hostincích. Někteří vlci dokonce vybírali vstupné, aby se ostatní mohli podívat do jejich vyzdobených domů.

Čím déle Layla šla, tím víc kráčela do méně zdobené části Rablestu, kde žili chudší obyvatelé.

I tady si dali s výzdobou záležet, ale nebylo to tak šílené jako v jiných částech města a oproti nim jejich domy vypadaly obyčejně a všedně.

Layla ani nevěděla, kam jde. Často se takhle procházela ve městě, měla to ráda.

Když sešla z hlavní cesty a zabočila za roh, ocitla se před velkým, kamenným domem s mnoha okny a širokou zahradou, na které pobíhalo několik vlčat nejrůznějšího věku.

Layla se zastavila a přejela pohledem po ceduli ozdobené červenými květinami, jejíž okvětní lístky vypadaly jako půlměsíčky.

Sirotčinec u Půlměsíčky.

Layla ten dům znala a ti vlci uvnitř znali jí. Uvědomila si, že sem sice nešla vědomě, ale něco jí zde navedlo.

,,Vládkyně Layla!" Vykřiklo jedno vlče, které si jí všimlo první.

Layla si tu malou, fialovorůžovou vlčici pamatovala. Byla zde teprve od minulého roku a nevydržela chvíli v klidu. Pořád něco zkoumala, žvanila i když její řeči nikdo nechtěl slyšet a uvítala každou možnost, když mohla vyrazit do města.

Ostatní sirotci se na ní podívali a pak začali nadšeně poštěkávat a výt.

,,Layla, Layla!" Křičeli radostně.

Layla si pobaveně odfrkla a došla k brance. Ze dveří sirotčince přiběhla Půlměsíčka, která chtěla vědět, co způsobilo ten rozruch.

Když spatřila Laylu před bránou, uklonila se tak, jak to jen na staré nohy dokázala a pak štěkla na vlčata, aby byla zticha.

Otevřela Layle a se skloněnou hlavou řekla: ,,Ráda vás vidím, Vládkyně Laylo. Co vás sem přivádí?"

,,To co vždycky," řekla Layla.

Půlměsíčka zvedla hlavu a vděčně se na ní usmála.

,,Jooo!" Začala křičet vlčata a úplně ignorovala, jak po nich Půlměsíčka vrhla nesouhlasný pohled.

Layla tenhle sirotčinec navštěvovala už několik let. Mimoděk si vzpomněla, jak tu byla poprvé.

🎄🎄🎄

Layla letěla nad městem, slzy zlosti jí sušil vlhký vítr.

Na cestě pod ní bylo prázdněji než obyčejně-sem tam viděla nějaký pár procházet se po nočním městě nebo vlky, kteří se chtěli pokochat krásou ozdob v Rablestu, ale jinak bylo všichni schovaní ve svých domech, se svými blízkými.

Layla by s nimi měla být také. Se svým otcem a svou sestrou.

Ale copak to dokázala, když s ní všichni mluvili jako s nějakou podřadnou bytostí?

Ještě před chvílí natěšeně seděla vedle své sestry a s rozzářenýma očima sledovala tu obrovskou hromadu dárků před nimi-skoro dosahovala stropu. Mnoho z nich bylo totiž i od obyvatel města a sloužících.

Jejich otec jako vždy přistoupil k hromadě a podával jim dárky podle jmen.

Layla nedočkavě čekala, ale nálada jí čím dál víc klesala, když viděla, že Arcalima dostává jeden dárek za druhým a ona ani jeden.

Layla nevěřícně sledovala, jak se hromada zmenšovala a kolem Arcalimy se válelo spoustu krabic a papírů. Vypadala rozpačitě. ,,Není to trochu moc?" Ptala se nejistě. ,,Měli si to nechat."

Jejich otec se na ní laskavě podíval. ,,Poddaní svou budoucí Vládkyni milují, stejně jako ty miluješ je. Chtějí ti to nějak dát najevo," vysvětlil.

Layla se odvrátila a podívala se na svou smutnou hromádku dárků. Stáhlo se jí hrdlo a ona se musela hodně soustředit, aby nezačala brečet zlostí nad tím, jak všichni milují Arcalimu.

Layla se zvedla a řekla: ,,Jsem unavená. Asi půjdu do pokoje."

,,Ale-" začala Arcalima, ale Layla už vyšla z místnosti a vyrazila chodbou do svého pokoje.

Zpoza dveří do pokojů služebnictva však zaslechla spoustu hlasů a mimoděk se do nich zaposlouchala.

,,Dala jsem Arcalimě ten nejkrásnější náhrdelník, co jsem měla"
,,A ta druhá?"
,,Layla? Pche. Co ta kdy udělala pro nás?"

Layla zlostně zavrčela a k její ještě větší zlosti se jí zrak zamlžil.
Přidala do kroku, ale slova sloužících, která se ozývala skoro ze všech dveří, na ní neodbytně dorážela.

,,Doufám, že Layla nedostane nic! Nezaslouží si to!"
,,Přesně. Jednou jsem uklízel její pokoj a ještě mě seřvala, že jsem dal její věci na jiná místa, kde byla."

,,Podívej se na ní a Arcalimu! Jak je možné, že zrovna ty dvě jsou sestry? Jsou jako noc a den!"

,,Arcalima je tak milá, hodná a spravedlivá a Layla se chová jako rozmazlený, namyšlený fracek!"

Layla vyběhla na balkón, který se nacházel v kuchyni, kde to ještě teď vonělo svátečním jídlem. Přeskočila zábradlí a řítila se přímo dolů na nádvoří.

Skoro to vypadalo, že se chystá ukončit svůj život, ale těsně nad zemí si nechala nárůst bělostná křídla, která se zatřpytila v měsíčním světle, prudce s nimi mávla a vystoupila k obloze.

Přeletěla rozlehlé pozemky paláce a ocitla se nad městem.

Po nějaké době plachtění, kdy v duchu proklínala Arcalimu a všechny ty sloužící, sletěla dolů do ulic a nechala křídla zmizet.

Procházela se v částech Rablestu, kde ještě nikdy nebyla-domy tu byly oproti těm v blízkosti paláce až směšně málo ozdobené.

Layle bylo celkem jedno, kde je. Chtěla jenom být pryč.

A tak se poprvé ocitla před bránou Sirotčince u Půlměsíčky.

Dívala se na tu vysokou budovu, která byla ozdobená barevnými světélky-to bylo pro Laylu docela neobvyklé, takhle se zdobilo například v Blackstaru či Ledové zemi. Nebo to aspoň slyšela. Nikdy tam nebyla, kvůli válce.

Postávala u brány, zatímco se zaposlouchala do smíchu ozývajícího se zevnitř, když v tom se dveře se skřípěním otevřely a na pozadí světla se objevila nějaká vlčice.

Layla ztuhla, ale než stačila cokoliv udělat, třeba se schovat, vlčice přišla blíž. Byla už viditelně stará a měla tmavě modrou barvu se vzory malých, stříbřitých půlměsíců.

,,Chudinko, co tady děláš?" Zeptala se vlčice ustaraně. ,,Žádné vlče by se o svátku luyi nemělo potulovat na ulici. Kde máš rodiče?"

Layla zaváhala. Ta vlčice jí očividně nepoznala, čemuž se ani nedivila. Modrá barva a zlaté oči nebylo nic neobvyklého.

Chtěla jí říct, že je z paláce a je druhou dcerou Vládce, ale zasekla se.

Momentálně se vůbec jako žádná urozená necítila, jen jako nechtěné vlče, které nikdo nemá rád.

,,Já nemám rodiče," řekla Layla tvrdě a podívala se vlčici, kterou v duchu začala oslovovat jako Půlměsíčka, přímo do tváře.

Půlměsíčce se po tváři rozlil chápavý výraz. ,,Nechceš jít dál?" Zeptala se. ,,Nikdo by neměl slavit svátek luyi sám."

Layla po chvíli přikývla a když jí Půlměsíčka chláchlolivě olízla hlavu a navedla jí ke dveřím sirotčince, kupodivu nebyla v pokušení jí kousnout. Ne, dostala pocit, jaký v životě neměla.

🎄🎄🎄

Ten svátek luyi patřil k nejlepším, které Layla zažila.

Nestrávila ho v paláci a její otec se mohl zbláznit, jak jí hledal, ale mezi vlčaty, kteří se nestarali o to, jestli je někdo urozený, nebo ne.

Přijali okamžitě Laylu mezi sebe a ačkoliv bylo jídlo tvrdé a dárky chabé, cítila se šťastněji, než kdykoliv předtím.

Když druhý den ráno na sirotčinec zaklepala palácová stráž s tím, že hledají princeznu, Půlměsíčka i všichni ostatní byli dost vyjukaní z toho, že mezi sebou měli Laylu.

Layla odešla do paláce, ale na sirotčinec nikdy nezapomněla a donutila svého otce, aby jim přispěl více penězi. A taky, vždycky těsně před svátkem luyi k nim zašla a nějak pomáhala.

Ale nejvíc sirotci milovali, když jim Layla něco vyprávěla.

To Layla trochu nepobírala, protože znala málo historek a většinu jen opakovala od někoho jiného, ale ta vlčata to zbožňovala.

,,Řekneš nám příběh?" Zaprosila růžová vlčice, když Layla vkročila do tepla sirotčince.

Půlměsíčka se na ně zle podívala, když viděla jejich srst a tlapy zašpiněné od bláta, kterým dělali nepořádek všude kolem.

Layla si odfrkla. ,,Jasně že jo," řekla.

Starší vlčata, která už tu nějakou dobu byla, těm mladším a novým rychle vysvětlovala, kdo Layla je a že je na ně vždycky hodná.

Laylu to zahřálo u srdce. Vlčata z tohoto sirotčince byla jediná, která jí vždy považovala za lepší, než královnu Arcalimu.

,,Takže," řekla Layla, když vkročila do společenské místnosti, kde se shromáždila všechna vlčata a nedočkavě na ní zírala. ,,Jaký příběh chcete slyšet?"

Počet slov: 1747
Nápad: WolfStories01
Za tenhle nápad moc děkuji, protože díky němu jsem mohla zakomponovat ostatní nápady do celého kalendáře lépe XD
Takže, děkuji moooc! 😁❤️