Byl tam sníh.
Oslnivě, stříbrně se třpytil, tak moc, že Pharsu skoro oslepil.
Závěje jemně rozfoukal vítr, vznesl do vzduchu několik vloček a zavířil jimi kolem Pharsy.
Ta zamrkala.

Kde to jsem?

Přímo před ní se nacházel velký, bílý altánek se čtyřmi točitými sloupy a kulatou střechou, který pod sebou ukrýval několik stolů z tmavého dřeva, překryté slavnostním ubrusem s vyšitými, zlatými hvězdami a stříbrnými vločkami. Na nich se leskly průhledné, křišťálové mísy a talíře plné nejrůznějšího jídla-od ovoce, které se pyšnilo svými zářivými barvami, přes sladkosti, jež lákaly svou příjemnou vůní, až po velké, propečené kusy masa.

Vítr zase zahvízdal a s ním se ozvalo i zacinkání malých, skleněných a barevných ozdob, které visely ze střechy altánku.

Pharsa si všimla, že sloupy jsou ozdobené barevnými, zářivými světélky a na stolech kromě jídla leží i svíčky a  jehličnaté věnce.

Naklonila hlavu na stranu a vykročila pomalu kupředu, sníh jí pod nohami příjemně zakřupal.

Studil jí do tlapek, což v ní vyvolávalo zvláštní pocit.

Už dlouho dobu nic takového... Necítila.
Její vzpomínky byly mlhavé a tak nějak... Popřeházené.

Vstoupila na dřevěnou podlahu altánku, která pod ní jemně zaskřípala a začala se procházet kolem stolů.

Proč to tu bylo? A pro koho to bylo?

,,Pharso?"

Trhla sebou a prudce se ohlédla, protože ten hlas znala. A znala i vlka, kterému patřil.

Pohled jí padl na krásného, bílého vlka s čistě modrýma očima, který se zvědavě rozhlížel po altánku, stejně jako před chvílí ona. Jeho silueta byla trochu průhledná a třpytivá a ona si uvědomila, že ta její rovněž.

,,Faramisi?" Zašeptala. ,,Kde to jsme? Co se to děje?"

Vše bylo tak zmatené. Tak málo si toho pamatovala.

Ale znala Faramise a to bylo důležité.
Faramis k ní pomalu vyrazil, jeho ladný krok budil dojem, jako kdyby se nad sněhem jenom vznášel a pak došel až k ní a přitiskl si jí k sobě.

,,Nemám nejmenší tušení," řekl upřímně, zatímco Pharsa s ohromenou radostí zaznamenala, že cítí jeho příjemnou vůni a že cizí i to, jak mu zabořila hlavu do kožichu. ,,Ale jsme spolu. To je důležité."

,,Faramisi? Pharso?"

Oba dva se ohlédli. Přímo před altánkem, kde se před chvílí objevili oni, stáli poloprůhledná Iris, stejně krásná jako vždycky a Las, který skenoval všechno pohledem, jak se snažil přijít na to, kde to sakra je.

,,Co se to děje? Pamatuji si..." Začal Las, ale pak se zamračil zmatením.

,,Taky nevíme," řekla Pharsa. ,,Ale myslím... Myslím že jsme mrtví."

Když to dořekla, vzpomněla si na bílé světlo a na třpytivou siluetu modrookého vlka, který se před ní objevil. Vzpomněla si na smích a radost, štěstí a lásku a krásu toho místa, ve kterém se nacházela. Ať se jednalo o cokoliv.

,,No... To není moc pozitivní," poznamenala Iris s úšklebkem, zatímco spolu se svým druhem se skryli pod střechu altánku.

Pharsa se rozhlédla. Kolem nich nebylo nic jiného, než sníh, který dosahoval až ke vzdálenému obzoru. Vysoko na obloze se tyčilo bledé slunce a zalévalo sníh svou září.

,,Arcalimo!" Vyjekla Pharsa nadšeně, protože ve chvíli, kdy obrátila pohled k místu, kde před chvílí stáli Iris a Las, se tam zamihotala zářivě fialová silueta. A vedle ní další, zlatovooranžová.

,,Silene!" Vykřikl Faramis stejně radostně, jako jeho družka.

Arcalima a Silen se na sebe zmateně podívali a pak na Pharsu, Faramise, Iris a Lase.

,,Co to-" začala Arcalima, ale Las zavrtěl hlavou. ,,Nesnaž se o tom přemýšlet. Nedává to smysl, ať už se děje cokoliv."

Silen s Arcalimou přišli k nim a fialová vlčice okamžitě svou kamarádku objala.
Pharsa se rozesmála. Pamatovala si, kromě toho bílého světla i Arcalimu a věděla, že to není poprvé, co se s ní v posmrtném životě setkala. Jenže ty vzpomínky byly zamlžené a neúplné, jako kdyby přes ně někdo přehodil hustý, černý plášť a tak jí tohle setkání připadalo jako první.

,,Zemřela jsi," zašeptala Arcalima procítěně.

,,No, ty očividně taky," poznamenala Pharsa. ,,Jinak by jsi tu nebyla."

,,Ehm... Kde to jsem?" Ozval se nějaký další hlas.

Všichni se ohlédli a spatřili ve sněhu stát šedého vlka se zářivě oranžovýma očima.

,,Ahoj Lokine!" Přivítal ho Silen vesele. ,,Nesnaž se nad tím uvažovat. Nikdo to tady nechápe."

Lokin přejel jejich skupinku pohledem a zamrkal. ,,Mám takový pocit, že jsem mrtvý..." Řekl pomalu.

,,To asi všichni," ušklíbla se Iris.

,,Hmmm, zkusili jste to jídlo?" Ozval se Silen, který už žvýkal nějaký zákusek. ,,Chutná to skvěle. Mnohem lépe, než sladkosti té vlkožroutky."

Všichni se zatvářili zmateně a nechápavě, s výjimkou Faramise, který zvedl oči k nebi a odfrkl si.

,,Nejez to," napomenula ho Pharsa.

Silen se zarazil. ,,Eh. Proč?"

,,Nevidíte všechny ty ozdoby? A sníh?" Řekla Pharsa a mávla ocasem, aby dodala svým slovům důraz. ,,Neříká vám to snad něco?"

Když nikdo nic neřekl, protočila oči. ,,Svátek luyi!" Prohlásila. ,,Ať se děje cokoliv, souvisí to se svátkem luyi. Takže tohle bude určitě večeře. A večeře se jí večer."

Silen se provinile podíval na už skoro snězený zákusek.

,,Mami? Tati?" Ozval se nějaký hlas.

Silen s Arcalimou se prudce otočili-na sněhu nyní stáli čtyři vlci, modrý, oranžový, fialový a fialovooranžový.

Pharsa s nakloněnou hlavou sledovala, jak se její kamarádka a její druh rozběhli k nově přítomným a silně si je k sobě přitiskli.

Pharsa měla pocit, že už je viděla, ale stejně jako u většiny jiných vzpomínek, i tahle byla zamlžená a taková zvláštní.
Silen s Arcalimou se s očima zalitými slzami podívali na své přátele.

,,Toto jsou naše vlčata," oznámila jim Arcalima.

Pharsa s Faramisem si vyměnili užaslý pohled.
,,Vlčata?" Zamrkal Faramis. ,,No... Teda... Páni."

,,Salochin, Nora, Arifas a... Lexirwa," představil je Silen a na všechny se s láskou podíval.

,,Počkat! To je Pharsa!" Vypískla modrá Lexirwa a oči se jí nadšeně rozzářily.
Pharsa cítila, že se začíná usmívat. Ta vlčice jí znala!

,,Pharsa?" Zamrkal Salochin. ,,Počkat. To znamená, že jsme mrtví. Jak dlouho? Vzpomínky mám zamlžené, ale mám pocit, že to není naše první setkání v posmrtném životě..."

,,Jídlo!" Vyjekl Arifas nadšeně, když se podíval na stoly za ostatními vlky.

Nora protočila oči. ,,Jasně. To je totiž všechno, co tě zajímá."

Lexirwa přišla opatrně blíž. ,,Co tady vlastně děláme?" Zeptala se.

,,Myslím... Myslím, že máme oslavit svátek luyi," odpověděla Pharsa. Cítila, jak se na ní z boku tlačí Faramisova teplá srst, ve vzduchu vířily vločky a byl plný úžasných vůní. Takhle živě se necítila... No, od doby, kdy zemřela.

,,Ehm. Tohle je docela divné. Nepřijde vám?" Ozval se další hlas.

Před nimi se objevilo několik dalších vlků-dva černí, jeden se zelenýma a druhý s oranžovýma očima a bílá vlčice s rudýma očima.

,,Ahojte!" Zvolal Arifas nadšeně. ,,Máme tady párty! Klidně se přidejte!"
,,Toto jsou Eilima, Sorrdan a-" začala je představovat Nora, ale to už Lexirwa radostně vypískla, vyběhla z altánku a skoro nabourala do jednoho z černých vlků.

,,Maestrale!" Vykřikla nadšeně a černý vlk pod ní se rozesmál.

Pharsa to sledovala, zatímco se jí v hrudi začínal usazovat velice příjemný pocit. Teď bylo všechno tak, jak to mělo být, věděla to. Neznala sice většinu těch vlků, ale oni se znali a byli si blízcí.
A tohle byl svátek luyi.

,,Kde to jsme?"

Nikoho nepřekvapilo, když se před nimi objevilo několik dalších vlků-tentokrát však ve větším počtu.

,,Je docela nepříjemné, být mrtvá," poznamenala zlatá vlčice. Vedle ní stál oranžovozlatý vlk, který jakoby z oka vypadl Silenovi. Ten si ho zaujatě prohlížel, jako kdyby si tu podobnost uvědomoval také.

,,Počkat. Kdo jste vy?" Zeptal se rudý vlk a změřil si je modrýma očima.

,,To je Pharsa! A Lexirwa! A královna Arcalima a král Silen a jejich vlčata a jejich přátelé!" Vykřikla nadšeně bílá vlčice s červenými spirálami na srsti a očima, které doslova svítily.

Pharsa překvapeně zamrkala. ,,To jsme tak známí?" Zašeptala.

,,Tohle je tak zmatené!" Zavrčel Salochin. ,,Co jste zač?"

,,Já jsem Asira," představila se bílá vlčice. ,,A toto jsou mí přátelé-Taris, Emalf, Ailine a..."

Nestihla to doříct, protože se k ní vrhl černý vlk s nebesky modrýma očima a v jednom kuse opakoval její jméno.

Emalf zakoulel očima. ,,Nemusíte se na sebe vrhat, sotva se uvidíte," podotkl.

Asira se rozesmála, když na něj černý vlk zavrčel.

,,Počkat... Ty jsi král Silen?" Zeptal se ten vlk, který stál vedle Taris a který byl tak podobný vlkovi, na kterého se ptal.

,,Už to tak bude," ušklíbl se Silen.

,,Páni. To je divné," zamyslel se druhý vlk. ,,Já jsem Nizar. Narodil jsem se o nějakých tři sta let později a jsem vlastně nějaký tvůj hodně dávný potomek."

,,Vlastně i můj," ozvala se Nora. ,,Byla jsem královna po svém otci."

Pharsa zatřepala hlavou. Dozvídala se až moc informací naráz. Hlavně nechápala, co tu dělali tihle vlci z budoucnosti. Ale stejně se nemohla ubránit podivnému nadšení, když viděla jak se všichni nadšeně vítají.

,,Tak divné," zopakoval Nizar.

,,Co tady vlastně děláme?" Zeptala se Ailine. ,,Vzpomínky mám... Zamlžené, takové zvláštní."

,,Neboj, to všichni," uklidnila jí Arcalima, která celou scénu taky zaujatě sledovala. ,,Myslíme si, že spolu máme oslavit svátek luyi-i po smrti. Ačkoliv vás tedy neznáme."

,,Nelvíro?" Vydechl Lokin užasle, když se vedle vlků z budoucnosti objevila čistě bílá vlčice a vedle ní několik dalších.
Pharsa odhadovala, že to budou nějací jeho přátelé z minulosti.

,,U Bohyni, co je to tady za sraz?" Zamrkal hnědý vlk se zlatýma očima. ,,Spousta nových tváří! Rád vás všechny poznávám, jmenuji se Gnolis a jsem ten nejlepší zloděj na světě!"

Ten černý vlk s oranžovýma očima, který očividně byl druhem jedné z Arcaliminých dcer, se ušklíbl. ,,Chceš se vsadit?"

,,Co... Co tady děláme?" Zeptala se Nelvíra zmateně.

,,Připojte se k nám!" Prohlásil Arifas. ,,Ať už se děje cokoliv, je tu hromada jídla, které úplně skvěle voní!"

,,Hmm, jídlo!" Přidal se k němu Emalf a vyběhl k altánku.

Jeho přátelé se na sebe zmateně podívali, ale pak pokrčili rameny a vyrazili za ním.
Začali si sedat ke stolům, zatímco Pharsa to všechno s nadšením sledovala.

Silen, Arifas, Emalf, Nizar a Gnolis okamžitě vytvořili nerozlučnou partu. Začali po sobě házet jídlo, takže brzo se všichni museli pořád ohýbat, aby je náhodou netrefil do hlavy kus dortu, nebo snad pomeranč.

Lokin se nadšeně bavil se svými přáteli, stejně jako vlčata Arcalimy a Silena.

,,Jsem tak ráda, že tě poznávám!" Vypískla Asira, která se posadila vedle Pharsy, stejně jako Lexirwa.

,,Cože? Mě?" Zamrkala Pharsa zmateně.

,,Jsi můj velký vzor," řekla Asira nadšeně. ,,A ty taky, Lexirwo. To je tak zvláštní, potkat vlčice, o kterých jsem vždycky jen četla."

Lexirwa souhlasně přikývla.

,,Fajn. Teď se cítím divně, že vás neznám. Nebo jakože, mám takový pocit, že vás znám, ale... Vzpomínky mám takové divné," pokrčila Pharsa omluvně rameny.

Lexirwě ani Asiře to očividně nevadilo a obě začaly vyprávět své příběhy.

,,Páni. Udělaly jste toho mnohem víc, než já," řekla Pharsa upřímně.

Lexirwa se na ní nevěřícně podívala. ,,To je nesmysl," namítla.

Asira rázně přikývla. ,,Vždycky jsem chtěla být jako ty!"

Pharsa se nejistě usmála. Bylo to tak... Zvláštní.

,,Ehm. Nerušíme?" Ozval se další hlas.
Slunce už se přibližovalo k obzoru, altánek vrhal na sníh dlouhý stín, jako jediný objekt v dohledu a závěje se zlatě a oranžově třpytily.
A před altánkem stály čtyři osoby.

,,Laylo?" Zamrkala Arcalima. ,,Ahoj!"

Pharsa se podívala na modrou vlčici se zlatýma očima, která jí svým vzhledem trochu připomínala Lexirwu. Tu aspoň znala-sice jí nikdy neviděla, ale aspoň o ní slyšela.

Horší už to bylo s dalšími třemi, kteří jí obklopovali.

Třeba zlatobílý vlk, který se zvědavě rozhlížel.

Ale nejvíc jí vrtaly hlavou dvě bytosti, které vypadaly jako pumy. Rozhodně nešlo o vlky.

,,Cítím se značně trapně," poznamenala jedna z nich a podle hlasu Pharsa usoudila, že se jedná o samici. ,,Mezi samými vlky. Co se slaví?"

,,Svátek luyi," odpověděl jí někdo.

,,Aha! Není to ta vaše vlčí záležitost?" Naklonila hlavu na stranu.

Layla se ušklíbla. ,,Proč tu vůbec jsme?"

Arcalima se na ní podívala. ,,Abychom ten svátek spolu oslavili."

Dvě sestry se chvíli měřily pohledem. Pharsa si matně vzpomněla, že se nikdy neměly nijak v lásce.

,,No," řekla Layla nakonec. ,,Aspoň je tu to jídlo."

Vykročila k altánku a její přátelé jí následovali.

Slunce kleslo za obzor a vyšly hvězdy, následované měsícem, který zaléval sníh svým chladným světlem.

Všechno kolem nich dostalo takovou tu zvláštní, tajemnou atmosféru. Ve vzduchu lehce vířily vločky, jídlo, které provonělo okolí, osvětlovaly svíčky a barevná světélka.

Pharsa jedla, smála se a povídala si. Seznamovala se se všemi nově příchozími, poslouchala jejich životní příběhy a jedla jídlo, které nikdy nedošlo.

Objevovali se další a další vlci-většinu z nich Pharsa neznala, ale s úžasem zaznanenala svou mrtvou rodinu.

,,Seleno!" Vyjekla nadšeně, když svou sestřičku uviděla a do očí jí vyhrkly slzy.

Viděla, jak se i ostatní vítají se svými blízkými. Blízkými, které Pharsa neznala, ale kteří byli pro ostatní tak důležití, jako pro ní třeba Faramis.

,,Neměli bychom si na svátek luyi dát nějaké dárky?" Zeptal se Arifas zvědavě.

Pharsa přejela všechny pohledem. Na každé poloprůhledné tváři se leskly slzy a výraz naprostého štěstí. Všichni si povídali a smáli se a plakali. Ať se to právě dělo cokoliv, ať už bylo s jejich vzpomínkami cokoliv, všech se to hluboce dotklo.

Ve vzduchu stále vířily vločky, mihotaly se plamínky svíček, blikaly barevná světélka a sníh se stříbrně třpytil.

,,Myslím... Myslím že nejlepší dárek je ten, že jsme se mohli takhle setkat," prohlásila Pharsa silným hlasem. ,,Že můžeme být spolu."

Počet slov: 2196
Nápad: Můj
Taak... Tato povídka není nejlepší, nejdelší, nemá nejpromyšlenější příběh, ale přesto se mi líbí, protože podle mě vyjadřuje smysl Vánoc.
A to, že bychom měli být všichni spolu. A taková drobnost, jako je smrt, tomu přece nemůže zabránit.
Každopádně, já vám přeji šťastné Vánoce, ať si je užijete s těmi, které máte rádi a dostanete všechno, co jste si přáli 😁❤️
(Jo a po Novém roce bych měla zase začít vydávat Bílou vránu XD To jen tak bokem XD)