23.Luyi
Ta vlčice se jmenovala Luyi.
Málokdy si na ní pamatuje, ačkoliv díky ní vznikl svátek, který je vlky v Eldiaře tak moc milován. Nikdo vlastně ani neví, proč se tak jmenuje a jak vznikl. Je to pro ně čas, kdy si dávají navzájem dárky, který je symbolický dobrem, nadějí a láskou. Proč to tak bylo, už si nikdo nepamatoval.
Luyi žila za dob, kdy teprve byl u moci Blackstarův prapraprapravnuk. Města postupně vznikala, vlků bylo čím dál víc, vymýšlela se pravidla společnosti a tak podobně. Ještě chybělo hodně do toho, aby země dostala stejnou podobu, jakou měla například za dob Pharsy, ale už se k tomu minimálně přibližovala.
Luyi se narodila v nejchladnějším dnu tehdejší zimy.
Sněhu bylo tolik, že dosahoval vlkům skoro až k bradě, venku burácel vítr, který trhal střechy a vířil ve vzduchu další a další vločky, jež se přidávaly ke svým bratrům a sestrám, chlad a mráz byl tak silný, že by jednomu umrzl čumák, sotva by ho vystrčil ven z bezpečí svého domu. Takže ti, co dům neměli, na tom byli velmi špatně.
A přesně to se stalo Luyi. Její matka neměla domov, její magie byla slabá a neměla se jak živit. Cestovala Eldiarou, kde tehdy ještě nebylo tolik měst a snažila se nějaké najít-tam by jí snad mohli pomoct. Čekala vlčata a tak byla čím dál slabší, dokonce ani nebyla skoro schopná lovu.
Konečně dorazila do města-do mladého Blackstaru, kde tehdy ještě ani nebyly hradby a připomínalo spíš velkou vesnici, než město.
Vítr jí tahal za srst, zařezával se jí pod kůži, černou srst měla zaprášenou sněhem, už sotva dokázala pohnout končetinami. Věděla, že se musí dostat do bezpečí, aby její vlčata přežila, ale měla tak málo síly...
Vyrazila k nejbližšímu z domů, ve kterém se mihotal plamen svíčky, ale než tam stačila dojít, propadl se pod ní sníh a ona se zhroutila na zem.
Nebyla schopná se už více pohnout-a ještě k tomu, začala rodit.
Vlci uslyšeli její křik a několik jich vyběhlo ven, aby nebohou matku zachránili. Nepodařilo se jim to a stejně tak ani její vlčata-tedy až na jedno.
Třáslo se ve sněhu, černý kožíšek mu zdobil sníh, ale přesto přežilo. A jakmile se dostala do tepla domu, ke krbu a ohni, sníh se jí na srsti začínal rozpouštět a divoký třes ustal, usmálo se.
A od té doby se usmívat nepřestalo.
Luyi se pořád smála-nikdo jí nikdy neviděl smutnou, zoufalou, unavenou nebo vyděšenou. Sršely z ní všechny ty pozitivní emoce, jako kdyby ani nebyla normální vlk, ale jen nějaký velmi šťastný duch.
A co bylo ještě lepší, všechny tyhle emoce, které z ní tryskaly na všechny strany, byly nakažlivé. V její přítomnosti se prostě nikdo nemohl cítit špatně, nikdo nemohl mít strach, nikdo se nemohl cítit zoufale a špatně. Prostě to nešlo.
Ne vedle bytosti, která zářila jako slunce, vlastně ještě jasněji a ani si to neuvědomovala.
Luyi brala sama sebe jako úplně normální, obyčejnou vlčici a úplně ignorovala fakt, že většina vlků není takhle veselá, milá a přátelská. Dávala všem drobné dárky, když si někdo něco přál, pokoušela se mu to splnit.
Dcera od sousedů měla ráda jednoho vlka. Ten vlk zase miloval knihy, ale četl jich jen pár, protože tehdy jich tolik nebylo.
Luyi se díky své povaze, která každému učarovala, vyrazila do paláce a tak dostala nějaké knihy. Pak je darovala tomu vlkovi s tím, že mu je dala dcera od sousedů. A od té doby byli spolu.
Nebo se doslechla o sirotkovi, který byl vyhozen ze sirotčince, protože údajně zabil jednoho ze svých přátel-Luyi se s tím sirotkem potkala a z jeho vyděšeného hlasu a upřímného pohledu poznala, že tento vlk by nebyl schopen někoho zabít. Dala se do pátrání a díky své neodolatelné povaze, která prostě ostatní nutila se jí se vším svěřit, zjistila že je to jeden za zaměstnanců, který neměl svou oběť rád a tak jí zabil a aby to nebylo podezřelé, hodil to na někoho jiného.
Dalo by se říct, že Luyi byla dokonalá ve všech ohledech. Přátelská, milá, veselá, vtipná, pomáhala i těm, které neznala, vždycky měla radost ze života, stačilo jí to co měla a všichni jí milovali.
Všichni... Až na jednoho vlka.
Dalo by se říct, že byl jejím protikladem.
Krásná, hustá bílá srst a naprosto odlišná povaha. Vlci v okolí ho neměli rádi, byl mrzutý a nepřátelský, radši ostatním ubližoval a s nikým nenavazoval dobré vztahy.
A Luyi si toho všimla. Byla takový živý radar na všechny špatné emoce-kdo ví, třeba to byla její magie, protože žádnou jinou nikdy neprojevila. Všimla si, že ten vlk-jehož jméno je neznámé, proto mu můžeme říkat Bezejmenný-je přesným opakem jí samotné, že nemá radost ze života, že by nejraději všechny zabil.
A proto se do něj zamilovala. Ostatně, Luyi milovala všechny a všechno-milovala zimu a sníh, který vířil ve vzduchu, milovala podzim s jeho barevnou přírodou, milovala léto s jeho teplem a jaro s tolika květy a vůněmi. Milovala svou rodinu, která se jí ujala, každého ve městě, od toho nejmenšího vlčete přes toho nejstaršího vlka.
Ale nic z toho se nedalo srovnat s tím, co pocítila ve chvíli, kdy se podívala na na bílého vlka s krvavě rudýma očima, které jí zlostně probodl pohledem a vypadal, že by jí nejradši zabil.
Byl tak jiný než ona, tak odlišný a ona věděla, že s ním by vznikla rovnováha-dobra a zla, světla a tmy.
Chtěla s ním navázat kontakt, chtěla se s ním začít bavit, ale on na ní jen zavrčel, otočil se a odešel do svého domu.
Luyi se však nevzdávala-a poprvé za svůj život, o něco požádala ostatní.
Město jí ochotně vyhovělo-Luyi toho pro ně tolik udělala! Chtěli jí to aspoň částečně oplatit.
Stalo se to přesně v den jejích narozenin, když Luyi a spolu s ní spoustu vlků z města, vyrazilo k domu Bezejmenného.
Vločky lehce poletovaly ve vzduchu, jemné závěje, které se třpytily v měsíčním světle, jim křupaly pod nohami a chladivý větřík jim rozevlál srst, šeptal a ptal se, kam jdou a co chtějí dělat.
Jdeme navštívit Bezejmenného, odpovídali na jeho šeptané otázky.
Dům Bezejmenného byl černý. Lépe se to popsat nedalo-byl smutný a celý zbarvený v černé barvě.
Luyi pro něj chtěla udělat něco hezkého, něco čím by ho potěšila. Prostě se zachovala tak, jako celý život.
A spolu se svými přáteli mu ozdobila celý dům. Na dveřích visely věnce z jehličí, ze stropu zase hvězdičky z pravého zlata a stříbra. Všude zapálili svíčky, aby trošku osvětlili tu chmurnou atmosféru, která uvnitř panovala a jednoho vlka s magií světla napadlo, vytvořit malá, barevná světélka, jako světlušky. A to nebylo všechno-v jídelně přichystali velkou hostinu, plnou sladkostí, masa, salátů a všeho možného. Lépe by snad nemohl jíst ani král. Do rohu postavili drobné dárky, kterými každý přispěl a pak čekali, až se Bezejmenný vzbudí.
Sešel ze schodů, jeho tiché kroky se rozléhaly domem.
Určitě musel vidět výzdobu na schodišti a světlo, vyzařující z dolní místnosti. Přesto nic neřekl, neřekl nic, dokud nebyl úplně dole.
Pomalu se rozhlédl po svém domě a pak se podíval k jídelně, ke stolu, jenž se skoro prohýbal pod nánosem jídla a u kterého seděla hromada vlků se zářivými úsměvy. A v jejich čele byla Luyi, rozzářená a nadšená.
Bezejmenný zareagoval kupodivu kladně. Přijal všechny dárky se zdvořilým poděkováním, pochválil jim výzdobu a najedl se s nimi. Po celou dobu s nimi uvolněně diskutoval a Luyi cítila, jak v ní roste naděje a štěstí. Nikdy dřív se tak necítila-vždycky měla dobrý pocit, když pro někoho udělala něco opravdu dobrého, ale tohle se tomu nemohlo rovnat.
Zapomněla však, že ten vlk, Bezejmenný, byl jejím pravým opakem.
Takže uměl lhát a uměl se přetvařovat.
Když všichni začali odcházet, poprosil Luyi, aby na chvíli zůstala. Cítila se, jako kdyby jí v břiše šimralo hejno motýlů.
Nedopadlo to tak, jak by si Luyi přála.
Vrátila se domů zraněná, srst na mnoha místech vyškubanou a pokrytou krví, dokonce jí ukousl kus ucha. Vlci byli zhrození a i když jim Luyi říkala, že to nebyl Bezejmenný, oni jí neuvěřili.
Protože ona neuměla lhát.
Vydali se pro pomstu, protože kdo se opovážil ublížit tak čisté a nádherné bytosti, si nezasloužil žít. Jenže jeho dům byl prázdný, všechny ozdoby rozbité a nikdo v něm nebyl. Jen chlad a pach krve, strachu a zla.
O něco později Luyi zjistila, že čeká vlčata.
To jí vlilo novou krev do žil. Od chvíle, co jí Bezejmenný ublížil, byla vyplašená, tichá a nervózní ze všech a ze všeho. Skoro jakoby ztratila důvěru v ostatní.
Vlčata pro ní byla jako dar z nebes-někdo, komu může věřit a koho může milovat.
Ostatní vlci se k nim nestavěli zrovna přátelsky-jejich otcem byl Bezejmenný, který tak hrozivě zranil Luyi. Ale ona si stála za svým a nehodlala se svých vlčat vzdát.
Ta vlčata jí přivedla do hrobu. Když je rodila, zemřela při tom-ve stejný den, jako tehdejší král.
Celé město truchlilo a naříkalo nad tím, co se s dobrou Luyi stalo. Nesnášeli Bezejmenného za to, že provedl něco tak ohavného, že způsobil smrt té nejúžasnější vlčice, jakou kdy svět poznal.
A jejich vlčata-napůl bílá, napůl černá, s očima rudýma jako krev-pro ně byli připomínkou Luyiny smrti.
Ještě ten den je odnesli daleko od města, do nejhorší zimy a mrazu a nechali je umřít ve sněhu.
Od té chvíle začali slavit svátek luyi-zdobili si domy a dávali si navzájem dárky, snažili se být hodní tak, jako byla Luyi celý svůj krátký život.
Za ta léta, která uplynula, už si nikdo nevzpomněl na Bezejmenného nebo na jeho vlčata. Vlčata, která měla zemřít ve sněhu a ledu, mrazu a krutém větru.
Jenže vlčata přežila. Přežila, protože se narodila v den, kdy zemřel král-král, v jeho duši dřímala Magie, jež začínala toužit po pomstě. Vlci jí začali považovat jen za bájnou, vymyšlenou bytost a ovládali své, drobné magie, jak se jim zachtělo.
Magie měla být rovnováhou mezi svými sestrami-dobrou Mocí a zlou Temnotou.
Stejně, jako to bylo s vlčaty dobré Luyi a zlého Bezejmenného.
Ve chvíli, kdy král zemřel, opustila jeho tělo a přemístila se do jiného-jiného, které vyhovovalo jejím potřebám, jejím touhám po pomstě. Do prvorozeného vlčete Luyi a Bezejmenného, které patřilo k prvním Ostiovým a které díky Magii dokázalo zachránit své sourozence.
Ale to už je jiný příběh...
Počet slov: 1723
Nápad: Víc lidí
Tady vás taky víc napadlo, že bych mohla napsat něco o tom, jak vznikl svátek luyi XD Tadááá! XD
Lehce krvavý, lehce depresivní a taky lehce odkrývající minulost Ostiových 😏
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top