Alogassa běžela, co jí síly stačily, sníh jí odlétal od tlap a ona se jím co chvíli propadala.

Potřebuju se někam chovat! Pomyslela si.
Svět poskakoval spolu s ní, špatně v něm rozeznávala jakékoliv objekty, dech měla zrychlený a hlasitý, na krku jí chrastil kostěný náhrdelník.

Hloupé, ledové pláně! To tu není nikde nic, kde bych se mohla schovat?!

Slyšela za sebou rozzuřené vytí a rozčilovalo jí, že to pořád nevzdali.

Byla rychlejší než oni, ale jí už začínaly docházet síly a ona už se o vlcích stihla poučit dost na to, aby věděla, že jsou možná pomalejší, ale vytrvalejší. Dřív nebo později jí doženou.

Kdyby tu aspoň bylo něco, kam by se schovala! Zatím měla štěstí, protože jí nepronásledovali s tou jejich obrovskou, létající věcí, ze které shazovali nějaké předměty, jenž vybuchly na místě, kde spadly. A nebo, že mezi těmi vlky nebyl někdo, kdo by měl magii působící i na větší vzdálenost. Ale neměnilo to nic na tom, že už jí začaly docházet síly a že jí čekala krásná vyhlídka na to, jak jí roztrhají na kusy. Začínala si říkat, že v Říši posledního měsíce to nebylo zas tak hrozné.

Alogassa by se jim v jiné situaci postavila, byla přece stínotkladlena-a velmi mocná, uměla kromě stínu ovládat i samotnou temnotu.

Jenže mezi těmi vlky byli dva, které by Alogassa ve své zemi považovala za světlonoše. Ti na ní narazili jako první a zaútočili na ní svou magií, která tu její hladce převálcovala. Podařilo se jí utéct, ale teď je měla v patách a nedokázala se jich zbavit.

Skrývala se a prchala před vlky Eldiary-tak se totiž ta země jmenovala, aspoň podle rozhovorů, které sem tam zachytila-už dost dní. Skrývala se v Lávové zemi, která byla podobná Říši posledního měsíce, takže to pro ní bylo aspoň trochu známější. Zprvu byla nadšená-cestovala s jednou skupinkou vrahů, kteří napadali pocestné vlky a všichni si to náramně užívali.

Pak se od nich ale oddělila, protože v jejich malé smečce začínalo docházet k soubojům a ona nechtěla přijít o život. Bylo dobře, že to udělala, protože o pár dní později je nalezla ležet ve velkém, ohořelém a krvavém kráteru, jejich těla skoro nebyla poznat.

A tak se potulovala sem a tam, utíkala před vlky, skrývala se před těmi létajícími věcmi a začínala mít strach z téhle nové, nepřátelské země.

Po nějaké době se dostala do těchto zasněžených plání, které jí zase připomínaly Říši šestého měsíce, její bývalý domov. Domov, který jí byl tak důvěrně známý, než... Než se to stalo a ona byla vykázaná do Říše posledního měsíce.

🎄🎄🎄

Říkalo se tomu Den Věčného úsvitu a prý se tehdy narodila Yellone-první lvice s magií a zakladatelka dnešní společnosti.

Den Věčného úsvitu nastával jednou za rok uprostřed léta a slavilo se při něm narození Yellone. V té době byli nebešťané ještě arogantnější, než obvykle. Byl to přece svátek jejich předchůdkyně a jejich magie byla ta, která se objevila jako první.

Často v tomto období proto vznikali hádky mezi nebešťany a světlonoši, kteří opakovaně tvrdili, že oni, kteří mají tu nejlepší magii-od samotné matky bohů-byli určitě první.

Takže místo toho, aby všichni oslavovali, stejně vznikali jenom hádky.

Co však bylo důležité, byla skutečnost, že nebešťani byli natolik arogantní, že se rozhodli zakázat slavení Dnu Věcného úsvitu stínotkalcům.

Těm se to přirozeně nelíbilo-tenhle svátek se vázal k období klidu a pohody a když jim ho někdo vzal a vyloženě jim zakázal ho slavit, naštvalo je to. A co víc, bylo to zakázáno pouze jim a nikoliv ostatním lvům.

Stínotkalci však byli v početní nevýhodě a tak přecejen s reptáním poslechli. Ale ne úplně.

Vymysleli si vlastní svátek, který slavili o přesný půl rok později, konkrétně uprostřed zimy.

A nazvali ho Den Věčné temnoty.

Tento svátek byl mezi stínotkalci jedno z nejstřeženějších tajemstvích, protože nebešťanům a světlonošům se nelíbil. Tvrdili, že i samotný název je výsměch bohyni slunce a bohyni větru.

Stínotkalci proto nepořádali bouřlivé slavnosti, jako nebešťané v Den Věčného úsvitu. Nehulákali to z oken a nezdobili své domy bílými květinami a vyrobenými ornamenty větru a slunce.

Bylo to skromné a tak nějak soukromé.
Ale bylo to jejich.

Alogassa ten svátek milovala už jako malé lvíče. Žila s matkou v Říši šestého měsíce, což bylo dosti neobvyklé, vzhledem k tomu, že obě byly stínotkadleny a ty žily především v Říši čtvrtého, pátého nebo osmého měsíce.

Taky na ně obyvatelstvo nepohlíželo zrovna pozitivně, brali je jako nevítané škůdce, které nelze vypudit.

Alogasse to bylo jedno, stejně málokdy vycházela z domu. Ani do školy nechodila, protože jí tam nepustili, takže jí matka učila doma, když zrovna nepracovala-ať to znamenalo cokoliv.

Alogassin svět byl složený pořád z toho samého. Dny se opakovaly a splývaly spolu, takže si nepamatovala jednotlivé detaily.

Proto byl mezi nimi Den Věčné temnoty jako oslnivý výbuch.

Její matka vždycky zdobila dům-jenom zevnitř, přirozeně-a dávala si s tím hodně záležet.

Alogassa jí vždycky ráda pomáhala.

,,Na co je fyenfetta?" Zeptala se zvědavě, když viděla jak její matka věší nad dveře voňavou, namodralou bylinku s drobnými, kulatými lístky.

,,Aby zahnala všechno zlo od našeho domu," odpověděla jí matka.

Jejich dům byl celý provoněný nejrůznějšími bylinkami. Sloužily k zahánění zla, nepříjemností, nemocí, ale taky k uklidnění a zpříjemnění jinak ponuré domácnosti. Matka milovala rostliny-jenže kvůli tomu, že byla stínotkadlena, to všem bylo ukradené.

,,Aha. No... Sousedi říkali, že fyenfetta je zlá bylina, která svou omamnou vůní očaruje své oběti a používají je jen zlí lvi," zamumlala Alogassa.

Černá lvice se na ní podívala. ,,Jsou to hlupáci," prohlásila bez ostychu. ,,Neví o bylinkách vůbec nic! Vždyť pomalu ani neumí číst. Neposlouchej je."

Alogassa přikývla, ale sklonila hlavu a uhnula pohledem. Sousedi také říkali, že ona a její matka jsou ti zlí lvi a že dnes budou slavit ten svůj hrozivý svátek, který zapíjí krví a zají syrovým, lvím masem.

Alogassa se však neodvážila před matkou tohle zmínit, protože by si ještě usmyslela, že půjde ty sousedy poučovat a to bylo naprosto k ničemu. Radši, ať mají svůj klid.

Začínalo se stmívat, za okny se k zemi lehce snášely stříbřité, jemné vločky a tvořily na zemi hustou, sněhovou pokrývku. Tady nebyl sníh nic neobvyklého. V Říši šestého měsíce sněžilo pořád, údajně kvůli dávné kletbě, kvůli které se tato oblast ponořila do věčného sněhu.

Celý dům potemněl a ztichl, zatímco Alogassa se svou matkou se posadily ke stolu v kuchyni. Jediné světlo vyžadovaly speciální svíčky, které matka kupovala, ať se dělo cokoliv-jejich plamen byl temně fialový nebo modrý a zalévaly místnost strašidelnou září. Zároveň však moc hezky voněly a doplňovaly se s tou hromadou bylinek, které visely všude ze stropu a na každém nábytku.

,,Lenyo, bohyně temnoty a stínů, děkujeme ti, že nad námi už tolik let držíš svou tlapu a chráníš nás před ostrým, slunečním světlem, který by mohl rozpustit stíny. Nastal Den Věčné temnoty-noc je dlouhá jako tvoje trpělivost a chladná jako tvoje slitování nad těmi, kteří si neváží toho, co pro nás děláš," odříkávala matka a Alogassa to potichu opakovala. Nebyla to žádná oficiální modlitba, každý stínotkadlec si vymýšlel svou a tu pak sdílel pouze se svou rodinou. Alogassa po očku sledovala svou matku, která měla zavřené oči a hlavu zvednutou-na tváři se jí mihotaly stíny a tlumené, tmavě modré světlo ze svíček. ,,Žádám tě o tvé požehnání, abychom ho mohly oslavit na tvou počest."

Přirozeně, žádné znamení nepřišlo, ale Alogassa už byla několikrát poučena, že bohyně nemůžou vyslechnout každou prosbu a modlitbu, kterou někdo vyřkne. Zeptala se své matky, proč se teda vůbec modlí a ona se na ní tak přísně podívala, že už se radši o něčem takovém nikdy nezmínila.

Matka sklonila hlavu a otevřela oči-podivné, tajemné napětí se rozplynulo a Alogassa se uvolnila.

Teď přicházela ta příjemná část.

Každý stínotkadlec si sám vymýšlel, jak zbytek noci stráví a matčina tradice spočívala v různých hrách.

Sklonila se pod stůl a vytáhla balíček karet. Položila je před sebe a usmála se na svou dceru, která nedočkavě poposedla na stoličce.

Hra byla jednoduchá-každá kartička měla na sobě nakreslenou nějakou bylinu a hráči museli poznat, o jakou se jedná.

Alogassa sice vždycky prohrála, protože její matka znala asi o milión víc rostlin, ale stejně to bylo zábavné, protože často vymyslela úplně hloupá, zkomolená jména.

Poté hráli ještě pár dalších her, které měly zařídit, aby Alogassa dostala hlad a pak konečně přišla ta chvíle, kdy se mohla najíst.

Znovu zasedla za stůl a nedočkavě poposedávala, zatímco její matka chystala v kuchyni jídlo.

První byla speciální, bylinná polévka, která spíš než jako polévka, chutnala jako čaj, ale Alogassa jí zbožňovala a ještě víc zbožňovala, s jakou jistotou a radostí jí její matka připravuje. Další na řadě bylo nějaké maso-většinou se jednalo o kuře, někdy však měly i rybu-pečlivě upečené a především, nádherně okořeněné, takže se obyčejné kuře proměnilo v naprostou lahůdku, která byla každým soustem ochucená výrazným kořením.

A když konečně snědly i to...

Přišel čas na Alogassinu nejoblíbenější část dne-předávání dárků. Nikdy jich nebylo moc, Alogassa byla vděčná, když dostala jeden.

Ale přesto to mělo zvláštní kouzlo, kterým si s matkou vzájemně dokazovaly, jak moc se mají rády a jak moc jim na té druhé záleží.

,,Já začnu," prohlásila Alogassa. Seskočila ze stoličky a vyběhla do svého pokoje.  Popadla dárek a ještě se podívala z okna-venku už docela hustě sněžilo, vločky proháněl vítr, který hučel a kvičel a Alogassa se naježila, když si pomyslela jaká zima musí venku být.

Rychle se vrátila zpátky do příjemně vyhřáté kuchyně, kde v krbu plápolal oheň.

Posunula před matku špatně zabalený, obdélníkový balíček a s vyčkáváním se na ní podívala.

Její matka si pobaveně odfrkla a pak drápem hladce rozřízla dárek. Pod obalem zazářila hladká, zelená plocha a matka se zmateně zamračila. Strhla obal úplně a pak překvapením vytřeštila oči, když spatřila tlustou, zelenou knihu s nápisem: Rostliny Říše posledního měsíce.

Alogassa se zářivě usmála. Věděla, že její matka touží po tom, zjistit si něco o rostlinách této nehostinné říše, protože se o ní všeobecně moc nemluvilo.
Než však stihla její matka cokoliv říct, obě dvě uslyšely nějaký zvuk.

,,Haló? Prosím! Pomozte mi!" Vykřikl někdo.

Alogassa se na matku nechápavě podívala, ale ona už utíkala ke dveřím, odkud se ten zvuk ozýval. Otevřela je, takže do domu vnikl ledový poryv větru a který s sebou přinesl bílé vločky, které se však okamžitě rozpustily, sotva dopadly na podlahu.

Přímo před dveřmi leželo malé lvíče, skoro celé pokryté sněhem, takže ani nešla vidět jeho původní, modrá srst.

Matka nezaváhala a popadla lvíče za zátylek-rychle za ním zavřela a přenesla ho před krb.

Alogassa se k němu ustaraně sehnula-celé se třáslo, srst měl promočenou, jak vločky na jeho srsti tály, oči pevně zavřené a jeho dech mělký a pomalý.

Asi stihl sotva zavolat o pomoc a pak omdlel.

Matka se okamžitě rozběhla pryč a vrátila se s nějakými dekami, kterými začala lvíčeti sušit srst.

Alogassa jí vyplašeně sledovala-ten vážný pohled v matčině tváři jí vyděsil.

,,Mami..?" Zašeptala, jako kdyby hlasitou mluvou přivolala nějaké problémy.

Matka jí nevěnovala ani pohled, jenom lvíče otočila na druhou stranu, aby mělo lepší přístup k ohni a s ním spojenému teplu.

,,Ne. Neumírej," zašeptala matka, zatímco lvíčeti zběsile drhla srst.

Alogassa zděšeně ustoupila, až narazila zády do nohy stolu.

Její matka vypadala na pozadí plamenů jako temná, nevýrazná silueta, která se skláněla nad nebohým lvíčetem a snažila se z něj vydřít duši. A přesto ho zachraňovala.

A pak najednou přestala.

V domě bylo ticho, přerušované jen praskáním dřeva-Alogassa cítila své zběsile bušící srdce, které ještě zrychlilo, když si uvědomila, že už neslyší mělký dech modrého lvíčete.

Zemřelo.

,,CO JSTE TOMU LVÍČETI UDĚLALY?" Zařval nějaký hlas, když zničehonic práskly dveře a oheň zaplápolal, jak dovnitř vnikl další poryv větru.

Alogassa vyskočila a s naježenou srstí se ohlédla na několik lvů, kteří proběhli dveřmi a nyní stáli ve dveřích kuchyně a cenili na ně zuby.

Měli na sobě železná brnění, takže Alogassa neomylně poznala, že patří ke strážím. Za nimi stáli jejich sousedi-rodinka ledostrůjců, která neměla Alogassu a její matku zrovna v lásce.

,,Přilákaly ho svou magií!" Zaječela jejich sousedka. Vždycky byla hrozně hysterická, ale milovala květiny, takže Alogassa si vždycky myslela, že by se s její matkou mohly bavit. To se nikdy nestalo. ,,Viděla jsem ty jejich černé svíčky! Vidíte, tam je mají položené! Přilákaly to lvíče, aby ho obětovaly v nějakém hrozném rituálu!"

Alogassina matka se napřímila a tvrdě se na skupinu lvů podívala. ,,To lvíče přišlo k mým dveřím, promrzlé na kost. Snažila jsem se ho zachránit, ale bylo pozdě," řekla.

Řekla pravdu.
Nic jiného než pravdu.
Přesně tak, jak se to stalo.

Jenže byla stínotkadlena, ta nejhorší z nejhorších, ta která si nezaslouží žít, ta jejíž bohyní je Lenya, která už jednou byla svými družkami odvržena, než jí zase vzaly zpět-byť s dosti pochroumanou důvěrou.

Byla stínotkadlena-a mocná stínotkadlena. Lvi se jí báli, báli se její moci. Báli se něčeho, co daleko přesahovalo je.

Alogassa si myslela, že po Kaiidině vládě, se všechno změnilo. Vždyť konečně byli stínotkalci považováni za plnohodnotné členy společnosti, nemluvě o lvech, kteří celou tu dobu museli žít v Říši posledního měsíce, protože měli magii vyhnaných bohů. To vše se mělo změnit!

Jenže teď byla na trůnu královna Calianthe. A ta stínotkalce nesnášela více, než kohokoliv jiného.

A proto...

Proto byla Alogassa svědkem toho, když na její matku skočili strážní a srazili jí přímo do krbu, takže jí zachvátily plameny.

,,NE!" Zaječela Alogassa, ale její křik zanikl v řevu její matky. Vypotácela se z krbu, ale srst jí pořád hořela a odkrývala holé maso.

Ty poslední vzpomínky byly naplněné křikem. Ohlušujícím, srdcervoucím křikem plným bolesti. Její matka-ta, která se snažila zachránit modré lvíče, která milovala květiny, která se snažila sebevíc, aby uživila svou dceru-byla odsouzená lvi, kteří si o sobě mysleli něco víc.

A tak zemřela, zemřela v plamenech tou nejhorší smrtí.

Křik a plameny, které šlehaly do vzduchu z černé srsti její matky a ozařovaly obličej vyděšené Alogassy.

To byla její nejjasnější vzpomínka na dobu, kterou strávila v Říši šestého měsíce.

Jí stejná smrt nečekala-soud rozhodl, že nemusí zemřít jako její matka, ale že jí vyženou do Říše posledního měsíce.

Malé lvíče s hrozivými vzpomínkami a znalostí v rostlinách.

Co udělala špatného? Čím si to zasloužila? Proč byla v očích ostatních ta zlá a ošklivá? Milovala, radovala se... Byla úplně stejná jako všichni ostatní.

A stejně... A stejně byla odsouzená k vyhnanství a její matka k smrti.

Byl to Alogassin poslední Den Věčné temnoty.

Už nikdy ho neslavila.

🎄🎄🎄

Věděla, že nyní zemře.

Hlasy vlků, kteří jí pronásledovaly přes Ledovou zemi, byly čím dál hlasitější.
A Alogassa byla v cizích očích znova tím, kým byla pro nebešťany, světlonoše a takzvanou urozenou společnost.

Stvůra.

Najednou se prudce zastavila, sníh jí ve spršce odletěl od tlap. Rychle dýchala a pohled upírala do třpytivé, sněhové pokrývky.

Pak zvedla hlavu a obrátila se čelem ke svým pronásledovatelům.

Věděla, že zemře.

A věděla, že zemře proto, že jí považovali za stvůru.

Možná se jí opravdu stala. Pryč bylo to malé lvíče, které s radostí vítalo svou matku, které si namáhalo mozek s učením a které milovalo matčinu polévku.

Říše posledního měsíce změní všechny.

Jsem podle vás stvůra?

Fajn.

Tak vám tedy ukážu, co taková stvůra dokáže.

A vypustila ze sebe všechnu tu dosud potlačovanou energii, všechen vztek, všechnu bolest, všechnu moc a všechnu temnotu, která se v ní za tu spoustu let sbírala.

Veselý Den Věčné temnoty.

Počet slov: 2575
Nápad: WendigoQueenCZ
Takže teď jsme se podívali do Měsíční země a zase to skončilo trochu krvavěji, heh XD A následující povídka na tom nebude o moc líp, um... XD