,,Svátek luyi!" Vykřikla Lexirwa nadšeně, když vtrhla ke svým sourozencům do pokoje.

Arifas si hrál s nějakou železnou kuličkou, Nora znuděně ležela na zádech a civěla do stropu a Salochin se horečně přehraboval ve svých věcech.

Všichni tři se na ní podívali.

Lexirwa měla na tváři zářivý úsměv, v srsti jí uvízlo několik bílých vloček, které se začaly v teple paláce rozpouštět.

,,Ten bude až za dlouhoooo," namítla Nora a protáhla poslední slovo.

Arifas se vrátil pohledem ke své kuličce, do které strkal tlapou a Salochin se vrátil k hledání.

Lexirwě poklesl úsměv a zklamaně se na své sourozence podívala. ,,Copak se vůbec netěšíte?" Řekla.

,,Ani ne," pokrčil Arifas rameny.
,,Já jsem ztratil knihu!" Zavrčel Salochin podrážděně. ,,Arifasi, ty jsi mi jí určitě schoval, aby jsi mi dělal naschvály!"

Fialový vlk se na něj letmo podíval. ,,Nějaké tvojí knihy jsem se v životě nedotkl," prohlásil.
,,Ty ses v životě nedotkl nikdy žádné knihy," poznamenala Nora s úšklebkem.
Arifas spokojeně přikývl. ,,Přesně tak," souhlasil.

Lexirwa praštila tlapou o zem. ,,To nemůžete myslet vážně!" Vykřikla zoufale. ,,Ulice jsou plné sněhu, všude visí ozdoby a zpívají vlci, a vy tady sedíte a pokřikujete na sebe!"

,,Svátek luyi se koná každý rok, Lexirwo," mírnila jí Nora. ,,Budeme nadšení, až přijde ten den. Nemusíš nám to hlásit měsíc dopředu."

Lexirwa sklopila uši a zklamaně odešla z pokoje.

🎄🎄🎄

,,Byl to náš poslední svátek luyi s ní a my jsme si toho nevážili," zašeptala Nora, když z blyštivých, velkých oken paláce sledovala, jak ve vzduchu divoce víří sníh.

Sorrdan se posadil vedle ní a Nora k němu obrátila tvář.

,,Nemohli jste vědět, že se něco stane," řekl váhavě. Nora si odfrkla. Utěšování mu nikdy nešlo. Ani nevěděla, jestli by o nějaké utěšování vůbec stála. Vlastně ani nevěděla, proč si na to vzpomněla.
Byl to už druhý svátek luyi, který slavili bez Lexirwy, takže nechápala, proč jí to i teď tak vzalo.

,,A navíc," dodal Sorrdan, v marné snaze jí utěšit. ,,Máš mě."
Nora do něj strčila. ,,Ty nejsi moje sestra," řekla s úšklebkem, byť byl trochu křečovitější, než by si přála.

Sorrdan se zašklebil a přitiskl se k jejímu fialovému kožíšku s oranžovými skvrnami. ,,To vážně ne," souhlasil. ,,Kdy přijedou tvoji sourozenci?"

Nora se podíval ven. Už se stmívalo a sníh prudce dorážel na okna. ,,Už tady měli být," řekla váhavě a zadívala se do temnoty venku.

Velké, chundelaté vločky, které unášel vítr a narážel s nimi do oken, jí zakryly pohled do ulic města. Vlastně měla i problém, dohlédnout na nádvoří.

,,Mám takový pocit, že slavnost se asi konat nebude," poznamenala, když matně zahlédla několik vlčích siluet, které horečně odklízely jídlo, připravené na slavnost, jež se konala každý rok a kdy královská rodina pozvala všechny, co chtěli přijít.

,,Vypadá to na sněhovou bouři," řekl Sorrdan zamyšleně. ,,V Ledové zemi jsem jich zažil hromady."

Noře se naježila srst na zátylku. Poslední sněhová bouře, kterou zažila, byla v Ledové zemi. A tehdy šla se svými sourozenci zachránit Lexirwu.

Bylo to naprosto zbytečné! Pomyslela si rozčíleně a marně se snažila, aby se jí oči nezalily slzami. Ona stejně zemřela!

Bezeslova se opřela o Sorrdana, který jí chláchlolivě pročesával čenichem srst.

Nora se cítila, jakoby měla v hrudi velkou, černou díru. Takhle to naposledy vnímala krátce po Lexirwině smrti. Život se Sorrdanem a připravování na to, že jednou bude královnou, tu ránu zahojilo.
Ale teď se zase otevřela a krvácela, jako staré zranění.

🎄🎄🎄

,,Hloupá sněhová bouře!" Zabručel Silen rozčíleně, když spolu se svým synem sledovali, jak za okny základny ve Zrádných horách, divoce víří velké, sněhové vločky a kvílí vítr.

Salochin se na něj podíval. ,,Stihneme se vrátit?" Zeptal se ustaraně.

V základně trávil většinu svého času, protože tady měl více prostředků k vynalézání nejrůznějších věcí, což bylo něco, co ho opravdu bavilo.

Salochin tady skoro ztrácel pojem o čase, takže když přiletěl Silen s tím, že za pár dní bude svátek luyi a že by bylo dobré, kdyby se ukázal, byl znatelně překvapený.

Pravda, mohlo mu to dojít, když se po základně začaly objevovat ozdoby, neustále sněžilo, ale on to nějak nevnímal.

Salochin se všeobecně snažil soustředit jen na to, co dělal. Jeho sourozenci si našli své spřízněné duše a on byl sám. A Lexirwa byla mrtvá.

Prostě se radši soustředil na něco příjemnějšího a ne tak smutného.

Silen se na něj letmo podíval. ,,Nevím," řekl upřímně. ,,Je moc nebezpečné, letět tam a jít pěšky nemá smysl."

Salochin se podíval z oken do noční bouře. Neviděl nic jiného, než temnotu a vířící sníh.

Naježila se mu srst.

Přestal mít rád sníh od chvíle, co se vrátili z Ledové země. A neměl rád ani noc, protože mu až moc připomínala Temnotu. Temnotu, které pohltila jeho sestru.

Je to další svátek luyi, který slavíme bez ní, pomyslel si s údivem. Sklonil hlavu a zadíval se na své tlapy, zatímco jeho otec pořád podrážděně přecházel sem a tam.

Ono uplynulo už tolik času? Pomyslel si ohromeně. Jak... Jak je to možné?

Najednou dostal strach. Roky budou plynout dál a dál a jeho sestra mu bude mizet z paměti, až na ní nezůstane nic než jen mlhavá vzpomínka...

Ne! Zavrčel v duchu a zlostně zaškrábal drápy o hladkou podlahu. To nedovolím!

Hořečně se snažil vyvolat nějakou vzpomínku na ní-kromě těch, kdy mu umírala před očima-jen aby si dokázal, že navždy bude v jeho paměti...

🎄🎄🎄

Salochin měl špatnou náladu a nedokázala to spravit ani slavnost, kterou jejich rodiče jako každý rok pořádali na nádvoří paláce.

Sledoval vtipné hry a mohl se cpát jakýmkoliv jídlem, ale stejně nijak nechytal tu správnou, slavnostní náladu.
Arifas mu schoval jeho knihu, tím si byl jistý a to i když se jeho bratr ublíženě bránil.

Ta kniha byla jediná na světě-byl to jediný výtisk a byl to on, kdo jí vlastnil! A ani jí nedočetl! A zrovna byl v tak napínavé části!

,,Salochine, přestaň se pořád tvářit jako hromádka neštěstí," upozornil ho Silen.
,,Arifas mi schoval knihu!" Řekl Salochin rozčíleně.

Arifas, s tlamou plnou nějakých dezertů, se na něj podrážděně podíval. ,,Hele, ja us ti tisicklat rikal, ze tu tvoji pitomou knih nemam!" Vykřikl huhňavě a od tlamy mu odletovalo spoustu drobečků. Jeden přistál přímo Noře v oku a ona zlostně zavrčela. ,,Heeej, neprskej na mě!" Zavrčela a cvakla čelistmi výhružně u jeho ucha.

Arifas se k ní schválně otočil a začal prskat, aby svou sestru zavalil mokrými drobečky.

,,Fuuuj, Arifasi! Ty jsi blbeeec!" Zaječela Nora zlostně a tentokrát ho opravdu kousla do ucha.

,,Nechte se!" Vykřikla Lexirwa, která k nim rychle přispěchala. Ještě před chvílí rozdávala nějakým vlčatům dárky se zářivým úsměvem, ale nyní se mračila-nebo aspoň to zamračení připomínalo. ,,Je svátek luyi! Máte na sebe být hodní a ne na sebe štěkat! Vůbec nechápete celý smysl celé této slavnosti!"

Dopáleně se otočila a odběhla od nich pryč.

🎄🎄🎄

,,My jsme jí to úplně zkazili," vydechl Arifas. Od tlamy se mu zvedl obláček páry, který se lehce zatřpytil ve slabém světle, pronikající malým otvorem jejich sněhové skrýše.

Eilima, přitisknutá k němu, aby se navzájem zahřáli, se pohnula a Arifas cítil, jak na něj ve tmě upřela tázavý pohled. ,,Nemám sebemenší tušení, co ti teď proběhlo hlavou," řekla upřímně.

Arifas se cítil moc mizerně na to, aby si pobaveně odfrkl.

,,Náš poslední svátek luyi s Lexirwou," vysvětlil. ,,Chovali jsme se hrozně. Myslím... Myslím že jsme jí to úplně zkazili. Byl to její poslední svátek luyi a takhle jsme ho pokazili."

Vyhrabali si doupě ve sněhu, protože když kráčeli Ledovou zemí do Blackstaru, aby Arifas mohl oslavit svátek luyi se svou rodinou, udeřila sněhová bouře a oni se museli schovat.

Arifas začínal být čím dál nervóznější, protože kvílení větru, které se brzo změnilo ve skoro ohlušující řev, se stále netišilo, naopak to vypadalo, že nabírá na síle. Měl strach, jestli vůbec stihnou dorazit do Blackstaru včas.

,,Jak jako zkazili?" Nechápala Eilima.
Arifas si položil hlavu na tlapy a zavřel oči. ,,Pořád jsme se hádali a to dokonce i ve chvíli, kdy nám dala dárky. Celá hořela slavností náladou a byla nadšená, že je zase svátek luyi a my jsme to tak zkazili..."

🎄🎄🎄

,,A to je pro tebe!" Řekla Lexirwa vesele a podala Salochinovi jeho pečlivě zabalený dárek.

Oranžový vlk se pořád tvářil mrzutě kvůli své ztracené knize a to i když od ostatních dostal nejspíš miliardu knih. Když však rozbalil dálek od své sestry, úplně se mu rozzářily oči. ,,Moje kniha!" Vykřikl nadšeně. ,,Kde jsi jí vzala?!"

Lexirwa se usmála a mávla ocasem k Arifasovi. ,,V jeho šuplíku," řekla vesele.

Arifas se málem zadusil karamelovými bonbóny, které mu dal Salochin, když se o něm Lexirwa zmínila.

Salochin se na svého bratra velmi pomalu podíval, zatímco Arifas hlasitě polknul.

,,A sakra," zamumlala Nora, zatímco je oba pozorně sledovala.
,,Ty jsi mi tu knihu vzal!" Vyštěkl Salochin zlostně.

Arifas od něj honem ucouvl, protože ten rozčilený výraz jeho bratra úplně změnil. ,,Byla to jenom sranda," řekl a nervózně se usmál. ,,Neber si to osobně! Vždyť teď jí máš, ne?"

,,A lhal jsi mi!" Zavrčel Salochin.
,,No tak," sjela je Arcalima oba káravým pohledem. ,,Nehádejte se."
,,No, Salochin má pravdu," zastal se Silen svého syna. ,,Mě by se taky nelíbilo, kdyby mi někdo schoval, co já vím, létající loď."
,,Jenže létající loď se nemůže rovnat s knihou," ušklíbla se Nora, která se postavila na stranu Arifase. ,,Byl to jenom hloupý žert!"

,,O to nejde!" Zavrčel Salochin. ,,Proč jste vždycky všichni na jeho straně? V jednom kuse mi dělá naschvály!"
,,Já jsem na tvoji straně!" Ohradil se Silen dotčeně.
,,Ty nemáš být na ničí straně," vložila se do toho Arcalima. ,,Jsi jejich otec, musíš být nestranný."

,,Ale uznej!" Naléhal Silen. ,,Arifas mu často dělá naschvály, tohle není poprvé!"
,,Aha, takže teď jsem já ten špatný, že?" Zvýšil Arifas hlas. ,,Jednou si z někoho vystřelím a hned jsem ten nejhorší a chudáček Salochin, že?"
,,Arifasi!" Okřikla ho Arcalima. ,,To není pravda. Nikdo z vás tu není špatný!"
,,Mě přijde, že ho obviňujete," prohlásila Nora na obranu svého bratra.

Lexirwa zděšeně sledovala, jak se její rodina začala hádat. Když už toho měla plné zuby, vykřikla: ,,Ticho! Tohle má být svátek luyi, kdy jsou na sebe všichni hodní! Proč se pořád hádáte?! Jeden den v roce. Jeden den, kdy na sebe máte být hodní a vy se i přesto budete hádat!"

Všichni jí zaraženě sledovali a taky to, jak se jí oči zalily slzami a ona se zlostně odvrátila a vyběhla z místnosti.

🎄🎄🎄

,,Oni nepřiletí," hlesla Arcalima. ,,Co je to za svátek luyi, když nebude rodina pohromadě?"

Nora byla stejně zklamaná. Její otec i oba bratři jsou kdo ví kde.

Bude to snad další pokažený svátek luyi? Ten minulý byl zakalený smutkem nad tím, že Lexirwa zemřela a ona tu nemůže být s nimi. A ten předminulý... Ten se prostě nevydařil.

,,Co jste pro ně měli?" Zeptal se Sorrdan, který se marně snažil všem zvednout náladu. V krbu praskal oheň, který plnil místnost teplem a za okny ječel vítr, který s sebou proháněl i velké vločky. A taky byl důvodem, proč nyní museli slavit svátek luyi sami.

,,Pro tátu a Salochina jsem měla nějaké součástky do těch jejich vynálezů," začala Nora. ,,A pro Arifase příručku pro přežití v Ledové zemi."

Arcalima zvedla hlavu a usmála se. ,,Jsi si jistá, že to byl vhodně zvolený dárek?"
Nora se zazubila. ,,Chtěla jsem vidět jeho výraz, až zjistí, že ode mě dostal knihu."
,,Já pro Silena nemám jako vždy nic," řekla Arcalima.

Nora přikývla. Už dávno si všimla, že jejich rodiče si na svátek luyi nic nedávají. Jen se vždycky, když se rozdávají dárky, na sebe divně a podívají a pak na svá vlčata a usmějí se. Salochin kdysi prohlásil, že to pravděpodobně znamená, že považují za svůj nejlepší dárek pro toho druhého, svá vlčata.
Což Arifas přijmul s velkou hrdostí.
Noru bodlo u srdce. Neměla u sebe svou sestru a teď ani bratry.

,,Pro Salochina... Měla jsem něco speciálního," pokračovala Arcalima nešťastně. ,,Zařídila jsem mu setkání s autorem nějaké z jeho oblíbených knih, jenže teď o tom ani nebude vědět."

Nora si zklamaně povzdechla. Ráda by viděla bratrův výraz.

,,A pro Arifase mám kouzelný amulet," dodala Arcalima.
,,Jaký kouzelný amulet?" Zajímala se Nora. ,,Proč taky nemám kouzelný amulet?"
Arcalima se na ní pobaveně podívala. ,,Jak můžeš vědět, že ti nechci dát kouzelný amulet?"
Nora zamrkala. ,,A chceš mi dát kouzelný amulet?"
Arcalima pokrčila rameny a usmála se. ,,Možná jo, možná ne."

Nora se zakabonila a podívala se do země. ,,Lexirwa nám vždycky dala skvělé dárky," zamumlala tiše, jelikož si na svou sestřičku opětovně vzpomněla. ,,A my jsme se začali hádat."
Arcalima přešlápla na místě. ,,Taky si na to vzpomínám," zašeptala. ,,Byl to její poslední svátek luyi..."

🎄🎄🎄

,,...a my jsme jí ho tak zkazili," řekl provinile Salochina a zavřel oči. ,,Byla to moje vina. Začal jsem se s Arifasem hádat a pak jste se do toho vložili i vy a všechno jsme jí zkazili."

Silen, sedící před oknem, který doteď pozoroval sněhovou bouři zuřící venku, se nyní na svého syna podíval a povzdechl si. ,,Není to tvoje chyba. Vy dva se hádáte v jednom kuse," řekl a pokusil se o pobavený úsměv. Moc mu to nevyšlo. ,,To já a Arcalima jsme se měli postarat, abyste se přestali hádat. A ne se k vám ještě přidat."

Salochin se na něj ani nepodíval a zaškrábal tlapami o podlahu. ,,A naše dárky pro ní byly příšerné," pokračoval, aniž by se vyjádřil k tomu, co jeho otec před chvílí řekl. ,,A ona si jich přesto vážila a upřímně nám děkovala. Vždycky byla lepší než my."

🎄🎄🎄

,,Chybí mi," zašeptal Arifas s hlavou položenou na tlapách. ,,Chápala smysl toho svátku mnohem lépe než my. Brali jsme to jako možnost, kdy dostaneme spoustu dárků a můžeme projednou sníst hromadu sladkostí, aniž bychom za to byli napomenutí. Ona jediná chápala, že ten svátek je o tom, aby si všichni pomáhali a byli na sebe hodní a hlavně trávili čas s těmi, které mají rádi. A teď ani to nemůžu splnit, protože trčíme v téhle díře a venku zuří sněhová bouře."

Eilima si položila hlavu na jeho záda. ,,Já nejsem Lexirwa a ani nikdy nebudu," řekla po nějaké době. ,,Nejsem hodná a milá. Ale... Ale myslím, že kdyby tu byla, nechtěla by, aby jsi při svátku luyi měl takové depresivní myšlenky. Každý dělá chyby. Ale určitě musí být něco, co vyjádřilo, že i vy chápete svátek luyi Něco..."

Arifas už jí ani neposlouchal, protože si vzpomněl.
A stejně tak i Nora a Salochin.

🎄🎄🎄

Tři sourozenci kráčeli bohatě vyzdobeným a osvětleným palácem. Na chodbách nikdo nebyl, všichni trávili čas se svou rodinou.
Když se blížili k jejich pokoji, uslyšeli z něj vzlyky.

Nervózně se na sebe podívali, lehce strčili do dveří a vešli dovnitř.

Lexirwa, která seděla před oknem a vzhlížela k obloze, ze které se lehce snášely vločky, se na ně ani neotočila.

Nora, Salochin i Arifas na sebe znova pohlédli, s provinilým a rozpačitým pocitem.

Cítili se strašně, protože rozplakali Lexirwu a ta vždycky sršela láskou a optimismem. A chovali se hrozně, když byl svátek luyi.

Pomalu vykročili k ní, jejich kroky tlumil chlupatý koberec.

Všichni tři si sedli vedle ní a opřeli se o ní.

,,Promiň," zašeptal Arifas.
,,Neměli jsme se hádat," zamumlal Salochin.
,,A už vůbec jsme tě nechtěli rozbrečet," dodala Nora.

Lexirwa neodpověděla, jen zírala do zasněžené noci, zatímco se jí oči pořád leskly slzami.

Její sourozenci mlčeli, přitiskli se co nejvíc k sobě a sledovali, jak se stříbřité, chundelaté vločky pomalu snáší k zemi, usedají na parapet jejich okna a třpytí se ve slabých paprscích měsíce, který občas vykoukl zpoza mraků.

,,Je mi zima," postěžoval si po dlouhé době mlčení Arifas, který už to nedokázal vydržet.

Nora se Salochinem se na něj výhružně podívali, ale Lexirwa se tiše uchechtla a pak se rozesmála.

Tři sourozenci chvíli zmateně mrkali, ale po chvíli se přidali k ní.

,,Mám vás ráda."
,,My tebe také, Lexi."

Počet slov: 2651
Nápad: Můj
Jen chci ještě říct, že tohle nebudou žádné extra složité a promyšlené příběhy protkané krví, (možná až na na některé😏😂) takže všechny budou víceméně o tom samém XD
Jen, abyste nečekali něco speciálního XD