Takže. Jmenuje se Alesira.

Páni, to bychom bez tebe nevěděly. 

Souhlasím. Vždyť ta vlčice používá mojí magii! Asi těžko bych nemohla znát její jméno.

Tak promiňte, že se snažím být... Zdvořilá.

Tohle ti moc nejde, víš o tom?

Jo. Vy dvě jste tak jiné než já!

Jo a taky jsme chytřejší a krásnější.

Jsme jenom zdroj magie s trochu vyšší inteligencí, víš o tom? Nemáme hmotná těla.

Aaach, přestaň s těmi kecy, nikoho to nezajímá! Místo toho nám řekni, proč ses nám uráčila představit vlčici, kterou stejně známe.

No... Je svátek luyi.

Svátek luyi? Není to ten divný svátek, kdy jsou všichni až odporně hodní?

Jo, to jsem vždycky nesnášela. Bylo mnohem těžší někoho posednout, zabít nebo zmrzačit a když jsem někam šla, všude byla ta hnusná, podivná nálada které ti pozemští vlci říkají štěstí, láska, dobro a podobné kecy.

Jo. Dejme tomu.

No. A co s tím? Proč by nás měl zajímat nějaký svátek? Nezrušila ho Alesira náhodou?

Právě že ano. A mě napadlo... Co kdybychom jí přišly do snů a ukázaly jí, co se stane, když bude dál pokračovat ve své krutovládě?

Děláš si srandu, Moc? Proč bychom se měly pokoušet o to, aby ta vlčice přešla na dobrou stranu? Nemůžeš být tak blbá, aby sis myslela, že ti pomůžeme.

Já si nemyslím, že byste jí chtěly pomoct, protože vy dvě nejste vážně příkladem dobra.

No to vážně nejsme. To ty jsi tady to dobro.

Nezapomeň, že ty jsi původně taky nebyla zlá. Měla jsi být něco mezi námi dvěma.

Chceš mě naštvat?

Nechte toho. Jde o to, že si stejně nemyslím, že by to vyšlo. Je zkažená skrz na skrz.

Tak proč po nás něco chceš? Mám dost práce.

Ty že něco děláš? To se mi nějak nezdá.

Náhodou, v době Alfa vlků se mi daří. Narozdíl od vás. Vy jste seschlé a slabé.

Hele, urážky si nech pro sebe na dobu za nějakých sto let, jo? Pak si něco řekneme.

Prosím vás, můžu aspoň domluvit? Skvěle. Takže, kdybyste mi pomohly, měly byste příležitost, vystrašit Alesiru k smrti, duševně jí ublížit a jinak různě zdrtit. A nemyslím si, že by to nějak ovlivnilo její chování k Eldiaře. Takže si to užijete a stejně z toho já nebudu nic mít.

Jsem jediná, komu se to nelíbí?

Tobě se nelíbí mučení nějaké vlčice? Kdo jsi a co si provedla s Temnotou?

Haha, vtipné. Ne, jde o to, že se mi nelíbí, jak nás do toho žene, i když si nemyslí, že to vyjde.

Není to jedno? V tomhle ohledu má pravdu. My si to užijeme. A i kdyby náhodou přešla na dobrou stranu, nic se tím nemění. Nepochybuji, že i Alfa vlci by se Alesiry rádi zbavili a nasadili místo ní někoho jiného. Někoho, koho můžeme taky ovládat.

...Fajn.

🎄🎄🎄

Alesira se spokojeně natáhla ve svém temném pokoji. Schválně nechala přes okna zatáhnout ty nejtemnější závěsy, aby sem nikdy nepronikla ani špetka světla.

Za okny hučel a vřískal vítr, narážel do oken a lomcoval s nimi, jakoby se snažil je vytrhnout ze stěn. Unášel s sebou sníh, který vířil všude kolem a snižoval už tak malou viditelnost.

Překrásné počasí, řekla by. A tenhle den byl taky překrásný.

Zastihla nějaké vlky z urozeného rodu a strávila celý den tím, že je osobně mučila v jedné smradlavé kobce pod palácem. Pořád měla na tmavě rudé srsti stejně zbarvené krvavé skvrny.

A co bylo ještě lepší, byl svátek luyi. Nebo by aspoň byl, kdyby ho Alesira nezakázala. Tuto noc vyslala do ulic spoustu Alfa vlků, aby dohlédli na to, že se nikdo neodváží porušit rozkaz královny. Ve městech nesvítila žádné barevná světélka, žádné ozdoby se neprodávali, žádný trh se nekonal, nic se nezpívalo, byla to jen další, obyčejná noc.

Alesira měla pocit, že za duněním větru taky zaslechla vysoký křik. Ta představa jí vehnala do tváře úsměv. Její Alfa vlci se určitě postarali o ty, kteří se jen opovážili dát si navzájem dárky.

Svátek luyi měl symbolický smysl pro spoustu vlků, byla to pro něj doba dobra, klidu a míru. Kdyby šlo jen o ty dárky, asi by tomu ani nevěnovala pozornost. Ale za těchto okolností... Nemohla si dovolit, aby se vlci Eldiary za její vlády snad cítili dobře.

Zavřela oči a ponořila se do bezesného spánku... Protože Alfa vlci nemohli mít sny.

🎄🎄🎄

Když se znovu probudila, nezaznamenala, že ve skutečnosti pořád spí a tohle je sen. Nemohla to zaznamenat, protože se nacházela ve svém pokoji, kolem ní byla pořád stejná tma a za okny pořád burácel vítr.

Zamrkala a přemýšlela, proč se vlastně vzbudila.

Najednou však strnula-měla pocit, že v temnotě jejího pokoje se zamihotalo tlumené, bílé světlo.

Dívala se tím směrem, zatímco se probírala z otupělosti způsobené spánkem a snažila se přijít na to, co to je.
Bílé světlo bylo čím dál jasnější, zvětšovalo se a vykreslovalo do siluety, která připomínala vlka.

Alesira musela přimhouřit oči, aby vlivem toho světla nepřišla o svůj ostrý zrak.

Světlo se však trochu ztlumilo a ona mohla konečně spatřit čistě bílou vlčici s křídly, lemovanou tím zářivým světlem.

Alesira se najednou cítila nejistě-v přítomnosti toho světla, té vlčice měla pocit, jakoby její magie zeslábla.

,,Co jsi zač?" Zavrčela Alesira. ,,Tohle je můj pokoj. Otravuj si někoho jiného."

,,Jmenuji se Moc," představila se bílá vlčice a usmála se. ,,Přišla jsem ti ukázat tvé minulé svátky luyi."

Alesira zakoulela očima. ,,To si děláš srandu," ušklíbla se. ,,O nic takového nestojím. Svátek luyi jsem zrušila."

,,Já vím," řekla Moc klidně. ,,Ale nezapomeň na dobu předtím."

Alesira si odrkla. ,,Nezajímá mě to."

Moc se usmála. ,,Promiň. Ale já tu nejsem pro to, abych tě o něco žádala."

Než Alesira cokoliv stačila říct, než se stačila natáhnout po své magii a poslat Moc k zemi, svět vybuchl v oslnivě bílém světle.

Alesira vykřikla a pevně zavřela oči, aby úplně neoslepla. Když si byla jistá, že je může zase bezpečně otevřít, točila se jí hlava a bylo jí nějak... Divně.

Narozdíl od mrazivého chladu a ostrého větru pocítila dusno a horko, do očí bijící sluneční paprsky.

Bylo jí to tak povědomé...
A okamžitě si uvědomila, proč.

Nacházela se uprostřed rušné ulice Sarogu, pod tlapkami se jí drolila zrníčka písku ulpívající mezi kameny, vzduch byl nehybný a prosycený horkem, všude kolem nich se ozývaly hlasy a výkřiky obchodníků.

Alesira rozzlobeně zavrčela a hledala pohledem Moc-nemusela dlouho, stála hned vedle ní a upřeně jí sledovala.

,,Vzpomínáš si?" Zeptala se bílá vlčice tak tiše, že by jí Alesira přes ten hluk správně neměla slyšet.

Alesira se zamračila a natáhla se po své magii-jenže ta jí vyklouzla z tlapek, ať se po ní natahovala jakkoliv daleko, vždycky jí o kousek unikla. Poprvé po dlouhé době se cítila ničím nechráněná.

A šokovalo jí, když naproti ní šel vlk a místo toho, aby se s ní srazil, prošel skrz ní, jakoby tam ani nebyla.

Zalapala po dechu a ohlédla se, zatímco vlk nerušeně pokračoval ve své cestě.

,,My tady ve skutečnosti nejsme," vysvětlila Moc jemně. ,,Tohle je jenom vzpomínka."

,,Vezmi mě pryč, nebo přísahám, že-" zavrčela Alesira, ale zarazila se, když přímo před sebou spatřila tři vlky.

Dva dospělí-světlounce červená, štíhlá vlčice a mohutný, temně rudý až černý vlk-a malé vlče, se srstí krvavě červenou.

Vlče kolem nich s nadšením poskakovalo a okukovalo všechno okolo-nahlíželo do všech stánků, které lemovaly cestu, všech se na něco ptalo a bylo mu úplně jedno, koho tím otravuje.

,,Svátek luyi je skvělý!" Vykřiklo červené vlče. ,,Je tu tolik věcí! Můžu to mít? A tohle? A tohle?"

Světle červená vlčice se na svou dceru shovívavě usmála. ,,Na tohle nemáme dost peněz," mírnila jí.

Vlče sklopilo uši, ale zklamání netrvalo dlouho a zase si začalo poskakovat.
Procházeli zrovna kolem Alesiry a ta zavřela oči, když skrz ní vlče vesele proběhlo a pokračovalo ve své cestě.

,,Byla jsi jako oni, Alesiro," zašeptala jí Moc do ucha.

Svět se točil. Všude byl písek a horko a slunce. V uších jí zněly hlasy a smích malé, červené vlčice.

,,Byla jsi obyčejné vlče, které mělo velké ambice a vzhlížela ke špatnému vzoru. Ale svátek luyi jsi milovala. Byla jsi jako ti, kteří ho dnes nemůžou slavit-protože si to zakázala."

,,Nezajímá mě to," zavrčela Alesira. ,,Tvoje kecy mě nezajímají! Alfa vlci nemají city a nějaký svátek luyi je jim ukradený!"

,,To je možná pravda. Možná že vaše rasa jsou jenom kusy chladného, necitlivého kamene. Ale nezapomeň, Alesiro... Máš v sobě krev vlků z Eldiary. Vlků, kteří mají v srdcích lásku, štěstí a dobro, vlků kteří opravdu dokážou cítit," říkala Moc tiše.

,,Nezajímá mě to! Nezajímá, nezajímá, nezajímá!" Vykřikla. ,,Jsem Královna temnot! Zabila jsem spoustu vlků, mučila jsem spoustu vlků a ještě víc jich tenhle osud čeká! Žádný svátek luyi mě nezajímá!"

Než se svět roztříštil do tisíců drobných střípků, ve kterých se odrážel slunečný Sarog a tvář malé vlčice, měla Alesira pocit, že zaslechla něčí hlas:

Teď je řada na mě, Moc.

🎄🎄🎄

Alesira se s trhnutím probudila, znova ve svém pokoji, znova se nadechla chladného vzduchu. Za okny pořád vřískal vítr a pořád do skla narážel sníh.

Podrážděně zabručela. Hloupý sen. A hloupý původ vlků z Eldiary. Kdyby byla čistá Alfa vlčice, aspoň by nemusela mít tyhle pitomé sny. Ostatně, všechno by bylo lepší.

Koutkem oka zahlédla další světlo-tentokrát však rudé.
Alesira zavrčela, když se obrátila ke zdroji tohoto světla-narozdíl od toho předchozího bylo mihotavé jako plameny, stíny v místnosti se třepotaly.

,,Další už ne!" Zavrčela a natáhla se po své magii dřív, než se druhá bytost vůbec stihla zmocnit.

Proti rudé, zářivé siluetě vzduchem vyletěly dvě kostěné dýky, které však nerušeně prolétly červeným světlem a zabodly se do stěny za ní.

V pokoji se zhmotnila napůl černá, napůl bílá vlčice s žhnoucíma, červenýma očima a šupinatými křídly. Tu červenou září vydávala její srst, konkrétně rudé plameny, které jí z té srsti šlehaly a kroutily se jako hadi.

,,Špatný pokus," ušklíbla se černobílá vlčice. ,,Tohle ti moc nevyšlo."

,,Magie," zavrčela Alesira.

,,Ach, ty mě znáš?" Vycenila vlčice zuby v úšklebku. ,,To jsem ráda."

,,Neměla jsi náhodou zmizet z povrchu zemského?" Zabručela Alesira zlostně. V přítomnosti Magie se aspoň necítila tak divně, jako s Mocí. Ta skoro sršela vším tím dobrem, láskou a štěstím.

,,To moje sestry taky," ušklíbla se Magie. ,,Ale nestalo se to. My nemůžeme zmizet, jsme součástí Eldiary. Ale to je věc na dlouhé vysvětlování. Jenom díky tomu tady vůbec vládneš."

Alesira zaujatě zastříhala ušima. To znělo zajímavě.

,,Nebudu ti tady vysvětlovat, co se děje každých dvě stě let," zabručela Magie. ,,Moje sestra Moc mě donutila, pomoct jí v tom jejím experimentu. Takže jsem tady a hodlám ti ukázat dnešní svátek luyi."

,,Já myslela, že ty jsi ta zlá," řekla Alesira otráveně. Vážně jí zajímalo, co se děje každých dvě stě let.

,,Jsem," zazubila se Magie. ,,Proto jsem souhlasila. Protože tě to bude bolet."

A než stačila Alesira cokoliv namítnout, svět se pro změnu zatočil a s ním i její hlava. Když se všechno přestalo točit, zjistila že už se nenachází ve svém pokoji, ale v prostém, chatrném domě.
V krbu plápolal oheň a u rozvrzaného stolu seděla rodinka vlků.

,,Vybrala jsi schválně červené vlče?" Zabručela Alesira, při pohledu na jedno z členů rodiny.
Magie, stojící vedle ní, se ušklíbla.

,,Tahle rodina nemá moc peněz, protože jim otce odvedli do armády a on tam umřel. Matka toho moc neumí a vlčata jsou ještě moc malá," vysvětlovala jí. ,,Chtěli si udělat radost-aspoň něčím."

,,Tohle je pro tebe," ozval se hlas malé, červené vlčice.

Alesira tentokrát věděla, že to není ona, byla to jen další náhodná vlčice z ulic Blackstaru, ale stejně sebou skoro neznatelně trhla.

Červená vlčice čumákem postrčila ke své vyhublé, špinavé matce malý, špatně zabalený balíček.

Matka se na ní s lítostí podívala. ,,Nemusela jsi mi nic dávat," špitla.

Červené vlče se na ní jen upřeně dívalo, čekalo až matka dárek otevře.
Vlčice tak učinila a oči se jí zalily slzami, když zahlédla několik drobných, lesklých mincí.

,,Tohle všechno jsem našetřila," vysvětlovala malá červená vlčice. ,,Aspoň jednou bychom mohli jíst něco jiného, než tu hrudkovatou kaši, o které nám říkají, že je to jídlo."

,,Ale... Tohle jsou tvoje peníze," zašeptala matka. ,,Na tvůj život. Já už jsem stará, nepotřebuji to."

Alesira nechápala, proč kolem toho dělají takovou scénu. Bylo to jen pár bronzových, to je toho.

,,Neříkala jsi, že mě to má bolet?" Zeptala se Alesira znuděně.

Magie se široce usmála. ,,Neboj se. To nejlepší přijde... Právě teď."

Dveře zničehonic s prasknutím vyletěly z pantů a do malého domu vklouzl studený poryv větru, který způsobil zběsilé zaplápolání plamene v krbu.

Celá rodinka, čítající matku, malou červenou vlčici a ještě menšího, zeleného bratra, vyděšeně vykřikla.

Ve dveřích stáli tři Alfa vlci a všichni se naráz vrhli na slavíci rodinku.

,,Královna Temnot přísně zakázala svátek luyi!" Zaburácel jeden z nich, když přeskočil celou místnost až k sedící matce, povalil jí na zem a zahryzl se jí do krku.

Dva další vlci popadli za zátylek vlčata a zatřásli s nimi, aby je donutili dívat se na jejich matku.

Ztěžka dýchala, krk se jí červenal čerstvou krví, jejíž železitý pach se vznášel ve vzduchu.

Alesira zívla. To jí mělo nějak zděsit? Dělala mnohem horší věci.

Pak si všimla, že se na ní Magie dívá a ona najednou pocítila zaškubnutí.

NE! MAMI! PROSÍM NE! NECHTE JÍ! Zaječel jí v hlavě něčí hlas.

Alesira sebou před tím hlukem cukla. Aniž by věděla proč, začala zrychleně dýchat, hrdlo se jí sevřelo a ona měla nutkání přikrčit se k zemi, přitisknout se břichem na podlahu a doufat, že ta hrůza skončí.

Tělem jí projel záškub přesně ve chvíli, kdy jeden z Alfa vlků zatřepal červeným vlčetem.

Rozplakalo se a Alesira, která byla momentálně mimo své tělo, mimo své myšlení, byla někde jinde a byla někým jiným, cítila jak se i jí zamlžilo před očima.

Z její matky-její matka? To nebyla její matka-vyprchával život a ten příšerný Alfa vlk se tomu smál.

,,A teď ty vlčata," zazubil se na své druhy, tesáky od krve.

Položil jí na zem, ale než se stihla vzpamatovat a rozběhnout se ke dveřím, otočil jí na záda a přitiskl tlapou k zemi.

,,Šššt," posměšně zasyčel. ,,Neboj se. Trhání končetin je docela bolestivé, ale brzo to přestane. Záleží, kolik máš v sobě krve."

,,Pohni si, ať to cítí, než omdlí."

Nádech, výdech-znělo to spíš jako chrapot.

Strach-hlava se jí točila, všechno v ní zvonilo na poplach, svaly měla napjaté.

A vše se točilo, vše bylo krvavé a rudé, všude krev, krev, krev.

A pak bolest vytryskla z ní jako vodopád který pálí a štípe, který zatemňoval smysly, ze kterého vyla na měsíc a který byl tak smrtící, neomylně přesný.
Alfa vlk jí utrhl nohu.

,,Neřvi tak. Máš ještě tři."

,,NE! NE! AŤ TO PŘESTANE!" Zaječela Alesira a tentokrát to byla ona, ne to vlče, ječela tak, až jí ochraptěly hlasivky, třásla se po celém těle. A bolest se vytrácela, byla jen vzdálenou připomínkou něčeho hrozného a temného a svět se točil a pak už byl jen její pokoj, její temný pokoj, za okny pořád hučel vítr a vířil sníh.

Alesira se vymrštila do sedu a lapala po dechu, srst zježenou tak, že byla dvakrát větší.

Pevně zavřela oči, soustředila se na uklidňování svého dechu.

Teď, když bolest pominula, cítila se, jakoby zase mohla volněji myslet. Byla mocná, ne bezbranná. Nebyla žádné červené vlče, co miluje svátek luyi a kterému někdo trhá končetiny.

Přejel jí mráz po zádech a než se tomu stihla ubránit, naklonila se přes postel a vyzvracela obsah žaludku.

,,Nechci vidět, co budeš dělat, když tě takhle sebralo to, co ti ukázala Magie," řekl nějaký temný, drsný hlas.

Když ho Alesira uslyšela, nevyděsila se. Bylo to pro ní jako pohlazení po duši, cítila jak se začíná uklidňovat a vzpomínka na bolest začíná blednout, když se ocitla v blízkosti bytosti, která byla jejímu srdci-pokud nějaké měla-nejblíž.

Alesira se pomalu otočila. Její pokoj byl pořád stejně temný, neprozářilo ho žádné kouzelné světlo.

Ale přesto, v jednom místě se vytvořila temná vlčí silueta, temnější než okolí kolem ní, ze které jí pozorovaly vychytralé, jasně červené oči.

,,Temnota," vydechla Alesira, cítila jak se jí do hlasu vrací síla. Tohle byla její spřízněná duše, někdo koho znala moc dobře. A koho se bála.

Protože každý, kdo byl jen o něco horší než ona, si zasloužil její strach.

,,Určitě jsi pochopila, že tady nejsem proto, že to Moc chce. Proto tu nebyla ani Magie a ani já," řekla chraplavě Temnota. ,,Jsem z nich ta nejhorší. Nečekej ode mě nic krásného."

Alesira přikývla. V její přítomnosti se cítila silná a mocná, její magie se k Temnotě automaticky natahovala, jako vlče k matce, která se mu ztrácí v davu.

Temnota se drsně zasmála. ,,Uvidíme, co budeš říkat tomuhle. Budoucímu svátku luyi."

Svět zalila temnota, která otupila Alesiřiny všechny smysly. Nic neviděla, nic neslyšela, nic necítila.

Pak se ve tmě zamihotaly barevné, vlčí oči. A další. A další. A další.

A pak začala křičet.

🎄🎄🎄

No, nevyšlo to.

Sama jsi věděla, že to nevyjde.

Trochu jsem v to doufala, obzvláště po té tvojí scéně.

Já si to užila, neříkám nic.

Ta vlčice je houževnatá. Líbí se mi.

Co si jí vlastně udělala?

Ukázala jsem jí budoucnost toho, jak bude probíhat další svátek luyi, pokud bude pořád taková, jaká je. Vážně mi nešel o smysl toho, aby si uvědomila, že musí vládnout trošku lépe, ideálně vůbec. Ne. Já jsem si jen užívala tu bolest, která z té budoucnosti vyplívá.

Co přesně jsi udělala, Temnoto?

Hmm. Řekněme, že vlci Eldiary jsou také houževnatější, než jsem si původně myslela.
A taky krutější.

Počet slov: 2923
Nápad: Více lidí, už nevím kdo přesně XD
Tady vás víc napadlo, že by bylo dobré, udělat něco jako svátek luyi s těmi třemi XD
A tak jsem to splnila XD
...lehce krvavě XD