,,Proč musíme dělat, že nejsme tvá vlčata?" Zeptal se Faramis nechápavě, když hleděl do zlatých očích rudé vlčice.

Ona si povzdechla a odvrátila pohled.
Silen do svého bratra strčil. ,,Aby nás nikdo nezabil, vzpomínáš?" Řekl vesele.

Faramis si odfrkl a nedůvěřivě se podíval na šedostříbrnou vlčici, o které jejich matka řekla, že bude předstírat že je ona. Bylo to matoucí a taky rozčilující.

,,Můžete být rádi, že se vůbec zúčastníte té slavnosti," poznamenala královna Ruby a Faramis si znova odfrkl.

,,Není to jedno?" Zašeptal Silen svému bratrovi. ,,Budeme na slavnosti svátku luyi a to je super!"

,,Držte se blízko Kameji," poručila jim Ruby. ,,Nesmíte se od ní ani na krok vzdálit."

Silen se nešťastně zašklebil a Faramis si povzdechl.

,,Rozumíte?" Sjela je matka přísným pohledem.

,,Ano," zabručela vlčata jednohlasně.

Ruby je pořád přísně sledovala, ale pak se usmála a olízla jim čela. ,,Bavte se. Po slavnosti na vás čeká hromada dárků."
Oba bratři se po sobě nadšeně podívali.

🎄🎄🎄

,,U Bohyně," zašeptal Silen vzrušeně, když se vynořili na nádvoří, po boku s Kamejou.

Čistý, noční vzduch byl tak studený, až skoro bolelo dýchat a do srsti se jim zakousl lehký, ledový vánek. Země byla pokrytá jemným sněhem, který křupal pod tlapkami a třpytil se v měsíční září.
Přímo před sebou uviděli několik stolů, které se skoro prohýbaly pod hromadou jídla a u nich se tísnilo spoustu vlků. Odevšad se ozýval hovor a smích, uvolněné vlčí tváře byly ozářené plameny plápolajících svící. Ve vzduchu se vznášela příjemná vůně všeho toho jídla a vlčích pachů.

Faramis se začínal cítit nejistě. Nikdo se na něj nedíval, ale stejně se cítil divně, ve společnosti tolika vlků. V paláci vlků bylo spoustu, ale většinu z nich znal. Tady neznal nikoho.

Kameja se vydala k jednomu stolu a Silen s Faramisem jí rychle následovali.
Oba se cestou ohlédli ke stolu, který stál dál od ostatních a u kterého seděla osamocená jejich matka.

Přejela je pohledem, jakoby tam ani nebyli, ale Faramis měl pocit, že se usmála.

Nemělo ani smysl, snažit se u stolů najít volné místo-vlků tu bylo tolik, že většina z nich stejně musela stát opodál.

Kameja jim řekla, že si musí vystát frontu na nějaký ten zákusek a čaj.
Silen podrážděně zamručel. ,,Jsme přece princové!" Zašeptal. ,,Proč musíme čekat ve frontě? Já už mám hlad!"

,,Však jsi jedl před chvílí," namítl Faramis nechápavě.

Silen hrdě pozvedl bradu. ,,Slavní vynálezci musí pořád jíst, aby měli dost energie."

Faramis se ušklíbl. ,,Vyrobil si ptačí budku, to je toho."

,,Ale bez pomoci telekineze!" Opravil ho Silen. ,,Jednou ze mě bude skvělý vynálezce! A-"

Kolem nich proletěla malá, dřevěná lodička, která byla celá pokrytá zářivými, barevnými světélky. Takových ve vzduchu plulo několik a jednalo se o takové roztomilé ozdoby.

Silen jí uchváceně sledoval. ,,Sestrojím létající loď," vydechl. ,,Vlci už nikdy nebudou muset chodit pěšky!"

Faramis zakoulel očima. ,,Měl by ses radši držet nohama na zemi." poznamenal. ,,Létající loď?"

,,Když může vzlétnout tohle, proč by nemohli i o něco větší?" Zeptal se Silen povzneseně.

,,Právě proto, že jsou větší," utrousil Faramis. Začínaly ho bolet tlapky z nekonečného stání na studeném sněhu. Byl zvyklý na teplé koberce a vyhřáté dlaždice.

Silen se mezitím rozhlížel. Kolem nich pořád panoval nekonečný hluk, jak si všichni povídali nebo se smáli. Zářivý měsíc postupoval po obloze a vrhal na zábavu pod sebou své chladné světlo.

Silen se na něj zadíval a s blaženým výrazem si představil, jak měsíc zakrývá velká, černá silueta lodi, plachtící po obloze, ničím nevázaná a nikým nedržená.

Faramis mezitím znuděně zasténal. Věděl, že za chvíli se začnou hrát různé hry a předvádět nějaká představení, ale i tak mu tohle všechno zatím přišlo docela nudné. Musel stát ve frontě, začínala mu být zima a bylo tu na jeho vkus až moc vlků, kteří se nad malým vlčetem tyčili jako hory.

Silen do něj strčil, s pohledem upřeným na něco u nedaleké brány, kudy pořád proudili vlci, ať už přicházeli nebo odcházeli. ,,Vidíš to taky?" Zašeptal.

Faramis se nechápavě podíval Silenovým směrem a chvíli nechápal, na co jeho bratr naráží.

Pak si však všiml černé vlčice, která je propalovala pohledem a která měla krk ověnčený hromadou sladkostí. Vedle ní stál vozík, plný dortů, zákusků, bonbónů a jiných cukrovinek.

,,Půjdeme tam," rozhodl Silen šeptem. ,,Už mám hlad."

,,Ne, Silene-" začal Faramis, ale jeho bratr už se rozběhl za černou vlčicí.

Faramis se nervózně podíval na Kameju-ta si s někým povídala, takže se vydal za svým bratrem.

Od tlap mu odlétal sníh, jak rychle Silena doháněl a nakonec ho předběhl, takže byl u vozíku první.

Černá vlčice se na dvě sněhem pokrytá vlčata vlídně usmála. ,,Přejí si takoví dva silní vlci jako vy, něco na zub?" Zeptala se přátelsky.

Silen se postavil na zadní, aby mohl nahlédnout do vozíku, zatímco Faramis vlčici nedůvěřivě sledoval. Hezky voněla a usmívala se, ale něco se mu na ní nezdálo.

,,Můžu si dát, tohle a tohle a tohle a tohle?" Začal Silen ukazovat na nejrůznější zákusky a dorty.

Vlčice se zasmála. ,,Klidně snězte všechno," řekla.

Silen se na Faramise nadšeně podíval, vyskočil do vozíků a pustil se do jídla.

,,Hej!" Vyjekl Faramis, v náhlém popudu, nenechat bratra, aby to všechno snědl. Vyškrábal se za ním a seskočil do vozíků taky, čumákem přímo do dortu. Zlostně sebou zatřepal a Silen se rozesmál, tlamu zamazanou od vanilkového dortu.

Faramis se začal olizovat a pak se ke svému bratrovi přidal v jídle.

Zákusky, které jim ta vlčice dávala, chutnaly lépe než všechno, co Faramis kdy ochutnal. A že nebylo tak lehké to překonat, protože byl princ a princové jsou známí tím, že mají přísun skoro ke všemu, co si zamanou.

Tak moc se soustředil na výraznou, sladkou chuť, která se mu rozplývala na jazyku, že si zprvu nevšiml, že se vozík začal pohybovat. Až když se zatřásl, protože najel na nějaký kámen, se se Silenem napřímili.

Kolem nich se zatímco jedli objevila železná mříž, která jim zabránila vyskočit z vozíku. Vzdalovali se od hluku a světel paláce a nořili se do ticha zimního města.

,,Kam nás to vezete?" Zeptal se Faramis vystrašeně, zatímco si v duchu nadával za svou hloupost. 

Černá vlčice, která tlačila vozík po cestě se na ně usmála-ale tentokrát byl ten úsměv tak děsivý, že se Silen a Faramis namáčkli na zadní stranu vozíku.
Nic neřekla, jen se tak usmívala.

,,Udělej něco!" Vyjekl Silen.

,,A co?" Nechápal Faramis.

,,Křič!" Navrhl Silen a dal se do panického křiku: ,,POMOC! TAHLE DIVNÁ VLČICE NÁS CHCE UNÉST! POMOOOOOOC!"

Než se k němu Faramis stačil přidat, něco se mu omotalo kolem krku a on zachrčel.

,,Faramisi!" Vyjekl Silen.

,,Ještě chvíli řvi, a tvůj bratr to nepřežije," řekla černá vlčice tichým, sotva slyšitelným hlasem a usmála se.

Silen okamžitě zmlkl a jen vykuleně zíral na svého bratra.

Faramis ucítil, že zase může dýchat a ohlédl se přesně ve chvíli, když se do hrudi černé vlčice vpíjely černé šlahouny.

Vyplašeně se přitiskl k Silenovi, pod nohami jim klouzaly rozmačkané dorty.
,,Co budeme dělat?" Vzlykl Silen. ,,Měli jsme poslouchat matku!"

Faramis se třásl po celém těle. Barevná světélka, kterými byly ozdobeny skoro všechny domy, začínala pomalu mizet a obklopily je malé, nevýrazné a temné domky. Bylo tu hrobové ticho, které přerušovalo jen skřípání kol vozíku.

,,Zkus to zapálit," navrhl Faramis tiše.
Silen nejistě přikývl a zamračil se úsilím.
Jediné, co však dokázal udělat, bylo na pár vteřin zažehnout ve vzduchu slabý plamínek, než zase zhasl.

,,Nedokážu to," zasténal Silen zklamaně. ,,A co ty?"

Faramis se natáhl po své magii větru, ale byl na tom podobně jako Silen-jen se ozval jemný vánek, to bylo vše. Pořád byli jen malá vlčata, neuměli svou magii moc dobře ovládat.

,,My umřeme, že?" Zašeptal Silen nevýrazně, jeho pohled byl prázdný a vyděšený.

Faramis nebyl schopen mu odpovědět.
Zastavili před nějakým domem-černá vlčice otevřela dveře a pak se vrátila k nim a nastrkala vozík dovnitř.

Dům byl zvenku úplně stejný, jako všechny okolo-oprýskaná, bílá barva a šikmá, dřevěná střecha.

Zevnitř byl naprosto odlišný.

Na Faramisův čich okamžitě zaútočilo spoustu sladkých vůní, protože stěny, strop, všechno to bylo ze sladkého perníku, šlehačky, vanilky, čokolády, karamelu a kdo ví čeho všeho. Zářilo to tady veselými, jasnými barvami a pod nohami vlčice chrastil rozsypaný cukr.

Vlčice dostrkala vozík dveřmi do jiné místnosti, které vévodila velká pec-a byla překvapivě z kamene, narozdíl od zbytku domu.

Černá vlčice nechala vozík stát a přišla k peci-začala do ní skládat dřevo.
Faramis se Silenem jí vyplašeně sledovali.

Místnost byla tmavá, neměla ani žádná okna, pravděpodobně proto, že každý kdo by tu nahlédl, by si řekl, proč má někdo dům celý z cukru. Jediný zdroj světla byly nějaké ty škvíry ve stěnách-a poté, co se ozvalo lupnutí, místnost ozářil jasný plamen v peci.

Černá vlčice se na ně otočila, se strašidelným úsměvem, na její tváři pableskovaly stíny a světlo z plápolajícího ohně.

Ani jeden z nich nebyl schopný jakéhokoliv slova.

,,Kterého z vás sním první?" Zašeptala si pro sebe.

Faramis vytřeštil oči. Docela doufal, že se přeslechl.

,,Ale, ušetřím si dilema," zachichotala se. ,,Sním je oba naráz."

Do vzduchu vyletěly jiskry, zatímco černá vlčice se vrhla k nim a vlčata se rozkřičela.

Najednou se však ozvalo prasknutí dveří a zaburácení něčího důvěrně známého hlasu: ,,ANI NÁPAD!"

,,Mami!" Vykřikli Faramis se Silenem naráz, když ho místnosti vběhla rudá vlčice s vražedným výrazem v plápolajících očích.

A pak svět vybuchl v jasném, oranžovém světle.

Když se Faramis se Silenem znovu odvážili otevřít oči, pořád se nacházeli v tom cukrovém vězení, ale všechno kolem nich hořelo. Ve vzduchu se vznášel drsný, štiplavý kouř a oba začali pociťovat, jak se dělá horko a dusno.

Jejich matka Ruby stála uprostřed plamenů, kteří vířily na její příkaz a před ní se krčila černá vlčice.

,,Nedívejte se," zavrčela na svá vlčata, aniž by se otočila.

Faramis se Silenem rychle zavřeli oči. Nechtěli mít ten výjev navždy před sebou. Uši si však zakrýt nemohli, takže se jim do mysli zaryl srdceryvný, bolestný křik černé vlčice, která hořela zaživa v plamenech.

Pak si z toho pamatovali jen matné útržky-matka je dostala z vozíku, popadla do zubů a rozběhla se hořícím domem.

Všude se ozývalo praskání a hučení ohně, vzduch byl těžký a smradlavý, vlčata se rozkašlala. A pak se najednou ocitli venku, na chladném, nočním vzduchu.

Matka je položila do studeného, až ledového sněhu, který jemně křupal a schoulila se vedle nich.

,,Už nikdy," zakašlal Silen předtím, než se on i Faramis propadli do bezvědomí. ,,Nebudu jíst sladkosti."

Počet slov: 1735
Nápad: Wolfy2743, já
Nápad zněl, jak by svátek luyi slavili ti dva a mě napadlo udělat něco podobného, jako perníkovou chaloupku XD Docela děsivé XD