Když se Layla probudila do dalšího dne, byl přesně svátek luyi.

Hodlala ho strávit s těmi vlčaty v sirotčinci-stejně neměla co jiného dělat.
Když vyrazila palácem, sloužící měli na tvářích veselé, povznesené výrazy a hlasitě jí zdravili a přáli šťastný svátek luyi.

Layla si nebyla jistá, nakolik jsou jejich přání upřímná, ale bylo jí to celkem jedno.

Ve městě panovala stejná nálada jako v paláci a všichni vypadali, jako kdyby projednou zapomněli na všechny starosti, které každodenní život může přinést.

Ulice se jen hemžili různými turisty, kteří obdivovali netradiční výzdobu Rablestu a kdokoliv Laylu spatřil, hluboce se jí uklonil.

Layla věděla, že její stráže neschvalují skutečnost, že chodí sama po městě, aniž by si s sebou kohokoliv vzala. Odpověděla jim na to, že kdyby se nedokázala sama ubránit, jako Vládkyně by stála za nic.

Brzo vkročila do té části města, kde se nacházel i sirotčinec, který byl krásně, zářivě ozdobený. Tyhle ozdoby jim poskytla Layla a vlčata z nich byla nadšená.

Jako vždy zahlédla na zahradě pobíhat sirotky a spokojeně si odfrkla, když mezi nimi spatřila růžovofialový kožíšek Kenyi.

Ta jí zaregistrovala jako první a rozběhla se k plotu tak rychle, až do něj málem narazila.

,,Laylo, Laylo!" Vykřikla nadšeně. ,,Moje noha se přes noc uzdravila! Jako v tom příběhu!"

Layle nedělalo problém, tvářit se udiveně, ačkoliv přesně věděla, co se stalo. Poslala za malou vlčicí nějaké léčitele, aby jí tu nohu spravili. Ale to jí rozhodně říkat nehodlala.

Layla prošla bránou a podívala se na sirotky.

Kenya se jí posadila k tlapkám a důležitě oznámila: ,,A tentokrát nebudeš vyprávět ty!"

Layla se ušklíbla. ,,Aha? Takže jste mě za někoho vyměnili?"

Vlčata otráveně zabručela.

,,Kenya začala psát svoje vlastní příběhy," vysvětlil jeden. ,,Otravuje nás s nimi už několik dní."

Kenya své kamarády ignorovala a upřela jasně modré oči na Laylu. ,,Inspirovala jsi mě k tomu ty!" Prohlásila hrdě.

Layla se ušklíbla. ,,No tak uvidíme. Jsem zvědavá."

Přišlo jí zvláštní, že její krácení nadbytečného času mohlo opravdu někoho k něčemu inspirovat.

Vlčata znovu hromadně zabručela, ale Layla je ignorovala a vyrazila za Kenyiou, která si při chůzi poskakovala.

Posadili se do obývacího pokoje a Kenya si zaběhla pro hrstku papírů, na kterých bylo něco naškrábáno nečitelným písmem vlčete, co se teprve tuhle magii učilo ovládat.

Layla se projednou posadila vedle vlčat, místo naproti nim, zatímco její místo zaujala Kenya. Tvářila se nesmírně důležitě a vážně, zatímco její kamarádi vypadali znuděně a otráveně.

Z toho Layla nabila dojmu, že Kenya asi nebude zrovna nejlepší spisovatelka.

,,Takže," odkašlala si Kenya a začala číst.

🎄🎄🎄

Nalaea pracovala. Pořád.
Málokdy dělala něco jiného, než pracovala.
Proč taky? Všechno navíc bylo jen zbytečné rozptýlení.

Sledovala prázdný papír na stole před sebou a přemýšlela.

,,Chce postavit nějakou zvláštní budovu..." Přemítala nahlas.

Pracovala jako architektka, navrhovala domy a nejrůznější budovy. Byla známá svou kreativitou a představivostí a brzo se z místa obyčejné stavitelky stala vlčicí, co navrhovala paláce.

,,Nalaeo, máš tu návštěvu," oznámila jí její asistentka, která vkročila do pracovny.

Nalaea se zamračila. ,,Řekla jsem, že nechci být nikým rušena."

Vládce Igosu si přál, postavit nějaký chrám na počest bohyně Eldiary, protože vlci z jeho města začali hlasitě pochybovat o její existenci. Chtěl po Nalaee, aby to nebyl však žádný obyčejný, nudný chrám, ale něco, co vlky opravdu zaujme. A ona na to neměla moc času a ještě ani nezačala s plánkem!

V tu chvíli se v místnosti objevil Felanas, velký, písčitě zbarvený vlk, který byl jejím šéfem a který dohlížel na to, aby udělala to co má.

Nalaea se překvapeně napřímila.

,,Nalaeo, co je zítra za den?" Zeptal se Felanas, když se posadil naproti ní za stůl.

Nalaea se opatrně zamračila. To byl nějaký test, kterým když neprojde, tak jí vyhodí?

,,Další den, kdy můžu pracovat na chrámu pro Vládce Igosu," prohlásila nakonec, protože se domnívala, že to je přesně ta věc, kterou její šéf bude chtít slyšet. Měl rád její pracovitost, díky které se dostala tak vysoko.

On však zavrtěl hlavou. ,,Bude svátek luyi, Nalaeo."

Nalaea se nepřestala mračit. To jí přišel oznámit zrovna tohle? Věděla by to i bez něj. Všichni to řešili a dělali z toho hroznou vědu. Nalaea nikdy svátek luyi neslavila, vyrostla v sirotčinci, kde jí o tom ani neřekli. Když dospěla a odešla, až teprve tehdy se o něm dozvěděla-a stejně v něm neviděla nic, čemu by měla věnovat valnou pozornost. Neměla komu dávat dárky a navíc to bylo zbytečné rozptýlení od její práce.

Když neodpovídala, Felanas pokračoval: ,,Mým nejlepším zaměstnancům jsem pronajal luxusní chatu v Zrádných horách, kde můžou společně se svou rodinou a spolu navzájem strávit svátek luyi, ale tobě ta zpráva očividně nedošla."

,,Došla," namítla Nalaea a vytáhla ze šuplíku otevřenou obálku. Jen si ho letmo pročetla a zahodila do šuplíku. Snad její šéf nečekal, že někam pojede. Má práci!

,,No vidíš," řekl Felanas udiveně. ,,Tak proč už nemáš sbaleno a nejsi na cestě tam?"

Nalaea se pořád nechápavě mračila. ,,Já tam nechci jet. Musím tohle dokončit a-"

,,Je to jen pár dní," přerušil jí Felanas. ,,Obdivuji, že dáváš přednost práci před odpočinkem, ale tohle už začíná trošku přesahovat všechny meze."

,,Já stejně ani nemám nikoho, s kým bych tam jela," zamumlala Nalaea. ,,Nepotřebuji ten svátek slavit. Nikdy pro mě nebyl nic důležitého."

Felanas si povzdechl. ,,Tak jinak. Řeknu ti to tak, aby jsi měla pocit, že to neděláš pro sebe, ale pro mě, protože na nic jiného ty očividně nedáš," prohlásil. ,,Vlci tě znají. Ví, co všechno si postavila, ví že máš talent. Co si asi řeknou, když většina mých zaměstnanců pojede někam na dovolenou, ale ty, která jsi bezpodmínečně nejlepší, zůstaneš a budeš pracovat? Ať budu vysvětlovat jak chci, že to byla tvoje volba, jim se to nebude líbit a pošpiní to jméno naší značky."

Nalaea naklonila hlavu na stranu. Tohle dávalo větší smysl, než že by měla odjet jen, aby něco slavila.

,,Dobře," přikývla. ,,Pojedu."

Felanas se uvolnil a usmál se. ,,Vidíš? Dokážeš být rozumná."
Vstal a otočil se ke dveřím.

Musím ale tohle dodělat, pomyslela si Nalaea. Takže si vezmu práci s sebou. To mi nikdo nezakázal.

,,Jo a Nalaeo," ohlédl se Felanas. ,,Všechny papíry, cokoliv co by souviselo se stavěním necháš tady."

🎄🎄🎄

Chata ve Zrádných horách byla celá z hladkého, tmavého dřeva a stála v malém údolí mezi horami, obklopená jehličnany, kteří tvořili jedinou zelenou barvu v množství bílé a šedé okolo. Měla šikmou, trojúhelníkovou střechu a u každého okna byl vlastní balkón, na kterých zahlédla několik vlčích siluet.

Nalaea se smutně ohlédla na létající loď, ze které právě vystoupila a která se zase zvedala k odletu.

Od tlamy jí stoupaly obláčky páry a už teď jí byla zima.

Proto rychle pospíchala do chaty, kde si hodlala najít pokoj a nevyjít ven, dokud celá tahle šaškárna neskončí.

Před chatou si ve sněhu hrálo několik vlčat, pravděpodobně od ostatních vlků, co zde budou trávit svátek luyi s ní.

Nalaea se tak tak vyhnula několika letícím, sněhovým koulím a vkročila dovnitř.

Tam jí přivítalo příjemné, hřejivé teplo, tak rozdílné od zimy venku.

Setřásla si z kožichu sníh hned přede dveřmi, aby nedělala nepořádek a pak vykročila dřevěnou chodbou po měkkém koberci.

Po svém boku měla několik dveří, některé byly pootevřené-když do nich letmo nakoukla, zahlédla třeba prázdnou jídelnu. Na konci chodby stál dřevěný pult, za kterým seděla šedohnědá vlčice a znuděně si něco pročítala.

Nalaea otevřela tlamu, aby něco řekla, ale vlčice byla rychlejší a aniž by se na ní podívala, řekla: ,,Jdi do těch dveří, co máš po svém právem boku a pokračuj chodbou, dokud nenarazíš na schody do druhého patra. Jdi nahoru. Máš pokoj hned na konci, číslo čtyřicet."

Nalaea jen zamumlala poděkování a strčila do dveří. Ocitla se v osvícené chodbě-

🎄🎄🎄

,,Kenyo, nechceš přeskočit tohle popisování?" Poznamenalo jedno vlče a přerušilo tak růžovou vlčici. ,,Nikoho to nezajímá."

Kenya se uraženě zamračila, ale pak přikývla a otevřela tlamu, aby pokračovala. ,,Takže. Došla do svého pokoje, jo?"

🎄🎄🎄

Nalaea se na chvíli nedůvěřivě dívala na podlouhlou, vyvýšenou desku se čtyřmi nohami, která jí připomínala stůl, ale byla nižší a delší a plná různých přikrývek a peřin.

Usoudila, že se jedná o tu vymoženost krále Silena, protože se s tím nikdy dřív nesetkala-

🎄🎄

,,Kenyo!" Okřikla jí vlčata hromadně. ,,Dostaň se už k něčemu! Začíná to být nuda!"

Kenya se podívala na Laylu, jak u ní hledala podporu.

,,Na to, kolik ti je, popisuješ skvěle, ale jestli si chceš udržet jejich pozornost, musíš to zkrátit," řekla upřímně.
Kenya zaváhala a pak přikývla a znovu se dala do čtení.

🎄🎄🎄

Nalaea se tak nudila! Ležela na posteli a civěla do stropu, zatímco za okny kvílel vítr a zuřila sněhová bouře.

🎄🎄🎄

,,Počkej," přerušilo jí zase jiné vlče. ,,Kde se tam vzala sněhová bouře?"

Kenya podrážděně zavrčela. ,,Chtěli jste přeskočit nudné pasáže, takže je to vaše smůla!"

Layla si pobaveně odfrkla, když se Kenya znova, už docela naštvaně, dala do čtení.
,,Mimochodem, asi tu bouři trochu odsunu..."

🎄🎄🎄

,,Nalaeo? Připojíš se k nám na snídani?" Ozval se za dveřmi nějaký vlk.
Nalaea se odvrátila od okna, za kterým lehce vířily vločky.

Už tu strávila jednu noc, zavřená ve svém pokoji a vymýšlela, jak postaví ten chrám. Neměla tu sice žádné papíry, ale její mysl jí nikdo vzít nemohl.

Chtěla odmítnout, aby měla klid, ale její žaludek hlasitě zaprotestoval.

,,Tak jo," houkla Nalaea a vyrazila ze dveří do jídelny.

Zhrozila se, když si všimla, jak se u dlouhého stolu tísní spoustu vlků, vzduch se plní hlasitými hlasy a smíchem.

Sklopila uši. Nechtěla tady být. Ale když si jich nebude všímat, tak si snad nebudou všímat oni jí.

Našla si jedno volné místo a natáhla se k pečivu, kterého tu bylo všude plno, včetně hromady cukroví.

,,Nalaeo!" Řekl vedle ní veselý hlas. Podíval se do rozzářených očích světle modrého vlka. ,,Jsem rád, že jsi konečně přišla za námi!"

Nalaea se snažila vzpomenout, kdo to je, ale nedokázala si ho vybavit.
Tak se jen rozpačitě usmála, přikývla a sklopila hlavu.

Ten vlk se však rozpovídal, něco jí začal vyprávět a Nalaea měla chuť třískat hlavou o stůl.

Hloupý, hloupý, hloupý svátek luyi! Pomyslela si podrážděně.

Jen zdvořile přikyvovala a jinak se do rozhovorů kolem vůbec nezapojovala.
Cítila se mezi těmi veselými, hovornými vlky divně. Jakoby k nim vůbec nepatřila.
Jakoby snad byla jiného druhu, nebo co.

Co všichni na tom svátku vidí, že jsou tak veselí? Přemítala, když viděla jednoho mrzouta se hlasitě smát.

,,Proč vůbec slavíme svátek luyi?" Zeptala se toho vlka vedle sebe, který se podle všeho jmenoval Rymar.

Ten zamrkal překvapením. ,,Jak to myslíš?"

Nalaea se rozpačitě ošila. ,,No, proč se tenhle svátek slaví? K čemu to je? Proč jsou všichni tak veselí?"

,,Protože je to nejhezčí událost roku," odpověděl Rymar pohotově. ,,Vlci na sebe mají být hodní a přátelští, trávit čas s rodinou a dát si navzájem něco hezkého, někoho potěšit."

Nalaea se zamyslela. Ona někoho těšila furt. Žádný urozený si ještě nestěžoval, když mu postavila někde nějaký dům. Ale to tím asi nemyslel.

Nikdy dřív se tak nezamýšlela nad tím, jak je vlastně sama. Vždycky byla v obložení spousty vlků-sirotčinec jimi skoro praskal ve švech, ve své práci pracovala se spoustou vlků, navštěvovala obrovská města a rozlehlé paláce, dokonce i teď se tísnila vedle hromady dalších vlků.

Ale ačkoliv byla vždycky ve větší společnosti, nikdy... Nikdy si s nikým nepovídala o něčem jiném, než třeba o své práci. Vždycky byla sama. V sirotčinci byla ta divná, se kterou se nikdo nechtěl bavit. Malá vlčice s velkými sny, která stavěla z kousků tvrdého chleba hrady. Pak byla jen další vlčicí na staveništi, která se soustředila na svou práci a nezajímalo jí nic jiného. A teď byla pro vlky jen ta, co jim může postavit hezký dům.

Nikdy si s nikým nepovídala o tom, jaké jídlo má ráda, kde ráda tráví svůj čas, co ráda dělá-kromě navrhování a stavení, samozřejmě. Už ani nevěděla, jestli si umí užívat volný čas.

Neumím, pomyslela si zkroušeně.

🎄🎄🎄

Layla si se znepokojením uvědomila, že ten příběh má v sobě hlubší myšlenku, než se na první pohled zdálo.

Kenya sice byla energická a veselá vlčice, která nikdy nezavřela tlamu, ale ani Layla doteď nevěděla, že ráda píše. Cítila se mezi svými vrstevníky... Jinak?

A vůbec... Neměla jsem to tak vždycky stejně? Nu... Kenya dokáže jednoho donutit myslet nad svou existencí...

🎄🎄🎄

Nalaea si řekla, že takhle už to nenechá. Nevěděla sice, jak by se měla začít bavit, ale aspoň to chtěla zkusit.

Jelikož venku začalo čím dál hustěji sněžit, vlci se rozhodli uspořádat v chatě nějaké hry. Budovou se rozléhal smích a nadšené povzbuzování, když i ti nejstarší plnili nejrůznější úkoly a soutěže.

Než se Nalaea stačila zamyslet nad tím, ke komu by se měla přidat-v jídelně pořádali nějaký kvíz, ve společenské místností házeli pytlíčky se sušenou levandulí a tak podobně-ozval se zděšený výkřik nějaké vlčice.

Všichni ztichli a pak okamžitě vstali a vyrazili k tomu místu.

Na zemi na chodbě, kde si ještě před chvílí hrálo několik vlčat, ležela nějaká vlčice-byla to družka někoho ze zaměstnanců, teď čekala svůj druhý vrh-a plakala. Srst měla promočenou a plnou sněhu.

,,Co se stalo?" Zeptal se jí vystrašeně její druh.

,,Moje vlče!" Vykřikla. ,,Vydalo se samo ven! Snažila jsem se ho najít, ale nikde není!"

Vlci si mezi sebou začali znepokojeně šeptat, chatou se začala linout panika a strach, veselá nálada zmizela jako mávnutím kouzelného proutku.

,,Máme tady nějakého stopaře?" Zeptal se někdo.

Ne. Neměli nikoho. Bylo tady spousta vlků s telekinezí, ale žádný stopař.

,,Musíme ho najít," zavrčel jiný.

,,Teď ho nemůžeme hledat. Ještě bychom se tam ztratili taky!"

,,Nemůžeme to vlče jen tak nechat samo venku!"

,,Já půjdu," ozvala se Nalaea tiše, ale i tak jí většina slyšela a zmlkla. ,,Všichni můžou zůstat tady a já ho najdu. Tak budu riskovat jen já."

Věděla, že s tím budou souhlasit. Nikdo jí tady skoro neznal, byla postradatelná a nikdo se jí nebude snažit zastavit.

,,Je to nebezpečné," namítl Rymar chabě.

Nalaea pokrčila rameny. ,,Najdu ho," zopakovala.

Nikdo se s ní nepřel. Přesně jak předpokládala.

🎄🎄🎄

Tohle je až moc přesné, pomyslela si Layla s jistou dávkou hořkosti. Kdyby byla na místě Nalaei Arcalima, tak by všichni prosili aby nechodila a nabízeli se místo ní. Ale kdyby to byla Layla, ještě by s ní horlivě souhlasili.

🎄🎄🎄

Nalaea se prodírala hustými závějemi, zatímco se chata za ní měnila jen v nevýraznou siluetu.

Vítr kvílel a řval, pískal a naříkal, proháněl se mezi horami a zvedal sníh, který házel Nalaee přímo do obličeje. Mhouřila před ním oči a snažila se něco v šedobílé krajině najít.

Nemělo smysl hledat stopy, ty skončily už dávno pod hromadou sněhu a její čich byl necitlivý zimou.

Mohla jedině bloudit kolem a doufat, že na to vlče narazí.

Vyrazila do lesa-byla si celkem jistá, že jestli to vlče nevědělo, kudy se jde k chatě, tak se aspoň ukrylo někde, kde se mohlo teoreticky aspoň schovat mezi kořeny a pod větvemi stromů.

Když se před ní objevily temné siluety vysokých jehličnanů, zrychlila a začala se prodírat sněhem ještě usilovněji.

Jakmile se ocitla pod korunami prvních z nich, okamžitě pocítila jistou změnu.
Nebyla nijak závratná, pořád na ní sníh útočil ze všech stran, ale aspoň se trochu ztlumil vítr a lépe se jí šlo, jak se mohla opírat o kmeny a zatínat drápy do kořenů, které občas vykukovaly ze sněhu.

,,Haló!" Vykřikla a zalitovala, že si nezjistila jméno toho vlčete, než odešla. ,,Je tady někdo?! Nějaké opuštěné vlče?"

Prohledávala každý keř, každou díru mezi kořeny a v kmenech stromů. Počasí se ještě zhoršilo, hustá sněžná mlha halila vše, co se nenacházelo jen kousek od ní.

,,HEJ! JE TADY NĚKDO?!" Křičela tak, až jí začal selhávat hlas. Nohy jí bolely a měla je ztuhlé, netoužila po ničem jiném, než se sesunout do sněhu a na chvíli si odpočinout...

Nemohla to však vzdát.

Pokračovala dál, vítr nesl její křik pryč a na oplátku jí házel sníh do obličeje. V jednu chvíli zakopla a přistála čumákem přímo do sněhu.

Pak však uslyšela vypísknutí.

Prudce se vyškrábala na nohy a uvědomila si, že to, o co zakopla, je malé tělíčko červeného vlčete, zpola pokrytého sněhem.

Mělo zavřené oči, ale pořád se mu zvedal hrudník.

,,Našla jsem ho!" Vykřikla Nalaea, ačkoliv věděla, že jí nikdo nemůže slyšet.

Vyhrabala vlče ze sněhu-bylo promrzlé a ona si nebyla jistá, jestli to vůbec přežije, ale musela doufat aspoň v tu špetku naděje.

Rozhlédla se kolem sebe, s vlčetem pod sebou.

Neviděla víc než na vzdálenost několika vlčích délek, ve sněhové bouři spatřila sotva nějaké kmeny stromů. Už ani nevěděla, kudy se jde k chatě.

Kdyby se pokusila vrátit, mohla by ještě ztratit.

To vlče potřebovalo zahřát. To bylo teď nejdůležitější.

Nalaea ho popadla za zátylek do zubů-trochu klesla pod jeho tíhou a zpola se probořila do sněhu, ale rychle se zase škrábala nahoru a vyrazila pryč. Kousek odsud viděla opuštěnou jezevčí noru, kde si prvně myslela, že by se to vlče mohlo skrýt.

Na chvíli se bála, že zapomněla kde je, ale pak jí spatřila, protože kolem ní byl rozhrabaný sníh, jak se k ní pokoušela předtím dostat.

Strčila vlče dovnitř a sama se proplazila za ním.

Vlezla se sem jen zpola, takže jí zadek trčel ven a ze všech stran se na ní tlačila hlína, ale to jí bylo jedno.

Položila vlče k sobě a schoulila se kolem něj, aby ho co nejlépe zahřála.

Věděla, že nesmí usnout. Musela počkat, až bouře skončí a vlče odnést zpátky. Musí zůstat vzhůru. Prostě musí.
Bylo to však až moc těžké a spánek jí lákal sladkými slůvky a klidnou písní k sobě...

🎄🎄🎄

Layla se přistihla, že je celá napjatá z toho, co se stane dál a dokonce i vlčata kolem ní, která konečně zmlkla a svou plnou pozornost upřela na Kenyu. Její hlas se měnil s každým slovem, nyní mluvila skoro tiše a pochmurně, jak se snažila přizpůsobit atmosféře příběhu.

Layla si pomyslela, že malá vlčice je mnohem lepší vypravěčka, než ona. A to ona jen málokdy přiznávala, že je někdo v něčem lepší.

🎄🎄🎄

Nalaeu vzbudil křik.
,,Našel jsem jí! Našel jsem jí!"

Zmateně zamrkala a chvíli nechápala, proč necítí zadek a proč se tísní v temné, hliněné díře s vlčetem vedle sebe.

Pak si však na všechno vzpomněla a zaznamenala, že vítr už nevyje a že je všude podivné ticho a klid. Teda až na ten křik, který oznamoval, že někdo něco našel.

Přiměla se zacouvat, byť jí zadní část těla zprvu nemínila poslechnout.

,,A žije!" Dodal ten hlas.

Vyklouzla z nory a zamrkala v jasném, bílém světle.

Všude bylo plno sněhu, spoustu ze sebe taky vysypala, když vycouvala z nory ale konečně nebyl ve vzduchu. Ten byl čistý a chladný-a taky bez jakéhokoliv záchvěvu větru.

Za sebou uviděla Rymara a z okolních částí lesa se k nim řítilo několik dalších, vlčích siluet.

K jejímu překvapení se k ní Rymar přitiskl. ,,Jsem rád, že jsi naživu," řekl s viditelnou úlevou v hlase. ,,Sice nechápu, jak je to možné, ale... Jsem rád."

Nalaea se nějak neměla k odpovědi. Cítila se pořád trochu omámeně, nějak jí nedocházelo, že je naživu.

Natáhla se zpátky do nory a podívala se na vlče-hrudník se mu k její neskonalé úlevě pořád zvedal.

Jemně ho vzala za zátylek a vytáhla na denní světlo.

Rymar šokovaně vydechl.

,,Ty jsi ho našla!" Vykřikl nevěřícně, ale to už je obklopila spousta vlků, včetně uplakaných rodičů, kteří Nalaeu vroucně objímali a koktavě jí děkovali.

Ona jen zamrkala, když na ní zíralo tolik obdivných pohledů.

Už zažila obdiv, ale jen kvůli tomu, jaké stavěla domy.

Tohle bylo něco jiného. Udělala něco dobrého a málem přitom zemřela.

,,Asi jsem zmeškala svátek luyi," hlesla a všichni kolem ní se slzavě rozesmáli.

🎄🎄🎄

Kenya zmlkla a upřela na ně všechny váhavé oči.
Nikdo chvíli nepromluvil.

,,To bylo úžasné!" Vydechlo jedno vlče. Většina se v průběhu příběhu přitiskla blíž k sobě, jako kdyby i oni sami cítili chlad a zimu sněhové bouře, ačkoliv v Pralese bylo jako vždy dusno a mokro.

Začali se navzájem překřikovat, jak se každý chtěl dostat ke slovu a svému názoru na příběh, ale Kenya se podívala na Laylu.

,,Kenyo," oslovila jí nakonec. ,,Až dospěješ... Nechceš se stát spisovatelkou? Můžu ti zařídit, aby ti něco vytiskli. Protože musím s hanbou přiznat, že tvůj příběh byl tisíckrát lepší než vše, co jsem vymyslela já."

Za okny už padal soumrak a s ním i čas svátku luyi, kdy si všichni měli dát dárky.
V Pralese možná nebyla sněhová bouře, nekonala se slavnost, nebo nejeli na saních, ale v tu chvíli se všichni sirotci-i Layla-cítili jakou součástí nějakého tajemného příběhu.

Kenye se rozzářily oči nadšením a Layla měla pro jednou pocit, že dala někomu takový dárek, jaký si zaslouží.

Počet slov: 3465
Nápad: _Between_Horses_
Tohle mě dost bavilo! XD