Jelikož se zdálo, že Layla vlčata svým minulým příběhem trošku rozesmutnila, pokusila se ten další trošku vyladit. Nevěděla, jestli se jí to povedlo, ale už bylo moc pozdě na to, vymýšlet něco jiného.

🎄🎄🎄

Myril a Vesryn byli nejlepší přátelé. Jeden by nenašel nikoho jim podobného. Nikdy se nerozdělili a vždycky zůstávali spolu-asi proto, že ani jeden z nich neměl nikoho dalšího, s kým by trávili svůj čas. Oba byli sami, jen další obyčejní sirotci mezi hromadou dalších v přecpaném sirotčinci v Ledové zemi. A ani když dospěli a odešli ze sirotčince, se nerozdělili. Byli nerozluční!

,,Zítra je svátek luyi," poznamenal Myril opatrně, když jeho nejlepší kamarád přišel domů z práce. Tvářil se mrzutě a podrážděně, protože musel pracovat, zatímco Myril už měl volno.

Vesryn se na něj podíval a pak si povzdechl. ,,Konečně," řekl. ,,Jeden den, kdy nemusím jít do té hloupé práce."

Myril naklonil hlavu na stranu. ,,Myslel jsem, že máš svou práci rád," řekl nejistě.
Vesryn měl magii telekineze a proto neměl nouzi o práci. Vybral si stavebnictví a ještě dobře placené-často říkal, že se mu líbí, že může zařídit vlkům nové domovy. Jenže měl málokdy volno, vracel se pozdě večer a byl celý unavený a ztrhaný.

Myril mu navrhoval, aby si našel něco lepšího, ale Vesryn vždycky jen řekl, že se po něčem podívá, což se samozřejmě nestalo.

,,Taky že mám," zamumlal Vesryn nepřesvědčivě. ,,Jdu spát."

Myril se za ním zmateně díval, když mizel ve svém pokoji. Pak sklopil hlavu a odšoural se pryč. Začínal si o svého přítele dělat starosti. Něco se dělo a nesouviselo to jenom s prací.

Když se ráno probudil a sešel do kuchyně, sršel pozitivní náladou. Na noční starosti zapomněl, protože byl svátek luyi a on ho mohl oslavit se svým nejlepším kamarádem!

Za stolem už seděl Vesryn a vypadal, jako kdyby na něj čekal.

,,Ahoj," řekl Myril vesele. ,,Konečně je svátek luyi!"

,,Jo," zabručel Vesryn a Myril se na něj podíval, když zaznamenal jeho divný tón. ,,Ke svátku luyi... Asi tady nebudu."

Myril se nechápavě zamračil a podíval se na tmavě šedého vlka s rudými skvrnami. ,,Jak to myslíš?" Zeptal se nechápavě. ,,Kde jinde bys byl?"

Vesryn se nervózně ošil, do očí se mu nepodíval. ,,Prostě... Napadlo tě Myrile, že by sis měl najít rodinu, nebo tak? Jsme tady pořád tak sami, jen dva..."

Myril pořád tak nějak nechápal, kam tím míří. ,,Mě to tak vyhovuje," řekl a zmateně zamrkal. Nikdy nijak nepřemýšlel nad tím, že by se jejich dvojice mohla... Rozšířit.

,,No," odkašlal si Vesryn. ,,Já jsem si našel družku."

Myril se široce usmál. ,,To je skvělé!" Prohlásil. ,,Pozveme jí k nám! Chci jí poznat. A proč jsi mi o ní vůbec neřekl?"

Vesryn se mu pořád nedíval do očí. ,,Víš, Myrile... Vždycky budeš můj nejlepší přítel a tak... Ale já bych s ní rád strávil svátek luyi sám. Jakože jenom já a ona."

Myrilovi zmizel úsměv z tváře a jeho výraz se proměnil v nevěřícný. ,,Jak jako sám? Jako beze mě?"

Vesryn se na něj letmo podíval, poprvé od začátku rozhovoru, ve zlatých očích se mu provinile zablesklo a pak přikývl.

Myril poodstoupil, jak ho ta zpráva šokovala.
Vesryn byl odjakživa jeho jediný přítel.

Myril... No, v sirotčinci působil tak trochu divně. Vždycky přehnaně veselý a optimistický, ale taky hubený a drobný, takže sloužil starším sirotkům jako hračka.

Jenže pak přišel Vesryn-velký, bojovně naladěný Vesryn-který spatřil, jak Myrila šikanují a postavil se na jeho stranu. No a tak se stal Myrilovým jediným kamarádem, kterému bezmezně důvěřoval a který byl pro něj vším.
A teď to chtěl všechno zahodit kvůli nějaké vlčici...

,,Ale Vesryne!" Vykřikl šokovaně. ,,Vždycky... Vždycky jsme slavili svátek luyi spolu! Nemůžeš jen tak odejít!"

Vesryn si jen povzdechl a pak se na něj podíval, tentokrát zpříma. ,,Myrile, tohle přátelství je hezké a rozhodně ho nechci ukončit, ale s tebou mám pořád pocit, jako kdyby mi něco bránilo v pořádném... Žití. Zůstal jsem v té příšerné práci kvůli tobě-aby jsi měl na ty svoje pokusy o vydávání knih. Jsem ti vděčný za tu část svého života, kterou jsem strávil s tebou a rozhodně nehodlám přerušit kontakt, jenže si myslím, že je čas na to, abychom se rozdělili."

Myril ho šokovaně sledoval, cítil se, jako kdyby ho někdo něčím praštil. ,,Ale to nemůžeš!" Vyjekl zdrceně. ,,Prosím! To... To nemůžeš myslet vážně! Vždycky jsme byli Myril a Vesryn, pamatuješ?"

Vesryn přikývl. ,,Pamatuji. A právě proto bychom měli přestat být Myril a Vesryn."

Myril začal couvat, jako kdyby chtěl utéct před těmi slovy. Měl pocit, že Vesryn ničí vše, co mu přišlo tak důvěrně známé a bezpečné, jako kdyby vytrhával celý jeho život i s kořeny.

Vesryn si povzdechl a zvedl se. ,,Ahoj Myrile," zamumlal. ,,Hodně štěstí do života."

S tím se otočil a vyrazil pryč.
Myril se ani neměl k tomu, aby za ním běžel s prosbami, aby zůstal. Věděl, že by to bylo k ničemu.

Zdrceně si lehl na břicho a skryl hlavu pod tlapami, jakoby mu to snad v něčem pomohlo.

Nejvíce ho bolel ten pocit zrady. Jeho nejlepší kamarád dal přednost nějaké vlčici před ním! A nechal ho samotného o svátku luyi!

Ani jsem mu nedal dárek! Pomyslel si smutně. Tenhle den si představoval tak růžově-nejdřív by šli do města, podívat se na městskou výzdobu a poslechnout si nějaké sváteční písničky, pak by se vrátili domů, cpali s cukrovím a nakonec by byla výborná večeře a dali by si dárky. A celou dobu by se u toho smáli a povídali si!

A místo toho... Místo toho bude úplně sám.

Ležel tam na studené zemi nějakou dobu, dokud se neozval jeho hladový žaludek a on nevyrazil k hromadě cukroví. Když ho žvýkal, skoro nevnímal jeho sladkou chuť. Cítil se jako ten nejvíc nechtěný ubožák pod sluncem.

Pak vyrazil do svého pokoje, lehl si na hromadu dek a peřin ke krbu a schoulil se do klubíčka.

Slunce postupovalo po obloze, za okny slyšel veselý smích a zpěv a on přemýšlel o svém nejlepším příteli, který je kdoví kde a který ho nechal samotného o svátku luyi.

Proč to udělal? Nechápal. Nikdy netušil, že by Vesrynovi nějak jejich přátelství vadilo, že by toužil po rodině.

A jak jako, že zůstával v práci kvůli tomu, abych se mohl snažit vydávat knihy? Já jsem taky pracoval!

Přesto začínal mít pocit, že začíná chápat důvody svého nejlepšího kamaráda. On tak nějak dohlížel na to, aby neskončili na ulici, aby se měli dobře-aby se Myril měl dobře. Jelikož Vesryn pracoval, on sám měl spoustu času na psaní svých knih. Bylo logické, že mu to dřív nebo později muselo začít vadit.

Myril si nešťastně povzdechl. Musím ho najít, pomyslel si. A omluvit se mu, že jsem ho tak dlouho brzdil. A dát mu ten dárek, když už nic jiného.

Vymrštil se na nohy a přeběhl pokoj, aby se dostal ke skříni, ze které vytáhl malý, pečlivě ozdobený balíček. Popadl ho do zubů a pak s ním vyrazil z pokoje až ke dveřím ven.

Okamžitě se do něj pustil studený, kousavý vítr, který se proháněl ulicemi a zvedal sníh do vzduchu.

Myril to ignoroval a zavětřil stopu svého nejlepšího kamaráda-už byla slabší, ale pořád tady byla. Vydal se po ní a všichni vlci, kteří šli naproti němu, mu museli uhnout z cesty, protože on se k tomu neměl a plně se soustředil na pach Vesryna. Bylo to těžké, protože ho překrývalo spoustu jiných pachů, ale on ho znal tak dobře, že ho prostě nemohl ztratit!

Slunce mezitím klesalo k obzoru a nebe se zatáhlo šedými mraky, které zvěstovaly nějakou sněhovou přeháňku. Ostatně, v Ledové zemi sněžilo pořád.

Myril věděl, že po setmění už by měl být doma-pokud nechtěl přijít k úrazu.

Jenže on začínal mít divný pocit, protože Vesrynův pach neomylně mířil k nejhorší čtvrti Garmoru. Myril tam nikdy nebyl, ale věděl, kde přibližně se nachází a staré, polorozpadlé domy kolem něj v něm budily dojem, že je rozhodně blízko.

Zježila se mu srst hrůzou, když ve studeném vzduchu zachytil pach krve a spoustu strachu.

Pach jeho kamaráda ho zavedl do jednoho z těch polorozpadlých, dřevěných domů-jenže ten byl prázdný a temný. Všiml si, že se tu vznáší i novější pach-Vesryn pravděpodobně před chvílí vyšel ven a někam šel.

Tentokrát byl pach čerstvější, takže se Myrilovi lépe stopovalo a on se na to nemusel tolik soustředit. Začínal mít strach o svého kamaráda-očividně se potuloval blízko Smrťákova po setmění.

Což já ostatně taky, pomyslel si Myril chmurně. Nikdy se necítil tak špatně, jako na tomhle místě.

Byla čím dál větší tma a tady ani nesvítila žádná barevná světélka, která by jí prozářila a trošku oživila.

Myril zabočil do nějaké uličky, s nosem u země a narazil tak do vlka, který stál před ním.

Vyplašeně vyjekl: ,,Pardon!"

Pak se však spousta věcí udála velmi rychle-spatřil před tím vlkem se krčit Vesryna a nějakou vlčici, pravděpodobně jeho družku a oba vypadali pomlácení a zakrvácení.

Myril nestihl reagovat, když se vlk, do kterého narazil, zvedal ze země, ale Vesryn byl dost rychlý a zabránil, aby ten cizí vlk prokousl Myrilovi hrdlo-do vzduchu se zvedl Myrilův balíček a opravdu silně jím praštil vlka do hlavy, až se ozvalo hlasité křupnutí-Myril si nebyl jistý, jestli to byla lebka nebo jeho dárek.

Vlk se sesunul k zemi a tlumeně zasténal. Takže to musel být dárek.

Vesryn rozzuřeně zavrčel a začal vlla mlátit Myrilovým dárkem. 

Myrilovi se zvedl žaludek, když se jeho dárek potřísnil krví. ,,Nech toho!" Vyjekl.

Vesryn se na něj podíval, rychle dýchal a v očích měl běsnící výraz-pak se ale uklidnil a nechal dárek spadnout na zem.
Myril opatrně vlka obešel a došel ke svému nejlepšímu kamarádovi.

,,Co tady děláš?" Zeptal se ho Vesryn chraplavě.

,,To je teď jedno," zavrtěl Myril hlavou. ,,Musíme vás odvést někam k léčiteli."

,,Nic to není" zabručel Vesryn. ,,On je na tom hůř. Radši bych zmizel. Ze Smrťákova a nejradši i z Garmoru."

,,Můžeme jít k nám domů," navrhl Myril, zatímco si po očku pohlížel vlčici, která ležela vedle jeho nejlepšího kamaráda.

Vrávoravě se postavila, z hlavy jí tekla krev a lepila se jí na oranžovou srst. ,,Musím pro svou rodinu," řekla naléhavě.

,,Jdu s tebou," prohlásil Vesryn.
Takže Myril šel samozřejmě taky.

Všichni tři rychle opustili uličku a Myril se cestou sehnul ke svému zakrvácenému balíčku. Pak si to však rozmyslel a dohnal ty dva.

Rychlým krokem vyrazili k tomu domu, kde Myril předtím ucítil Vesrynův pach a oranžová vlčice vklouzla dovnitř.

Myril uslyšel její naléhavý hlas a o chvíli později se objevila ve dveřích, za zády dva vychrtlé, špinavé vlky, kteří byli pravděpodobně její rodiče.

Nedůvěřivě si měřili pohledem Myrila, ale ten se na ně povzbudivě usmál.
Společně vyrazili ze Smrťákova.

Poznali, že ho opustili, když domy kolem nich začaly blikat zářivými, barevnými světélky a temná, nepřátelská atmosféra se rozplynula. Všichni se uvolnili.

Myril kráčel vepředu a ze všech sil se snažil nedívat na svého nejlepšího kamaráda a jeho družku, kteří šli tak blízko sebe, až se otírali kožíšky. Cítil se kvůli tomu mizerně.

Vkročili do teplého, útulného domu Myrila a Vesryna a tři vlci ze Smrťákova se na něj užasle a trochu nevěřícně podívali.

Oranžová vlčice se podívala na Vesryna a Myrila. ,,Děkujeme, že nás tady necháte," zašeptala. ,,Pokud to nevadí... Moji rodiče si půjdou lehnout a asi s vámi svátek luyi neoslaví. Já se k vám připojím za chvíli. Jestli to tady nevadí."

,,Samozřejmě že ne," ujistil jí Vesryn horlivě.

Oranžová vlčice se na něj usmála a v očích se jí zračila taková láska, až se Myril musel odvrátit.

Vesryn ukázal dvěma vlkům, kde budou spát a pak sešel za Myrilem do kuchyně. Seděl za stolem a okusoval cukroví.
Zvedl pohled, když se jeho kamarád posadil naproti němu.

,,Díky," řekl. ,,Že jsi nás zachránil."

Myril se pousmál. ,,Moc jsem toho neudělal. Jen jsem do něj narazil."

,,Rozptýlil si ho," vysvětloval Vesryn. ,,Ten vlk uměl potlačovat magii, ale jen když se na to soustředil. Tím, že jsi do něj narazil, jsem mohl použít svojí magii. Jsem ti neskutečně rád, že jsi tam byl. Ale... Co jsi tam dělal?"

Myril se nervózně ošil a sklopil pohled. ,,Chtěl jsem se ti omluvit," zamumlal. ,,Že jsem tě celou dobu brzdil, že jsem byl přítěž, že ses o mě musel starat. A taky jsem ti chtěl dát dárek, ale ten jsi tak trochu rozmlátil tomu vrahounovi o hlavu."

Znovu se pousmál, aby trochu uvolnil nenadálé napětí.

,,To jsem nikdy neměl říkat," zamumlal Vesryn. ,,Byla to hloupá chyba a strašně mě to mrzí. Ale měl jsem... Měl jsem k tomu důvod, byť když se na to podívám teď, je ten důvod značně mizerný."

Na chvíli se odmlčel a Myril čekal, jestli mu to kamarád poví. Přirozeně, už teď mu odpustil. Nedokázal se moc dlouho na někoho zlobit.

,,Jak jsi pochopil, moje družka-Lavijet-žila se svou rodinou ve Smrťákově. Jsou na tom hodně špatně a tak jsem se jí snažil všemocně pomáhat. Ale zároveň jsem musel platit i za nás, což byl taky jeden z důvodů, proč jsem odešel. Ty by ses dokázal sám uživit, ale ti tři ne. Vydíral je jeden vrah-to byl ten vlk, do kterého jsi dnes narazil. Vyrazili jsme s Lavijet na chvíli ven, ale on nás našel a zaútočil na nás, protože mu její rodina nezaplatila. No a pak jsi přišel ty," vysvětloval Vesryn. ,,Takže jsme ti všichni nadosmrti zavázáni."

,,Ne, to ne," odmítl Myril rychle. Nemohl se na svého kamaráda zlobit. Jen dělal to, co vždycky-chránil ty, kteří to sami nedokázali. To byl jeho úkol. ,,Ale je tu jedna věc, kterou byste se mi mohli zavděčit..."

Vesryn naklonil hlavu na stranu.
Myril se zazubil. ,,Přece že se mnou oslavíte svátek luyi!"

Vesryn se k jeho úlevě také usmál. ,,Myslím, že tohle s radostí splníme."

🎄🎄🎄

Layla měla chuť si odfrknout. Mizerný, hloupý příběh s až moc dobrým koncem. Na tohle nebyla. Radši by vyprávěla o něčem bojovém.

Ale zdálo se, že vlčata, která stále oplakávala postavu minulého příběhu, tohle uspokojilo, takže aspoň to udělala dobře.

Jen pobaveně sledovala, jak se začínala překřikovat, na koho si budou hrát.

Počet slov: 2341
Nápad: WendigoQueenCZ