,,Co nám budeš vyprávět dneska?" Ptala se nedočkavě Kenya, když Layla další den přišla do sirotčince.

Ona se ušklíbla. ,,To vás ještě ty příběhy neomrzely?" Zeptala se.

,,Ne!" Ozval se hromový, pobouřený výkřik.

Layla si odfrkla. ,,Fajn, fajn, fajn," řekla a pokrčila rameny. Posadila se a zamyslela se. Věděla, že ty příběhy jsou skoro všechny stejné, měly navodit prostě tu sváteční atmosféru a sdělit těm vlčatům, že svátek luyi je něco zázračného a že na sebe musí být hodní.

Přesto měla občas pocit, jestli to neříká hlavně pro sebe. A jestli ano, tak to zatím moc nevycházelo.

🎄🎄🎄

Myrrith se spokojeně nadechla a podívala se svému druhovi láskyplně do očí.

Přitiskla se blíž k němu a zabořila obličej do jeho tmavě zeleného kožíšku. Se znepokojením si všimla, že je napjatý a srst se mu lehce naježila.

Zvedla hlavu a podívala se na něj. On se odvrátil, aby se vyhnul jejímu pohledu.

,,Děje se něco?" Zeptala se ustaraně. Její druh byl vždycky uzavřenější, ale před ní se choval uvolněně a normálně.

To byl taky jeden z důvodů, proč se do něj zamilovala. Poznala ho ve škole a nejdřív si myslela, že je to jen nějaký blbec, který si myslí, že když bude chladný a nedostupný, bude nějaký tvrďák.

Vsadila se se svými kamarády, že ho dokáže přimět, aby se do ní zamiloval a tak se s ním začala bavit. Trvalo to dlouho, většinu času jí ignoroval, ale Myrrith si pořád vedla dál svou a bylo jí celkem jedno, jestli poslouchá nebo ne. Chtěla vyhrát.

Když se jí konečně otevřel, uvědomila si, že není jen mrzutý, zachmuřený vlk, ale vlk s osobností a něžnou, citlivou povahou.

Sázka pro ní přestala mít význam a ona si uvědomila, že se do něj zamilovala. A on do ní.

Nebo si to aspoň myslela. Teď vypadal, jakoby mu její dotyk velmi vadil.

,,Castiene?" Oslovila ho nejistě. ,,Jestli se něco děje, tak mi to řekni. Já jsem tu pro tebe."

Castien vstal a otočil se zády k ní, jeho obrys lemovala oranžová zář vycházející z plamenů krbu.

,,Je konec, Myrrith," řekl chladně.

Cukla sebou, jakoby jí popálil. Ono to tak opravdu bolelo.

,,Konec?" Zopakovala. ,,Jak to myslíš?"

,,Prostě... Promiň. Už s tebou nechci být," vysvětlil Castien s lehkým zavrčením.

Pak se obrátil, jednou se na ní podíval svýma jasnýma, zelenomodrýma očima, které jí připomínaly moře, a pak vyrazil ke dveřím.

Myrrith rychle vstala a postavila se mu do cesty. ,,Co jsem udělala?" Vyhrkla. Cítila, jak jí myšlenky divoce víří v hlavě, snažila se zjistit, co provedla. ,,Ať už to bylo cokoliv... Dej mi možnost to napravit! Nemůžeš jen tak odejít, aniž by si mi řekl proč!"

Jeho výraz trochu zjihl. ,,Ty jsi neudělala nic," řekl jemně. ,,Ale o to, co udělal někdo jiný."

,,Ty sis našel někoho jiného?" Obvinila ho Myrrith.

Castien rázně přikývl a zase tím tvrdým hlasem řekl: ,,Není to tvoje chyba, že tenhle vztah končí. Neobviňuj se, ano? Jdi dál. A teď mi prosím tě uhni z cesty."

Vidění se jí zamlžilo, jak se jí oči zaleskly slzami. Bezeslova uhnula na stranu a Castien otevřel dveře.

Ještě se na ní ohlédl. ,,Je mi to líto," hlesl a vyšel do studeného, zasněženého rána.

Myrrith se zhroutila na podlahu a bezvýrazně sledovala hnědé nitky koberce. Pořád se ještě nedostala ze šoku z této situace. Bolest přijde potom. Teď cítila především ohromení a nevěřícnost nad tím, co se právě stalo.

Nechápala, jak se to vůbec mohlo stát. Všechno to probíhalo jako vždycky. Zdobili s Castienem jejich dům, chodili na nákupy, dobírali se navzájem... Nijak nenaznačil, že by se mezitím zamiloval do někoho jiného.

Myrrith zasténala, když na to slovo jen pomyslela a zaryla drápy o koberec.

Dnes měl být svátek luyi! Připravila si pro něj speciální a úžasný dárek a on jí dá tohle...

Myrrith nešťastně zavyla a celá se třásla zármutkem. K němu se však začal pomalu a jistě plížit vztek, který zastíral zármutek a naplňoval její myšlenky temnotou a krví.

Myrrith prudce zvedla hlavu a zavrčela, velké, slané kapky, které jí stékaly z tváří,  lehce dopadaly na koberec pod sebou.

Za to mohla ta vlčice, ať už se jednalo o kohokoliv! Castien snadno někomu naletěl-dělal, jak je tvrdý a drsný, ale ve skutečnosti byl dost důvěřivý a naivní. Ta vlčice ho musela nějak schválně přilákat k sobě, aby ho odtrhla od Myrrith, z čisté zlomyslnosti!

Myrrith se mátožně zvedla na své vlastní tlapky a potřásla hlavou, aby se zbavila všech slz.

Zamračila se na pootevřené dveře, kterými do domu proudil studený vzduch.

Vyrazila k nim a vykročila do chladného rána.

🎄🎄🎄

Oproti předchozím dnům, kdy byly ulice plné vlků, kteří pospíchali na trhy, zdobili domy a nebo se jen procházeli zasněženým Blackstarem, tu bylo pustoprázdno a když už někoho potkala, vypadalo to, že má namířeno k paláci.

Myrrith došlo, že většina vlků už tam určitě čeká, aby se mohlo zúčastnit slavnosti, kterou pořádala královská rodina.

Následovala otisky tlap svého bývalého druha, ale brzo se ztratily mezi hromadou dalších. Bylo jí však jasné, kam míří.

O té slavnosti básnil už několik dní.

Stoupala k paláci a čím blíž mu byla, tím silnější byly hlasy vlků, kteří se hromadili před bránou. Brzo je i zahlédla, jejich srst se leskle třpytila ve slabém, slunečním světle. A bylo jich strašně moc.

Myrrith se zamračila. Jak by mezi nimi měla najít Castiena?

A co vůbec chceš dělat? Zeptal se vtíravý hlásek. Zabít jeho novou družku před všemi?

Při té myšlence, při těch dvou slovech, do ní vjel tak mohutný vztek, až měla nutkání opravdu pohřbít všechny zde pod hromadou suti.

Našla si vyvýšenější místo, konkrétně na střeše jednoho domu a shlížela do davu vlků.

Znala Castiena tak dokonale, že pro ní nebylo těžké najít jeho tmavě zelenou srst.

Zabolelo jí srdce jen při pouhém pohledu na něj, ale to velmi rychle přestalo, když si všimla zlatavé vlčice vedle něj, která se právě smála něčemu, co řekl.

Myrrith zlostně zavrčela a měla největší nutkání, použít svou magii telekineze, aby na tu vlčici poslala ten nejostřejší rampouch visící ze střech a probodla jí oko skrz na skrz.

Ovládla se však, protože si připomněla, že kdyby to udělala, pravděpodobně by umřela hned poté. Nebo navždy shnila v cele, jedno z toho.

Seskočila ze střechy a vmísila se do davu, ne moc daleko od místa, kde stáli Castien a ta jeho nová družka. Chtěla na ně mít přímý výhled, ale stejně se radši zpola skryla za jiného vlka, aby oni kdyžtak nezahlédli jí.

Slunce postupovalo po obloze, Myrrith už byla celá ztuhlá z věcného sezení na studené zemi, když se konečně hladce a neslyšně otevřela brána a vlci začali proudit na nádvoří.

Dav Myrrith strhl s sebou a ona naokamžik v moři jasně zbarvené srsti ztratila u dohledu Castiena. Když se však dav trochu rozpustil a všichni zamířili jinam-ke stolům, k výzdobě, co nejblíž ke královské rodině-znovu ho zahlédla, prohlížet si nějaký dort.

Král a královna pronesli klasickou, zahajující řeč, zatímco mezi vlky se proplétali sluhové s nejrůznějšími dárky, kterými obdarovávali hosty.

Myrrith si líbivě prohlížela stříbřitý náramek s malými motýlky a naokamžik zauvažovala, že by se to rozhodně líbilo Castienovi. Pak si však uvědomila, co se mezi nimi stalo a zlostně zatnula zuby.

Konečně královská rodina utichla a vlci se rozmístili po nádvoří, vzduch se naplnil smíchem a hlasy.

Myrrith se posadila kousek od Castiena a jeho nové družky a pozorně je sledovala.

Zlatá vlčice s nadšením komentovala kousek dortu, který zrovna žvýkala a Castien jí okouzleně sledoval.

Myrrith je zlostně sledovala a málem vybuchla, když se Castien ke své nové družce naklonil a jemně jí olízl čelo. Ona se o něj opřela, aniž by nepřestala žvanit.

Myrrith se zlostně odvrátila a tak tak se stihla schovat za dort, když se Castien obrátil jejím směrem.

Změnila si barvu srsti z černobílé do fialové a přikradla se blíž k nim. Přitom si bedlivě prohlížela Castiena, aby si do paměti pečlivě uložila jeho vzhled. Znala sice jeho vzhled nazpaměť, ale chtěla si být jistá.

Potřebovala nějak odlákat tu jeho zlatou vlčici dál od něj, jenže neměla tušení, jak by to měla udělat.

Příležitost se však naštěstí naskytla sama.

Castien své družce něco řekl, ona přikývla a on pak vklouzl mezi hosty. Prošel tak blízko Myrrith, že by se ho mohla dotknout.

Zadržela dech a když konečně zmizel, změnila si barvu srsti do tmavě zeleného odstínu.

Castien byl sice vlk a ne vlčice, ale naštěstí byl podobně štíhlý a vysoký a měl elegantní krok, takže nebylo tak těžké ho napodobit. Co už bylo horší, byl jeho hlas a pach. Pach teoreticky mohla mít podobný, žili spolu dlouho a co se týkalo hlasu... Bude málo mluvit.
Přišla k zlaté vlčice a ona sebou překvapeně trhla.

,,To jsi to snědl tak rychle?" Zeptala se ho udiveně.

Když Myrrith uslyšela její jemný hlas, měla chuť jí prokousnout hrdlo hned teď.
Jenom přikývla a pak se schválně rozkašlala, aby to vypadalo, že jí něco je.

Zlatá vlčice se na ní ustaraně podívala. ,,Jsi v pohodě?" Zeptala se.

Myrrith přemohla nechuť a nasadila ten nejhrubější, nejchraplavější hlas, jakého byla schplna: ,,Jasně... Půjdeš... Půjdeš prosím za mnou?"

Zlatá vlčice se zmateně zamračila, ale přikývla a vstala. Očividně nebyla moc všímavá.

Když Myrrith zamířila k bráně, zlatá vlčice se ozvala: ,,Já myslela, že tam ještě chceš zůstat."

Zněla nejistě, takže se Myrrith ohlédla a povzbudivě se na ní usmála, byť jí to stálo hodně přemáhání.

Zlatá vlčice se trochu uklidnila a pokračovala za ní.

Když vyšli z paláce, Myrrith zamířila do ulic města, kde skoro nikdo nebyl.

Pak se na zlatou vlčici podívala. ,,Chci ti dát dárek," řekla a schválně zase zakašlala, aby zastřela svůj zvláštní hlas.

Zlatá vlčice se rozzářila. ,,Já mám pro tebe taky úžasný dárek," řekla a usmála se. ,,Můžu začít?"

Myrrith úlevně přikývla, ráda že jí nemusí přemlouvat sama. Čím víc bude mluvit, tím rychleji se odhalí.

Zatímco zlatá vlčice se na ní rozzářeně dívala a očividně uvažovala, jak jí to řekne, Myrrith se natáhla po své magii telekineze a nechala do vzduchu vznést ostrý kus železa, který se válel někde na zemi.

Přitahovala si ho k sobě, zatímco zlatá vlčice začala mluvit.

,,Já... Já nevím jak ti to říct," řekla, hlas se jí chvěl nadšením. ,,Spojí to naše životy už navždy! Já... Čekám vlčata."

S očekáváním se na Myrrith podívala.

Ta už měla za zády ten kus železa, ale teď ho pustila na zem, takže vydal hlasité třísknutí.

Ta vlčice... Čekala vlčata s jejím druhem.

Zatočila se jí hlava a chabě zvedla železo znovu do vzduchu.

Už však necítila vztek, jen nekonečný zármutek a zoufalství. Odhodila železo pryč a smetla ze sebe všechny cizí barvy.

Zlatá vlčice vyděšeně vypískla. ,,Ty nejsi Castien!"

Myrrith jen sklonila hlavu a odvrátila se. ,,Vypadni," sykla.

Zlatá vlčice neváhala a rychle proběhla kolem ní pryč.

Myrrith stále stála v uličce, než se jí nohy podlomily a ona se zhroutila na zem.
Roztřeseně se nadechla, jak se snažila ubránit pláči.

Co to teď málem udělala? Málem... Málem zabila těhotnou, nevinnou vlčici.
U Bohyně, zasténala v duchu a schoulila se do klubíčka.

,,To jsem nečekal," ozval se nějaký hlas a Myrrith zvedla hlavu a se zamlženým pohledem se podívala na osobu, stojící přímo za ní. Ke svému velkému úžasu v ní poznala zlatavou siluetu mladšího prince Nievena.

Sledoval jí zamýšlenýma, jasně zelenýma očima.

,,Myslel jsem si, že jí zabiješ," dodal.

Myrrith ztuhla a vytřeštěně se na něj podívala. Co udělá teď? Zavře jí do vězení za pokus o vraždu? A jak věděl, co se chystá udělat?

Nieven očividně odhadl, na co myslí a vysvětlil: ,,Náhodou jsem viděl, jak ten zelený vlk odchází od té zlaté a pak ses tam objevila ty, ačkoliv ten, za kterého ses vydávala, stál o několik stolu dál. A když si vyrazila z nádvoří a vedla tu zlatou někam pryč, bylo mi jasné, že tu nehraje. Byl jsem připravený zakročit, kdyby ses jí pokusila zabít, takže teď jsi mi vlastně překazila záchrannou misi, za kterou by mě všichni chválili."

Mluvil úplně uvolněně, jakoby se právě vůbec nebavil s potenciální vražedkyní.
Myrrith už neměla sílu se třeba snažit o útěk. Ani nechtěla.

,,Co uděláte teď, Vaše Výsosti?" Zeptala se ho odevzdaně.

,,Nievene," opravil jí. ,,No, donutím tě vrátit se na slavnost a pěkně si jí užít."
Myrrith se na něj nevěřícně podívala.

,,Tak vstávej," pobídl jí a ona tak mátožně učinila.

Vyrazil k paláci a Myrrith ho váhavě následovala.

Všichni Nievenovi dělali cestu, když procházel mezi vlky a Myrrith bylo nepříjemné, jak se na ní dívají. Obzvlášť, když mezi těmi pohledy byl nepokrytě vzteklý od Castiena a vyděšený od jeho družky.

Nieven se ohlédl na Myrrith, která se zastavila těsně u stolu, kde seděla celá královská rodina a zvědavě Nievena sledovala.

Nieven se zazubil na ní i na svou rodinu. ,,Je mým hostem," oznámil. ,,Takže pokud to nevadí... Klidně si sedni k nám."

A nebo na mě chce dohlížet, pomyslela si Myrrith. Ani se mu nedivila. A ona sama už byla až moc mimo, aby se nad tím zamyslela nějak výrazněji.

Nervózně se posadila vedle něj, s hlavou sklopenou.

,,Proč si jí chtěla zabít?" Zeptal se Nieven tiše, tak aby ho slyšela jen ona.

Myrrith se naježila. Přemýšlela, že zalže, ale nakonec to bylo jedno. Už jí stejně nezáleželo na tom, co se s ní straně.
Chtěla jsem zabít vlčici, co čeká mláďata.

,,Můj druh se do ní zamiloval a nechal mě kvůli ní," vysvětlila stručně.

,,Aha," řekl Nieven pomalu, ale nicméně trochu vesele. ,,To zní jako skvělý důvod pro vraždu."

Myrrith se na něj nepodívala, hypnotizovala pohledem ty dva, kteří si něco šeptali. Poznala, když zlatá vlčice řekla Castienovi o tom, že čeká vlčata, protože jeho zamračený obličej se radostí rozzářil. Povzdechla si a odvrátila se.

,,Nedívej se tam," poradil jí Nieven. ,,Soustřeď se na slavnost, na svátek luyi. Koná se jenom jednou v roce, ne? A navíc, můžeš sedět přímo vedle královské rodiny..."

Jeho veselé tlachání, které nevyžadovalo její reakci, Myrrith trochu uklidnilo a tak dala na jeho radu a odvrátila se od zamilovaného páru.

Místo toho se podívala na vlky, kteří si spolu povídali, dávali si navzájem dárky a vlčata, která si hrála ve sněhu.

Když to tak sledovala, postupně se uvolňovala. Pozitivní atmosféra, která se vznášela ve vzduchu a slavností nálada nakazila i jí. Navíc, začalo se stmívat a nádvoří se rozsvítilo všemi barvami.

Sledovala, jak vlčata zvědavě popoběhla ke kouzelným světlům a dohadují se nad tím, která barva je hezčí.

Viděla dva staré vlky, pohodlně opřené o sebe, oba dva sledující hvězdnou oblohu, na které nebyl jediný mráček, který by jim výhled kazil.

Nadechla se. Svátek luyi měl být o lásce ke svým blízkým a vzájemné pomoci.

Nevěděla, co Castienovi provedla, že se zamiloval do někoho jiného, ale možná za to ani nemohla. Ani ta zlatá vlčice, ta byla jen předmět jeho nynějšího zájmu. Byla to jeho chyba. To on nechápal smysl tohoto svátku, když byl ochoten zlomit Myrrith srdce i při svátku luyi.

Myrrith však tento svátek vždycky dobře chápala, vždycky chápala jeho smysl a nikdy pro ní nebyly dárky tak důležité, jako že rodina byla pohromadě a všude se vznášela příjemná atmosféra.

,,Ha, já to říkal," zamumlal Nieven, který jí pozorně sledoval. ,,Přítomnost královské rodiny řeší všechny problémy."

🎄🎄🎄

Layla nakrčila čumák. Co to právě vyprávěla za hovadinu? Vážně, kdo ty příběhy vymýšlí?

Napadlo jí, že vlčatům řekne jinou verzi a to konkrétně tu, že Myrrith svého druha zabije a bude žít šťastně a spokojeně, ale když viděla, jak se v jejich očích zračí obavy, když Myrrith vedla zlatou vlčici pryč od slavnosti, radši to nechala při původní verzi.

Ještě by měli noční můry.

,,To bylo hezké," rozplývala se Kenya.

,,Nejlepší byl princ Nieven!" Prohlásil jiný sirotek. ,,Já teď budu princ Nieven a všichni mi musíte sloužit!"

,,Tak bacha, byl přece nejmladší!" Namítl jiný sirotek. ,,V tom případě jsem nejmenovaný král!"

Vlče alias Nieven se zašklebil a prohlásil: ,,Ha, ale ty už jsi starý a já budu na trůně vládnout! A budu bojovat s každým, kdo řekne ne!"

Výhružně vypjal hruď a začal křičet, když na něj všichni ostatní sirotci skočili.
Layla zakoulela očima.

Počet slov: 2671
Nápad: _Between_Horses_