Zimní slunovrat se blížil. Pro většinu obyvatel Severních království to byl jen další den znovuzrození slunce, ale pro zaklínače z hradiště na Kaer Morhen měl tento den větší význam.

Na zimu se vědmáci vždy stahovali do svých tvrzí, aby tam přečkali chladné období až do jara, kdy mohli opět vyrazit na Stezku. Bylo to jediné období roku, kdy se všichni sešli, pokud byli živi, to dá rozum.

Měl tam namířeno i Geralt, proslulý zabiják monster a příšer. Nikdo, ani on netušil, že tento zimní slunovrat bude zcela jiný než všechny předchozí dohromady.

***

Už se smrákalo, bělovlasý muž jel na své hnědé kobylce po obyčejné cestě.

"Jestli se budeme takhle courat, budeme se muset utábořit pod širým nebem," řekl své zvířecí společnici. Hnědka jen zastříhala ušima a, to se ví, neodpověděla. Měli namířeno na východ přes Redanii, překročit hranice a podél řeky Pontar dojít k Modrým horám. Odtamtud už po známých cestičkách a lesích dojedou do zaklínačského hradiště Kaer Morhen. Čekalo je ještě mnoho společných mil.

Zaklínač popohnal svého koně, aby přidal do kroku. Věděl, že pokud pojedou rychleji, měli by se dostat do malé vesnice, tam by se možná dal najít nocleh, stáj i nějaká práce. A opravdu, zanedlouho se podél cesty začaly ukazovat známky užívání, vyjeli z lesa a ocitli se na křižovatce. V dáli už byla vidět světla ohňů. Na rozcestníku zapíchnutém v ohbí polňačky si mohl přečíst, že se blíží k vísce zvané Broňovice.

"Vypadá to, drahá Klepno, že dnes budeme spát v teple," informoval kobylu, která, to se ví, neodpověděla. Kopl ji patami do slabin, aby se přestala loudat a jankovitá klisna pohodila hlavou, zafrkala a dala se do klusu.

Na okraji vesničky Geralt zpomalil. Byl si vědom, že ho možná nebudou chtít přijmout. Zaklínači nebyli oblíbení, lidé na ně pohlíželi jako na zrůdy, mutanty. U první chatrče byla vývěska. Zastavil se u ní a seskočil z koně. Vývěsky byly nejlepší komunikační prostředek pro ty, kdo uměli číst, často se tam nacházely nabídky práce a mezi nimi i zakázky pro zaklínače. Geralt to samozřejmě věděl a nejednou díky vývěsce dostal slušnou zakázku. Mnohem častěji se ale stávalo, že mu za vykonanou práci odmítali zaplatit. Musel se pak dohadovat a to bylo snad horší než zabíjení příšer.

Na vývěsce viselo několik listin. Většina nezajímavá, ale jedna zaklínače přeci jen zaujala. Lejstro mělo pečeť a bylo úhledně sepsáno. Stálo tam:

Starosta je buď velmi sečtělý a umí dobře psát a nebo má nějakého písaře, pomyslel si Geralt a strhl zakázku z vývěsky, sroloval ji do ruličky a vydal se hledat starostu Broňovic.

Klepna zafrkala, pohodila hlavou a zatančila na místě, když jí na spěnky začal se štěkotem dorážet zablešený pes. Zaklínač na sebe nechtěl příliš upozorňovat a tak nenápadně udělal gesto pro znamení Axie, aby zklidnil mysl svého koně a vzápětí použil stejné magie k uklidnění psa, kterého rovnou poslal pryč.

Dorazil zhruba doprostřed vesnice a zastavil se před krčmou. Přivázal Klepnu k úvazovému kůlu pro koně, pohladil ji po krku a vydal se do lokálu.

Sotvaže vešel dovnitř štamgasti i ostatní návštěvníci se otočili a hospodský ryk utichl. Geralt došel až k šenku, za kterým krčmář utíral korbel ne zrovna čistou utěrkou. Byl to celkem vysoký a ramenatý chlapík s pivním pupkem, pleškou a pěstěným knírem. Geralt se opřel o pult.

"Hledám starostu," pronesl tiše k hospodskému.

"To by moh říct každej," utrhl se na něj kníráč a pokračoval v leštění korbelu.

"Chci s ním mluvit o zakázce, kterou jsem našel na vývěsce ve vaší vesnici," pokračoval trpělivě Geralt.

Hospodský k němu zvedl oči a pozorně si bělovlasého prohlédl. Zvážněl, přestal leštit nádobu a opřel se o obě ruce o nalévní pult.

"A jsi si jistý, že to zvládneš?" otázal se zvědavě. "Protože už jsme tu pár takových chytráků měli a ukázalo se, že chtějí jen tučnou odměnu."

"A jak ti chytráci dopadli?" nasadil zvědavý tón zaklínač, přestože znal odpověď.

"První dva jsme ještě sesbírali, tedy to, co z nich zbylo, další jsme už nechali psům a vlkům," vysvětlil krčmář. "Jestli víš, co děláš, tak běž, starosta sedí ve vedlejším salónku." Mávl rukou, aby naznačil směr.
"Počítám, že ty dva meče na zádech nemáš jen pro parádu," dodal jakoby chtěl říct, že věří, že on je opravdu zaklínač.

Geralt pokynul na znamení díků a vydal se do salónku za starostou Broňovic.
Zaklepal a vyčkával.
Dveře se rozlétly a v nich stanul zavalitý muž se starostenským řetězem kolem krku. Tmavé vlasy ulíznuté na sádelnaté hlavě, dvě nebo tři brady držely kulatý obličej a celý pusobil široký téměř tak, jako byl vysoký. Změřil si zaklínače, očima se zastavil u mečů na zádech a medailonu ve tvaru vlčí hlavy, který se houpal bělovlasému zavěšený na řetízku na krku.

"Zaklínač?" Starostovy brady při té krátké otázce několikrát poskočily.
Geralt pokývl hlavou.

"Pojď dál," vyzval jej tlouštík a zavřel za ním dveře.
S námahou se dovalil do svého křesla, které stálo u stolu plného lejster. Zaklínač si všiml, že listiny jsou popsány stejně úhledným písmem jako jeho zaklínačská zakázka z vývěsky. Takže starosta, který umí psát a číst, pomyslel si.

"Nerad řeším práci mezi dveřmi," ztišil hlas. "Vítej v mé kanceláři, jak ti říkají?" pokračoval celkem žoviálně a ukázal na židli naproti jeho stolu. Zaklínač se usadil.

"Geralt z Rivie," odpověděl trpělivě bělovlasý. "Přišel jsem kvůli zakázce na..." Pohlédl do lejstra z vývěsky. "Polétavou potvoru, jež sužuje vesničany," dokončil formální představení a položil listinu na starostův stůl.

"Vida, konečně někdo, kdo umí číst," usmál se kníráč. "Těší mě." Podával mu ruku přes stůl. "Jsem Jerzy Masojídek," představil se.
"Troufáš si na ni?" Ukázal na lejstro, aby naznačil, koho má na mysli.

"Proto jsem tu," potvrdil tiše bělovlasý. "Jaká je odměna?"

"Jdeš rovnou na věc, to se mi líbí," uchechtl se starosta a začal se tlustými prsty přehrabovat v hromadě listin na stole. "Za příšeru jsme vypsali odměnu, počkej, někde to tady mám spočítané." Vyplázl špičku jazyka, asi aby se mu lépe hledalo, pomyslel si Geralt.

"Ha!" Vytáhl vítězoslavně malý útržek pergamenu. "Dvě stě padesát florénů." Podával mu lístek s cifrou.

"Za gryfa, který tam pravděpodobně sídlí, je to málo," řekl nesmlouvavě zaklínač.
Tlouštík se zamračil.

"Na kolik přijde zabití takového gryfa podle zaklínačských tabulek?" otázal se a svraštil čelo.

"Nejméně na dvě stě osmdesát."

Starosta si promnul masitou rukou čelo a přemýšlel.

"Dobrá tedy, ale ať nás té potvory opravdu zbavíš!" rozhodl se nakonec. "Dohodnuto." A podával Geraltovi ruku.

***

Zaklínač se během večera seznámil s několika místními, kteří mu byli ochotni vyprávět, co všechno už tu gryf napáchal za škody, kolik lidí napadl, kde je jeho hnízdo a další potřebné informace.
Když večer pokročil, začal se od štamgastů, jenž byli již notně opilí, dozvídat i méně důležité informace jako, že Máňa je běhna, Katja zase kráska, která nikomu nedá, soused od vedle krade mouku mlynáři a také seznam všech dívek, které před řečníkem už roztáhly nohy, protože se do něho bláznivě zamilovaly.
Geralt se divil, že si ten muž pamatuje jediné jméno. Také si byl docela jistý, že na jednom místě neexistuje tolik žen, které by čekaly právě na tohohle ožralu a zcela pochyboval o tvrzení, že by vše popsané dělaly všechny ze samé zamilovanosti.

Tu noc přespal v pokoji pro hosty a Klepna v teple stájí.
Druhého dne se Geralt vydal prozkoumat okolí gryfova hnízda. Podle stop, které nalezl a jizev, jež si mohl prohlédnout u přeživších napadených došel k závěru, že se buď jedná o velmi silného gryfa a nebo, to se mu zdálo pravděpodobnější, šlo o arcigryfa. V té době se jednalo již o velmi vzácný relikt.

"Zahnutí drápů odpovídá spíše arcigryfovi," mumlal si tiše pro sebe, prohlížejíc si velký balvan, na kterém příšera zanechala dlouhé škrábance.
"Někdo ho musel vypudit z jeho úkrytu a on zahnízdil tady," rozmýšlel se dál a zvažoval nejlepší taktiku. Nakonec se rozhodl ještě prozkoumat nejbližší místa kolem kopce, který gryf obýval.

Upravil si řemen, jež mu visel přes rameno. Ze sedlové brašny vytáhl flakón se speciálním zaklínačským olejem, jímž potřel ostří svého stříbrného meče.
Poplácal Klepnu po zadku a poslal jí tak zpět do vesnice nebo alespoň naznačil směr, kudy se má kobyla vydat. Ta, jako ostatně vždy, neodpověděla, ale porozuměla a vydala se pryč.

Geralt se vydal neslyšně podél lesa k nedalekému kopci. Díky zaklínačskému sluchu věděl, že hnízdo bylo v tu chvíli prázdné. Gryf byl nejspíš na lovu.
Rychlým krokem vyběhl na pahorek, na vrcholu si přidřepl a za pomoci smyslů zesílených mutacemi, kterými prošel v dětství, prohlédl brloh nestvůry.

Najednou zaslechl svišť blanitých křídel. Geralt pohlédl tím směrem. Postavil se a vytáhl stříbrný meč z pochvy na zádech. Zaujal obranné postavení.

Teď už si byl jistý, že jde o arcigryfa. Ta bestie se usadila na nedalekém skalním výstupku a sledovala své hnízdo, vyčkávala až jí žrádlo přijde až pod nos.

Zaklínač vyčkával. Když se příšera objevila nad ním a vztáhla k němu své pařáty, ťal mečem ze šikma. Chtěl zasáhnout břicho, ale v tom okamžiku nestvůra máchla křídly, aby se udržela na místě ve vzduchu a tak Geralt zasáhl nohu.
Arcigryf zařval, nabral vzduch do křídel, aby vzlétl, rozlévaje přitom kolem sebe spršky krve crčící mu z poraněného pařátu.

Bělovlasého srazila neočekávaná tlaková vlna vyvolaná máchnutím blánoviny. Rychle se přetočil, vyhoupl se do podřepu připraven k dalšímu úderu.
Arcigryf si však už dával pozor, tohle žrádlo kouše! Geralt si byl vědom, že netvora svou špatně mířenou ranou tak akorát rozzuřil. Hleděl do jeho očí a byl by přísahal, že v nich zahlédl záblesk pochopení.

Létavec kroužil okolo svého hnízda a vyčkával na nepozornost jeho kořisti. Zaklínač se však nechtěl unavit hlídáním létajícího obra. Sňal z ramen malou kuši a založil do ní speciální šipku. Zamířil na arcigryfa, zpomalil svůj dech a stiskl spoušť.

"Zatracenej zmetku!" zaklel, když malý šíp minul předpokládaný cíl, totiž srdce a proletěl blanitým křídlem, které se objevilo na místě původního cíle hned při dalším máchnutí vzduchu.
Úkol ale splnil částečně. Netvor vydal hlasitý skřek a střemhlav se spustil na zaklínače, jenž byl ale připraven. Sek, pirueta, sek, rychlý únik s otočkou a další sek. Poslední minul. Avšak Geralt neztratil rovnováhu a plynule přešel do obrany.

Arcigryf se snažil vzlétnout, ale nemohl. Jeho blána na levém křídle byla posekaná natolik, že už se nedokázal dostat do vzduchu. Rozzuřená příšera zahájila útok na zemi. Bolest ve zraněném pařátu jakoby vůbec nevnímala. Obrovským zobanem dělal bleskurychlé výpady, uhýbal Geraltovým ranám a vyskakoval, útočil nezraněným pařátem.

Zaklínač jakoby tančil. V jednu chvíli arcigryf zavadil o Geraltovu košili, kterou mu roztrhl a rozsekl mu kůži na paži. Bělovlasý si toho ale nevšímal. Provedl parádu, úkrok, ťal! Odskok, pirueta, sek ze šikma, úkrok, obrana. Konečně se dostal do výhodné pozice. Vztáhl ruku před sebe dlaní směrem k hybridovi a vyslal proti němu znamení Aard.

Arcigryf nic takového nečekal. Síla znamení jej zasáhla a ten ztratil rovnováhu na zraněném pařátu. Upadl na záda. Nestihl ani cvaknout zobanem, když k němu přiskočil bělovlasý zaklínač a jedním seknutím mu utnul hlavu. V posmrtných křečích sebou ještě zazmítal, zaryl pařáty v zemi, blanitá křídla děravá jako cedník povadla.

***

V klidu projížděl vesnicí, u sedla přivázaný pytel z něhož odkapávala krev.
Děti vzrušeně pokřikovaly, ženy si zakrývaly ústa, muži se tvářili všelijak. Geralt dorazil ke krčmě, seskočil z koně a toho přivázal. Nikdo z přihlížejících neměl odvahu se k němu přiblížit.
Vešel do hospody a zamířil ke dveřím starosty, zaklepal.

"Kdo to zas je?!" ozval se nedůtklivě tlouštík. Dveře se otevřely a starosta zíral na zakrváceného zaklínače.

"Arcigryf už vám potíže dělat nebude," sdělil mu tiše Geralt.

"Máš důkaz?" otázal se otylý, přestože věděl, že zaklínač nelže. Ten mu pokynul nezraněnou rukou a vyšel před krčmu. Tam, přede všemi diváky, stáhnul pytel ze sedla a vysypal jeho obsah před sebe.
Vzápětí se nejbližší přihlížející pozvracel, ženské začaly ječet a děti se začaly shánět po klacku, kterým by mohly do useknuté hlavy netvora šťourat.

Starosta jen tak tak stihl zastavit dávení, které se chtělo dostavit hned po prvním pohledu na krvavý ostatek příšery.

"Sakra, Geralte, tohle mi tu nedělej!" pokáral zaklínače na oko nedůtklivě.
"Bormane," houkl na hubeného, sinalého mladíka, který si právě otíral ústa. "Vezmi si někoho k ruce a spalte to," přikázal a prstem ukázal na hlavu arcigryfa.
"Pojď, zaklínači, musíme si promluvit." A zavedl ho zpět do své pracovny.

"Jsi zraněný, mám to zavolat ranhojiče?" vyptával se starosta a prohlížel si bělovlasého, jenž byl celý od krve.

"Nepotřebuji. Většina té krve není má," informoval jej a posadil se na židli.

"Dobrá tedy, takže jsme se dohodli na dvou stech, tady je máš." Podával mu váček s penězi.

"Starosto, na tyhle vtípky jsem unavený. Domluvili jsme se na dvě stě osmdesáti. Měl bych chtít mnohem více, protože nešlo o obyčejného gryfa, ale arcigryfa," začal Geralt klidně.

"Arcigryfa?" opakoval nechápavě Jerzy Masojídek.

"Prastarý a velmi vzácně se vyskytující relikt. Mnohem vychytralejší, větší a nebezpečnější příbuzný gryfa," vysvětlil trpělivě zaklínač. Neočekával, že by tato nová informace snad přiměla starostu přidat na výplatě, ale snad tím získá alespoň částku, na které se původně domluvili.

"Vzácný relikt povídáš?" Poškrábal se na jedné ze svých několika brad. Otočil se na podpatku a vyběhl z pracovny, jak jen mu to tlusté nohy dovolovaly. Po chvíli se vrátil a usmíval se.

"Tedy Geralte, blíží se zima, zimní slunovrat. Zaplatím ti to, co jsme si dohodli, a že jsem dobrák od kosti." Poklepal si na břicho. "Přidám ti i něco navíc."

Zaklínač na něj tázavě pohlédl.

"No, co na mě tak vyjeveně zíráš?" chechtal se, vzal si od něj váček a odpočítal dalších osmdesát zlatých mincí a dalších dvacet navrch.
"Není to moc." Zavazoval měšec a podával jej bělovlasému. "Ale víc dát nemohu, a ty jistě neodmítneš."

"Co se skrývá za tvou náhlou změnou názoru na výplatu?" Nezřídka se stávalo, že mu zaplatili slíbený obnos a pak si na něj v nějaké uličce počkali ranaři a chtěli si bojem peníze vzít zpět, málokdy přežili.

"Dobrá vůle," prohlásil starosta. "Moji chlapi tě nepůjdou obrat," uhodl muž to, na co zaklínač právě myslel.
"Zkusil jsem ušetřit, blázen, kdo by to neudělal. Ale jsme čestná obec a dokud jsem starostou já, Jerzy Masojídek, tak nedovolím, abychom měli vůči někomu dluh. A těch pár korun navíc, to je ta má dobrá vůle," vysvětlil Masojídek, usmál se a potřásl si s Geralte ruku.

"Odpočiň si před další cestou, večer bude oslava, na tvou počest." A s těmito slovy jej vyprovodil ze své kanceláře.

Zaklínač zamířil do pokoje pro hosty, ve kterém byl ubytován. Z okna zahlédl, kterak hlavu arcigryfa přibíjejí na vyřezané prkno jako loveckou trofej.

Jak jinak, hlava arcigryfa, vzácného prastarého reliktu bude zdobit krčmu a lákat tak pocestné. Ještě chybí Marigold, aby k tomu složil nějakou báseň o udatném rytíři. Zasmál se Geralt v duchu a šel se naložit do kádě s horkou vodou.