Ještě než Dean Bobbyho vysadil před policejní stanicí, dodal mu pro jistotu i info o tom požáru, co zatím získal. Dvě mouchy jednou ranou.

Potom, když konečně zůstal sám, ohulil přehrávač na plné pecky, aby mu to pomohlo držet se ve střehu. A odpálil to na hranici okrsku Aurora, k bydlišti jediného žijícího a zdravého svědka toho záhadného zvířecího útoku.

Derrekovi rodiče, pár ve středním věku – vypadali, že mají irské kořeny a Deanovi se tak připomněla ta rvačka prve – se na něj dívali spíš nechápavě, než s podezřením. Ale obligátní otázka, proč chce FBI vyšetřovat útok divokého zvířete nakonec padla také. I upozornění, že syn už všechno, co věděl, řekl policii.

Chtělo to skoro nadlidské úsilí, aby to zvládl sehrát správně. Ale nedával do toho srdce. Doopravdy se soustředit zvládl až ve chvíli, kdy dostal čerstvé kafe. Paní domu jej připravila tak nějak automaticky, aniž by se ptala.

Posadil se ke stolu naproti tomu vykulenému klukovi, zatímco rodiče zůstali v kuchyni. Obě místnosti byly spojeny, takže šlo o takové soukromí/nesoukromí, ale nic lepšího nejspíš žádat nemohl.

Derrek byl malý, hubený, zrzavý a totálně vydeptaný kluk.

Poslední, co takový vydeptaný kluk potřeboval, byl stejně vydeptaný agent, který ho bude nutit vracet se k nejspíš nejhoršímu zážitku v jeho životě.

„-kže to nebyla puma," zamumlal, zatímco po Deanovi nervózně pokukoval a okusoval si kůžičku okolo nehtů.

Skočil tím Deanovi do připravovaného úvodu, ale to vůbec nevadilo, stejně byl... nic moc.

„Ne, nemyslím si, že to byla puma," přikývl. „Ale já u toho nebyl. Proto potřebuju, abys mi řekl, co jsi viděl."

Derrek teď vypadal spíš na osm, než na třináct. Jenže ho něco pohánělo, drželo, aby se nerozsypal.

„Všichni tvrdí, že to byla puma," řekl skoro naštvaně, dovolil si po Deanovi vrhnout další rychlý pohled, než pokračoval ve zkoumání vzoru na ubruse. „Ale když to vyšetřujete vy, tak je to jasný."

Dean se zatvářil uznale: „Jo, to máš pravdu. Takže mezi námi, co si myslíš, že to bylo?"

„Nějaký monstrum, žejo?" zašeptal Derrek a tentokrát se ohlédl ke kuchyni, jako by čekal, kdy se objeví některý z rodičů, aby ho okřikl, že si nemá vymýšlet hlouposti. „Z nějaký labo-" Zajíkl se, to něco, co ho drželo, nejspíš snaha přesvědčit se, že se ocitl v nějakém komixovém příběhu a všechna krev a smrt je jenom jako, bylo pryč. „Bylo to... já nevím, co to bylo!"

Dean se k němu naklonil a odtáhnul mu jemně od pusy ruku, na které si Derrek zřejmě hodlal ukousnout už rovnou celý prst.

„Hej, já vím, že to muselo bejt strašný, ok? Já to vím," řekl, to děcko se mu podívalo do očí a on si přál, aby mu teď nelhal, když pokračoval: „Ale proto jsem tady – ještě s kolegou ten případ řešíme a bereme to zatraceně vážně. Víme, že to nebyla žádná puma. A ať to bylo cokoli, najdeme to a postaráme se o to."

„Uhm," zamumlal Derrek, složil si ruce do klína, chvíli se na ně díval. Pak zvedl hlavu k Deanovi, který se už zase stáhl. „Byli jsme tam s Lynn a Sarou a Lynn byla hrozně zdrblá, protože měla doma průšvih, tak jsme ji chtěli uklidnit," začal ze sebe sypat na jeden nádech, ještě než ho k tomu Dean stačil vyzvat. „No, a potom se to objevilo, napřed to tam vůbec nebylo, a pak najednou jo, a šlo to rovnou po Lynn a bylo to jako kočka, ale velký jak... větší jak... bylo to velký jako pickup a pak zase menší a možná tam byli dva, já nevím, prostě to vzalo Lynn, já jsem akorát utíkal a Sara se jí snažila pomoct, jenže já jsem musel... jenom jsem utekl..."

Dean ho tiše sledoval až k bodu, kdy se slova vytratila v chraplavém vzlykání, tak tichém, že ani nepřivolalo z kuchyně matku nebo otce, kteří ostatně statečně předstírali, že si toho rozhovoru vůbec nevšímají.

Pak se pokusil Derreka trochu uchlácholit, uklidnit, že přece přivolal pomoc, takže aspoň Sara ten útok přežila, že teď moc pomohl, když mu dodal popis kočky velké jako pickup a že všechno bude zase dobré.

Ale na tom klukovi bylo vidět, že všechno zase dobré hned tak nebude. Ačkoli, když si pošmudlal obličej a utřel nos do rukávu, vypadal, že se aspoň pro tu chvíli hroutit nebude.

Takže ho Dean nakonec bez dalšího vyslýchání nechal v péči rodičů, rozloučil se a vypadl zpátky na vzduch a posléze za volant Baby.

Srovnat si to málo, co se dozvěděl a zjistit, jestli byl Bobby úspěšnější.

***

Bobby zahnal chmury a divné pocity, sahající až do oblasti paniky, a šel na věc. Na policejní stanici si vyžádal šerifa, který na něj hleděl, jako by Bobby patřil spíš do hrobu, než k FBI. Pak padla klasika, odkdy že FBI řeší případy napadení zvířetem.

Tady ho Bobby ujistil, že má svoje rozkazy, a že pokud se v centru města objeví útok šelmy, je nutné ověřit, jestli neutekla někomu, kdo ji chová bez patřičných povolení. To šerif uznal a rozpovídal se. Přidal adresy a jména pozůstalých po obětech a posteskl si, že by ta děcka stejně špatně skončila.

To Bobbyho nemálo zaujalo.

„Jak to přijde?" zeptal se.

„To víte, agente," pokrčil šerif rameny. „Nějaký to blbnutí a lotroviny, to tak nějak patří k dětství. Kdo nerozbil aspoň okno nebo nedráždil sousedovic psa, jako by nebyl. Jenže je veřejný tajemství, že tyhle děti chodily do obchodů krást. Ne čokoládu nebo tak něco, ale většinou peněženky. Nebo přímo na krámě chlast."

„Takže mladý delikventi," kývl Bobby. „Řešilo se to nějak?"

„Většinou domluvou, sem tam nějaký zadržení pro výstrahu," řekl šerif, docela na něm bylo vidět, že se mu o tom mluví dost špatně. „Nechtěli jsme jim kazit život víc, než si ho zkazí časem sami. Nakonec je to vytrestalo, že byli ve špatný chvíli na špatným místě."

Bobby by dodal něco o božích mlýnech, co někdy melou rychle. Jenže roztrhání příšerou mu vážně nepřišlo jako adekvátní trest, ani pro takové výlupky.

„No..." zabručel, zavrtěl hlavou. „Díky za informace, tohle sice s případem asi nebude souviset, ale je dobrý to vědět. Můžu vidět, co z nich zbylo? Případně předměty z místa činu?"

Šerif se zvedl, prokřupnul si záda a ruce a přikývl: „Jasně, vezmu vás za koronerem."

Prošli úzkou chodbou až k proskleným dveřím. Šerif za ně nakoukl a houkl na postavu v bílém plášti, která zády k nim hleděla do mikroskopu: „Hej, Liz! Můžeš tady agentu Starkovi ukázat těla těch roztrhanejch dětí a předměty doličný? Dostal za úkol vypátrat, co a komu uteklo za zvíře."

Patoložka se otočila a pokrčila rameny.

„Tak to teda hodně štěstí, agente," řekla, povzdechla si a vytáhla první šuplík s ostatky. „Můžete se kochat, já zatím přinesu krabici s důkazy, ale moc tam toho není, to říkám předem. Vlastně ani tam," kývla směrem k černému pytli na vysouvacím pultu.

Pak tedy odešla a Bobby se pustil do detektivní práce.

Nějak se mu ani moc nechtělo rozepnout zip na černém pytli, jenže musel. Na okamžik odvrátil zrak, ale pak začal zkoumat zbytky příšeří hostiny. Většina vnitřností chyběla, končetiny byly utrhané a z hlavy toho taky moc nezbylo, jako by z ní něco oškrábalo veškerou tkáň drobnými dlátky. Krční páteř byla překousnutá takřka s chirurgickou přesností. Bobbymu to něco připomínalo, ale nevěděl přesně, co.

Svalovina z kostí byla odkousaná a tam, kde ještě držela, to vypadalo, jako by ji servala rašple.

Šelma s nářadím, jasně. To nebude ono.

Na kostech zůstávaly regulérní záseky od špičáků, jen ten rozchod neodpovídal pumě, ale rozzuřenému medvědovi, minimálně. Na lýtku, které potvora nestihla sežrat, objevil Bobby obrovitý drápanec až na kost. Jako by se dráp zasekl a příšera trhla.

Vážně to vypadalo jako od kočky. Od kočky, velké jako mikrobus.

Mezitím se vrátila patoložka s krabící.

„Tak co na to říkáte?" obrátila se na Bobbyho.

„Že jsem ještě něco takovýho neviděl," zabručel Bobby. „Nebo aspoň ne tak... masivního. Takhle vypadají všichni?"

„Více méně," řekla patoložka tiše. „Jen ta poslední holka je míň obraná, protože tu bestii něco vyrušilo. Asi proto máme svědka a jednu přeživší. Chcete vidět i další těla?"

„Asi ani ne," odmítl Bobby, měl dost toho, co už viděl. Tohle jí vážně nijak nezáviděl. „Jen si tady nafotím nějaký detaily a pošlu k nám, aby se to dostalo do rukou odborníkům na divoká zvířata. A to tedy je takhle našli na parkovišti?"

„Vlastně ne tak docela," řekla patoložky, svraštila čelo. „Ti první dva byli v odvodňovací strouze poblíž a další partička na odlehlejší části parkoviště a ještě schovaná za dodávkou. Tyhle děcka se snažily držet dál od kamer, každej je tu znal a kdyby je zase někdo načapal, jak kradou... Víte jak."

„Jasně, to by vysvětlovalo, že je to stihlo takhle opucovat," kývl Bobby. „Co ty důkazy?"

„Jak jsem říkala, moc toho není," pokrčila Liz rameny a položila krabici na stůl, nechala Bobbymu místo. A měla pravdu. Pár cárů oblečení, pár kousků osobních věcí, peněženka – možná obětí šelmy, nebo oběti krádeže. Tak jako tak v ní až na hotovost nic nebylo.

V kůži peněženky ale Bobby zahlédl zaseknuté něco, co vypadalo jako tenká slupka drápu. Možná se při útoku oddělila nějaká krycí vrstva. Nenápadně to vydoloval a ukryl do hloubi kapsy svého saka, aby si patoložka nevšimla. Víc tam toho už nebylo.

Poděkoval, předal vizitku a požádal, aby se ozvali, kdyby se objevilo cokoli v souvislosti s případem.

Šerifa si ještě před odchodem odchytil.

„Šerife, ještě jedna otázečka," trochu se na něj usmál.

„Jasně, detektive Colombo," povzdechl si šerif, očividně unavený ze všeho, co musí teď před Vánocemi řešit.

„Když jsem přijel, dostal jsem informace ještě o jedné nehodě, co se tady stala," řekl Bobby. „Nějakej starej barák na odlehlým místě prý lehnul popelem a dva lidi s ním."

„Jo, tahle nešťastná událost," kývl šerif, promnul si bradu. „Jestli se do toho chcete pustit, tak klidně, je to celý vaše, protože my u toho vážně nevíme, co s tím. Ta ženská byla místní podivínka. Víte, taková ta bába, co shromažďuje neužitečný krámy a tak nebylo divu, že to tam blaflo. Ale ten chlap? Nebyl místní, identifikovat se ho nepodařilo a těch pár krámů, co po něm zbylo... Teď před svátky se do toho nikomu nechtělo hrabat, chápete?"

Bobby pokýval hlavou, jakože chápe a i on by se radši viděl někde jinde.

„Ty věci," řekl nicméně, „můžu je vidět?"

„Jo, něco je tady a auto najdete na odtahovým parkovišti za městem," kývl šerif. „Dám vám adresu. Upřímně, budu rád, když si tohle vezme na triko někdo jinej."

Odešel a za chvíli se vrátil s krabicí. Bobby se v ní chvíli přehraboval, pak se na šerifa otočil: „Tohle asi budu potřebovat celý."

„Mhm..."

Šerif vytiskl předávací protokol a nechal ho Bobbyho podškrábnout. Byla na něm vidět úleva, obrovská úleva.

Zato Bobby teď vraštil čelo a už se zase mračil jako obvykle.

Když vylezl ze stanice, vytáhl telefon, aby zavolal Deanovi. Vzpomněl si ale na SMSku, co mu poslal Sam. Přečetl ji a na čele mu naskočila další vráska. Jo, tohle by Samovi šlo. Něco nastínit a nechat člověka na pochybách. Odepsal, aby Sam, jakmile bude něco vědět, zavolal nebo aspoň napsal. A že na Deana v rámci možností dohlídne, pokud si tedy myslí, že je něco takového v lidských silách.

***

Dean u Derreka strávil nějak víc času, než předpokládal. Od Bobbyho zatím žádná zpráva, ale on toho měl taky na vyřizování trochu víc. Rozhodnul se tedy dojet na stanici a buď se k němu přidat nebo ho vyzvednout a srovnat si poznatky.

Kočka, velká jako pickup.

Možná jich bylo víc.

Nejdřív velká, pak zase malá.

Nejdřív tam nebyla a pak najednou jo.

Až na to, že tyhle informace celkem vylučovaly vlkodlaka, ghúla nebo jinou humanoidní potvoru a dalších pár obvyklých podezřelých, nějak si s nimi nevěděl moc rady.

Navíc, ať se snažil jak chtěl, soustředění šlo do hajzlu.

Venku stále sněžilo, zataženo, pošmourno, přesto se mu zdálo, že ho světlo bodá do očí. Ve spáncích slyšel bušit krev, bzukot a šum, jako by mu hlavou vedly dráty vysokého napětí. Najednou měl hrudník v jednom ohni a zase se nemohl nadechnout.

Troubení aut okolo.

Podvědomě zvládl zajet na odbočku k jednomu z městských parků a zastavit. Napůl vypadl z auta, vzápětí z něj vypadla snídaně a kafe. Což mu trochu ulevilo.

A podařilo se mu nezamazat si nový oblek, takže... Jo, tuhle fušku prostě zvládne dotáhnout, ať se děje co chce.

Zapadl zpátky za volant, chvíli jen tak seděl a sbíral se. Kontrola ve zpětném zrcátku ho nepotěšila, ale mohlo to být horší.

Když si byl jistý, že dokáže dál řídit a nezabít přitom sebe ani nikoho jiného, pomalu a opatrně se znovu zařadil do provozu.

Kočka, velká jako pickup.

Derrek utekl, takže přežil. Lynn si ta kočka „vzala". Sara se snažila kamarádku zachránit. Jak to, že Sara žije? První dvě oběti neměla ta příšera – nebo příšery – problém ulovit a sežrat obě.

Zase ho vyrušilo troubení, tentokrát proto, že jel moc pomalu. Neobtěžoval se ale po nasraném řidiči ani ohlédnout.

Ten pocit, že se v něm něco trhá, bolest a nevolnost... myslet na případ trochu pomáhalo.

Musel se soustředit. Slíbil přece tomu malýmu klukovi, že ať je to cokoli, on a jeho parťák to zastaví.

Možná se nestihne postarat o Sama, nezvládne dát věci do pořádku, jak chtěl, ale tohle, ještě tuhle jednu dobrou věc...

Musel teď zatnout zuby a máknout.

Podařilo se mu domotat čím dál tím hustším provozem až k policejní stanici. Zdálky už viděl Bobbyho, který nejspíš zrovna vyšel ven a teď něco kutil s telefonem.

Zastavil co nejblíž, předpokládal, že bublání motoru jeho zlatíčka na sebe Bobbyho upozorní dostatečně, nemusel na něj troubit.

A měl pravdu. Bobby už chtěl vytočit jeho číslo, když zaslechl známé burácení. Zvedl tedy papírovou krabici u svých nohou a došel až k Impale. Krabici hodil dozadu na sedačku a sám se uvelebil na místě spolujezdce. Dean mu teď připadal ještě v horším stavu, než když se rozdělili, ale nějak to nechtěl komentovat, jen se utvrdil v tom, že se pokusí splnit, co napsal Samovi.

„Tak cos zjistil?" zeptal se Deana.

„Nic moc," pokrčil mladší Lovec rameny a zamračil se. Pokusil se nadále trochu míň chraptět, když dodal: „Kočka, velká jako pickup. Možná víc koček, velkejch jako pickup. Jasně, panika dělá hodně, takže to mohlo bejt menší, ale... Sakra, nemám tušení, o co tu jde. Ale rozhodně to nebyla puma."

Ohlédl se na krabici a zpátky na Bobbyho: „Koukám, že jsi byl úspěšnější, hm?"

„No, jak v čem," zahučel Bobby. „Ta krabice je k tomu shořelýmu baráku a vypadá to dost zajímavě. Ale ty kočky... Koukni na ty fotky," dodal, podal Deanovi telefon, „a na tohle." Vytáhl z kapsy tenký plátek z drápu. „Ty děcka nebyly žádný andílci, spíš naopak. Krádeže, alkohol, takovej místní děckej gang. A pak je potká tohle? Moc se mi nezdá, že by to byla náhoda. Něco mi to i připomíná, ale pořád se nemůžu chytit. Ale něco ti povím, jestli jsi někdy viděl, jak vypadá myš, když ji sežere kočka, tak tohle vypadalo stejně, jen myš byla krapet větší."

Dean zaostřil na fotky. Že šlo o detaily, ne celek, docela pomáhalo. „Jo... a kočka tady. Asi jako podělanej pickup," zabručel s pocitem, že jestli ještě jednou řekne „pickup", tak si sám jednu vlepí. „A kočičí... dráp? Malý delikventi, fajn, ještě toho trochu." Svraštil čelo, zamyslel se. „Nějakej pošahanej kočičí samozvanej hlídač supermarketu?"

„No, zatím to tak vypadá a je to dost divný," kývl Bobby. „Teď bych to viděl na motel, tam si sesumírujeme, co víme, a zejtra bych se vydal po adresách těch pozůstalejch. No a můžeme se podívat na krabici s překvapením. A ty půjdeš spát. Brzo. Jasný?"

„S motelem souhlas," přisvědčil Dean. „Ale... až se setmí, mrknul bych ještě k tomu obchoďáku. Kdyby náhodou. Hej, stmívá se brzo, takže... případně si můžu hodit šlofíka teď."

„Tma je za chvíli, to můžeme zvládnout hned, jak sundáme tyhle hadry."

„OK," zabručel Dean, mrknul do svého telefonu, přejel pětihvězdičkové a vůbec hvězdičkové záležitosti a zamířil k něčemu, co se jmenovalo Motel 6. Zbytek domluví na místě. Až si sundají „tyhle hadry".