Do voskově bledé tváře se zvolna vracela barva. Pozůstatky irského makeupu naopak mizely, jako by je někdo stíral neviditelným hadříkem. Modřiny bledly a ztrácely se, šrámy se zacelily a nezůstala po nich ani stopa.

Nakonec Dean otevřel oči, ve kterých se zrcadlila jen naprostá temnota.

Během dvou vteřin byl na nohou, protáhl se. Sám pro sebe kývl.

Skoro spokojený výraz mu z obličeje zmizel, když se rozhlédl a připomněl si, kde je.

Došel ke dveřím tak blízko, jak mu to dovolila past, naklonil hlavu mírně na stranu, jako by se snažil poslouchat.

„Bobby?!" zavolal zkusmo.

Ticho.

Zkusil to ještě jednou, pak zanadával. Změřil si dveře jako úhlavního nepřítele, přestože, samozřejmě, i kdyby byly dokořán, pořád tu zůstávala past.

Chvíli přecházel sem a tam jako frustrovaný tygr v kleci.

A nejvíc frustrující na tom celém bylo vědomí, že tohle byl jeho vlastní plán.

Ale, sakra, situace na bojišti se mění každým okamžikem, a plány taky.

Konečně sáhl po bundě, napůl zakopnuté pod kavalec, z kapsy vylovil telefon. Po krátké úvaze vytočil nejdřív Bobbyho. Nemůže být daleko.

Zvonění telefonu Bobbyho vytrhlo ze zamyšlení. Zastavil, aby se podíval, kdo volá. Když viděl na displeji jméno, sám sebe přesvědčoval, aby to nezvedal, protože na druhé straně nebude Dean ale Deanmon. Přesto v něm ale hlodalo, že by mohl nastat nějaký problém, a ten, kdo potřebuje pomoct, je skutečně Dean, takže to zvedl.

„Deane?"

Dean s telefonem u ucha netrpělivě pochodoval těch pár kroků tam a zase zpátky. Když se konečně ozval Bobbyho hlas, zastavil, pohlédl ke stropu. Těžko říct, co bylo za denní nebo noční dobu, to bledé světlo mohl být klidně měsíc...

„Kde jsi, Bobby?" zeptal se rovnou. „Potřebuju tě tady."

„Daleko, Deane," vydechl Bobby, srdce mu sevřel smutek. „Co se děje?"

Dean se zamračil.

„Co se děje?" zopakoval se spodním tónem nenávisti, co se valila jako temná voda pod ledovým příkrovem. „Udělal jsem, co jste po mně chtěli!"

Zase začal pochodovat, čím dál tím napruzeněji.

„Zapomeň na to, co jsem říkal. Nemůžete mě tu nechat zavřenýho! Mám to pod kontrolou. Otoč to a pusť mě ven, můžu pomoct."

„Jo, jasně. Povídej, jak?" vyzval ho Bobby, ale v duchu se modlil, aby ten rozhovor skončil. Nějak neměl na to, típnout ho sám, ale... tohle zatraceně bolelo.

Dean si krátce připomněl, co si pamatoval z posledního rozhovoru s Bobbym a Samem, i když v tu chvíli byl víceméně mimo.

Plán, který začal dávat dohromady.

Teď už tu nebyl tak docela důvod, proč by se měl snažit, ale pamatoval si, jak důležité to bylo.

A hlavně... nemohl tu zůstat zavřený.

„Já vím, že mi nevěříš," řekl tiše do telefonu. „Ale musíš vědět, že jednak nemůžu ublížit nikomu z vás, o tom byla ta zatracená pečeť především, a potom... Oba víme, co jde po Samovi. Teď mám mnohem lepší možnosti, jak s tím pracovat."

Bobby mezitím druhou rukou vytáhl druhý telefon a nadatloval do něj SMS upozornění pro ostatní, všem, na koho měl číslo: „Ahoj, možná se ozve Dean, už ho to dostalo, takže dokud nepřijdeme na to, jak ho bezpečně oddémonit, nenechte se zblbnout."

„Mhm," zabručel nahlas. „Před pár hodinami bych byl možná na pochybách, ale teď? Teď ne. Teď si jedu užít pohodový svátky, jak jsem ti slíbil."

Překonával se, ale ten hlas, ten hlas prostě nebyl Deanův. Něco se změnilo. A i kdyby možná vážně nedokázal ublížit jim, mohl by ublížit jiným lidem a zhatit tak všechno, co teď konečně začínalo nabírat reálné obrysy.

„Pohodový svátky," znovu po něm zopakoval Dean a málem přitom rozmáčkl ten pitomý telefon. „Ty a Sam... dobutili jste mě tímhle projít. A teď to má bejt k ničemu?! No tak! Já se dokážu kontrolovat, do hajzlu!"

„Právěže to nemá bejt k ničemu," řekl Bobby s předstíraným klidem. „Takže zůstaneme u toho, co jsme si domluvili. A teď, když dovolíš, musím dovézt tvoji Baby domů a domluvit se se Samem, co dál. Ty teď budeš hodnej Dean a počkáš, až pro tebe přijedeme."

Zavěsil a ruka se mu regulérně třásla. Nechat tam Deanovi telefon byla ta největší blbost. Snad mu aspoň baterka nevydrží moc dlouho.

„Neopovažuj se-" začal Dean ještě do poslední Bobbyho věty. „To zavěsit," dodal už do hluchého telefonu. „KURVADRÁT!"

Málem telefonem jebnul někam do kouta. Místo toho se posadil na postel, zazíral na displej. Posledních dvacet procent baterie. Zaváhal nad kontaktem na Sama, ale pak ho jen přejel.

Nakonec praštil telefonem na kavalec a sedl si k němu s hlavou v dlaních.

Začal promýšlet extra komplikované únikové strategie, ale bylo mu víc než jasné, že se odtud nedostane.

***

Utnul jsem to dřív, protože následoval telefonát s Crowleym, ukázala se upírka Aurora a nakonec Bela – díky které se Deanovi podařilo uniknout, ale to by vyžadovalo delší vysvětlování našeho herního světa, takže pro ctěné čtenářstvo nechávám konec... neukončený.

Pro ty opravdu zvědavé bych se možná mohl pokusit vytáhnout nějak příběh s oddémoňováním, ale zůstanu zřejmě u toho, že nakonec bylo úspěšné, i když taky... za cenu toho, že Bobbymu skončil na prstě prsten z vláken Nicoty.
A to už se dostáváme k událostem z Kostrouna, takže kdo chcete velmi volné pokračování, můžete se na něj vrhnout, pokud jste ho už nepřečetli.

Já tady pro teď děkuji za přízeň a za shovívavost s tím, jak se snažím převést herní děje do nějak čitelné formy.