Dean na nějakou dobu zabral, což Bobbymu potvrzovaly zvuky někde na pomezí chrápání a dávení se. Vlastně mu to vydrželo docela dlouho. Mlít sebou začal až za svítání.

„Tak co, princezno," dloubl do něj Bobby. „Je to lepší?"

Dean otevřel jedno oko, zamžoural okolo. Uviděl městskou zástavbu, v mrazivém ránu plném sněhu.

„Kafe?" zamumlal.

„Taky bych to tak viděl," kývl Bobby.

„Vezmi to k tomu obchoďáku v Auroře, do centra," zabručel Dean a oko zase zavřel. „Seženeme potřebný, omrkneme místo činu a kus odtud je nemocnice, takže všechno po ruce."

Obchodní centrum, ke kterému dojeli, připomínalo samostatné malé město uprostřed města. Přední, větší parkoviště bylo téměř plné, nic nenasvědčovalo tomu, že se tu něco stalo, až na zbytky policejní pásky, povlávající ve studeném větru na zapadlejším kraji, vedle příkopu, jímž vedla odpadní strouha.

I přes poměrně brzkou hodinu to tu vypadalo jako v mraveništi. Mezi nákupůchtivými lidmi se s mrmláním prali s neustále padajícím sněhem zaměstnanci v reflexních vestách.

Uvnitř pak mimo klasického supermarketu bylo možné najít i spoustu obchodů se vším možným a několik kaváren a restaurací. Ráj konzumu.

Všude vánoční výzdoba, pár okostýmovaných Santů, Sním o Vánocích bílých se přeřvávalo s upozorněními na slevové akce a poslední, nejvýhodnější nabídky.

Bobby chvíli kroužil po parkovišti a hledal místo, kam by se vešli s něčím větším, než je motorová nákupní taška na kolečkách. Nakonec našel, právě odtud odjížděl džíp, a bylo dílem Štěstěny, že se místo nacházelo dost blízko jednoho vchodu.

„Konečná," zahlásil, „vystupovat. Vánoční nákupy čekají."

Dean se vyloženě nadšeně napřímil. Zvedl se, prokřupl si krk a ramena.

„Hurá," zahučel.

Než vystoupil, ještě se na Bobbyho podíval jako o maličko méně zelený Grinch: „Nemusím u toho zpívat Jingle Bells, že ne?"

Bobby se podíval ven s malinko fobickým výrazem ve tváři po spatření těch mas lidí. Pak se ohlédl zpátky na Deana: „No, mohl bys, třeba by mě to uklidnilo. Vážně, čím dřív budeme pryč z tohohle mraveniště, tím líp."

Dean shrábl ze zadního sedadla laptop.

„Snídaně, kafe, plány," řekl, hodil hlavou ke kavárně, co vypadala jednak nejméně zalidněná, jednak jako nějaký pozůstatek starých časů, přežívající napůl pohřbený pod těmi novými.

A ukázalo se to jako dobrá trefa. Obsluha byla blond a kyprých tvarů, přestože spíše v Bobbyho věkové kategorii, ale hlavně šlo o jednoho z mála lidí v tomhle blázinci, kteří nevypadali, že jim ze svátků míru a pokoje každou vteřinou hrábne ve stylu „s šíleným chechotem spáchám masovou vraždu".

„Můžu doporučit čerstvý vánoční koláč," řekla blondýnka a ukázala k pultu na pár vystavených krasavců. A pak, trochu přitom zakroutila očima, jako by to bylo jí samotné nepříjemné, dodala něco o akci: dvojité snídaňové menu za cenu jednoho, speciální vánoční nabídka a tak dále.

Dean ji přestal vnímat zhruba po slově „koláč", i když v podstatě vypadal, že ji nevnímá vůbec, protože hned jak se posadil, nastartoval laptop.

„Jen to sem hrňte, zlato," pokusil se na ni usmát a skoro zapomněl, že má obličej ještě pořád samou modřinu z rvačky s Iry. „A pro mě... ha," všiml si nálepky s lebkou a zkříženými hnáty v koutě s kávovarem. „Spolupracujete s Death Wish Coffee? Paráda. Tak dvojitý."

Bobby se zatím rozkoukával. Servírka byla opravdu pěkná, to nemohl říct, škoda, že doby, kdy dovedl balit ženský tak krásně bezelstně a beztrestně jako Dean, už byly dávno pryč. Nebo si to aspoň myslel.

Koláč vypadal na skvělou volbu, ale to kafe se zkříženými hnáty se Bobbymu jevilo poněkud nedůvěryhodné.

„Co je to zač?" zeptal se. „Pirátský kafe, nebo něco, co tě spolehlivě zabije?"

Než Dean stačil odpovědět, předběhla ho obsluha – podle jmenovky Rosalie. Zazářila na Bobbyho jako sluníčko: „Nebojte, pane, to je jen... nejspíš to má přitahovat zájem omladiny, znáte to. Ale je to jen společnost, co se zabývá přípravou té nejkvalitnější kávy."

Pohled, jaký vzápětí věnovala Deanovi, byl jen letmý a tak trochu mateřský, což ho zastavilo před tím, aby jí ukázal palec vzhůru za to vysvětlení.

„Nicméně," pokračovala blondýnka, „pokud vám extra silná káva nedělá dobře, mohu nabídnout variantu bez kofeinu."

„Kafe bez kofeinu je úplně zbytečný kafe," řekl Bobby. „Rád si dám pořádnýho smrťáka a pořádnej kus koláče k tomu." Začínal mírně litovat, že je tu jen na případ. „Kde jste se vzala zrovna tady? Čekal bych vás s takovým podnikem někde, kde je taková rodinnější atmosféra, míň lidí, všichni se znají..."

Dean mezitím zjistil, že se usmíval tak trochu zbytečně, Rosalie měla oči jen pro Bobbyho. Takže se zavrtal pohledem do obrazovky. Stejně si neodpustil uchechtnutí, když tak na půl ucha poslouchal Bobbyho, jak se rozmluvil.

Hlavně ji, prokrista, nech, ať sem dovalí tu snídani, pomyslel si.

Rosalie se ale dokázala otáčet,

„Výborně," kývla na Bobbyho volbu a pokračovala, zatímco aranžovala kusy koláče na talíře a připravovala kávu: „A to víte, že bych taky radši, kdyby tu tahle obludnost nebyla."
Pokrčila rameny, v očích jí zaplápolala trocha hněvu, jen mírný plamen, jako něco, s čím je už vlastně smířená. „Ale byli jsme tu první a ať mě vezme čert, jestli se někomu podaří nás odtud vystrnadit."

Naservírovala kávu a koláč a rozhlédla se po poloprázdném podniku.

Dean mezitím našel adresu rodičů prvních dvou obětí. Jen pro jistotu. Taky adresu jediného svědka: třináctiletého Derreka Purvise. Kontakt na koronera a místní policejní oddělení, které se případem zabývá, nebo se ho spíš snaží uzavřít jako útok divokého zvířete.

Moc toho nebylo a pořád měl víc otázek, než teorií, o co by se mohlo jednat.

Při hledání informací okolo narazil ještě na podezřelý požár před dvěma dny, se dvěma obětmi, majitelkou domu na periferii a nejspíš její návštěvy, ale zatím to odložil stranou, protože se mu nenabízela žádná souvislost.

Aniž by si to uvědomoval, házel do sebe božský koláč a zaléval ho kafem tak silným, až z něj skoro létaly jiskry.

Teprve při luxování posledních drobků si s trochou lítosti uvědomil, že si tu dobrotu vůbec nevychutnal.

To Bobby nikam nespěchal. Se zalíbením se podíval na koláč, usrkl horkého kafe. Ošil se. „Teda, to je lomcovák," usmál se na Rosalii. „A o tom vzdávání, to buď v člověku je, nebo není. Když to v něm není, ať bude dělat cokoli, uteče. Ale ti silní, jako vy, ti si mockrát připadají zbytečný, ale pořád stojí a dokud je nohy unesou, stát budou. Nedejte se."

Dorozumoval, zabořil konečně vidličku do koláče a trochu nechápavě se podíval na Deana, do kterého to padalo jako Němci do krytu a vůbec si to nevychutnával.

Rosalie trochu zvážněla, ale po Bobbyho slovech se nakonec zase usmála.

„Díky," kývla a vypadalo to, že si dobře uvědomuje, že Bobby zdaleka nemluvil jen o ní. „No, každý máme svoje bitvy, řekla bych." Zalétla pohledem k Deanovu pošramocenému obličeji. „Které nám stojí za to bojovat. A já teď musím válčit v té svojí."

Protože k jednomu stolu právě zasedla tak trochu supersize rodinka se třemi ratolestmi, hlasitě se domáhajícími koláče a Coly, tak od nich teď musela odplout.

Dean zase tak na jedno ucho poslouchal ten dialog a přestože se snažil soustředit výhradně na vymýšlení, jak na tenhle zatracený případ, docela se u toho bavil.

Až teď, když v podstatě jen čekal, až se blondýka odvrtí někam stranou a Bobby dosnídá... Ten pocit, že mu rychle dochází čas, byl silnější s každým úderem srdce.

Potom, co Rosalie odběhla obsluhovat další hladové krky, Bobby dobře věděl, že i ona ví, co měl na mysli. Tohle by mohlo být na delší povídání. Možná, ještě než odjedou... Kdo ví.

Dojedl poslední kus koláče, posadil na něj zbytek vážně pekelně silného kafe a konečně se začal zajímat o případ.

Dean k němu vzhlédl a doufal, že na něm není moc vidět, kolik námahy ho stojí soustředit se na řešení téhle záležitosti.

„Uhm... takže, hodíme se trochu do gala a pak se rozdělíme," navrhl. „Chceš pokec s traumatizovaným puberťákem, nebo místní policajty."

„Radši policajty a mrtvoly," zabručel Bobby. „Dva traumatizovaný puberťáci mi stačej."

„Mhm," zahučel Dean souhlasně, zaklapl laptop a teprve potom mu došla druhá Bobbyho věta a vrhl na staršího Lovce pohled tak ublížený, že by se mohl fotit na plakáty proti... hospodskému násilí.

„Stanice je skoro za rohem," prohlásil. „Zato mladej pan Purvis bydlí až kdoví kde, takže si beru Baby." Pohled mu potom sklouzl na vlastní, sice čistý, ale už mírně utahaný outfit a povzdechl si. „Ale nejdřív ta konfekce, že jo."

„Ledaže bysme tvrdili, že dneska máme neformální den," řekl Bobby a taky si povzdechl. „Kdyby se mi do kvádra chtělo tak moc, jak se mi nechce..."

Dean ho poplácal po zádech, cestou zaplatit za snídani.

„Jestě bych mohl bejt ten cool agent v civilu," nadhodil, mírně se ušklíbl. „A ty pan Formální, ale budu s tebou držet basu."

Zpátky na parkoviště vylezli po necelé hodině. Vypadalo to, že čas v nákupním centru před Vánocemi se násobí skoro stejně, jako ten pekelný.

Po krátké vizuální kontrole na toaletách Deanovi navíc došlo, že oblek jenom zdůrazňuje, že vypadá jako vybledlá fotka barového rváče.

Teprve poměrně čerstvý vzduch a absence vtíravých vánočních melodií, plus menší frekvence lidského hemžení na parkovišti mu udělaly líp.

„Není to tak hrozný, ne?" obrátil se na Bobbyho a zatočil se dokola.

Bobby se v obleku cítil jako kus hovězího v bonboniéře. Kšiltovka musela pryč, tak si ještě před zrcadlem ulíznul těch pár vlasů, co mu na hlavě zbývalo. Jako MiB asi už nikdy vypadat nebude.

Na Deanovu otázku se ušklíbl: „Jo, jsou i horší věci. Jen bys ještě potřeboval nějakej makeup, jinak jim budeš muset vysvětlovat, kde kravaťák přišel k tak zdeptaný fazóně."

Dean si instinktivně poupravil kravatu, podíval se na Bobbyho, jako by zkoumal, nakolik to myslí vážně. Nakonec pokrčil rameny a nejistě se usmál. Prohrábl si vlasy.

„Poslední akční hrdina," zamumlal. „Tak jo, jdem na to. Vysadím tě u stanice, je to po cestě."

„Dobře, jdeme na to," zopakoval Bobby. V kapse mu zavrněl telefon, ale když se podíval, od koho zpráva je, zase ho schoval, protože tomuhle bude muset nejspíš věnovat víc času o samotě.

Dean si té příchozí SMSky všiml, ale nějak neměl chuť se ptát. Kdyby se to týkalo jeho nebo případu, Bobby by mu to řekl, a strkat mu čumák do soukromí, na to neměl chuť ani energii.

„Měl jsem si, sakra, vzít ještě jedno kafe na cestu," zavrčel, zatímco vyjížděl z parkoviště směrem na centrum a oddělení policie pro Auroru.