„V tom případě potřebuju kafe," řekl Bobby, „protože je to dalších deset hodin cesty. Ideální by byl smrťák od Rosie, ale tam bych teď jel moc nerad. Takže automat."

„Můžu řídit," navrhl Dean a zablýskal skelnýma očima na potvrzení. „Chvílema." Začal si v pokoji sbírat věci. Hlavně teď vypadnout zpátky na vzduch, tady to bylo jako v peci.

„Jo, jasně," zabručel Bobby. „A skončíme v prvním pangejtu. Kdepak, princezno. Tohle si odšoféruju sám. Škoda, že tvoje Baby nemá autopilota jako ten můj Dodge..."

„Má... superpilota," zamumlal Dean, když vyšli ven. Čerstvý vzduch a on byl najednou jako ožralý. „A teď jseš to ty, hm!"

„No, ještě, že schopnost správně zhodnotit situaci ti zůstala," ozval se Bobby. „Tak pojď, ty superpasažére."

Dean se usmál.

Ano, nasadit úsměv.

Upíchnout se na místě spolujezdce.

Nechat si pro sebe všechno to, co ho začínalo naplňovat skoro panickou hrůzou.

Dýchat.

Držet se.

„A můžeš vybrat muziku," oznámil Bobbymu, když se uvelebil, aby mu bylo v rámci možností co nejlépe.

„Nech tam tu kazetu," odmávl to Bobby. „Nebylo to tak zlý. A jestli to půjde, zkus to svoje zbídačelý tělo přesvědčit, že se mu chce spát," dodal. Nebylo mu z toho dobře. Chtěl by jet domů. Do toho nového domů, v bunkru, ne do Sioux Falls, jenže pořád to bylo aspoň tak, že je sice na obzoru průser, ale tam se bude dát nějak řešit.

„Nebylo to tak zlý," zamrmlal Dean po Bobbym, ale zapnul přehrávač, opřel se v sedačce. „A fajn, budu mimo, než řekneš kafe."

Zavřel oči. Bude lepší zůstat v klidu, aby ta Billiina kobercovka ještě vydržela. To by mohlo vyjít. Deset hodin. Zvládnou to.

„Díky, Bobby," řekl ještě, tak tiše, že to nejspíš přes puštěnou muziku nebylo slyšet.

V jednu chvíli ho skoro vytáhla k plnému vědomí vůně čerstvého kafe.

Stav horečnatého a skoro vysmátého přehřátí však vystřídala zimnice, takže všechno vycházelo tak nějak našišato. Ani nevěděl, jak a proč, ale vyfasoval kelímek s něčím horkým. Neptal se a přestože to byl nejspíš čaj, naklopil to do sebe.

Ztráty minimální.

A dalo mu to nějaký čas k dobru, než začal zase mrznout.

Kdykoli se mu podařilo rozlepit oči a zamžourat kolem, bylo to stejné.

Bobby za volantem.

Venku buď tma, nebo míhající se světla, sníh. Průlet hvězdokupou.

Ty obrazy a zima...

Jasně, věděl, kdy a kde teď je.

Na cestě k Salvage Yard, o nejpodělanějších Vánocích vůbec.

Na ledové pláně Pekla jenom vzpomínal.

Mráz a vítr a samota.

Malý sněhový kámoši...

Casuláci.

V tu chvíli možná pořád nespal, vzhůru ale taky nebyl.

Uvnitř hrudi mu cosi praskalo, povolovaly další části ochranného nátěru. Od srdce se šířila bolest.

Nepotřebuju tě.

Nedokázal si pomoct, myslel v tu chvíli na Case, protože...

Když se to dělo naposledy, byl jsi tu. Zastavil jsi to, a pak mi Bobby dokázal pomoct, ale... nejdřív jsi tu byl ty.

Řekl jsem, že tě nepotřebuju.

Lhal jsem, Casi, dobře? Nikdy jsem tě nepotřeboval víc, než teď. Ne proto, abys mě spravil, nebo za mě žehlil moje průsery.

Možná část z toho říkal nahlas. Ale byly to zčásti myšlenky, zčásti modlitba, zčásti sen, ve kterém konečně mohl říct, co nedokázal předtím v bunkru.

Protože jseš... rodina. A já jsem tě odstrčil, nechal jsem tě myslet si, že jseš k ničemu.

Sakra, hrozně bych chtěl, aby ses vrátil, aspoň na chvíli, abych ti to mohl říct.

Potřebuju tě, jseš pro mě důležitej – a byl bys i bez křídel a bez všech těch andělskejch vychytávek, protože jseš to TY.

Už brzo mi tohle všechno bude jedno.

Jasně, aspoň to přestane bolet.

Ale... nechci, aby to přestalo.

Nechci přijít ani o to zatracený prázdný místo, který mi po tobě zůstalo.

Všechno prej bude zase okay, na něco přijdeme a tak vůbec. Slib mi, že mi dáš možnost to mezi náma zase spravit. Jestli se vrátím.

A slib mi, že mi nedáš možnost ti ublížit ještě víc, pokud se to nepodaří.

Jestli tohle slyšíš...

Nevěř ničemu, co bych ti mohl říkat... později. Nevěř tomu, co jsem ti řekl předtím.

Zůstaň v bezpečí.

Posílal ta slova někam do tmy mezi sněhovými vločkami, ke hvězdám, možná až k Nebi.

Všechno mě to mrzí, Casi.

Napůl doufal, že svého adresáta najdou, napůl věřil, že se k němu dostanou.

Děkuju ti za všechno.

A hlavně se snažil uvěřit, že tohle není loučení.

Bobby se snažil řídit v klidu. Cesta vyšla zase na noc a zase bez vyspání, tentokrát navíc s pasažérem, který mohl každou chvíli zdémonit a dál cestovat v kufru.

Ovšem, zatím to tak nevypadalo. Naštěstí. Dean chvílemi spal, chvílemi mluvil, zřejmě ke Casovi, nebylo mu moc rozumět.

Bobby skřípal zuby a připadal si zoufale bezmocný. Dal slib, že se pokusí být potom v pohodě, šťastný a tak, ale byl to asi nejneupřímnější slib, co kdy dal, a teď se kvůli tomu cítil ještě jako křivák.

Impala ukrajovala jednu míli za druhou, hodina za hodinou míjely a sněhové vločky se lepily na sklo, jako by jim chtěly zabránit v cestě.

Ráno, až budou na místě, děti v okolí budou rozbalovat dárky, zatímco Bobby svoje „dítě" zavře do kobky a bude jen doufat, že pro něj bude moct v budoucnu něco udělat.

Už minul odbočku k Madyinu roadhouse, ale věděl, že tam teď zastavit nemůže. Ani teď, ani cestou zpátky, protože to by si musel vylít hlavu a nebyl by schopen pokračovat v cestě.

Deana probralo, když zastavili.

A taky znovu stoupající teplota. Podle všeho, jestli jsou v cíli, dorazili za pět minut dvanáct. Jakmile se ztratí poslední pozůstatky ochrany od Billie, asi nebude schopný už ani slézt do toho zatraceného krytu.

Takhle se jenom cítil jako rak, kterého zrovna hodili do vařící vody.

A když se mu podařilo zaostřit na Bobbyho, napadlo ho, že ten na tom není o nic líp.

Přitom si nic z toho nevykoledoval...

„Nesrazili jsme Santu, že ne?" vydoloval ze sebe co nejméně chcíple. „Jsme... na místě?"

„Jo, jsme na místě," potvrdil Bobby, „a Santu jsme bohužel ani nepotkali. Asi by si to odnesl za Chucka. Jak ti je? A nechci Winchesterovskou odpověď."

Winchesterovská odpověď se Deanovi drala na jazyk, ale raději ji spolkl.

„Už to bylo lepší," zkusil to upřímněji. „Asi se... půjdu ubytovat."

Otevřít dveře mu ještě šlo, vyvalit se do sněhu se mu ale nějak nechtělo. I když by se možná uhasil. Na chvíli.

„Jasně. Co... budeš potřebovat s sebou?" zeptal se Bobby, když sám vystoupil.

Nic moc, protože za chvíli budu ve stavu, kdy mi stejně nic nepomůže, pomyslel si Dean, ale jen zavrtěl hlavou, až pak z něj nahlas vypadlo: „Flašku. Teď už je to stejně jedno, a... mohl bys chvíli zůstat. Než... Prostě chvíli."

Nesnášel se za to, že to po Bobbym chce, ale současně... Bobby vyrazit hned zpátky stejně nemohl, potřeboval se vyspat, a na střízlivo to tady asi nepůjde.

„Tu flašku dáme spolu, a pak se uvidí," usoudil Bobby. „Teď už vážně nemá smysl zkoušet nějakej ten zdravej styl. Takže plán B?"

Sáhl do minilednice na zadním sedadle. Obvykle tam bývalo pár piv, ale teď tam trůnil černý Jack Danniel's, který tak nějak přibyl během „vánočních nákupů" v Denveru.

„Zvládneš dojít?" otočil se na Deana.

Ten kývl a konečně se vyhrabal z auta. Nohy měl tak trochu jako vařené špagety, ale ještě ne al dente, takže to šlo.

A když už se rozhýbal, radši nezastavoval.

Až dole ve sklepě, přede dveřmi krytu.

Kdyby neměl horečku, asi by se otřásl zimou. Takhle jen přinutil nohy k dalšímu pohybu, překročil hranice pasti a zůstal stát zhruba na prostředku. Pak si dřepl na kavalec. Podíval se po Bobbym: „Jack, hm?"

„Byl kupovanej na zapití úspěšnýho lovu, tak do toho," kývl Bobby. „Sklo nepotřebujeme, ne?"

„Ne," zavrtěl Dean hlavou a natáhl se po láhvi. „Napijem se na to, že to nebyl poslední úspěšnej lov."

„Na to se napiju rád," křivě se pousmál Bobby a po Deanovu loku si taky přihnul. Pořádně. Po tom nevyspání snad nebude potřebovat moc, aby ho to sejmulo, doufal.

Deana první doušek málem stačil skopnout.

Po druhém skoro slyšel praskání, jak povolovala poslední vlákna toho, co ho ještě jakž takž drželo pohromadě.

Stejně byl odhodlaný jít do dalšího.

„A... na rodinu," dodal, už blábolil, ale bylo mu to jedno.

„Na rodinu," zopakoval Bobby. „Na šťastný setkání u rodinnýho krbu!" Nejspíš blábolili oba. Poslední dny toho bylo vážně moc a u něj se hlásila o slovo jak únava, tak psychické vyčerpání. Díval se na Deana, který vypadal, jako by ho přejel náklaďák, a čím dál tím usilovněji od sebe odháněl jakékoli pochyby. Prostě se za pár dní vrátí, všechno napraví a svět bude zase jednou... fajn.

„Teď to bude... horší," zamumlal Dean, jako by mu do toho schválně chtěl hodit vidle. Obrátil do sebe posledních pár doušků a natáhl se, aby využil zatím poslední možnosti jakž takž koordinovaného pohybu. Poplácal Bobbyho po rameni: „Bude to horší, aby to mohlo bejt lepší, ok? Jenom... asi je čas."

Jako na potvrzení, nebo to možná bylo tím chlastem, se mu z nosu spustila krev, takže si ho ucpal hřbetem ruky.

„Dech bě teď tady, jo? Doraž... Jacka a... deboslouchej!"

Prosím.

„Chápu," zabručel Bobby, poplácal Deana po rameni a zamířil si to ven. Zavřel za sebou kovové dveře a svezl se za nimi k zemi. Opíral se o ně zády a i když by i na jednu stranu rád, tak na druhou teď nechtěl odejít, dokud nebude po všem. Hypnotizoval pohledem zbytek whisky v láhvi ve světle žárovky, blikající nad vchodem.

Zabouchnutí dveří bylo jako signál. Do té chvíle se Dean z posledních sil držel, sice nic moc a zoufale, ale teď už neměl pro koho.

Stejně to ale nešlo tak rychle, jak doufal.

Bez milosrdného andělského vypnutí. Kdyby mohl, naběhl by hlavou proti zdi.

Žádné bezvědomí. Jenom pořád rychleji se střídající horečka a zimnice. A nesnesitelná bolest.

Když povolily poslední části Billiiny náplasti a znamení v srdci začalo svoji práci odvádět naplno, čas přestal existovat.

Neexistovalo tolik způsobů, kterými se člověk může stát démonem, a tohle byl ten základní.

Billie stála vedle něj, čekala. Kdo ví, jak už dlouho. Když ji konečně zaregistroval, zatoužil, aby ho vzala pryč, ukončila tohle všechno.

Jenže je tu Sam, je tu Bobby a někde... daleko je Cas. A ostatní.

„Nemůžu," dostal ze sebe nahlas, v krku měl struhadlo z toho, jak doteď řval.

A Billie vypadala spíš zamyšleně, než nakrknutě, jak by měla, protože Dean tu teď rušil něco, co si spolu dohodli.

„Nepůjdu s tebou," zopakoval, aby bylo jasno.

„Počítala jsem s tím," promluvila konečně Billie, trochu poodstoupila. „Jen jsem se chtěla přesvědčit."

Deanovi bylo jasné, že jakmile tenhle rozhovor skončí, oddychový čas skončí s ním a vrátí se to... kroucení a řvaní. Stejně se ho ale nesnažil jen kvůli tomu prodlužovat. Potřeboval vědět.

„Proč?"

„Jednak s tímhle," píchla Smrt ukazovákem směrem k jeho hrudi, „nedokážu nic udělat, ani já. A jednak tu máš ještě nedokončenou práci."

„Tohle mi k tobě vážně nesedí," zachraptěl Dean. „O co jde doopravdy?!"

Teprve teď se Billie zatvářila trochu nespokojeně.

„O to, že mě už nebaví neustále tě přemlouvat," řekla kysele. „Takže pamatuj, že jak teď, tak pro příště: nemusím se ukázat, ani kdybys mě prosil." Trochu zmírnila tón: „Zadruhé: dokud pracuješ na napravování toho, co jste s bratrem podělali ve velkém stylu, nemám námitky. A za třetí: ačkoli Bůh není můj šéf, poslal vám dvěma výtečníkům zatraceně dobrého přímluvce."

„Bobby," zamumlal Dean.

Smrt to nepotvrdila, ani nevyvrátila. Jen netrpělivě přešlápla.

„Formálně," řekla a napřímila se. „Poslední možnost, Deane. Máš před sebou ještě pár hodin tohohle," ukázala pohledem na postel a on si teprve v tu chvíli uvědomil, že se na sebe zase jednou dívá zvenčí. „A dost nejistou budoucnost, jakmile se proces završí. Nebo můžeš teď hned odejít. Bez výčitek. Už jen mír a klid, navždycky."

Všechno v něm křičelo, ať to přijme.

„Oba víme, jak to bude," řekl tiše.

Billie přikývla.

Ten rozhovor jako by se vůbec neodehrál.

Žádný oddechový čas.

Jenom vědomí toho rozhodnutí. Odhodlání, které nepopsatelná bolest přetavovala ve vztek a nenávist.

Nekonečné minuty a hodiny.

Než utichla i ozvěna posledního výkřiku.

Dean ležel na zemi vedle rozhrabaného kavalce, studený a bez hnutí.

Bobby seděl za dveřmi dlouho, moc dlouho. Chvílemi ztrácel pojem o čase. Několikrát i usnul, ale pak se s leknutím probral a zkoušel něco zaslechnout.

Pak to přišlo. Řev, rány a zase řev. Bylo to nekonečné a on najednou až příliš dobře chápal, proč Dean nechtěl, aby byl poblíž.

Když to konečně utichlo, měl obrovské nutkání vejít dovniř a zkontrolovat, jestli Dean vůbec žije, ale...

Donutil se jen vstát a nahlédnout zamřížovaným okýnkem, které do dveří přibylo v době, kdy byl v kobce ubytovaný Sam. Rozvlněné černé cosi, co viděl okolo nehybně ležícího Deana, vypadalo podobně jako... Jako to, co viděl okolo démonů, jen tohle byl teprve začátek.

Zašoupl okýnko a snažil se si ten pohled vymazat z paměti.

Tohle vidět neměl a nechtěl.

Jako o to větší zrádce se nakonec cítil, když, o nic méně vyčerpaný než předtím, nasedl do Impaly a vydal se domů. Do bunkru.