V džínách, tričku a flanelce se Bobby cítil o moc líp. Při pomyšlení, že ho ta maškaráda s oblekem čeká ještě minimálně zítra, se skoro oklepal. Kdo vůbec tuhle naškrobenou hrůzu vymyslel?

Pořád po očku sledoval Deana, který vypadal jako praštěný pavlačí, i to převlékání mu víc nešlo, než šlo. Bylo mu jasné, o co jde, ale nechtěl si připustit, že by to bylo až tak zlé. Prostě nesmělo. Sam na něco přijde a do té doby budou Deana držet alespoň tak nějak mezi živými.

Dean se po chvíli v malé, ušmudlané koupelně zase cítil víc jako člověk. Vyhnul se pohledu do zrcadla, aby si ten pocit nezkazil. Udržoval se... funkční. Skoro bylo ale těžší přesvědčovat sám sebe, než Bobbyho.

Bylo dávno po poledni, za chvíli se začne smrákat, čeká je nejdelší noc roku...

Normálně by to chtělo nějaký oběd, ale Dean teď vlastně vůbec neměl hlad.

Soustřeď se na to, kvůli čemu tu jseš. Nejen v podělaným Denveru. Jasný?

Poslední z Bobbyho nenápadných pohledů zpříma opětoval, už toho měl tak akorát dost.

„Tak jo... what's in the box, Bobby?" kývl ke krabici na důkazy. Něco, co vypadá zajímavě.

„To nevíš, že dárky se otevíraj až na Boží hod?" ušklíbl se Bobby. „Ale že jseš to ty... Jak jsi mluvil o tom požáru, tak jo. Je to divný a i místnímu šerifovi to přijde divný, takže by to nejradši viděl aspoň tisíc mil odtud. Podle těch věcí v krabici jsme tu totiž měli kolegu, ale zas tak zblízka jsem to nezkoumal. Hlavně je tam deník."

„Mhm," broukl Dean, nadzvedl obočí a udělal místo na stole, kam už si stačil hodit laptop. „Jsme hodný děti, můžeme rozbalovat. Nějaký to čtení..." Věta vyzněla do ztracena. Byl rád, že je tu s Bobbym, strašně rád, ale... Sam mu chyběl víc, než si dokázal přiznat. S ním by tohle šlo uplně přirozeně.

A není to spíš o tom, že se sotva dokážu soustředit na to, co se děje okolo, kvůli tomu, co se děje ve mně, hm?

„Mrknu na to, jo?" dodal tak nějak prázdným tónem.

Bobby vzal krabici a postavil ji na stůl. Deník podal Deanovi a sám si prohlížel, co zbylo uvnitř. Pistole, dvě kudly, upilovaná brokovnice, dost podobná té, co vozil Dean, ale snad ještě kratší, skoro pistolová verze. Pár dřevěných kolíků, škoda, že nevěděli, z jakého dřeva jsou, možná by se jim mohly hodit.

Dean mezitím listoval mírně zažloutlými stránkami.

Byl to zvláštní, skoro nostalgický pocit, jako když se kdysi se Samem řídili tátovým deníkem. I když tenhle kousek byl o dost stručnější. Neznámý Lovec nikde neuvedl svoje jméno, na ostatní mu stačily iniciály, nebo očividně kódová označení.

Data, telefonní čísla, několikaslovné poznámky, náčrtky a odkazy na literaturu. Všechno začínalo létem 1990 – obvyklí podezřelí, celkem jasné případy, u valné většiny poznámka „vyřízeno" nebo jen „X". Jen občas písmem, které svědčilo o vzteku, připsáno „předal jsem" nebo „otevřené".

Dean projížděl ten systematický seznam starých kauz jen letmo. Autor se nezdržoval s ničím, co by vážně připomínalo deník jako deník, takže o jeho osobním životě se nedalo zjistit nic.

Na začátku roku 2013 před několika prázdnými listy seznam končil. Případem s jakousi čarodějnicí, uspokojivě uzavřeným.

A znovu začínal lednem 2015. S naprosto odlišným stylem zápisků.

Tuhle posedlost znám, pomyslel si Dean. Všichni ji známe.

Následovaly skutečné deníkové zápisy. Plné šíleného žalu, vzteku a frustrace.

Bylo to tak silné čtení, že u něj Dean konečně zapomněl, alespoň pro tu chvíli, na vlastní starosti.

Neznámý Lovec očividně pověsil v roce 2013 řemeslo na hřebík díky naději na normální život. Ta tu byla jediná uvedená jménem, Mia. Narodila se ke konci jeho lovecké kariéry, jen aby ho o rok později svojí smrtí uvedla zpátky, tentokrát na šílenou cestu za pomstou, na lov jedné jediné nestvůry.

Stařena.

Zápisky mluvily jen a jen o ní, jako o jediném případu.

Zjevuje se okolo Vánoc. Dokáže být na vícero místech naráz. Jen nepřináší dárky, ale... smrt.

Seznam dětských obětí.

Místa, na která Lovec dorazil pozdě.

Dva roky marného pátrání.

Až na poslední straně konečně dvakrát podtržené DENVER. A ve spěchu načmáraná poznámka „obryně?!".

Dean zvedl hlavu od zápisníku, s pocitem, že se vynořil nad hladinu kalné vody a konečně nabral vzduch do plic.

„Říká ti něco... babizna, co se o Vánocích místo pudingu a krocana láduje malejma dětma?" obrátil se na Bobbyho.

„No, už jsem o tom něco četl. Stará islandská tradice. Měla za pomoci svý kočky chytat zlobivý děti a jíst je," řekl Bobby a vtom mu to všechno zapadlo do sebe. „A sakra."

Striga, mohla by to bejt- stačil si ještě pomyslet Dean, než Bobby odpověděl a on na něj zůstal pár vteřin nehnutě civět. Pak se zamračil, potřásl hlavou a zvedl se od stolu.

„Tradice," zavrčel. „Nesnáším tradice." Mávl deníkem. „Takže pan X, ať už to věděl nebo ne, dokončil jen půku fušky, očividně," dodal.

„Jo, tradice jsou někdy pěkný svinstvo," kývl Bobby. „Teda, ne někdy, ale většinou. A tohle není úplně moje parketa, ale ráno můžu zavolat jedný známý, jestli ještě žije, a ta by měla vědět víc. Jestli ne všechno. Teď bychom měli vyrazit na to parkoviště, ale jestli tam nebudou sígři, těžko něco uvidíme. A když jo, jak se chceš bránit?"

„Bába s příšernejma stravovacíma návykama je zpopelněná," řekl Dean, při pohledu na ztrácející se denní světlo za oknem na sebe začal házet bundu. „Ale kočka ne. Zlobivý je dost širokej pojem a pochybuju, že ta potvora bere ohled na nějaký odstíny šedi." Odmlčel se, pak dodal odpověď na poslední otázku: „Mám s sebou Kolt."

„Kolt je dobrá volba," zabručel Bobby. „Ale jestli ta příšera nerozezná odstíny šedi, tak proč by nechala dva nesežraný, hm?"

Dean pokrčil rameny.

„Netuším. Vím akorát, že jestli si bude chtít dát dneska večer zákusek, tak tam chci bejt."

Musím tam bejt.

„Můžeme si udělat základnu u tý... Rosamundy. Zkusíš zjistit něco navíc a já ošéfuju hlídku venku," navrhl.

Bobby to odsouhlasil jako dobrý plán. Takže za chvíli už seděli v Impale a mířili zpátky k centru, kde ráno začali. Nejdřív chtěl Bobby Deanovi nabídnout, že to odřídí, ale zase měl pocit, že by ho tím akorát shodil, takže si to nechal pro sebe a cesta nakonec stejně proběhla bez zádrhelů.

Zastavili před už známou kavárnou a Bobby div nevyběhl, aby tam byl první. Rád by Deana nechal myšlence, že je to tím, jak se těší na Rosie, ale důvod byl úplně jiný. Než se totiž Dean stačil dotáhnout, měla už Rosalie poměrně přesné instrukce o tom, co může a nemůže servírovat mladému kardiakovi.

Dean sledoval, jak se Bobby hnal do kavárny – skoro měl dojem, že ho zahlédl udělat jeden nebo dva poklusové kroky. A skoro ho to přimělo se usmát.

Sám se ještě venku protáhl, rozhlédl. Sněžení se zmírnilo, ale díky šeru tu byly dávno rozsvícené všechny žárovky a zářivky a vánoční výzdoba, parkoviště zářilo barvami jako nějaký zábavní park.

Popadl laptop a vydal se za Bobbym. Při představě další kávy se mu zatmělo před očima-

Krucinál, tohle je špatný!

-nejspíš bude muset přidat vodu. To by šlo. A něco na zahřátí, protože i když byl oblečený, měl pocit, jako by se brodil ledovou řekou.

Každopádně ale neplánoval žádné velké zdržování. Jen do sebe něco hodit a vyrazit hlídkovat.

Při pohledu na lidské rojení všude okolo se ho zmocňovaly instinkty pasteveckého psa. Ohlídat stádo.

Bobby se uvnitř bavil s Rosalií a ta Deanovi věnovala tak nějak rodičovský pohled, než se zase profesionálně usmála.

Cokoli se mezi těmi dvěma dělo, Dean jim to přál.

Hodil na stůl laptop.

„Kafe a... punč?" řekl, podíval se na Bobbyho.

Současně se na staršího Lovce při slově „punč" tázavě podívala Rosalie. Bobby mírně kývnul, že jeden neuškodí: „A ještě něco malýho k jídlu, ať dodržíme pravidelnej režim."

„Něco malého," kývla bondýnka zamyšleně. „Dobrá. Sice nevaříme, ale malou specialitu bych tu měla. Ribbensteg a ke kávě a punči vanilkové rohlíčky, může být?"

Dean byl právě uprostřed zasmušilého dumání nad tím, proč se mu při pohledu na vánoční koláč zvedá žaludek, a řeči o jídle ho taky nenastartovaly tím správným způsobem, takže jen víceméně bez zájmu souhlasně zabručel.

„Je to na studeno, vepřová pečeně, červené zelí a čerstvý chléb," usmála se Rosalie na Bobbyho. „Recept z Dánska. Takže dvakrát, dvakrát grog a vanilkové rohlíčky. Budu tu hned."

Dean poposedl na židli, zatímco se snažil nahodit ty správné internetové stránky, kde by mohl hledat informace, ale nejradši by už vypadl ven. Bylo tu teplo, vonělo to tu skořicí, pečivem a kávou, jenže on měl pocit, že se tu brzo začne dusit.

Jakmile se obsluha vydala připravovat objednávku, usoudil, že Bobby je zase na příjmu.

„Ta tvoje známá, o který jsi mluvil," začal, „nemůžeš jí zavolat rovnou?"

„Teoreticky. Kolik je teď hodin ve střední Evropě?"

„O pět hodin míň," vypadlo z Deana po krátkém zagooglení. „Nebo... víc? Jedno z toho."

„To je docela důležitej rozdíl," zabručel Bobby. „Ale vem to čert."

Vzal telefon a začal vytáčet mezinárodní hovor. Chvíli to vyzvánělo, než se ozval ženský hlas: „Šteflová, prosím?"

Hlas byl známý, ale jazyk cizí. Bobbyho to na okamžik zmátlo, ale pak se představil a žena na druhém konci hned přepnula do angličtiny: „Bobby, já myslela, že už nežiješ...?"

„Jo, to já taky," odfrkl si Bobby, „ale víš co, nic není napořád. Ryg, víš, že se ozývám, jen když potřebuju pomoc, že jo?"

„Jsi chlap, tam se s tím tak nějak počítá," řekla žena poněkud kysele.

„Fajn, Ryg, co mi můžeš říct o vánoční kočce?"

„Cokoli budeš potřebovat."

„Hm... tak to zkus nějak shrnout v kostce," vyzval ji Bobby a pak už jen poslouchal, pokyvoval hlavou a čím dál tím víc se mračil. Nakonec se rozloučil a zavěsil.

Dean ho sledoval a skoro přehlédl, že na stole přistála objednávka. Rosalie se jen zdvořile usmála, když viděla Bobbyho telefonovat, a vrátila se ke svým povinnostem: takhle v odpoledních hodinách tu byl o kapku větší provoz.

A venku se stmívalo.

Dean upil horkého kafe. Jídlo bylo naservírované lákavě a kdykoli jindy by už minimálně z poloviny zmizelo v jeho útrobách, ale teď v něm probouzelo asi stejné pocity, jako hromádka popela.

Odložil hrnek, natáhl se po svém chlebu – jenom ho tak odloubával jako nějakou podělanou rekvizitu.

„Takže?" vzhlédl k Bobbymu. „Něco zajímavýho?"

„Spíš horší, než lepší," povzdechl si Bobby. „Ta ženská byla obryně Grísa, která má obří kočku, co žere zlobivý děti, který se toulají po setmění venku. To jsme tak nějak věděli." Potřásl hlavou a natáhl se po svém jídle. „Jenže když je obryně na popel a kočka divočí, dost brzo se může stát, že si přestane vybírat. Pomoct by měl hlohovej kolík, ale hlavně... Musíš tu kočku paralyzovat, protože se ve zlomku vteřiny může dematerializovat a objevit úplně jinde." Pokrčil rameny, trochu si ukousl, spokojeně zamlaskal, pak se ale zase zatvářil rozmrzele. „Takže ve chvíli, kdy vystřelíš nebo se rozmáchneš kolíkem, může bejt na druhým konci města. Během chvíle mi přijde pravděpodobná kombinace run, která by ji snad mohla na chvíli polapit, ale není to nic zaručenýho. Takže vyhlídky nic moc." Zamračil se a pak se zamračil ještě jednou, speciálně na Deana: „Jinak by ses měl přemoct a aspoň něco do sebe dostat. Jseš bílej jako papír a hladovíš už od rána, takže nezlob, nebo tě nakrmím."

Dean poslouchal a kýval, až sebou nakonec škubnul tak, že mu z chleba sletělo maso – instinktivně ho chytil a připlácl zpátky.

„Nekoukej na mě tímhle tónem," zahučel na Bobbyho, ale nakonec do sebe začal jídlo soukat. Protože Bobby měl pravdu a jestli mu bude mizerně z jídla nebo z nedostatku jídla, vyjde nakonec nastejno. „Takže runy, hm. Potom asi budeme potřebovat... návnadu?"

„Jo, touhle dobou už může bejt návnada skoro kdokoli. Přestane si vybírat," připomněl Bobby.

„Jo, to je vážně skvělý," zamumlal Dean, zvedl se od stolu, zpola nedojedený obložený chleba, nedopité kafe a punč, ze kterého párkrát usrknul, nechal být. „Stejně... musím na vzduch. Kdyby se ta věc objevila, aspoň ji můžu... na chvíli zahnat, než budeme připravený."

Bobby zhodnotil, kolik toho do sebe Dean dostal a polospokojeně si spíš sám pro sebe pokývl hlavou. Na to, že by měl jít teď sám ven, se moc netvářil, ale nahlas nic nenamítal.

„Jsem na příjmu," mávl ještě Dean na rozloučenou telefonem, než vyrazil ven, raději už bez dalších slov.

Chtěl být aspoň k něčemu užitečný a vymýšlet co a jak s tou zatracenou kočkou mu právě teď vážně moc nešlo. Courat se okolo a dát pozor, aby si číča nepošmákla na nějakém dalším sígrovi, to by zvládnout mohl.

Navíc prostě potřeboval na čerstvý vzduch, nutně.

Měl dojem, že jídlo, co do sebe natlačil, se proměnilo ve žhavé uhlíky.

Než přešel parkoviště na okraj, k odpadní strouze, udělalo se mu vážně trochu lépe. Čistší hlava, míň... šumu.

Zastavil a sledoval neutuchající lidský bzukot. Rodinky, ládující do svých vozidel zásoby, jako by se chystaly na konec světa. Děti, které byly vesměs na pár pohlavků víc než kdy jindy. Jako by se tu vůbec nic nestalo.

Možná by bylo dobrý spojit se s úřadama a vyklidit to tu.

Což by ale zase vyplašilo kořist.

A co se týče „návnady", těžko budu někoho přesvědčovat... jako: „Můžeme si půjčit vašeho nevycválanýho spratka? Jen na půl hodiny nebo míň, podle toho, jak moc zlobil. Vrátíme ho v celku. Možná."

Pokračoval podél strouhy, občas nakopl zčernalou hrudku sněhu. V jedné ruce telefon, kdyby se ozval Bobby. Druhou byl připravený sáhnout po Koltu, kdyby bylo třeba.

Snažil se nevnímat, jak se vrací staré známé: Horečka a Zimnice, hezky jedna po druhé, tlumené nejspíš zbytky Billiiny kosmické kobercovky.

Tohle ještě dotáhnu do konce.

V tu chvíli zahlédl v potemnělém koutě u kontajnerů postávat povědomou postavu.

„Ještě ne," zamumlal. Zavřel oči a když je znovu otevřel, Billie byla pryč.

Protentokrát.

Těžko říct, jestli ji vážně viděl, nebo šlo jen o přelud. Že se ale jeho prodloužený čas chýlí ke konci, to mohl říct celkem jistě.

„Veselý kurva Vánoce," dodal tiše.

Zaťal zuby a pokračoval dál, k zadnímu parkovišti.

Bobbymu mezitím konečně přišlo něco, co vypadalo jako naprostá čmáranice z rovných čar, ale Ryg mu k tomu napsala, že jde o složenou runu, více znaků spojených do jednoho. Nevypadalo to složitě, ale bude problém to někam namalovat a dostat tu šelmu na to. Přemýšlel, jak tohle elegantně vyřešit. Ihned přitom přeposlal zprávu Deanovi, jestli nemá nějaký nápad.

Ten venku s úlevou našel příchozí zprávu, konečně. Zaostřil na displej, pak kolem sebe.

Kdyby tu neparkovala půlka města, nebyl by problém celý znak prostě nakreslit do čerstvě napadaného sněhu. Což by ale vůbec neřešilo problém s návnadou.

Dean si promnul čelo a kořen nosu, ale nějak mu to nepomohlo vydolovat žádný supergeniální návrh.

Rozhlédl se ještě jednou. Pár partiček puberťáků, poflakujících se s cigaretami a chlastem. Mrčící špunti, jedna komplikovaná dětská osobnost právě teď ležela na zádech, kopala nohama a řvala cosi o tom, že chce Transformera. Moc cílů. Moc velká oblast.

Vytočil Bobbyho číslo, na zprávu tohle nebylo.

„Musíme buď počkat, až se to tu vyprázdní a zatím to jen hlídat," začal místo úvodu a vydal se zpátky ke kavárně, „nebo to tu nechat vyklidit. Možná to tu mrchu vyplaší, možná ne, ale teď je to... je tu moc lidí."

Bobby zvedl zvonící telefon a poslouchal. Pokývl hlavou: „Jo, to vyklizení by bylo fajn, ale po čem by pak ta kočka šla? Jak jí tohle můžeme sakra dostat pod haksny? Prej to má nějakej akční radius, není to jako démoní past, kterou může démon o milimetr obejít. Už mě napadlo to nakreslit na pár kamenů a rozházet okolo. Jenom je to pracný."

Dean zvolnil krok. Rozhodně jen proto, aby se mohl lépe soustředit.

„Jak přesně by to fungovalo?" zeptal se Bobbyho. „Pár kamenů s tím znakem... Podívej, někde v tom zatraceným obchoďáku musí mít... hm, takový ty tvořivý blbosti. Možná tam najdeme něco, co by se na to hodilo."

A zahrajeme si na klub šikovnejch ruček, protože na to máme spoustu času, jasně, pomyslel si a povzdechl si.

Bobby se ozval po pár vteřinách: „Jo, asi vím, co hledat. Jdeš taky, nebo je to na mně?"

„Radši bych zůstal venku," zamumlal Dean. Už měl na jazyku něco o tom, že musí hlídat, ale jedna věc byla, že nechtěl Bobbymu přidělávat starosti, a druhá věc blbě se vymlouvat. „Držím se líp na čerstvým vzduchu, promiň," vysypal ze sebe verzi nejblíž pravdě a nejmín znepokojující.

„Chápu," zabručel Bobby, ale dvakrát nadšeně nezněl. Kývl na Rosie, že se za chvíli ještě zastaví. Zapadl do hlubin nákupního střediska a zamířil tam, kde tušil školní a rukodělné potřeby. Třikrát je minul a teprve napočtvrté konečně stanul u dekorativních kamínků, které se sypou do květináčů. Vzal jich dva pytlíky a ze stojanu na fixy jeden permanentní marker. Zpátky u stolu v kavárně se pak dal do výroby malých kočičích pastiček. Nakonec mu to nezabralo zase tak dlouho, než mohl zavolat Deanovi: „Hotovo, kde tě najdu?"

Dean, potom co ukončili hovor, se opřel o zábradlí, oddělující v tom místě strouhu a parkoviště, chvíli prostě jen nabíral do plic studený vzduch.

Držet se. Neztratit soustředení. Nehledat mezi lidmi a auty Billie.

Plánovat, co dál. Protože... Jasně, závěrečný plán měl hotový, jenom ho asi bude muset spustit dřív.

A nechat neuzavřené záležitosti na Samovi a Bobbym.

Odstrčil se od zábradlí, pro změnu se do něj začala dávat zima. Zvolna se coural směrem ke kavárně. Když se ozval Bobby, vzal to hned, telefon měl v ruce.

„Přední parkoviště," odpověděl. „Jsem skoro... u svojí Baby."

„Dobře, jdu k tobě," oznámil Bobby. „Je zatím klid?"

„Uhm," přitakal Dean. Opřel se o kapotu Impaly a rozhlédl se okolo. Všechno vypadalo jako pořád stejný předvánoční nakupovací chaos. A dětský řev byl jen rozmachaný, ne panický. „Zatím klid," zopakoval po Bobbym a ukončil hovor.

Bobby posbíral svých pár švestek, rozloučil se s Rosie a slíbil, že pokud to půjde, ještě se zastaví. Ideálně, až bude mít volno. Zasmála se, že volno neměla už dvacet let, ale že si ho možná ráda udělá. Bobby se musel usmát. Tenhle případ, tohle místo... vážně by si to užíval, kdyby Dean... kdyby tak okatě neumíral. Vzápětí by si za tu myšlenku nafackoval, ale byl čas přestat si lhát do kapsy. Z okna ho viděl, jak se plouží, a moc si nechtěl představovat, co bude, až se pustí do boje s tou kočičí mrchou.

Dean zatím, když zrovna nekoukal okolo, který ze stínů mezi auty může být podezřelý, sledoval v okně kavárny, jak se Bobby loučí s tou blondýnkou. Na tváři se mu objevil slabý úsměv. Možná, že alespoň něco dobrého z tohohle případu vyleze. A o důvod víc provést, co má v úmyslu, jakmile to tu dorazí. Nedělat z už tak příšerných svátků tragédii pro všechny okolo.

Ignoroval tu žhavou vlnu, co se v něm už zase zvedala, odpíchnul se od kapoty a aspoň těch pár kroků udělal Bobbymu vstříc.

„Zatvořil sis?" zeptal se hloupě a znovu se pokusil usmát.

„Jo, jako zamlada," prohlásil Bobby a zachrastil sáčkem s kameny. „Teď jen doufat, že neúřaduje u jinýho obchoďáku."

„To ani neříkej nahlas," zabručel Dean. „Jak to skoulíme? Rozmístil bych ty šutry na okraji, u tý strouhy. Na to, abychom udělali past z celýho parkoviště to asi nestačí, co?"

„To ne, ale velkou část by to pokrýt mělo," řekl Bobby. „Odhaduju okruh asi sto stop. Máš vytipovaný nějaký haranťata?"

„Tady ne," Dean kývl směrem k rohu středista. „Spíš bych to viděl na to zadní parkoviště." Odmlčel se, vypadal, jako by řešil teorii stuperstrun, ale nakonec z něj vypadlo něco úplně jiného. Akorát se mu to možná vysvětlovalo ještě hůř.

„A bude lepší, když si Kolt vezmeš ty," řekl Bobbymu tiše. „Nemůžu teď... Sakra, prostě nejsem ve stavu, abych si byl jistej, že dám přesnou ránu, takže ti můžu akorát tak dělat sidekicka."

Na konci poslední věty už zněl vztekle.

Protože to bylo už podruhé.

Protože s tím nemohl nic dělat.

Protože to nebylo fér.

Bobby jeho rozhodnutí rozumněl, přestože ho viděl nerad. Váhavě natáhl ruku a následující chvíli byl asi nejmocněji ozbrojen: Kolt v ruce a archandělskou dýku pod bundou. Ale pořád se ho držel pocit, že má Dean něco za lubem, něco, co se mu nebude líbit.

Mlčky se vydali k zadnímu parkovišti.

Lidí stále jako máku, jako by měla nastat hned zítra apokalypsa a oni se museli ještě na poslední chvílii zásobit. Dětské výskání, křik dospělých, burácení motorů. Tady se život nezastavoval, naopak nabíral na rychlosti.