(časově se vracíme do roku, kdy se potkali)

„Ahoj,“ špitla Gwen, když došla k Hollisovi, který na ni čekal u kluziště, bokem opřený o mantinel.

„Čau,“ přivítal ji a vytáhl ruce z kapes, aby ji mohl obejmout.
Gwen se schovala v jeho náruči a užívala si teplo, které jí tak chybělo celé dva dny.

„Jdem?“ vybídla ho, když se pustili.

„Jasně...“ zamumlal Hollis a sledoval ji, jak se rozběhla k lavičce a vytáhla z batohu brusle. Pomalu se k ní přidal, ale stále od ní nemohl odtrhnout pohled, takže stála na bruslích mnohem dřív než on.

„Bež zkusit led,“ usmál se na ni, když viděl, jak nedočkavě pokukuje po třpytivé ploše.

Gwenyth se začervenala a než se vydala na kluziště, vlepila Hollisovi pusu na tvář. Okouzleně se za ní díval, jak se opatrně poprvé odrazila a po chvíli už vesele svištěla po ledě.

„Hollisi!“ Přibrzdila u mantinelu a opřela se o něj lokty.

Když se zvedal z lavičky, opětoval Gwenyth úsměv, pak se nejistě postavil na led a rozjel se směrem k ní. Zastavil až těsně před Gwen, tak blízko, že by se mohli dotknout rty, kdyby chtěl. Místo toho ji však chytil za ruku a společně - trochu vratce - objížděli spolu s ostatními ledovou plochu.

„Počkej, počkej, nebo spadnu,“ vychrlil najednou Hollis a snažil se rozmotat si nohy, takže se díky tomu podivnému manévru ocitli uprostřed kluziště, Hollis nakloněný dopředu a Gwen držící ho za předloktí, zatímco lidé kroužili kolem nich, ignorujíce je.

Když se Hollisovi konečně povedlo najít ztracenou osu, narovnal se a pohledem se setkal s Gweniným.

Ostýchavě se na něj usmála a po chvíli váhání spojila jejich rty.

„Mám tě ráda,“ řekla mu, nespouštějíc pohled z jeho obličeje. Hollis se naklonil blíž k ní.

„Taky tě mám rád, Gwen,“ zašeptal jí do ucha. „Pojedem?“

Ruku v ruce ještě několikrát obkroužili kluziště a pak si šli dát něco teplého k pití. A bylo jim fajn.

Zatím tenhle příběh nevyhazujte z knihovny, prosím... Chtěla bych napsat ještě jeden bonus ;)