Žánr: Crossover mezi HP fanfiction a fanfiction Čarodějnice školou povinné

Příběh: Slečna Metlová a Severus Snape jako sourozenci 

Věnováno: terkapolly123

------------------------------------

Neměl zrovna nejlepší náladu, když se za pomocí přenášedla dopravil spolu s Malfoyem a Grangerovou na mezinárodní soutěž kouzelnických škol ve vaření lektvarů. Nejen, že nesnášel cestování přenášedlem, mnohem raději by se s nimi přemístil (to však, vzhledem k rozsáhlosti akce nebylo dovoleno), ale především by nejraději vůbec nevylézal ze sklepení. Měl jisté pochybnosti o tom, zda ti dva vůbec budou schopni spolupráce, avšak neměl na výběr. V jejich ročníku byli oni dva zkrátka ti nejlepší. Nemohl dopustit, aby s Malfoyem vařil lektvar někdo, kdo nepozná mordovník od šalamounku. Byl si jist, že mu kvůli tomu ještě dorazí velmi nepříjemný dopis od Luciuse Malfoye, ale to mu aktuálně dělalo nejmenší starosti.

Byl nervózní, ale přes jeho pečlivě vystavěnou kamennou masku na tváři neprošla jediná nežádoucí emoce. Vedl děti před sebou mumrajem kouzelníků a svým černým pohledem odrazoval veškeré pokusy o komunikaci. Jen, co nalezli jejich stanoviště, jim úsečně sdělil, aby se ani nehnuli od laboratorního pultu se znakem Bradavic, a odešel, aby našel někoho z pořadatelů a potvrdil jejich účast.

Do soutěže se přihlásilo mnoho škol, k vidění zde byly dívky v bleděmodrých hábitech z francouzských Krásnohůlek, sveřepě se tvářící chlapci ze severského Kruvalu, chlapec a dívka z amerického Stříbrodřeva a další, jejichž názvy ani znaky Severus neznal. Nejblíže ke stanovišti organizátoru pak zahlédl ještě jeden pracovní pult, z nějž mu žaludek udělal přemet.

Nesouhlasně sevřel rty do úzké linky, všímaje si vysoké ženy s drdolem hnědých vlasů tak utaženým, že její kůže na obličeji byla až nepřirozeně napjatá. Akorát byla skloněná k jedné své žačce a s přísným výrazem jí něco sdělovala, proto si Severuse nevšimla, a on si ji tak mohl alespoň letmo prohlédnout, aniž by zpomalil svůj rázný krok. Neviděli se patnáct let, přesně od pádu Pána zla. V ten samý den si sbalila své věci a opustila dům v Tkalcovské ulici. Čas k ní však byl poměrně milosrdný, jak si všiml, ačkoliv ani ji neušetřil několika vrásek. Z bledého obličeje jí trčel stejný hákovitý nos jako jemu a neušlo mu, že se stále oblékala do nejtmavší černě.

Potřásl hlavou, otočil se a došel na stanoviště, načež po přihlášení svých žáků se vrátil oklikou za svými studenty. Překvapilo ho, že se bez jeho dohledu nezakleli, zřejmě přistoupili na jakousi dohodu, v níž hrála hlavní roli ignorace toho druhého.

„Pane Malfoyi, slečno Grangerová," oslovil je skrze zaťaté zuby. „Do soutěže se přihlásila i Akademie slečny Krákavé pro mladé čarodějnice."

„Co je to za školu?" zeptal se Malfoy s nechápavým výrazem.

„Je to dívčí internátní škola, která -" vyhrkla Grangerová, ale Severus ji přerušil.

„Slečno Grangerová, vaše nabiflované vědomosti mě momentálně zajímají pouze v oblasti lektvarů," usadil ji a mírně se k nim naklonil. Hlas ztišil do šepotu, jenž v hlasitém mumraji studentů nebyl téměř slyšet. „Nezáleží na tom, co je to za školu, pane Malfoyi. Pouze na jediném. Vy dva musíte tu školu porazit." V očích mu nebezpečně zablýskalo. „Pokud vyhrajete, dostane vaše kolej padesát bodů. Ano, i Nebelvír, slečno Grangerová. Pokud ne, vaše koleje o stejný počet přijdou."

„I Zmijozel?" vydechl nevěřícně Malfoy.

„Ano, i má vlastní kolej," ujistil ho chladně a narovnal se. „Nezkoušejte mě zklamat. Připravte se. Vyhlašují začátek."

S tím se otočil a odešel na místo určené profesorům a profesorkám, které pro ně bylo vyhrazeno. Do prostoru, kde se lektvary vařily, nadále neměl přístup a jen nervózně zatínal nehty do dlaní ve skrytu dlouhých rukávů svého černého hábitu. Snažil se splynout s tmavým koutem rohu, okolo sebe vystavěl nepropustnou auru, jež každého odrazovala, aby se k němu připojil, přesto se jedna osoba odvážila do jeho osobního prostoru přiblížit.

„Zdá se, že tví studenti jsou trochu v koncích, nezdá se ti?" ozval se vedle něj tak znamý hlas, až se vnitřně otřásl. Rychlým pohledem zkontroloval Grangerovou a Malfoye, a srdce se mu zastavilo. Malfoy byl bledší než obvykle a Grangerová měla vlasy krepaté a odstávající od hlavy. Kdyby mohl, zaúpěl by.

„Taky tě rád vidím, Connie," řekl místo toho falešně medovým hlasem a konečně se otočil za hlasem své starší sestry.

„Neříkej mi Connie, Severusi," zasyčela a založila si ruce v bok. „Jsem slečna Metlová. Constance. Víš dobře, jak to oslovení nesnáším."

„Ty nesnášíš tolik věcí, že už mám problém se v tom orientovat," odtušil s nezájmem. Vyklenul jedno obočí. „Změnila sis jméno?"

„Divím se, že sis ho nezměnil také," odfrkla a pohledem zkontrolovala své studentky. Neznatelně polkla, když nad kotlíkem viděla hustý tmavý dým, jenž tam neměl co dělat.
„Nechápu, že jsi schopen nosit jméno našeho mudlovského otce." Rozčileně pohodila hlavou. „Ale jméno jsem si změnila především kvůli tobě."

„Kvůli mně?" Nedokázal skrýt své překvapení, navíc, i kdyby se o to pokusil, bylo by to zbytečné - jeho sestra s ním žila dvacet jedna let a měla ho dokonale přečteného.

„Nechtěla jsem, aby mě někdo spojoval se jménem Smrtijeda a Ty-víš-koho." Ušklíbla se. „Daří se mi to velmi dobře."

„V tom případě nechápu, proč se tady se mnou bavíš," odpověděl tiše a semkl rty.

„Chtěla jsem ti jen popřát hodně štěstí, protože ho zřejmě budeš potřebovat," vysvětlila přeslazeným hlasem a neupřímně se usmála.

Severus pohledem zjistil, že jeho studentům akorát z kotlíku vytekl na pult jakýsi zelený sliz, jenž se začal sunout na zem a Grangerová se ho hůlkou snažila nacpat zpět do kotlíku, zatímco Malfoy potlačoval dávení. U vedlejšího pultu kotlík jiskřil a Severus se spokojeně usmál.

„Oh, jsi velmi milá, Connie, opravdu velmi si toho cením," prohlásil sarkasticky a vysekl jí teatrální poklonu, až se mu vlasy zhouply okolo bledého obličeje. Naklonil se k ní. „Víš, ale obávám se, že ačkoliv sice moji neschopní idioti nevyhrají, stále mají větší šance, než tvoje dívky. Pohleď. Víš, co znamená to jiskření, drahá sestřičko, že ano?"

V myšlenkách se popadal za břicho smíchy, když se Constance zděšeně prsty zavrtala do vlasů, až se jí uvolnilo několik pramenů, avšak navenek si udržoval svou kamennou masku. Nakonec byl rád, že se nechal Brumbálem přesvědčit, aby se na soutěž vydal. Bavil se tak, jako dlouho ne. Se svou sestrou se nikdy neměli v lásce, ona neustále využívala toho, že byla starší a libovala si v tom, že na něm mohla zkoušet nová kouzla a zaklínadla, jakož i nové lektvary. Ještě teď se mu zvedal žaludek z některých jejich účinků.

„Ten kotlík za chvíli bouchne. Jaký máš pro své studentky vymyšlený trest? Přeměníš je v žáby?" zeptal se, vzpomínaje na jakýsi útržek rozhovoru, který kdysi slyšel mezi profesory. To tehdy ještě netušil, že vzpomínaná slečna Metlová je jeho zmizelá sestra.

Otočila se na něj a zrudla, jestli vzteky nebo ponížením, neodhadl. „To jsou sprosté pomluvy," zavrčela a nasupeně dupla nohou. „Zadávám písemné tresty."

„Ujišťuji tě, že já to přeměňování schvaluji, drahá Connie. Merlinžel, u nás se přeměňování jako školní trest nepoužívá." Ozval se zvuk, jenž označoval konec soutěže přesně ve stejné chvíli, kdy kotlík svěřenek slečny Metlové vybuchl a sliz jeho žáků skočil Malfoyovi do obličeje. „Obávám se, že musím jít zachránit svého studenta," pokračoval a z rukávu vyklepal hůlku. „Rád jsem tě viděl, Connie," řekl očividnou lež a vykročil směrem k dětem.

„Stejně jsem v lektvarech lepší než ty," zavrčela místo rozloučení, když se rozešla vojenským krokem ke svým žačkám.

„Samozřejmě, že ano," souhlasil blahosklonně. „Ale příště musíš svým studentkám vysvětlit rozdíl mezi šalamounkem a mordovníkem, pak by jim ten kotlík nevybuchl. Moji studenti tam dali šalamounku moc, proto se z lektvaru stal ten sliz, co chce pana Malfoye sežrat. Ale tvé dívky očividně pomíchaly obě ingredience." Spokojeně se zašklebil, když rozšířila oči, čímž mu potvrdila teorii. „Přeji ti krásný den," zapředl s uspokojením tak hlubokým, že nejen, že své studenty nepotrestal, ale každé koleji udělil pět bodů.

----------------------------------

Autorka: womiska