Prosinec 2020

„Teda Sáro, ty se ti povedly," pochválila máma vanilkové rohlíčky, které jsem vytáhla z trouby. Trochu mi lichotila. O pravidelnosti se nedalo mluvit a pár se jich rozdrobilo. Ale voněly, to ano. Celý dům voněl. Vanilkou a jehličím ze stromečku, který byl letos pravý. Na rozdíl od toho loňského v Austrálii.

Na výzdobě jsem si dala opravdu záležet a blbnula s ní už od konce listopadu. Nic nechybělo. Světýlka venku i uvnitř, věnec na dveřích, adventní svícen, perníčky a dokonce jsem snesla z půdy i starý betlém po dědovi. Sníh, který ráno napadl, byl jen bonus navíc. Ale zatraceně důležitý.

Po několikáté jsem se podívala na hodinky, a pak z okna na zvětšující se závěje.

„Neboj, to stihneš," uklidňovala mě máma. „Letadlo přistává až za hodinu a táta tu bude co nevidět. Je mi jasné, že chceš své kamarády vyzvednout na letišti včas." Máma chtěla ještě něco říct, ale v tu chvíli zaparkovalo před domem auto a já už ji nevnímala. Vyběhla jsem z kuchyně, vzala si boty a bundu a běžela k autu.

Tohle jsem plánovala už dlouho. Chtěla jsem Elle a Lucovi ukázat české Vánoce. Ty pravé, ladovské. Štěstí, že jsem bydlela na vesnici, kde byl sníh bílý a ze střech visely křišťálové rampouchy.

Chtěla jsem s nimi sáňkovat a bruslit na rybníku, krmit labutě na polo zamrzlé řece, projet se na saních s rolničkami, a pak se choulit u krbu s hrnkem šípkového čaje a mísou cukroví, courat po vánočních trzích a pít svařák, jíst chlebíčky, dusit se kostí z kapra, dívat se na pohádky, dokonce i na Mrazíka, jít do lesa s nadílkou pro zvířátka, koulovat se, a konečně nacpat Lucovi za krk plnou hrst sněhu.