Cesta do Mataranky mi to potvrdila ještě víc. Po cestě jsem viděla jabiru, brolgy, divoké osly, vodní buvoly, pštrosy emu, dva dingy a asi pět set klokanů. Na každém kroku mě čekalo nějaké překvapení. Nekonečný prostor, červená hlína, velké tahače s několika přívěsy, kterým se říkalo silniční vlak, a dokonce i ta tráva byla úplně jiná než u nás.

Rodiče Elly a Lucy byli skvělí. Dostala jsem svůj pokoj a o několik dní později zažila pravé australské Vánoce. I když jsem do nich vnesla i trochu českého ducha a upekla jsem vánočku, kterou jsme snědli k snídani. Po snídani jsme si rozdali dárky a v poledne jsme měli na vyzdobené terase velký slavnostní oběd. Šunku na medu s křupavou kůrčičkou, humry, krevety, glazovanou zeleninu a čerstvý salát. Jako moučník se podávala pavlova se šlehačkou a třešňovou omáčkou. Všechno se to dalo koupit hotové v supermarketu, ale Ellina a Lucova maminka to připravila sama. Já pomáhala tak, že jsem se nepletla pod ruce.

Večer jsme se dívali na televizi, ve které nedávali vůbec žádné pohádky, jenom běžný každodenní program. Pak jsme hráli šarády, u kterých Ella s Lucou kroutili očima, ale přesto hráli a nekazili zábavu. Nakonec to byla fakt legrace.

Přes to všechno, milou společnost, skvělé jídlo, stromeček a výzdobu, jsem postrádala tu jedinečnou vánoční atmosféru. Čekala jsem, že všechno bude jiné, ale teď mi tak trochu vadilo, že je všechno jiné.

Místo večeře oběd, místo kapra humr, místo vanilkových rohlíčků pavlova a místo vůně jehličí smrad repelentu. A hlavně těch čtyřicet ve stínu. Byla to nádherná dovolená, pochybuji, že jsem kdy byla na lepší, ale nebyly to Vánoce.

Mataranka byla krásná, ale kromě termálních pramenů moc povyražení neposkytovala. Chodili jsme tedy aspoň každý den do jednoho ze dvou pramenů. Měla jsem pocit, že jestli je někde na světě živá voda, tak to jsou právě tyhle prameny.

„Kdybys chtěla, ukázal bych ti to tu v noci," nabídl mi Luca a já se podívala po Elle. Nevěděla jsem, co říct.

„Klidně běž," pokrčila Ella nos. „Já se bez hadů, krokodýlů, divočáků a netopýrů obejdu."

„Ella přehání," mávnul rukou Luca, věnoval mi ten nejzářivější úsměv a já, jako náměsíčná, přikývla. Luca se mi líbil od první minuty a já měla dost rozumu, abych to nedala najevo, ovšem noční koupání jsem snad risknout mohla.

Večer, zrovna když se začalo stmívat, jsem odjela s Lucou k pramenům. Než zaparkoval u cesty, byla už úplná tma. Nedala jsem nic najevo, ale byla jsem podělaná strachy. Před námi byla jen úzká cestička obklopená neproniknutelnou buší, která byla děsivá i v pravé poledne, natož v noci. Podezřívala jsem Lucu, že si to náramně užíval. Svítil baterkou do houští a ukazoval mi klokany, divoká prasata a netopýry. Udělal kvůli mně i malou odbočku k nedaleké říčce, kde posvítil na hladinu a já se mohla kochat pohledem na svítící oči krokodýlů.

„Hm, zajímavé," řekla jsem nevzrušeně, ale přála jsem si, abychom byli v Česku a já mu mohla nacpat za krk plné hrsti sněhu.

Odpustila jsem mu to, až když jsem vlezla do křišťálově čisté a příjemně teplé vody. Jestli mi bude po návratu domů něco chybět, tak tohle úžasné jezírko.

„Je ti jasné, že jsem tě sem nepozval kvůli divočákům a netopýrům?" zašeptal Luca a mně se na okamžik zastavilo srdce. Doufala jsem, že nepoznal, jak jsem do něj zblblá.

„Pozval jsem tě kvůli tomuhle," naklonil se ke mně a já zavřela oči. Trapas! Pusa se nekonala. Když jsem je zase otevřela, uviděla jsem něco naprosto kouzelného. Luca utopil svou baterku a tyrkysově modrá voda zářila jako drahokam. K zástavě srdce se přidala zástava dechu. Tohle bylo to nejkrásnější, co jsem v životě viděla. Rozhlížela jsem se kolem a vůbec nepostřehla, že se ke mně Luca přiblížil a naše rty se setkaly. Srdce a dech, snad aby dohnaly předchozí zástavu, pracovaly teď desetinásobnou rychlostí.

Bože, ten uměl líbat. Říkala jsem, že mi bude chybět to jezírko? Jaké jezírko?

Z částečného kómatu mě probral až zvuk hromu.

„Ještě je to daleko," uklidnil mě Luca a nepřestával mě líbat.

O pár minut později začalo poprchávat a o dalších pár minut později se spustil tropický liják. Nijak nám to nevadilo, stejně už jsme byli mokří. Když se však bouřka přiblížila, Luca usoudil, že bychom se možná mohli vrátit. Vylovil baterku a ruku v ruce jsme běželi k autu a nahlas se smáli. Kupodivu už jsem se tak nebála.