Prosinec 2019

Měla jsem vízum, pas a letenky, téměř sbalený kufr a stále jsem tomu nemohla uvěřit. Vánoce v teplých krajinách. Můj sen se splnil. Kdo by řekl, že neznámá dívka, jejíž adresu jsem si náhodně vytáhla ve třetí třídě při hodině angličtiny, bude mou kámoškou i o deset let později? To díky ní jsem teď letěla do Austrálie, kde jsem měla strávit Vánoce s její rodinou.

„Nemůžu věřit, že zítra opravdu odjíždím," zvolala jsem už po milionté, když mi máma přinesla do pokoje hromádku čistého prádla.

„Nemůžu věřit, že tě opravdu pouštím," odvětila matka.

„Přece bys mě nedržela. Za měsíc jsem plnoletá."

„No právě, musím si to užít, dokud ještě můžu," zatvářila se smutně a já doufala, že si moje povolení k odletu ještě nerozmyslí.

Uklidnila jsem se, až když jsem skutečně vystoupila v Darwinu z letadla, prošla kontrolou a uviděla Ellu čekat v příletové hale. Poprvé jsem ji viděla naživo. Byla menší a drobnější, než jsem si ji představovala podle fotek a našich hovorů na skypu. Blonďaté vlasy měla stažené do culíku a na sobě tílko, kraťoučké šortky a na nohách žabky.

„Je tam dvaačtyřicet ve stínu," řekla, když jsme se přivítali a ukázala na mé džíny a tlustou mikinu. „Pojď, převlékneš se na záchodě. Brácha se snaží zaparkovat někde poblíž, přijde za pár minut."

„Jsem úplně mrtvá. Jak dlouho to trvá k vám domů?" zeptala jsem se, zatímco jsem hledala v kufru něco lehčího.

„Pět hodin," pokrčila Ella rameny. „Pokud pojedeme hodně rychle a bez zastávky. Ale na čtyři dny jsme objednali hotel, aby sis odpočinula, a viděla nějaké ty zajímavosti," dodala, když spatřila můj zděšený výraz.

„Odpočinout, ano, potřebuju si odpočinout," zamumlala jsem, bezmyšlenkovitě otevřela dveře a vyšla z toalety do haly, kde jsem se srazila s klukem, který se sápal po mém kufru. Zacouvala jsem zpátky tak rychle, že jsem porazila Ellu na zem a za chvíli jsem se válela i já.

„To jsem tě tak vyděsil?" ušklíbl se kluk. „Já jsem Luca." Ellin bratr!

No jasně. Celá já, pět minut v Austrálii a hned trapas. Zrudla jsem jak rajče, ale Luca dělal, že si toho nevšimnul a pomohl mi zpátky na nohy. Ella už se sebrala sama.

Vyšli jsme ven z klimatizované haly a první nadechnutí bylo jako rána do obličeje. Věděla jsem, že bude horko, čtyřicet bylo nakonec párkrát i v Česku, ale tohle jsem fakt nečekala. Těžký, zatuchlý vzduch, který se dal sotva dýchat.

„Neboj, v hotelu bude klimatizace," uklidnila mě Ella a ponechala mi místo vedle Lucy s tím, že na zadním sedadle je větší horko.

Možná by vedle Lucy bylo menší horko, kdyby nebyl tak žhavej. Byla jsem do něj platonicky zamilovaná od chvíle, kdy mi před lety poslala Ella fotku, na které byli spolu. Proboha, co tady dělá? Myslela jsem, že je na univerzitě. Nojo, vysokoškoláci mají také prázdniny. Pokradmo jsem pozorovala jeho obličej. A zdálo se mi, že i on mi věnoval několik pohledů. Možná by bylo lepší, dívat se z okýnka.

Ačkoli jsem byla unavená a napůl zombie, snažila jsem se vidět co nejvíc. Darwin byl rozlehlý, ale velmi neuspořádaný. Budovy náhodně rozmístěné bez ladu a skladu, postavené zrovna tam, kde se to hodilo. Další věc, která mě zaujala, byla vánoční výzdoba. Jasně, do Vánoc chybělo osm dní, ale tohle působilo tak... nepatřičně. Hic, tropické rostliny a do toho Santa, sobi a umělý sníh. No, chtěla jsem změnu, takže to asi bylo v pořádku.

Nevím, jak jsem se dostala do hotelu, ani jak dlouho jsem spala, ale když jsem se probudila, ptala se mě Ella, co si dám k večeři.

„K večeři? Spala jsem dva dny?"

„Ne, jen asi deset hodin. Jsou čtyři odpoledne, ale než se rozkoukáš, osprchuješ a převlékneš, bude čas na večeři."

„Kde je Luca?" rozhlížela jsem se kolem.

„Netušila jsem, že tě tak zajímá?" škádlila mě Ella.

Nesmysl. Od kluků jsem se držela celý rok dál a nehodlala jsem to měnit. Tím spíš, když jsem tady byla jen na měsíc. Jenomže Luca vypadal dobře. Zatraceně dobře.

Sprcha nakonec byla docela fajn nápad. Nejlépe studená. Ovšem to bych chtěla moc. Jak mi Ella vysvětlila, v Severním teritoriu studená voda netekla. Nikdy. Jenom teplá, horká a vařící. Ten den jsem měla štěstí na teplou.

Večeře se konala na místě zvaném Stokes Hill Wharf, ale každý tomu říkal jen Wharf. Bylo to obrovské molo plné nejrůznějších restaurací a obchůdků se suvenýry. Ella mi řekla, že v sezoně je prakticky nemožné najít místo k sezení, ale teď jsme měli dokonce na výběr. Luca se postaral o jídlo a pití a my s Ellou zatím probraly, co jsme si nestačily říct už v hotelu.

„Pojď, něco ti ukážu," mrkla na mě Ella, vzala ze svého talíře toust a vedla mě na okraj betonového mola. Trochu jsem se bála. Molo bylo vysoké a nemělo žádné zábradlí. Ella uždíbla kousek chleba a hodila ho do vody. V tu ránu k nám připlavala hejna obrovských ryb. Vypadaly jako ty žluté placaté rybičky v akváriu, ale tyhle měly nejmíň deset kilo.

Když jsme se najedli a nakrmili ryby, vrátili jsme se do hotelu. Přímo před hlavním vchodem stály děti a dívaly se na jednu z teras.

„Co se děje?" vyzvídala jsem.

Ella otevřela pusu, aby mi to vysvětlila, Luca ji však předběhl: „Každý večer v sedm tady sněží." Moudrá jsem z toho nebyla, ale za několik vteřin pustil zřízenec takový ten stroj, co fouká bubliny. Jenže tenhle foukal malé kousky pěny, která mohla vzdáleně připomínat sníh. Děti, které opravdový sníh zřejmě nikdy neviděly, chytaly kousky pěny a nadšeně pobíhaly kolem. Jo, byla jsem v Austrálii.

Další dny jsme se chodili koupat do bazénu s umělým vlnobitím, nakupovali jsme, jedli zmrzlinu na trávníku v parku, a večer chodili na pláž, kde jsme si dávali rybu s hranolkama.

Bylo to až neskutečné. Seděla jsem na pláži, jedla smaženého žraloka a připadala si, jako v nějakém snu, nebo upoutávce na kýčovitý film. Jenomže to nebyl sen. Z nedaleké restaurace vyhrávaly koledy, lidé stavěli pískuláky a chodili kolem se santovskými čepičkami na hlavě. Místo sněhu za krkem, jsem měla chodidla obalená pískem.