Prosinec 2018

Po roce Vánoce, Vánoce přicházejííííí, řvalo rádio. Máma si prozpěvovala spolu s ním, zatímco já stejně usilovně obracela oči v sloup. Přesto jsem nic neřekla a dál loupala brambory na salát.

„Podívej, ty se povedly," rozplývala se máma nad vanilkovými rohlíčky, které právě vytáhla z trouby.

„Nevím, proč se s tím pečeš. Já sním jeden, ty žádnej, protože jsi věčně na dietě, abys mohla nosit moje hadry a vydávat se za moji sestru, a tátovi stačí chleba s marmeládou," ušklíbla jsem se.

„Protože jsou Vánoce a tohle k tomu prostě patří. Ta vůně vanilky a jehličí."

„Vůně ve spreji a vanilková svíčka by se tu snad někde našly."

„Bože, Sáro, ty máš zase dneska náladu," vzdychla máma, ale nepřestávala se usmívat. Občas mě ten její věčný optimismus vytáčel. Měla jsem pocit, že mi to dělá naschvál. „Já myslela, že máš Vánoce ráda?"

„Jasně, dívat se po dvacáté na Mrazíka a poslouchat dokola ty samý historky. Úplná idylka," řekla jsem pohrdavě.

„Je ti šestnáct, takže Mrazíka jsi nemohla vidět dvacetkrát," odpověděla matka s úsměvem.

„Nemusíš brát všechno doslova," odsekla jsem a natáhla se pro vařená vajíčka. „Jak dlouho mě tady chceš držet?"

„A co bys chtěla dělat?"

„Jít s holkama na bruslák, tancovat do klubu, vypadnout na chatu, nebo třeba utéct někam do Thajska. Cokoli, jenom ne tvrdnout doma a poslouchat do zblbnutí koledy."

„To se dá zařídit," matka naladila jinou stanici, kde hráli nějakou pravěkou odrhovačku. Pak si strčila pramen vlasů za ucho, spustila sólo na air kytaru a řvala na celý barák. „Tak mi to teda nandéééééj." Myslela jsem, že se propadnu do země. Naštěstí toho rychle nechala, mávla rukou a řekla: „Budeš se tvářit takhle otráveně celý den?"

„Ještě nevím. Možná celou zimu. Nesnáším ji, a to mám ještě i narozeniny v lednu. Ty je máš v létě, takže to nechápeš. Slavíš venku na zahradě, máš grilovačku a spoustu hostů. Já dostanu ráno bonboniéru a den pak strávím sama."

„Narodila ses v lednu, zlato, to se nikdy nezmění," vzdychla matka. „Já už ten salát dodělám. Do města tě teď nepovezu, ale jestli chceš, vezmi si brusle a běž třeba na rybník. Podívej, jak tam nasněžilo. Kdoví, kdy zase budeme mít bílé Vánoce."

Doloupala jsem vajíčko, teple se oblékla a vyrazila ven. Brusle jsem si nevzala. Led na rybníku byl půl metru pod sněhem, ačkoli několik mladších kluků se přece jenom pokoušelo hrát hokej. Trochu jsem jim záviděla. Já byla ve svém věku ve vesnici jediná, všechny moje kamarádky byly ve městě.

Prošla jsem kolem rybníka, mávla klukům na pozdrav a zamířila na stráň nad řekou. Rozhodla jsem se, že se nenechám otrávit a udělám pár super fotek a selfíček. Naše vesnice byla možná zapadlá díra, ale popravdě, byla naprosto kouzelná. A teď, pokrytá sněhem... lepší fotky bych nepořídila ani ve Špindlu. Nejspíš ani v Alpách.

Vracela jsem se domů a těšila se, že je hodím na sítě, ale celou tu šaškárnu kolem Vánoc jsem stále nevzala na milost.

To kouzlo už bylo pryč. Bylo by snadnější, kdyby to naši pochopili. Koledy, cukroví, svíčky, stromeček, a nakonec i dárky, to všechno byla jedna velká přetvářka. Falešné komerční pozlátko. Možná bych nebyla tak mrzutá, kdybych tři dny před Vánoci nedostala kopačky. Byla jsem s Matějem sice jen půl roku, ale věřila jsem mu. A rozejde se se mnou týden před Vánoci. Prý si už nemáme co říct. Proč se tolik lidi rozchází právě o Vánocích?

Blbá nálada mi vydržela až do čtrnáctého ledna. Do mých sedmnáctých narozenin. Pak se to začalo lepšit a já se přistihla, že už na Matěje tolik nemyslím.