„Pěkné, že?" zeptá se Yuma s rukama v kapsách a pohled má upřený do nebe. Jen beze slov kývnu. Nemám chuť se s ním vybavovat, hlavně po tom, co jsem ho viděla s Ericou. A co tu vůbec dělá?

„Co je dneska s tebou?" nakloní hlavu tázavě na stranu a konečně svůj zrak přesune na mě.

„Nic, co by se mnou mělo být?" uchechtnu se a hned na to nasadím přesvědčivý úsměv o tom, že jsem v pořádku. Rozhodně nemám náladu tu s ním probírat své city, které k němu cítím. Ano, konečně přiznávám, že ho neberu pouze jako spolužáka, ale je v tom nejspíš něco víc.

„Neviděl jsem tě na obědě a ani na večeři," řekne tentokrát ustaraně a motýlci v mém břiše se probudí.

'Sakriš, zklidněte se' zavrčím v duchu a snažím se zachovat tu stejnou, klidnou a hlavně přesvědčivou tvář.

„Neměla jsem hlad," pokrčím rameny a posadím se. Své oči upřu na nebe a na rtech se mi rozšíří úsměv. Miluju ten pohled.

„Co tu vůbec děláš?" zeptám se po chvilce ticha a kouknu zpět na svého společníka.

„Chtěl jsem se jen podívat na nebe. Většinou to tak dělám, když nemám zrovna dobrou náladu nebo tak," nervózně se poškrábe na zátylku, „uklidňuje mě to."

„Aha," povím s pochopením a hledím na něj s úsměvem na rtech. Jeho přítomnost mě uklidňuje. Tak ráda bych, aby tu zůstala celou noc společně se mnou, ale je mi jasné, že hned jakmile přijdou učitelé na to, že nejsme ve svých pokojích, tak se nás vydají hledat a měli bychom oba dva hodně velký problém.

„A proč se nedíváš z pokoje?" zeptám se na další otázku, která mě v té chvíli napadne.

„Myslím si, že z venku je ten pohled mnohem hezčí, nemyslíš?" ušklíbne se a vleze si na trampolínu za mnou, „navíc je tu klid, nikdo tu nechrápe jako Ruki," protočí pobaveně očima a sedne si do tureckého sedu, ve kterém už dávno sedím já.

„Ruki chrápe?" řeknu s menším zasmáním a on přikývne na souhlas, představa Rukiho Mukamiho toho velkého gentlemana jak chrápe, mě donutí se začít smát.

„Kdybys to jen slyšela, je to děs! Zkoušel jsem si pouštět i hudbu na plné pecky, ale ani to nepomohlo a místo toho jsem slyšel chrápání," začne napodobovat svého bratra, který vydává ze spaní zvuky podobné pile a díky tomu se rozesměju víc než předtím.

Když nás smích přejde, lehneme si a koukáme společně na nebe plné hvězd.

„Támhle je velký vůz," řeknu po chvíli ticha mezi námi a natáhnu ruku k nebi. Začnu spojovat hvězdy a tak ukážu Yumovi, kde přesně se souhvězdí nachází.

„A hned tu je Malý," ukazováček natáhne k nebi stejně jako já a spojí další zářící koule.

„Ten jsem ti chtěla ukázat já, protože žádné jiné souhvězdí nedokážu najít," zasměju se krátce a on mi začne ukazovat, kde se jaké souhvězdí nachází a jak se jmenuje. Pohled mi visí buďto na nebi, anebo na Yumovi jehož svalnatá ruka se napíná vždy, když ruku natáhne směrem nahoru.

„Pamatuješ si aspoň něco z toho?" zeptá se mě po chvíli učení a já pomalu přikývnu. Dokážu třeba říct, kde přesně se nachází Velká Medvědice a- A to je vše, víc mi toho v té hlavě nezůstalo, protože jsem se dívala jen na něj a poslouchala jeho hrubý hlas, ale to mu přece nebudu přiznávat. Takže budu jen kývat na souhlas a on tak nic nezjistí.

„Fajn, tak co je teda tohle?" ukáže na náhodné hvězdy a já jsem v pasti. Vůbec nevím, co to je a že jsme se o tom bavili. Místo odpovědi se posadím a dlouze zazívám.

„Asi už půjdu do pokoje nebo tady usnu," informuju ho a on se posadí taky.

„Nechoď," zakňučí a prosebně na mě kouká. Tak ráda bych tu zůstala, ale nechci, aby měl kvůli mně pak problém a moc dobře vím, že dlouho vzhůru už jistě nevydržím.

„Jestli usneš, odnesu tě, nedělá mi to problém," překvapeně zamrkám, „odneseš?" zopakuji zaraženě.

„No, ano. Je to snad problém?" nadzvedne tázavě obočí a já přikývnu nesouhlasně. Představa, že mě bude můj princ nést do pokoje je lákavá, na druhou stranu se bojím, že budu chrápat hůř jak Ruki a tím od sebe Yumu odeženu. Nakonec se rozhodnu, že tu zůstanu a risknu své ztrapnění.

Zase si lehnu vedle Yumi a probírame spolu hvězdy.

***
„May, vstávej!" probudí mě křik Luny a za to ji spražím pohledem hned, jakmile se mi od sebe odlepí oči.

„Zbláznila jsi se? Kolik je vůbec hodin?" promnu si ospalý obličej a koukám na svou praštěnou kamarádku.

„Za chvíli bude sedm, řekla jsem si, že bude fajn tě vzbudit teď, aby tě pak nebudili učitelé," pokrčí rameny jako by nic, ale já v duchu šílím. Můj telefon mi totiž ukazuje půl sedmé a ne, že za chvíli bude sedm. Pomalu se posadím a protřu si ospalé oči. Když nad tím teď přemýšlím, jak jsem se dostala vůbec do pokoje? Neusnula jsem náhodou na trampolíně?

„Jak jsem se sem vůbec dostala?" zeptám se tak do větru a doufám, že nějaká z mých spolubydlících zná odpověď.

„Byla jsi tu celou dobu," odpoví mi Luna a zmateně na mě hledí. Musí si myslet, že jsem si něco vzala, protože jak bych jinak nemohla vědět, jak jsem se dostala do pokoje.

„Jsem si jistá, že jsem neusnula ta-," nestihnu to ani doříct a Nanami mi skočí do řeči, „ano, usnula," naznačí mi hlavou, ať s ní jdu na chodbu. Neochotně tedy vstanu, ještě s rozcuchanými vlasy a očima jak vietnamec.

„Tak, co se děje tak naléhavého, že jsem se nemohla ani upravit?" kouknu ještě stále ospale na svou kamarádku.

„Yuma tě odnes," konečně se mi dostane odpovědi na mou otázku, zprvu si oddechnu, protože jsem si začínala myslet, že jsem si vážně něčeho šlehla, ale teď jsem spíše v šoku, protože nevím, jestli jsem ze spaní vydávala nějaké nehezké zvuky anebo jsem naopak nebyla těžká.

„To jako fakt?" zeptám se nevěřícně a ona mi na to jen kývne. „Tak, to je hustý," řeknu nevědomky nahlas a ona mi věnuje úšklebek.

Z vedlejšího pokoje vyjde Matt a tak se obě podíváme tím směrem. Rty se mu rozšíří do úsměvu a já mu ho oplatím. Jen nevím, jestli se usmívá na mě nebo spíše mému neupravenému já. Hned po něm vyjde jeho spolubydlící, jehož jméno jsem si nikdy nedokázala pořádně zapamatovat, ten se však usměje na mou drahou přítelkyni, která na něj místo zářivého úsměvu vyplázne jazyk a táhne mě zpátky do pokoje.

***
Na snídani sedíme zase všichni spolu. Tentokrát jsem pochopila, proč mě Luna vzbudila tak brzy. Kdybych vstala později, tak bych se nestihla upravit. Taky jsem jí za to v pokoji děkovala snad milionkrát a omlouvala se za své naštvané pohledy, které jsem jí darovala.

„Ahoj," pozdraví mě Matt, který se zastaví u našeho stolu. Nejistě na něj kouknu, „ahoj?" Matt chce zase něco říct, ale než to stihne, Yuma se posadí vedle mě a tak mi znepřístupní pohled na Matta. Omluvně na něj kouknu a on odejde.

Hned jakmile dosnídáme, se vracíme do svých pokojů. Teda to jsem měla v plánu i já, než mě Yuma zatáhl do toho svého. Nechápavě na něj hledím, „co to zase vyvádíš?!" zakňučím zoufale, když se ocitnu zavřená v pokoji rodiny Mukami.

„Drž se od toho kluka dál," přikáže mi a já na něj vykulím oči.

„Myslíš Matta?" zeptám se opatrně a když si všimnu jeho pohledu, je mi jasný, že myslí jeho, „ale proč, vždyť je na mě hodný," zmateně koukám na Yumu a čekám, co z něj vypadne.

„Možná na tebe hodnej je, ale nevíš, co má doopravdy za lubem," zkříží si naštvaně ruce na hrudi a svaly se mu napnou. Ježíš, to je nádherný pohled, asi se zblázním! Měla bych se, ale spíš soustředit na naši hádku.

„A ty to snad víš?" nadzvednu tázavě obočí a když se mi nedostává odpovědi, rozejdu se ke dveřím, protože je mi jasný, že tohle celé nemá cenu.

„Nevím, ale vím, co je doopravdy zač, narozdíl od tebe," prohlásí a já se na něj otočím. Snad si nemyslí, že neznám kluka, který se mi kdysi líbil. Vždyť o něm vím snad všechno! Jeho datum narození, bydliště, koníčky, číslo jeho nohy, tak snad vím, co by měl se mnou v plánu.

„Náhodou, vím toho o něm spoustu," dodám vítězně a ušklíbnu se. To on je ten, který neví vůbec nic.

„Takže víš i o tom, že by byl schopný se s tebou vyspat a pak odkopnout?" cuknu sebou. To snad nemyslí vážně, Matt takový přece není a nikdy nebyl.

„Nemluvíš teď náhodou o sobě?" zkřížím si tentokrát ruce na hrudi já a už mi dochází trpělivost.

„O sobě? Nebuď vtipná, nikdy bych žádnou holku nepodvedl a ani jí neublížil," obhajuje se a nevěřícně na mě hledí. Na tohle mu neskočím. Mně už ublížit dokázal aniž by o tom věděl.

„Víš co, to je jedno, celá tahle hádka nemá vůbec žádný smysl a já nevidím důvod v tom, proč bych se nemohla bavit s Mattem, není to špatný kluk a nikdy mi nic špatného neudělal. Vážím si tvého varování, ale ne, díky. Svůj život si dokážu řídit sama a nepotřebuju k tomu tebe," dokončím svůj proslov a vyjdu z jeho pokoje. Minu se tak s jeho bratry, kteří mě nechápavě sledují a hned se začnou Yumi vyptávat, co jsem tam u nich dělala.

„Přece mi nebude někdo jako on rozkazovat co mám a co nemám dělat," zavrčím nahlas při cestě do mého pokoje.

Zrovna když chci otevřít dveře mě předběhne Nanami, „May, kde jsi byla?" ustaraně na mě hledí.

„Projít se, promiň, mám ve zvyku se po obědech procházet," nervózně se poškrábu ve vlasech a ona přikývne na náznak pochopení. Pak jen vejdu do pokoje a začnu se bavit se svými kamarádkami o dnešním dnu. Přesněji co budeme dělat, abychom zahnaly nudu. Mé myšlenky však stále směřují zpět k Yumovi. Co se mi má co starat do života?