„Kou, co tu děláš?" promnu si zoufale nos a povzdechnu si.

„Nanami mi psala, abych za ní přišel, tak jsem tady," usměje se zářivě a mně je z toho špatně. „Dobře, tak si spolu běžte třeba na konec světa, já jediné co si přeju je jít spát," zakňučím zoufale a sleduju Nanami, která mě opouští kvůli idolovi. Jak jinak.

Když už jsem rozhodnuta, že se vrátím do postele, tohle rozhodnutí se vytratí hned co někdo zaklepe na dveře mého pokoje.

Neochotně otevřu, „co je?" pohlédnu na Yumu, který se nervózně poškrábe na zátylku.

„Snad jsem tě neprobudil," zeptá se nejistě a já náhodním menší úsměv, „ne, stejně jsem nemohla usnout," zalžu mu a čekám co z něj kromě tichého 'aha' vypadne.

„Tak, co že tu děláš?" nadzvednu tázavě obočí a zkřížím ruce na hrudi. Na chodbě je poměrně ticho, ale tak co se divím, když za pár hodin budu muset vstávat.

„Wendy mi zabrala postel, takže jsem si řekl, že bych si mohl vzít tu její, navíc hádám, že tu jsi sama a určit bys ráda takovou společnost," zazubí se sebejistě a já nad ní protočím očima. Jak může mít někdo takové sebevědomí? Je mi z něj zle, ale zároveň je to od něj hezké, aspoň se tu nebudu cítit tak sama, když mě mé drahé přítelkyně zradily.

„Takže, abych si to shrnula, ty chceš přespat u nás v pokoji?" nadzvednu tázavě obočí a nahodím menší úsměv, „už to tak bude," mrkne na mě a já odstoupím ode dveří, aby mohl vejít dál.

„Můžeš tu zůstat jen proto, že ti věřím," zavřu za námi dveře pokoje a sednu si na svou postel, pak mu ukážu postel Wendy.

„Věříš?," zeptá se, když se posadí na postel mé nejlepší kamarádky. „No, ano. Věřím, že neuděláš nějakou blbost," uchechtnu se a položím své unavené tělo na postel, které později upadne do říše snů.

***
Probudí mě hlasité bouchání do dveří, ihned se posadím a protřu si své unavené oči. „Dále!" zakřičím, aby klepot ustal a tak se i stalo. Do pokoje se přiřítí mé spolubydlící s naštvanými obličeji, jako bych mohla za to, že mě tu včera večer nechaly na pospas samotě.

„Moc se omlouvám, že jsem tě tu nechala," obejme mě Wendy a omluvně na mě koukne, „to je v pohodě, vždyť se nic nestalo," mávnu nad tím rukou.

„Já ti zase strašně moc děkuju," obejme mě tentokrát Luna a já na ni zmateně koukám, „není za co?"

„May, já se ti taky omlouvám, nechala jsem tě tu samotnou, když vím, že se bojíš samoty," řekne provinile Nanami a i nad tímhle mávnu rukou.

„Jinak, proč jsem vyhodila Yumu z pokoje?" nadzvedne tázavě obočí Wendy a nahodí úšklebek. Nervózně na ně kouknu, když se úšklebek objeví na rtech všech mých kamarádek.

„On tu přespal?" položí mi další otázku Luna a já pomalu přikývnu, „a spali jste spolu?" zeptá se Wendy a já zrudnu. „Co?! Ne, v žádném případě!" řeknu spěšně a nechápavě na své kamarádky hledím. Snad si o mně nemyslí, že bych s každým hned hupsla do postele. Začnu se oblékat a při vycházení z pokoje mi Nanami klade další otázky, ohledně pobytu Yumi v našem pokoji.

„Ani líbanec nebyl?" našpulí Nanami rty a já přikývnu nesouhlasně, „nikdy bych se s někým jako je on nelíbala, proboha," řeknu už zoufale a kolem mě projde Yuma bez pozdravu.

' Naštvala jsem ho? Udělala jsem večer něco, co mu ublížilo? Možná jsem usnula a on si chtěl povídat' koukám provinile na jeho vzdalující se záda.

Dojdeme na snídani a můj pohled je zabodnutý do stolu. Přemýšlím nad tím, co jsem mohla udělat špatně. Slyším, jak se Kou ptá, co se se mnou děje, ale já ignoruji.
Sedíme u stolů tak jak včera...Já se dívám do stolu.

Po snídani, kterou jsem nesnědla, protože jsem neměla ani hlad ani náladu, všichni odešli do svých pokojů a já si lehla venku na trampolínu a sledovala mraky plující po nebi.

Zaslechnu po chvíli ležení hlasy, tak se tím směrem podívám. Posadím se a uvidím Yumu s naší zmalovanou spolužačkou Ericou.

Všimnu si jak se spolu smějí. Do očí se mi z neznámého důvodu nahrnou slzy. Raději rychle uteču do pokoje za holkama, abych nemusela vidět ty dvě hrdličky.

Hned po příchodu do našeho pokoje se rozplácnu na posteli a nechám slzám volný průběh.

Když uslyším v pokoji kroky, ihned se posadím a dělám, že nic, i když mé oteklé tváře mluví za vše. „Stalo se něco, May?" podívá se na mě ustaraně Kou, „ne, co by se dělo?" odpovím nervózně a hraju si s pramenem svých vlasů, který namotávám na ukazováček.

„Fajn," řekne nejistě a zatřepe hlavou, „nevíš, kde by mohl být Yuma? V našem pokoji není, napadlo mě, že by mohl být s tebou, ale jak vidím, tak ne."

„Zkus se podívat na zahradu myslím, že jsem ho tam viděla s Ericou," pokrčím rameny a nechám své vlasy napokoji.

„S Ericou?" zmateně zamrká a já přikývnu, nakonec se tedy vydá za svým bratrem a já můžu pokračovat v tom, co jsem dělala doteď. Brečet a nadávat si, jak jsem hloupá, když si uvědomuji až teď mé city k Yumovi a místo toho, abych na něj byla milá, že k němu chovám hrozně.

Po celodenním sezení v pokoji, do místnosti vtrhnou holky s tím, že je večerka a všechny běží spát. Kromě mě.

Kolem půlnoci se rozhodnu opustit penzion a jít na své oblíbené místo. Trampolínu, kde si lehnu a poslouchám zpěv cvrčků nebo sleduji nebe plné zářivých hvězd. Dokud mě z této nádhery nevyruší odkašlání. Podívám se tím směrem a podívám se dotyčnému do tváře.

Zrovna jeho bych tu teda vážně nečekala.