Nový den a nové příležitosti. Vejdu do třídy, ve které nám začíná první hodina a to - bohužel - matematika.

Pohledem zabloudím po třídě a pousměju se, když k sobě uvidím kráčet Laita.

„Ale, ale. Kohopak to tu máme? Tak jsem slyšel, že tě nakonec už pustili včera," uchechtne se a sedne si na volné místo vedle mě, aniž bych mu to dovolila.

„No, jo," uchechtnu se a přesunu zrak ke dveřím, ze kterých ke mně běží Luna.

„May!" pevně mě obejme a začne si mě celou prohlížet, „jsem tak ráda, že jsi v pořádku! Ani nevíš jak jsme se o tebe báli," špitne když se odtáhne a zkousne si ret.

„Já vím, ale jak vidíš," pomalu se postavím a otočím se pomalu dokola, „jsem v pořádku."

Do třídy po chvíli vejde dokonce i Nanami, která mě též obejme a začne mě celou prohlížet stejně, jako Luna.

„Neuhádneš, co se stalo," uchechtne se Nanami a podívá se na Lunu.

„Vykopli Ericu, sice jen na pár dní, ale budeme mít všichni klid," usměje se Luna a mně spadne kámen ze srdce. Opravdu tu holku už neuvidím. Tohle jí patří!

„Jinak, mám ten nejúžasnější nápad," nervózně se podívá Nanami na Laita a pak na mě.

„No, tak jaký? Povídej," pobídnu ji a čekám na to, co z ní vypadne.

„Dneska je na náměstí ta slavnost a mě napadlo, že bychom to mohli oslavit," dívá se na mě s nadějí v očích.

„Je to úžasný nápad, že?" usměje se Luna a taky se podívá na mě.

„Souhlasím s nimi, co ty na to?" koukne na mě s úšklebkem na rtech i Laito a já mezi svými přáteli těkám očima.

„Nemůžu si to nejprve promyslet? Moc se mi tam nechce," nervózně se uchechtnu a do třídy vejde Wendy, která se ke mně taky vrhne s pevným objetím.

„Ale no tak," zakňučí zoufale Luna, „Wendy, že půjdeš dneska taky na tu slavnost!"

Wendy pomalu přikývne hned co se ode mě odtáhne. Ony to snad měly naplánované!

„A co tam budu jako dělat?" zamručím a podívám se na Lunu.

„Oslavovat přece," zasměje se krátce černovláska a prosebně na mě hledí.

Tomu jejímu psímu kukuči nejde prostě říct slovo 'NE'.

„Fajn," protočím očima a Nanami s Lunou začnou jásat. Obě dvě mě pevně obejmou a já se bojím že se nebudu moct pořádně nadechnout, protože mě udusí.

„Takže se dneska večer přesně v šest, sejdeme u zámku," prohlásí Luna a já pomalu přikývnu.

„Počítáte doufám i se mnou," zazubí se Laito a moje černovlasá kamarádka chvíli váhá, ale nakonec přikývne na souhlas.

Jako poslední do třídy vejde Yuma, který mi stihne věnovat jen malý úsměv, protože začne zvonit a do třídy vejde hned učitelka matematiky. Protože Laito nestihl odejít na své místo, musela jsem celou hodinu trpět vedle něj. Matematika není moje silná stránka a řekla bych, že on je na tom mnohem hůř než já. A to už je co říct.

***

„Ach jo, zase nemám co na sebe," zamručím zoufale a vyhazuju ze skříně všechno oblečení.

„A co tohle? Ráda nosíš kraťase ne?" zvedne moje mladší sestra kraťase ze země a ukáže mi je. Přikývnu nesouhlasně.

„To je sice pravda, ale není... Není to dost dokonalý," hledám dál v hromadě oblečení, které se valí po celém pokoji.

„Proč by to mělo být dokonalé?" nadzvedne tázavě obočí a já zoufale protočím očima. Už mi nezbývá moc času, takže rychle pobadnu růžový nátělník a kraťase, které mi před chvílí sestra ukazovala.

Po nekonečném upravování a malování si linek se podívám s úsměvem do zrcadla, „tak a jde se."

„Co když bude venku zima?" ušklíbne se sestřička a já se zavrčením schovám do menšího batohu mikinu s telefonem.

Poté se přemístím ke dveřím, kde si obuju boty, schovám klíče do kapsy a se slovy "už odcházím" vyjdu z bytu.

Čekání na výtah je snad věčnost.

Když konečně přijede, vejdu do výtahu a zase čekám, ale tentokrát až pojede dolů.

„Kolik je vůbec hodin?" zeptám se sama sebe když vyjdu před panelák. Sundám si že zad batoh a vytáhnu z něj telefon. Zděsím se, když mi dojde, že mám jen tři minuty na to, abych byla před zámkem.

„Sakra, nestíhám!" zakleju a telefon si schovám rychle do kapsy. Batoh hodím ještě spěšně na záda a pak už jen běžím co nejrychleji k zámku.

Doběhnu na místo setkání udýchaná. Podívám se na své kamarádky, které mě pobaveně sledují a Laita, který se mi začne smát. Držím se, abych neřekla něco o jeho matematice.

„Jdeme?" zeptá se Nanami a já zvednu ukazováček na náznak 'moment, prosím'.

„To jsi zase strávila hodinu u zrcadla?" ušklíbne se Luna a já protočím pobaveně očima.

„Tentokrát to nebylo ani pět minut," uchechtnu se a když se konečně rozdýchám, rozejdeme se na náměstí, odkud jde slyšet už hudba a smích spousty lidí.

Mezitím, co začne Luna tančit na nějakou kapelu a Laito s ní, Wendy mi donese punč, kterého se ani nedotknu. Co když je v tom alkohol a ony mají v plánu mě opít? Podezřele se na svou kamarádku podívám.

„Není, neboj," uchechtne se někdo vedle mě a když se tím směrem podívám, uvidím svého přítele.

„V tom ti mohu a nemusím věřit," ušklíbnu se a začnu pohledem zkoumat kelímek s tekutinou.

„Tak věř," uchechtne se a já na své ruce ucítím dotek. Když se na ni podívám zjistím, že mě za ní Yuma chytil. Musím se pousmát. Zvednu zrak k němu, abych zaznamenala jeho reakci, když si s ním propletu prsty na rukou. On odvrátí pohled z pódia na mě a spokojeně se usměje stejně tak, jako já.

„Kolik je hodin?" zeptá se mě a já vytáhnu z kapsy mobil.

„Za deset minut bude osm," schovám telefon zase zpátky a Yuma mě táhne za ruku pryč z náměstí.

„Yumo, kam to jdeme?" zmateně se nechám táhnout a snažím se z něj dostat, kam má namířeno.

Zastaví se se mnou před opuštěným domem, který nevypadá jako by se udržoval.

„Co tu děláme?" šeptnu a nasucho polknu. Yuma mě stále dovnitř a já za ním neochotně jdu. „Co když tu někdo bude? Nemůžeme tu být..."

„Když se tu někdo objeví, tak ovládnu jeho mysl," mrkne na mě a vede mě na střechu. Celou cestu nahoru jsem se bála, že se propadnu a Yuma mě pevně držel, aby mě neztratil.

„Co tu vůbec děláme?" zeptám se znova když pustí mojí ruku a na střechu se posadí. Opatrně si sednu vedle něj a nejistě se rozhlížím kolem sebe.

„Podívej," kývne před sebe a já se tím směrem podívám. Máme nádherný výhled na celé náměstí, které září barvami.

Nikdy jsem neseděla takhle na střeše a neviděla tohle. Je tam spousta lidí, kteří se baví se svými drahými polovičkami, rodin, přátel. Vidím jejich radost a nadšení.

„Pojď sem," přitáhne si mě mezi svoje nohy a já si hlavu opřu o jeho hrudník, „zavři oči."

Zakloním hlavu a zmateně na něj kouknu, on se jen uchechtne.

„Prostě mi věř," nakonec se podívám tedy zase před sebe a oči zavřu, „a nelekni se," šeptne mi do ucha, až mi z toho naskočí husí kůže.

Najednou uslyším rány. Cuknu sebou, protože i přesto, že jsem byla varována mě to vylekalo.

„Otevři oči," šeptne mi znova do ucha a já tak udělám. Široce se usměju. Nejen, že vidíme na celé náměstí plné lidí, ale dokonce máme i krásný výhled na ohňostroj nad ním. Hraje všemi barvami.

„Miluju tě," uslyším ho říct a tak k němu zvednu zrak s ušklebkem na rtech.

„Říkal jsi něco?" Yuma protočí pobaveně očima a políbí mě.

„Miluju tě," zopakuje když se ode mě odtáhne a tentokrát jsem to já, kdo spojí naše rty.

„Já tebe víc," spokojeně se usměju a pohladím ho po tváři. Pak se oba jen díváme na barevné nebe a objímáme se.

Nakonec to nebyl tak špatný nápad sem jít. Protože díky tomuto jsem si uvědomila, co znamená opravdové štěstí nehledě na to, jestli je můj přítel, kterého neskutečně miluju, člověk nebo upír.

***

Mé jméno je Maya Kotori, mám úžasné přátele Lunu, Nanami a Wendy. Všechny jsou to mé nejlepší kamarádky, za které bych položila život. Dokonce i většina z mých spolužáků, třeba takový Laito Sakamaki, jsou fajn přátelé. Jenže, ne všichni jsou lidé. Například Yuma Mukami. Spolužák, který se rád věnuje své zahrádce a chodí rád do posilovny. Je to nadpřirozená bytost - upír. A tento upír si ukradl mé srdce, které mi několikrát pošlapal a nakonec slepil tak, že na něm není ani jedno jediné škrábnutí. Ukázal mi, čeho je potřeba si v životě vážit, co je to štěstí a pravá láska.

Právě teď tu sedím vedle něj a hladím ho po jeho kaštanových vlasech. Oba přemýšlíme nad jménem pro naši malou holčičku, „jaké, že jsi to řekla to první jméno?"

„Elisabeth," uchechtnu se a Yuma se na mě usměje.

„A máme jméno. Bude to Elisabeth Mukami, celá maminka," rozzáří se mi oči nadšením. Opravdu chce, aby se naše dcera jmenovala takhle.

„A bude mít tvoje nádherné oči," zkousnu si ret a on se uchechtne.

„Aspoň že tak a ne mojí povahu," pomalu se posadí a pohladí mě po bříšku, „slyšíš to holka? Budeš naše malá upírka, Elisabeth Mukami."

Taaaak lidiiii, další knížka u konce ^^ doufám že se líbila a strašně moc děkuju za krásné komentáře a za hlasy 😍 jste úžasní^^

27.10.2019

A máme tady 14.9.2022 kdy jsem opravila tuhle knížku, která byla plná chyb a nedostatků. Snažila jsem se to opravit jak nejlépe jsem dovedla a voila.
Samozřejmě jsem nezapomněla pozměnit i konec, což znamená, že pokračování příběhu BUDE.

Opět a zase děkuji za všechny hlasy a krásné komentáře, moc to pro mě znamená a neskutečně si toho vážím <3 jste úžasní!
Chtěla bych taktéž poděkovat svým přátelům nanamisama13 ,díky které vznikla postava Nanami a drahá kamarádka Mayi, Luny a Wendy; Luna-upirka , díky které vznikla postava Luna, vůdkyně svých přátel, na kterou se celá partička obrací a Vendulka0321 , díky které vznikla postava Wendy, která je pro May jako sestra. Děkuju dost pozdě, ale jednou jsem to napsat musela :D

Děkuju vám všem ještě jednou a doufám, že se s vámi uvidím u dalšího dílu ♥️