„Tak fajn, hrdličky, neruším?" nahne se k nám zpoza rohu Nanami a já zrudnu. Úplně jsem zapomněla, že je tady.

Yuma se tiše uchechtne a ve své ruce drží něžně tu mou. Podívám se mu do očí a naše pohledy se střetnou.

„Půjdu za ostatními, ty si to mezi tím můžeš užít se svou spolubydlící," políbí mě do vlasů a následně odejde.

„Dobře, tak tohle bylo něco," sleduje mě pobaveně má kamarádka a já začnu jásat radostí. Čekala jsem všechno možné, ale tohle ne.

Takže to teď znamená, že já a on jsme pár? Že budeme spolu do konce našich životů? Šťastně až do smrti?

„May!" zvýší na mě Nanami hlas a tím mě dostane z myšlenek.

„Ano?" nervózně se usměju.

„Co si chceš teda pustit?"

„Nějakou pořádnou slaďárnu," zazubím se a obě se začneme smát.

***

Dnes je poslední den, co jsme tady. Bude mu to tu chybět, protože se k tomu váže nezapomenutelná vzpomínka.

„Děje se něco, fialko?" zazubí se Yuma, který se zničehonic objeví vedle mě s rukama v kapsách. Spražím ho pohledem.

„Já ti dám fialko," odfrknu si.

„Dobře, dobře, omlouvám se," dá ruce do obranného gesta a krátce se zasměje. Ach, jak já miluju ten jeho nádherný smích, který bych dokázala poslouchat celé dny. Vždycky se mu udělají roztomilé ďolíčky a je s nimi snad víc neodolatelný než bez.

„Máš aspoň už sbaleno?" nakloní hlavu tázavě na stranu a já pomalu přikývnu.

„Vůbec se mi nechce domů, líbí se mi tu," šeptnu a sklopím hlavu. Tady to všechno začalo, co když to návrat zpátky zničí?

„Jo, je to tu krásné," odkopne kamínek a povzdechne si, „bude mi to tu chybět. Ale ber to pozitivně. Doma uvidíš svojí rodinu a zbytek svých přátel."

„Jenže co je na tom pozitivního, když tě nebudu mít vedle sebe?" podívám se na něj se strachem v očích.

„May, to není pravda," pohladí mě po tváři. Jeho dotek je chladný, ale příjemný. „To, že se vedle mě nebudeš každé ráno probouzet nic nezmění. Miluju tě fialko a tak to taky zůstane," přesvědčuje mě a opře si své čelo o to moje.

„Ja vím," špitnu a odtáhnu se, „jenže ani jeden z nás neví, co nás tam čeká. Možná se při cestě zpátky zamiluješ do jiné. Nebo mi moje máma zakáže se s tebou stýkat," jen při pomyšlení na tyhle možnosti se mi derou slzy do očí.

„Prosimtě na co to myslíš," nechápavě zamrká a přitáhne si mě do objetí, „nikoho jiného než tebe nechci a i kdyby tvá máma zakázala, abys se mnou byla, tak tento zákaz poruším," dá mi pramen vlasů za ucho a zářivě se usměje.

Panebože, moc dobře si uvědomuju, že je to upír, ale jak je možné, že má tak dobré srdce? Neříká se snad, že jsou tyhle bytosti bezcitné?

***

„Pokud jsi to věděla, tak proč jsi nám nic neřekla?! Kvůli tobě tu teď Nanami trpí, chápeš to?!" slyším z pokoje křičet Wendy. Pomalu otevřu dveře a nechápavě na ně hledím.

„Stalo se něco?" šeptnu a rozhlédnu se po místnosti. Wendy je vzteky bez sebe, Luna na ni provinile kouká a Nanami se hroutí na posteli. Ihned k ní příběhnu a přitáhnu si ji do svého objetí.

„Ne, nestalo," protočí očima má naštvaná kamarádka a propaluje Lunu pohledem, „jen tady slečna Mikaelson se zapomněla zmínit, že naší nápadníci nejsou tak úplně lidé." cuknu sebou, ale dál sedím u Nanami.

„K čemu by ti to bylo?" zvedne Luna zrak se slzami po tvářích, „stejně bys mi to nevěřila a měla bys mě za blázna!" rozhodí rukama a znova se tam začnou obě hádat.

„Ať už přestanou, prosím," prosebně na mě Nanami koukne a já se podívám na své vzteklé kamarádky.

„Hej, nechtěly byste se sklidnit? Nanami z toho není dobře," zavrčím na ně a jediný kdo nepřestane je Wendy, „Myslím to vážně, navíc Luna má pravdu. Nevěřila bys jí to a jsem si jistá, že já to vím mnohem déle než ona." povzdechnu si a místo toho, abych byla seřvaná od Wendy, má kamarádka odejde z pokoje pryč.

„Už je to dobrý," hladím Nanami po vlasech a ta už je víc v klidu než předtím. Utírá si své uslzené tváře a smrká do kapesníku, který jí Luna dala.

„Mrzí mě to, nechtěla jsem způsobit potíže," chytí Lu za ruku, ale ta se jen klidně usměje a utře si mokrý obličej.

„Je to v pořádku, jsem na to zvyklá a všechny moc dobře víme, že Wendy čas od času vybouchne," podívá se na mě černovláska s menším úsměvem.

„Jo, to je pravda, ale nemusela to zase tak přehánět," povzdechnu si, „co se vlastně stalo?"

„Nic hrozného," špitne Nanami a dá si pramen svých hnědých vlasů za ucho.

„Opravdu?" nadzvednu tázavě obočí, „nevypadalo to tak," pokrčím rameny.

„Byla jsem tu s Kouem, když mu zničehonic zčervenaly oči. Bála jsem se o něj, ale on se zakousl do mého krku a nedokázal se odtáhnout. Pak sem vešla Wendy a odtrhla ho ode mě. Nikdy jsem ho neviděla odcházet s tak vyděšeným a provinilým výrazem jako dnes. Mám pocit, že je to moje vina a že se teď kvůli mně bude nesnášet," začnou jí znova téct slzy a tak s Lunou nečekáme ani chvilku a hned ji obejmeme.

***

„Jak jí je?" zeptá se Ruki, který stojí před naším pokojem, když z něj vycházím.

„No, dejme tomu, že je v pořádku, možná spíš v šoku. Ale hlavně se bojí, že se bude Kou nesnášet kvůli ní," povzdechnu si a dveře za sebou zavřu.

„Původně chtěl jít za ní, ale bál se její reakce a tak jsem tady já," uchechtne se a zkříží si ruce na hrudi.

„To nemusí, spíš by byla šťastná, kdyby ho mohla vidět," pousměju se.

„Dobrá tedy, tak já už půjdu," otočí se ke mně zády a už se chystá odejít, než ho stihnu ještě oslovit.

„Kde je Wendy? Chci říct, od rána jsem ji neviděla a dělám si o ni starosti, je v pohodě?"

„Je u nás živá a zdravá, možná spíš jen uražená," uchechtne se a aniž by počkal na mé poděkování tak odejde za svými bratry.

***

Čím později je, tím víc mě to tady nudí. Nedokážu usnout a jediné na co se zmůžu jsou myšlenky týkající se Yumi.

Vstanu tiše z postele a vydám se z pokoje ven doufajíc, že mě nikdo z učitelů nenačapá.

Opatrně kráčím ke schodům a to mě uklidní. Zezdola jdou slyšet opilé hlasy, které patří učitelům. Takže to znamená, že i kdybych jim prošla pod nosem, bude jim to jedno.

Sejdu schody jak nejrychleji dovedu a vyběhnu na zahradu. Nechávám ledový vítr si pohrávat s mými vlasy. Své holé nohy utíkat po vlhké trávě. A své oči zavřené, abych se cítila jako volný pták.

Když oči otevřu, dojdu pomalým krokem k trampolíně, na kterou si lehnu. Můj zrak spočine na nebi plném zářících se hvězd a půlměsíce. Je nádherná noc. Jen je škoda, že ji odtud vidím naposledy.

„Neměla bys spát?" uslyším dost známý hlas, který mě přinutí se posadit. Můj princ.

„A ty bys snad spát neměl?" ušklíbnu se a on protočí pobaveně očima.

„Jsem upír, já spát nemusím," posadí se vedle mě a zakloní hlavu tak, aby i on viděl na noční oblohu. „Je to krásné."

Pomalu přikývnu a hlavu si opřu o jeho rameno. Společně sledujeme hvězdy a dokonce jich i pár spadne a tak zavřeme oči a něco si přejeme. Naše přání vychází z hloubi srdce a oba dva moc dobře víme, že právě proto se splní a nás nic nerozdělí.