Druhý den ráno jsem byla vzhůru už hodně brzo. V hlavě jsem měla pořád ten plán, který jsme včera všichni vymysleli. Musí vyjít. A jestli ne, je po mě. A to nechci.
Oblékla jsem se a zamířila do místní kavárny na snídani. Objednala jsem si něco malá k jídlu, ale já ani vlastně neměla hlas na jídlo jako takové. Ale přeci tam nebudu sedět jediná bez jídla a kafe. Čekala jsem tam do doby než jsem se měla sejít s ostatními.
Když bylo kolem poledne, vyšla jsem a rozeběhla se ke Grillu. Byl tam jen Stefan a Caroline s Tylerem. Kde jsou zase ti dva? Už mi lezou na nervy. Došla jsem k nim a v tu chvíli Elena s Damonem vyšli zpoza rohu. Super. Nakonec je na ně spolehnutí.
„Super, přišli jste, tak jdeme na to," řekla jsem a už se otáčela, směrem k motelu, kde byl Daniel.
„Počkej," chytil mě Stefan za ruku. „Je to bezpečné?" ptal se.
„Stefane, kdyby to bylo bezpečné, už je ten chlap dávno mrtvý." Nikdo neměl žádné otázky.
Plán zněl takhle. Přijdeme k motelu a Stefan s Damonem půjdou zezadu. Zneškodní tam několik těch upírů a půjdou postupně dopředu. Mezitím já s Elenou oklameme Daniela a Caroline s Tylerem, půjdou ze shora. Řekla jsem jim, že na střeše je výko, které se dá otevřít a můžou sejít schody.
Stáli jsme před motelem a všichni jsme se rozdělili.
„Připravená?" zeptala jsem se Eleny s úsměvem na tváři. Jen přikývla. Super. Zaklepala jsem na dveře. Otevřela ta velká gorila, co mě minule vyhodila ze dveří.
„Šéf už na vás čeká," ozval se. Když spatřil Elenu, vytřeštil oči.
„Tak šéf, hmm. A už ti dal alespoň kapesné za otevírání dveří," popíchla jsem ho znova, čím jsem si vysloužila pěstí. „Do haj.." to slovo jsem raději spolkla. Držela jsem se za břicho, bolelo to ale brzy to přešlo. Uklidnila jsem se, zhluboka jsem se nadechla a zaposlouchala se. Na střeše jsem slyšela nějaké kroky, skvělé už jsou blízko.
Za domem jsem slyšela, jak něco nebo spíš někdo spadl na zem.
Došli jsme k pokoji, kde by měl být Daniel. Otevřela jsem a viděla jen stůl a křeslo, které bylo otočeno k oknu, takže jsem nikomu neviděla do tváře.
„Rád tě znovu vidím, Katherine," ozval se Danielův hlas a v křesle se otočil. S Elenou jsme stáli vedle sebe a obě jsme měli stejný výraz ve tváři. Danielův překvapený výraz mě trochu rozesmál, ale udržela jsem se. „Tak dvojnice?"
„Proč si to myslíš?" řekla Elena. Skvělé! Přesně tak jak jsem jí to vysvětlovala.
„Nejste stejné jedna je hodnější a řekl bych, že to jsi ty," ukázal na Elenu.
„Tak to se asi pleteš," odpověděla mu. Usmál se.
„Kde jsou ostatní," přeskočil pohledem na mě.
„Dorazí," řekla znovu Elena.
„Tebe jsem se ale neptal!" vykřikl. Snažila jsem se po něm nevyjet. „Chci tady Katherine," ukázal na mě. „Řekni, kde jsou ti čtyři zbylí, říkala jsi, že jich bude pět."
„Dorazí," odpověděla jsem mu stejně jako Elena. Sakra ten chlap je nějak moc chytrej. Najednou jsme zaslechli menší rámus.
„Běž se tam podívat," kývl na jednu gorilu v rohu. Ten jen přikývl.
Z druhé místnosti se ozval menší křik, jakoby náznak rvačky.