Letěli jsme při nejmenším tři hodiny a mě už od toho sezení zdřevěněl zadek. Potřebovala jsem se projít a rozhýbat se.
Jakoby mi kapitán četl myšlenky, protože se rozsvítil nápis „Připoutejte se prosím" a kabinou se rozlehl silný mužský hlas.
„Jsme na místě, přistáváme." Skvělé, konečně vstanu. Jen by mě zajímalo, kde jsme. Snažila jsem se rozeznat místo, když jsem koukala z okénka, ale mi to neříkalo. A hlavně taky proto, že jsem viděla jen mraky, mraky a zase mraky.
Když jsme přistáli, šli jsme s Danielem ke dveřím. Blonďatá letuška a Daniela mrkala.
„Vítejte v Rusku pane Darku," usmála se na něj. Ale mě do smíchu moc nebylo. Rusko? My jsme vážně v Rusku? Ale já tu nikoho neznám. Žádného upíra ani čarodějku.
A pak mi to došlo. Byl tu jeden upír, kterého znám. Gabriel. Ale ke Gabrielovi jsem ho dovést nechtěla. Jak zjistil, že tu je?
„Proč jsme v Rusku?" zeptala jsem se nenápadně a nedala na sobě znát, že jsem znepokojená. Šli jsme k autu, které stálo o několik pár metrů dál od letadla.
„Ty tu snad neznáš, nějakého upíra?" stočil ke mně pohled. Zavrtěla jsem hlavou. Nechtěla jsem mluvit, protože by poznal, že lžu. „A co třeba takhle Gabriel? Na toho si nepamatuješ?" otevřel mi dveře od menší limuzíny a já nasedla. Daniel si sedl hned naproti mně a okamžitě si nalil do skleničky šampaňské.
Ten chlap má snad milióny a špiní si ruce tím, že zabíjí upíry? No každý by měl mít nějaká koníček, ale tohle je prostě divný. Jeli jsme asi další hodinu. Přísahám, že až dojedeme, tam kam dojedeme, nesednu si nejméně další dvě hodiny. Budu klidně chodit z místa na místo,
zastavili jsme se na místě, které mi bylo hodně známé. Strávila jsem tu poměrně hodně dlouhou dobu. Tak bych to tu měla znát.
Vystoupili jsme a šli ke dveřím Gabrielova vily.
„Tak jo," začal mluvit Daniel. „Uděláme to takhle. Ty zaklepeš, řekneš svému kamarádovi, že jsi sem na nějaký čas přijela a že potřebuješ někde na dvě noci přespat. On ti s velkou radostí nabídne jednu ze svých ložnic. Připojíš samozřejmě k tomu i mě, že jsem tvůj dlouholetý kamarád," zdálo se, že to má dost dobře promyšlené, ale já jsem mu nechtěla nechat Gabriela jako další trofej. Musím něco vymyslet, nějaký plán.
„Hej, Katherine, vnímáš mě?" luskl prsty před mým obličejem.
„Já, jo poslouchám tě."
„Fajn, no tak tedy zůstaneme takové dva dny a pak ho zabiješ," dokončil.
„Jo jasně," odpověděla jsem. „Počkej, co jsi to říkal? Že co?" nevěřila jsem vlastním uším, že to řekl. To nemůže myslet vážně!
„Slyšela jsi, zabiješ ho," mrkl na mě a v ten moment zazvonil na zvonek.
„Počkej, to nebylo v dohodě. Já jsem řekla, že tě dovedu k upírům, které můžeš zabít. Ne že je budu zabíjet já a jak jsi se vlastně dozvěděl o Gabrielovi?" vyštěkla jsem okamžitě na něj. Najednou někdo otevřel dveře a v nich stál Gabriel.
„Katherine?" vydechl překvapení. Hned jsem se na něj otočila, usmála se a snažila se zakrýt rozzlobení.
„Gabriely," objala jsem ho.