Seděla jsem přivázaná na židli a pořád trochu mimo z toho železníku. Daniel seděl naproti mně ruce opřené na opěradle od židle a přiblble se na mě usmíval. Za celou tu dobu, co jsem trochu při vědomí, řekl sotva dvě věty. Rozčilovalo mě to. Chtěla jsem se ho zeptat, co má se mnou a s ostatními v plánu, ale to jsem ani nemusela. Stačilo, když jsem se na něj podívala a v očích jsem viděla hněv. Chtěl nás vidět všechny mrtvé, ale to já nedopustím.
Začalo se ve mně ozývat svědomí. Všechny jsem do toho problému dostala a taky je z toho problému vytáhnu. Nesmí zemřít. Každý z nich někoho má. Nemůžou je opustit.
„Mám návrh," ozvala jsem se konečně. Danielovi vystřelilo obočí vzhůru. Přikývl. „Pustíš je a mě si tu necháš. Znám plno dalších upírů, které můžeš s chutí zabít. Ale je nech jít. Udělám cokoliv." Daniel se pousmál, vstal a přišel ke mně. Vzal mě za bradu a zvedl mi hlavu.
„Tohle není žádné vyjednávání Katherine. Tohle už je rozsudek. Nic na tom nezměníš."
„Tak proč čekáš? Zabít si nás mohl už dávno," vyštěkla jsem.
„Chci vás vidět trpět. Všechny." Nechápala jsem ho. Nic jsme mu neudělali. A.. já mu tu nabízím svůj život za tyhle tupce a on to nepřijme? Znám ve světě tolik upírů, které by mohl zabít a on to odmítá?
„Vím, kde najdeš několik upírů, které by jsi mohl zabít a mít jejich hlavy doma pověšené jako trofej. Jen je pusť, nech je být a já ti slibuju, že neuteču. Dovedu tě za všemi upíry, které znám. Za čarodějkami, které tě můžou začarovat tak, abys byl nesmrtelný." Oči se mu hned rozzářili.
„Ne, Katherine," zaslechla jsem Stefanův hlas. Vážně, teď se probere a bude se do toho motat?
„Dobře, platí," řekl Daniel se širokým úsměvem. Poté kývl na několik svých poskoků a ti okamžitě přiskočili k ostatním a začali je rozvazovat. Pomohli jim ven. Než ale odvedli Stefana přiběhl ke mně.
„Katherine, nedělej to. Nějak by jsme to vymysleli. Tohle nemusíš." V jeho očích jsem viděla strach. Měl o mě strach.
„Budu v pohodě," usmála jsem se. Hned na to ho vzal jeden z poskoků a odvedl ho ven z místnosti. Jakmile se za nimi zavřeli dveře, spustila jsem : „Necháš je na pokoji. Jasný. Nikdy se k nim už nepřiblížíš. Dostaneš, co budeš chtít."
„Ty tady pravidla neurčuješ, Katherine. Hned zítra ráno vyrazíme," vstal a šel ke dveřím.
„Počkej a co já? To mě tu jen tak necháš?" křikla jsem hned.
„Ty to tu do do rána vydržíš," zasmál se a vyšel ze dveří. Zůstala jsem sedět sama v té hnusné celé, svázaná a ještě s horší náladou než jsem měla předtím než nás sem zavřeli.
„Sarka!" zaklela jsem sama pro sebe nahlas. On mě tu fakt nechal. Hned při první příležitosti mu zdrhnu. Musí se mi to povést. Nemůže být nesmrtelný. Prostě nesmí!