„Jsi normální Katherine? Dovedla jsi je přímo sem!" začal na mě křičet Damon.
„Pusť mě sakra," pořád mě držel pod krkem a dusil mě. Když si toho všiml pustil mě. Já jsem se okamžitě přemístila do horního patra, zavřela se do pokoje a tiše naslouchala, kdo je dole za dveřmi. Z okna jsem se raději nekoukala.
„Bože Bonnie," zaslechla jsem Elenin hlas.
„Co se děje? Čekali jste snad někoho jiného?" zasmála se Bonnie. Čarodějka, ach jo.
„No, to víš, někdo se k nám přišel schovat," zaslechla jsem Damona. Otevřela jsem dveře a sešla dolů pomalu schody.
„A ten někdo je kdo?" ptala se Bonnie.
„Ten někdo jsem já," ozvala jsem se ze schodů.
„Katherine? Co ty tu děláš?"
„To tě nemusí vůbec zajímat," mrkla jsem na ní a přistoupila k baru. Do skleničky jsem si nalila whisky. Damon ke mně okamžitě přistoupil a vzal mi ji.
„Heey," vyjela jsem po něm.
„Odejdi," ukázal prstem ke dveřím.
„Co?" zeptala jsem se nechápavě i když jsem věděla, co po mě chce.
„Počkej Damone," ozval se najednou Stefan. Všichni po něm střelili pohledem. „Nech ji tu alespoň přes noc."
„Cože?" řekli jsme všichni čtyři naráz. Proč mě tu chce Stefan nechat? Věří mi snad. Teda je očividné, že Damon, Elena ani Bonnie mi s tím lovcem upíru nevěří, ale proč Stefan ano.

Nakonec jsem tedy zůstala. I když jsem věděla, že jsem tu nevítaný host. Seděla jsem venku na terase a popíjel a whisky. Jak jinak. Z domu jsem slyšela hlasitý Elenin smích. To je tak nechutný. Bonnie už taky odešla a já jsem přemýšlela, kam bych pak mohla jet. Zase na útěku. Už mě to přestává bavit. Ale postavit se mu, když má takovou armádu? To ne. Sama bych to nezvládla a tady v Mystic Falls nemám nikoho, kdo by mi mohl pomoct. Budu muset jet někam hodně daleko. Ale kam. No vlastně jedno místo mě napadá. Řecko. Vždycky jsem chtěla jet do Řecka.
„Katherine?" z mého přemýšlení mě vytrhl Stefanův hlas.
„Stefane, jaké milé překvapení," řekla jsem.
„Přišel jsem v míru," zvedl ruce nahoru na znamení, že se vzdává. Nad tím výrazem jsem se musela pousmát.
„Zítra se mě už zbavíte, odjíždím," oznámila jsem. I když ne oznámila, ale spíš jsem se musela přesvědčit sama, že to myslím vážně.
„Kam?" zeptal se a sedl si naproti mně.
„Asi do Řecka," řekla jsem.
„A co ten lovec upírů? Co s ním budeš dělat?" Byl až nějak moc zvědavý.
„Kam tím míříš Stefane?"
„Nikam, jen to chci vědět. Chce se ti zase utíkat jako před Klausem? Copak tě to nepřestává unavovat. Co kdybys byla už někde na stálo?"
„Stefane, to je sice hezký, co tu říkáš, ale nejsem jako ty." Stefan se usmál.
„To vím taky, ale přeci jen."
„Stefane, nech toho," otočila jsem se na něj. „Tohle nemá cenu."
„Dobře, alespoň jsem to zkusil," zvedl se a odešel dovnitř. Venku jsem seděla ještě dlouhou dobu jen jsem si dovnitř zašla pro láhev vína.

Když se začalo rozednívat, nasedla jsem do auta a vyjela na letiště. Byla jsem už kousek od něj, když mi přes silnici něco přeběhlo a ze strany auto něco narazilo velkou silou. Auto se převrátilo a kutálelo se i se mnou dolů ze strmého kopce. Zastavilo ho až náraz do velkého mohutného stromu.
„Au!" zašeptala jsem. Všechno jsem měla rozmazané. Viděla jsem před sebou jen jakési boty. A pak ta ostrá bolest.