Co se to děje? Hlava mi třeští jako kdybych po ní dostala pánvičkou a tělo jako kdyby padalo z vysokého útesu a omlátilo se o každý kámen a kamínek, který tam ležel. Nemohla jsem se hnout. Nic jsem neviděla a ani můj dokonalý upíří zrak mi nepomohl. Prostě tma.
'Snad nejsem mrtvá. Jen to ne!' pomyslela jsem si v duchu. Najednou se začalo dělat světlo jako kdyby se tu pomalu rozsvítila žárovka. Zrak se mi pomalu přizpůsoboval, ale to neměnilo nic na tom, že jsem se nemohla hýbat. Nemohla jsem ani promluvit, jako bych měla v krku zapíchané dřevěné špejle namočené v železníku.
Z dálky jsem slyšela doléhání něčích kroků. Pod sebou jsem cítila něco tvrdého a mokrého. Těkala jsem očima ze strany na stranu, ale nikde nikdo. A pak přede mnou stál, Daniel.

Najednou jsem se zhluboka nadechla a probrala se zpět do reality. Seděla jsem, tedy spíš pololežela nebo poloseděla na gauči, to je jedno. Naproti mně seděl Gabriel ve velkém křesle a měl zavřené oči, spal. Byli jsme v jakémsi pokoji. Vzpomněla jsem si na Daniela, jak jsem ho viděla v tom snu nebo co to bylo.
Zaslechla jsem, jak někdo bral za kliku. V rychlosti jsem se přemístila za dveře a čapla do rukou jakousi sošku. To toho parchanta aspoň omráčím doufejme. Když se dveře otevřeli, čekala jsem, ale ne moc dlouho. Hned jak jsem viděla postavu, zaútočila jsem, ale jako bych vůbec neudeřila. Stála přede mnou Thantana.
„Bože, já se tě lekla," vypískla jsem.
„Koukám, že už jsi se probudila," prohlédla si mě od z hora až dolů.
„Co je? Mám snad něco na sobě," prohlédla jsem se.
„Pojď za mnou," řekla a vyšla ze dveří. Zavřela jsem za sebou, ale ještě jsem se podívala na Gabriela. Tak spokojeně spal až jsem se musela usmát. Šla jsem za Thantanou chodbou dolů.
„Můžeš mi říct, co se to stalo?" zeptala jsem se ji.
„Vše se dozvíš, teď mlč a pojď za mnou," ukončila konverzaci. Vešli jsme do jakýsich dveří a šli po schodech dolů. Asi do sklepa, tedy, alespoň jsem si to myslela. Nemýlila jsem se. Stáli jsme ve studeném a vlkem prostoru. Dlouhá slizká chodba se táhla několik metrů dál před nás. A s Thantanou jsme se tudy také vydali. Zajímalo by mě, kam mě zase vede.
Otevřela dveře a my vešli do jakéhosi pokoje, byl útulně zařízen. A byl v něm i ten mladík, který byl naposledy nahoře.
„Katherine, představuji ti Caleba," představila mě. Tak Caleb, hmm. „Zjistili jsme, že Caleb je zvláštní druh upíra. Nemusí být pozvaný do domu, nemůže být zabit kůlem do srdce ničím, čím se dokáže obyčejný upír zabít. Stejně tak jako ty."
„Co jako já?" nechápala jsem.
„Spojila jsi se s Calebem. Když jsi pila jeho krev, spoutala jsi se s ním. Nyní jsi jako on. Prakticky nesmrtelná ještě víc než si byla před tím. V tvém těle koluje jeho krev s tvou a to tě ještě více posílilo. Teď budete oba chvíli zavření v jedné místnosti, potřebujeme něco zjistit," s těmi slovy Thantana odešla a my jsme zůstali sami.