,,Připraveni?" zeptal se Thomas, zatímco si upravoval popruh kolem pasu, ve kterém měl upevněný nůž a malou pistol.

Všichni odhodlaně přikývli, až na mě.

,,Matte?" reagoval na to Tyler.

Nervózně jsem si promnul ruce. ,,Co když..." povzdechl jsem si. ,,Co když tam někdo z nás zemře? " Rozhlédl jsem se po ostatních v kruhu a snažil se z jejich obličejů vyčíst nějakou odpověď.

,,Nebyl by první." ozval se tichý hlásek Carry. Udiveně jsem se na ni podíval. Ať už pro to, co řekla, nebo pro to, že je to vůbec poprvé, co za ty dva týdny v Centrále promluvila.
,,Kvůli Stephenovi zemřela už spousta nevinných lidí. Dětí."

,,Chceš říct, že když jeden z nás zemře, nic to nebude znamenat?" přidala se Leah, které se Carryina reakce zřejmě taky vůbec nelíbila.

,,Ne." zavrtěla dívka hlavou. ,,Chci tím říct, že to bude jen další oběť v řadě. Ať už chceme, nebo ne, stejně na něj zapomeneme. Stejně, jako na všechny ostatní."

,,Carry, proč tohle říkáš? " řekl opatrně Andy. Trochu jsem couvnul, protože mi začínalo připadat, že tohle je jejich věc. Těch, kteří strávili týdny zavření v laboratořích. Museli držet pospolu a dělat si navzájem podporu.
Ale každá skupina má v sobě nějakou krysu. Vždycky je někdo, kdo se proti svým přátelům postaví. Ať už dobrovolně, nebo ne.

,,Kolik z vás si na ni vzpomnělo?" Carry se rozbrečela. ,,Kolik z vás si vzpomnělo na Violet??!"

,,Ach, Carry..." Amanda, což mě vážně překvapilo, chtěla Carry obejmout, ale Carry ji odstrčila.

,,Ne." vzlykla. ,, Nechte mě být..." zvedla se a odkráčela pryč.

,,Tak to se ti vážně povedlo, Matthew. "

Moje jméno mě vytrhlo z transu. ,,Cože? Chceš říct, že za to  můžu já?!" obořil jsem se na Leah.

,,No kdo si s tím tématem začal?! "

,,Eh, prosím?" Nevěřil jsem svým uším. ,,Chtěl jsem jenom vědět, co se s některým z mých kamarádů stane, když ho zraní! Nebo v horším případě zabijí!"

,,Hej, hej, hej!" zarazil nás Thomas. ,,Hádkou nic nevyřešíte."

,,Tome, jestli sis toho nevšiml, tam jsme právě přišli o jednoho člověka."

,,A máme dalších osm." odsekl jí. ,,Carry z nás byla beztak nejslabší."

,,Já myslím, že moc dobře víme, kdo je tu nejslabší." cukla pohledem na mě.

Odfrkl jsem si. ,,Tak promiň, že jsem si taky nenechal vpíchnout do žil tu sračku a jsem pořád ten starej pitomej Matthew Freeman, který ani neumí lítat!!! " zařval jsem.

,,Proč sakra lítat?" nechápala Leah.

,,Takže ty jsi to ani nepamatuješ. Paráda. " rozhodil jsem rukama. ,,Vidím, že pro tebe náš vztah hodně znamenal!"

,,Vztah? Ty tomu jednomu týdnu říkáš vztah?!"

A tím mě umlčela. Dotklo se mě to víc, než asi mělo a i přesto, že jsem se snažil je zadržet, oči mi naplnily slzy.
,,Jo. A pak taky celýmu tomu roku, co jsem jako úplnej debil jezdil sem a tam po Státech a hledal tě. Taky naprosto bezvýznamný, co? " řekl jsem úplně klidně.
Taky už neměla co říct. Zvládla na mě jen tupě zírat a přerovnávat si v hlavě moje slova.

,,Hmm..." pokýval jsem hlavou. ,,Dík, že jsi mi to alespoň řekla. "
Zvedl jsem se ze země a vydal se směrem k velké bílé budově, co se kus od nás tyčila uprostřed vyprahlé pustiny.

,,To si trochu přehnala, nemyslíš? " řekl po chvíli Thomas.

,,Ne."

,,Ne?" nevěřícně se k ní naklonil. ,,Víš ty vůbec, co by jsme bez Matta dělali? Kde bychom teď asi tak byli?!"

,,Přesně tam, kam se teď vracíme. " odsekla, popadla svou zbraň a taky se k White Toweru rozeběhla.
Thomas nemohl uvěřit tomu, co se právě stalo. Ta úžasná dvojce - Matthew a Leah - se během jednoho jediného dne rozpadla. Ale že by se Matt Leah vzdal jen proto, co je mezi ním a Leah... Ne. Na to ji moc miloval.
Leda, že...

,,Leah!!!" zavolal za ní. ,,Leah, počkej!!! " neslyšela ho. Anebo ho ignorovala. No ovšem... To není nic nového.

Popadl svou vlastní a největší pistol, co měli k dispozici, a za doprovodu zbylých  dětí se vydal vpřed. Vpřed k jeho noční můře...

***

,,Jdem, jdem jdem!" zavolal Tom a tiše klusali s Tylerem chodbou, dokud nezmizeli za rohem.

,,Jedna, dva..." Leah začala tiše počítat, aby mohla taky vyrazit. Domluvili se tak, protože zhruba v tu dobu Tyler s Tomem zneškodní první ochranku, která hlídá vstup do středu Toweru, kde bude i Stephen.
,,Devět, deset." Ze zad jí vyrazila stříbrná křídla a zanedlouho z ní byla stejná kovová postava, která nás tu před pár týdny malém zabila.
Andy na sebe nenechal dlouho čekat a když byl celý v plamenech, společně se vydali skamarádit se se Stephenem.

,,Matte?" vytrhl mě z přemýšlení Amandin hlas.

,,Hmm?"

,,Já mám strach." šeptla. ,,Co když to nezvládnu? Co když vás neochráním?"

,,Ale prosimtě... " nemohl jsem uvěřit tomu, že jsem si tu nafoukanou ignorativní holku přitáhl do náruče. ,,Jsi Endemond, ne? Dokážeš to."

Zvedla ke mně oči a přikývla. ,,Dobře. "

,,Dobře." usmál jsem se. ,,Tak jdeme."

Tiše jsme procházeli bílými chodbami toho ďábelského vězení.
Stále jsem nemohl uvěřit tomu, že jsme se sem vážně vrátili. Jsou to teprve dva týdny, co jsme utekli a už jsme zase tady.
Nelíbilo se mi to. Vůbec se mi to nelíbilo. Něco tady smrdělo.

,,Matte, kolikátá laborka to byla?" zeptal se Jerry.

,,13. Laborka číslo 13." řekl jsem omámeně.

,,Tady je 11." řekla Amanda. ,,Musíme jít ještě kousek."

Panovalo zde naprosté ticho. Slyšel jsem jen naše kroky a zběsilý tlukot vlastního srdce.

,,Taky máte ten nepříjemný pocit toho, že nás někdo sleduje?" zeptal se Jack.

,,Doteď jsem ho neměl." úšklíbl jsem se, ale přesto se ohlédl. Nikoho jsem neviděl. Ani živou duši. Když vtom mi nad hlavou  něco zabzučelo. Vzhlédl jsem, ale než stihl zareagovat, poslala Amanda proti kameře ničivou ohnivou kouli.

,,Vědí, že jsme tady." řekl jsem. ,,Honem!"

Všichni jsme se rychle rozběhli chodbou. Amanda běžela ve předu a mrskala koule po každé kameře dřív, než nás stihla zaznamenat.
Proběhli jsme kolem dalších dveří.

,,Tady je dvanáctka! Už to nebude daleko! " popoháněl jsem je, protože už ve White Toweru nepanovalo to slastné ticho. Slyšel jsem stráže, jak rozdávají pokyny, taky Thomase, jak volá na Tylera a někde zdálky zakřičela Leah.

,,Vědí o nás." řekl jsem. ,,Byla to past! Žádní rukojmí tu nejsou."

Zastavil jsem. Pocit beznaděje se zase vrátil a zaplnil každé prázdné místo v mém srdci. A že jich tam bylo.

,,Co budeme dělat? " zeptal se Jerry. ,,Každý sám za sebe? "

,,Ne. To nemůžeme."

,,Ale Thomas - "

,,Na Thomase ti kašlu!" zařval jsem. ,,To byl původní plán. A jestli nevidíš, máme pořádnej průser!''

,,Matt má pravdu.'' přidala se ke mně Amanda. ,,Musíme najít ostatní a vypadnout. "

,,Vy dva," ukázal na nás Jack. ,,Jste naprostí šílenci!''

Rozběhli jsme se zpátky stejnou cestou, jako jsme přišli.
Ale když jsme chtěli zahnout do zatáčky, do někoho jsme vrazili.
Vyděšeně jsme všichni vyjekli, než jsme si všimli, kdo jsme.

,,Sakra Matthew!!!" zařvala vyděšeně Leah. ,,Chceš mě zabít?"

,,Upřímně?" úšklíbl jsem se.

,,Seš idiot." sykla a rozeběhla se tam, kam jsme měli původně namířeno. Zamračil jsem se jí do zad a popohnal ostatní k běhu.
Zanedlouho se mi po boku objevil Thomas.

,,Neposlechl jsi můj rozkaz?" znělo to spíš, jako zkonstatování, než otázka.

,,Jo." zasmál jsem se pro sebe. ,,Tome, vědí o nás. Stejně by ten plán nefungoval. Jak vidíš, potkali jsme se. Nemělo by smysl  tě poslechnout."

,,No ovšem." úšklíbl se.
Přidal na tempu a doběhl Leah. Něco ji říkal, ale přes všechny ty funící lidi jsem neslyšel co. Ale jejich krátké pohledy směřované mím směrem leccos vypovídali. Bavili se o mně...

Vyběhli jsme zpoza rohu a naskytl se nám pohled na posledních 100 metrů, které nás dělily od svobody. Bylo poznat, jak se všem ulevilo. I mně se ulevilo. Dokonce jsem se usmál.
Ale nadšení z nás vyprchalo hned, jakmile chodbu ozářilo červené světlo a k uším dolehl někomu z nás tak známí pisklavý zvuk.
Automatické dveře na konci chodby se začali zavírat.

,,Běžte! " zavolal jsem. ,,,Běžte, běžte, běžte!!!"

Všichni výrazně přidali. Leah měla tu výhodu, že mohla letět tak rychle, takže i přesto, že jsem si pomáhal silou větru, pořád jsem nebyl dost rychlý. Leah už mezitím doletěla ke dveřím a stoupla si pod ně.

,,Dělejte, dlouho to neudržím!" zavolala přiškrčeně, protože už teď ji dveře tížily.

Ten, kdo mohl, ještě přidal a ti, kterým už docházely síly, se alespoň snažili udržet původní tempo.

,,Matte..." zasupěla za mnou Amanda. ,,Já už... nemůžu."

Povzdechl jsem si a máchnul rukou. Amanda jako by zakopla a padla na vzduchový polštář, který jsem pod ní vytvořil.
Ale tím, že zakopla, zbrzdila i dvojčata, která běžela za ní, takže za chvíli se na polštáři váleli všichni tři.
Máchl jsem rukou dopředu a poslal je tak ke dveřím, kde supěla Leah. Zbyl už jsem tu tak jen já, Andy a Tom, kteří však měli už notný náskok, protože mě moje kouzlo zdrželo.
Kluci už doběhli, takže Thomas Leah pomohl podržet dveře.

Posledních 20 metrů.

Notak Matte, notak...

,,Matthew, pohni!!!" zavolal Thomas.

Nohy už mi slábly. Nedokázal jsem určit, jak rychle běžím. Ale prostě jsem běžel.
Pravá, levá. Pravá, levá. Hezky noha za nohou. Přesně tak...

Ode dveří se ozval nepříjemný zvuk, jak Leah upadla a její kovové paže zaskřípěly o plechové dveře.
To pak následoval Thomasův řev, jelikož na něj dveře byly příliš těžké.

,,Matthew!" zavolala zoufale Amanda zrovna ve chvíli, kdy Thomas pustil dveře a napůl omráčený padl Leah do náruče.

10 metrů...

,,Běž, Matthew, běž! " volali ode dveří jeden přes druhého. ,,Matte!!!"

5 metrů...

Dveře už byly skoro u země. Nezbývalo jim ani půl metru na to, aby mě tu navždy uvěznily a nejspíš odsoudili k jisté smrti.

A dost! Nebuď slaboch, Matthew! Všichni to zvládli! A ty nebudeš ten ubožák, co tu zůstane!!!

Udělal jsem poslední dlouhý krok, než jsem bolestně zařval při pádu na zem. Díky kluzké navoskované podlaze jsem po břiše ,,ujel" zbývající centimetry.
Hrana dveří se s dusotem přitiskla k zemi hned potom, co jsem se ocitl na druhé straně. Na bezpečné straně.

Ještě chvíli jsem na dveře vyděšeně zíral, než jsem konečně zvládl vydechnout všechen vzduch z plic.
Položil jsem si hlavu na podlahu.

,,No do háje..."

***

Hned, co se dveře letadla otevřeli, padla mi Kate do náruče.

,,Propána, jste v pořádku?" prohlédla si mě a pak i všechny ostatní. ,,Měli jsme hlášení o spuštění alarmu ve White Toweru. Měla jsem o vás obrovský strach! "

,,O nás, nebo o něj? " odsekla Leah, když kolem nás procházela.
Zdrceně jsem si promnul čelo.

,,Děje se něco?" zeptala se zmateně Kate.

,,Nech to plavat, Kattie." umlčel jsem ji. ,,Všichni toho máme dost."

Pomalým krokem jsem odcházel a nebyl schopný si pořádně vzpomenout, co se tam vlastně stalo. Bylo to tak zmatené... Celý  náš plán nefungoval a ani neměl jak fungovat. Nechápu, jakto, že jsme nepřišli na to, že je to past. Bylo to tak očividné!
Zlobil jsem se sám na sebe. Všechny jsem vystavil neuvěřitelnému nebezpečí. A to jen proto, že jsem byl zaslepený strachem o matku.

,,Myslíš si, že je to tvoje chyba, že?" objevil se vedle mě Thomas.

,,A není snad?"

,,Ne." zavrtěl hlavou. ,,Šli jsme tam s tebou dobrovolně. "

,,Ale já jsem moc dobře věděl, že to bude nebezpečné. Měl jsem vám to zakázat. "

,,Nemohli jsme vědět, že je to past." rozmlouval mi to.

,,Ale ano! " odsekl jsem. ,,Jistě, že mohli. Bylo to nad slunce jasné! Můj táta je  momentálně největší  gangster na planetě a my jsme mu na to skočili! A co kdy-"

,,Matthew!! " zarazil mě Thomas. Zamračil jsem se na něj.
Tom se zhluboka nadechl a pokračoval. ,,On ty rukojmí měl."

,,Cože?!" trhl jsem sebou.

,,Pustil je hned, jakmile zjistili, že jsme tam. Doufal v to, že nás chytí. "

,,No a kde teď jsou?!" naléhal jsem na něj.

,,Matty? " ozval se za mnou smutný hlas. Prudce jsem se otočil.

,,Mami!!" Popadl jsem ženu do náruče. ,,Bože , mami, jsi v pořádku? "

,,Ty se mě ptáš, jestli jsem v pořádku?" zasmála se. ,, Po roce a půl konečně vidím svého syna. Jsem absolutně v pořádku!"

,,A nejen jednoho." usmál jsem se na ni. Zmateně na mě pohlédla. Moc dobře jsem věděl, že za mnou stojí Tyler.

,,Čau máti." úšklíbl se, když si ho mamka všimla.

,,Tyi!" zaradovala se. ,,Chlapci moji..."

Zdravím :)
Tak slibované úterý se změnilo v pátek, ale snad neva, jelikož jsem část přidala poměrně brzo a navíc delší ;)
S koncem moc spokojená nejsem, ale bude mi sedět do příští části ;)
Co říkáte na zápletku?? :)))
A na rodinné shledání??
Děkuju za krásných a neuvěřitelných 100★. I ♥ you.. :***

With love, Ellie