Seděli jsme s Kate v pokoji a povídali si. Už se necítila špatně. Řekl jsem ji pár hezkých slovíček a byla v pohodě.

Zrovna se mi chystala popovídat o její první misi, když do pokoje vpadl Thomas.

,,Matte?" chvíli po mě ve velké místnosti pátral, ale když se naše oči střetly, po tváři se mu rozlil obrovský úsměv. ,,Někdo s tebou chce mluvit."

,,Cože? "
Ale ještě, než jsem se stihl zeptat, byl Thomas pryč.
Popadl jsem Kate ha ruku a uháněl chodbou za Tomem. Na tváři se mi taky rodil úsměv, i když jsem neměl ponětí proč.

Doběhli jsme do laborky chvíli po Thomasovi. Zhluboka dýchal a vypadal unaveně, ale přesto se stále usmíval. Nechápavě jsem se na něj díval, než...

,,Matte?"

Trhl jsem sebou. Přehrál jsem si v hlavě slovo ještě jednou, abych lépe určil odkud vyšlo. Bylo to za mnou. Jen pár stop za mnou. Přehrával jsem si to slovo stále dokola. Pořád a pořád, protože jsem mu nedokázal uvěřit. To jediné malé slůvko stačilo k tomu, aby všechny mé psychické zábrany, které jsem si od příjezdu do Toweru budoval, zmizely. Prostě se vypařily, roztály, zmizely... A to všechno díky ní. Díky Leah.

Pomalu jsem se otočil. Naše oči se střetly. Ty její už měli stejnou zářivou barvu, jako v den, kdy jsem ji poznal.

,,Leah..."

Než jsem zvládl cokoliv dodat, padla mi do náruče.
Nedokázal jsem uvěřit tomu, že jsme to zvládli. Mi to dokázali! Sakra, mi to dokázali!!

Začal jsem se smát a přitisknul si k sobě Leah ještě víc. Smála se taky.  Pevně mě objímala kolem krku a její teplý dech mi způsoboval husí kůži na šíji.
Byl to úchvatný pocit ji zase držet v náruči. Bylo to... Bylo to...

Pak jsem si však vzpomněl na to všechno, co se v posledních týdnech stalo.
To, že Leah Toma z nějakého důvodu znala už dřív, to, že ji Thomas miluje, to, že si Leah pamatovala pouze ho.
Něco se ve mně v tu chvíli zlomilo...

Odtáhl jsem se od ní a zmateně se na ní podíval.

,,Pamatuješ si zase všechno? " hlas mě dokonale zradil.

Leah se provinile podívala do země a zastrčila za ucho neposlušný pramínek vlasů. Pak ke mně zase vzhlédla.
,,Jo."

,,A?" stiskl jsem rty. Bál jsem se odpovědi.

,,Já... " chraplavě se nadechla. Zřejmě nedokázala slova najít stejně, jako všichni kolem. Ale to, jak se koutkem oka podívala na Thomase, mluvilo za vše.

Sundal jsem ruce z jejich boků a svěsil hlavu.
,,No ovšem. "

,,Matte, já -"

,,Nech to být. " máchl jsem rukou a chtěl zase odejít. Věděl jsem, že už to dlouho nevydržím.

,,Matthew, nech mě -"

,,Dost!" prudce jsem se k ní otočil. ,,Leah, vybrala sis ho. Já na to nemám co říct. " zavrtěl jsem hlavou.

,,Matte, mrzí mě to. "

,,Jo." Nasadil jsem kamenný výraz a vzhlédl k ní. ,,Mě taky. "

Nechal jsem všechny, aby tam jen ochromeně zírali na má záda a spěchal jsem chodbou zpátky do pokoje.

První návaly smutku a vzteku už se draly na povrch.

Jak to mohla udělat? Po tom všem, co jsme spolu zažili? Kdo jí pomohl zase nabít sebevědomí? Kdo jí pomohl najít přátele? Kdo s ní byl v nejtěžších chvílích?
No Thomas určitě ne...

Prudce jsem zahnul a zůstal stát uprostřed prázdné místnosti. Zhluboka jsem dýchal a rozhlížel se kolem. Obraz se mi pomalu rozmazával a do žil se mi hrnul adrenalin.

Z plných plic jsem zařval a praštil pěstí do nejbližší zdi, až z ní nával vzduchu oloupal omítku.

Hrdlem se mi prodral první vzlyk. Pak druhý a třetí... Nedokázal jsem je zadržet.
Tak moc to bolí... Tak moc...

Pocítil jsem na zádech drobnou ruku. Zadržel jsem příští vzlyk a přes rameno se na Katerine podíval. Její strápený výraz mi dával jasně najevo, že stojí při mě.

Natáhla ruku a pohladila mě po tváři. Za chvíli mě hladila i druhou rukou. Zhluboka jsem se nadechl. Bylo to uklidňující. Opravdu uklidňující.
Zabořil jsem do její ruky hlavu ještě víc, čímž jsem ji dal najevo, že může pokračovat.
Pomalu jsem si sedl na postel. Kate si ke mně stoupla. Opřel jsem si hlavu o její břicho a nechal ji, ať mě dál hladí po tváři. Bylo to teď to jediné, co mě udrželo při vědomí...

*** O DEN POZDĚJI ***

Pozdní prosincové slunce dalšího dne mi svítilo do zad a stínilo mi tak na mou práci.

Uslyšel jsem za sebou kroky a kolem noh mi proletěl prach ze seschlé země, který zvířily její nohy.
Na ramena mi dopadly blonďaté vlasy.

,,To je pěkný. " okomentovala mou práci. ,,Nevěděla jsem, že umíš tak hezky kreslit. "

,,Nevíš o mě spoustu věcí. " řekl jsem zachmuřeně, aniž bych se na Leah podíval. Tiše si povzdechla, obešla betonový podstavec, na kterém jsem seděl, a posadila se vedle mě.

,,Matthew, pojďme si promluvit. "

Přestal jsem kreslit a flustrovaně se zahleděl do dály.

,,Už není o čem. Vybrala sis Thomase a tím to končí, Leah."

,,Matte, tak to není... "

,,Co tak není? " postavil jsem se. ,,Řekni mi jeden důvod, proč on?"

,,No... Já..." poraženecky sklopila hlavu.

,,A proč tehdy já? " pokračoval jsem.

Na to už odpověď neměla. Ale já ji moc dobře znal - těch důvodů bylo spoustu.

,,Tak vidíš. " řekla jsem tiše a odcházel.

,,Matte!" zavolala za mnou. I přes velkou nechuť jsem se otočil.

Vypadala, jako že to myslí vážně. Všechno, co řekla. Ale já jí prostě ze dne na den odpustit nedokážu. Omlouvám se za to všem, kteří to dokáží...

,,Odpustíš mi někdy? " zeptala se.

Němě jsem na ni hleděl. I přesto, že jsem si byl odpovědí téměř jistý, z nějakého záhadného důvodu jsem ji nedokázal vyslovit.
Možná to bylo vztekem. Možná tím, že jsem se stále dokonale strácel v jejich modrých očích. A možná proto, že jsem ji pořád miloval...

,,Rád bych."

Těmito slovy naše konverzace zase na nějaký čas skončila. Ale byl jsem si jistý, že mi dva se o tomhle ještě bavit budeme. A ne jen jednou...

LEAH:

,,Rád bych. " s těmito slovy se otočil a odešel.

Bodlo mě u srdce. Ale jakou reakci jsem taky čekala? Možná jsem doufala alespoň v malý pokrok, ale ono nic.
Asi jsem mu vážně hodně ublížila. On toho pro mě tolik udělal a já ho takhle odkopnu. Musím vypadat jako děsná mrcha.

Honem jsem zahnala slzy, které se draly na povrch a rázným krokem se vydala k laboratořím.

***

Tiskla jsem si ruce ke kolenům a koukala do prázdna. Nedokázala jsem nad tím přestat přemýšlet.  Pořád mi to všechno vrtalo hlavou jako malý červík, který mi brzo rozežere celý mozek.

Zoufale jsem zasténala. Takovéhle situace nebyly pro lidi s tak špatným psychickým zdravím, jako mám já.
Někdo jiný by nad tím možná mávl rukou, ale to já prostě neumím. Dokud tu věc neobjasním, nedá mi spát.

Stejně, jako tohle...

Do pokoje vešel Thomas.

Ještě ty jsi mi ke štěstí chyběl...

Věnovala jsem mu krátký pohled, ale pak dál koukala do blba.

,,Nechal si to vysvětlit?" ozval se Tom.

,,Co myslíš? "

Thomas si povzdechl. ,,Mám s ním promluvit? "

Tentokrát jsem si povzdechla já. Seskočila jsem z postele a ustlala ji po sobě.

,,Ne, nech to být. " mávla jsem nad tím rukou. ,,Zkusím si promluvit v Katerine. "

Thomas si odfrkl. ,,Prosimtě, ta tě pošle do háje. Je do Matta zabouchlá až po uši. "

Tázavě jsem se na něj podívala. ,,Cože? "

,,No jasně, toho sis nevšimla?"

,,Ty seš pěkná drbna, víš to?" zasmála jsem se.

Tom mi věnoval jeden široký úsměv a odešel.

*** DALŠÍ DEN ***

Chodila jsem po Centrále tam a zpátky, ale ty správný dveře jsem prostě nemohla najít. Procházela jsem touhle chodbou už alespoň po čtvrté.

Koutkem oka jsem na konci spatřila pohyb. Trhla jsem sebou a podívala se na přicházejícího chlapce, který už byl vlastně mužem, jak zadumaně koukal do nějaké knihy.
Když zvednul oči a spatřil mě, prudce se otočil a vydal se zpátky.

,,Matte!!" běžela jsem za ním. ,,Matte, potřebuju jenom vědět, kde je noclehna? "

,,Budova C, třetí dveře, druhá chodba. " zavolal přes rameno a přidal na kroku.

,,Tak dík no..." zamumlala jsem si pro sebe.

Chvíli mi trvalo, než jsem v druhé chodbě budovy C našla dveře s cedulkou Noclehna, ale tvrdá práce se vyplatila.

Hned jsem se rázným krokem vydala přes celou místnost a prudce se posadila vedle mého cíle, až sebou škubl.

,,Ahoj." pozdravila jsem ji. ,,Ty jsi Kate, že? "

,,Hmm.." zamručela a dál se věnovala knize.

,,Mohly by jsme si spolu promluvit? " nedala jsem se.

Dívka si povzdechla a odložila knihu stranou.
,,Tak hele, Leah," podívala se na mě. ,,Jestli mě hodláš přemlouvat o tom, jaká jsi super kámoška, tak se zase můžeš zvednout a odejít. "

,,Nic takového jsem ti říct nepřišla. " řekla jsem trochu naštvaně. ,,Přišla jsem tě o něco požádat."

,,Óó, tak to pozor. To je rozdíl! "

,,Nech toho, prosím. "

,,Čeho? " dělala, jako že nic.

,,Toho posmívání. Není to moc pěkný. "

,,Jo? A to, co jsi udělala ty jako pěkný bylo?" obořila se na mě a začala si balit věci.

,,To asi ne, ale -"

,,E - E." zarazila mě vztyčeným prstem. ,,Tohle si Matthew nezaslouží. Je to správnej kluk." sykla a dala se na odchod.

A já tam dál seděla jako opařená jejími slovy. Měla totiž pravdu.

Tohle si nezasloužil...

Ahojte všichni, moc se omlouvám za dlouhou pauzu a krátkou část, ale jsem na tom časově špatně a mám nějaké rodinné problémy, takže jsem ráda, že jsem sesmolila alespoň těhle pár slov.. :(((

Ale nebojte se, příští část už mám promyšlenou a mohla by být lepší a rozhodně akčnější, než tamta nudná hrůza viz. výše.. ;)

A jedna otázka: Chcete dál kapitolky z pohledu Mattyho a sem tam Leah, nebo z pohledu Leah a sem tam Matty?? A nebo jen jeden pohled??
Pište komentíky.. :333

•••EL•••