Bratr...

Je to její bratr...

Proč mi to jen neřekla?

Proč mi to celou tu dobu tajila?

Proč, Leah, ptám se proč?

Tupě jsem zíral na vybledlou zeď před sebou a topil se ve vlastních myšlenkách. Kdo by řekl, že mě to tak vezme? Vždyť to nic není. Měl bych být rád, že spolu nic nemají...
Ale ne. Matthewa Freemana složí i taková pitomost...
Nedokážu teď říct, jestli ji víc nenávidím, nebo miluji. Z jedné strany ji nenávidím za to, že mi to neřekla dřív. Mohli jsme si odpustit celou tuhle šarádu se vzájemnou nevraživostí.
Ale ta druhá část je prostě ta, ve které plamínek naděje nikdy nezhasne a vždy ze mě bude dělat slabocha.
A není to snad dobře? Neměl by i kluk být laskavý?
Nebo by měl být každý jako Thomas? Statečný ranař, který by skolil i medvěda?
Pff... Já bych neublížil ani veverce...
A jestli je pravda to, co se říká a válka mezi Vládci se blíží, měl bych se rozhodnout, co je pro mě důležitější. Láska nebo svoboda? Strach nebo samota?

Je to těžké. Tak těžké...

,,Matthew?" ohlásila mě Kate. Zřejmě jí konečně došlo, že vůbec nevnímám, co říká.

,,Hmm?" otočil jsem se k ní. Byla tu se mnou už dlouho. Myslela si, že mi dokáže lusknutím prstů vykouzlit úsměv na rtech.
Ale takhle to nefunguje, milá Kate...

Povzdechla si. ,,Ty mě neposloucháš, co?"
Složila si ruce do klína a dál na mě dolů upírala zrak.
Ležel jsem na svojí posteli a Kate si usmyslela, že si ru svoji přisune blíž.

,,Neříkala jsi něco o velrybách?"
Bál jsem se její reakce, protože proslov o velrybách byl velmi nepravděpodobný.
Kate si povzdechla a přisunula se blíž.

,,Proč za ní nejdeš?"

Odfrkl jsem si a otočil se k ní zády. ,,A co bych jí asi tak řekl, hmm? Zřejmě nechtěla, abych to věděl, jinak by mi to řekla." zarazil jsem se a zamyslel se nad povahou holek. Podíval jsem se na tu za sebou. ,,Řekla by mi to, ne?"

Kate jen němě pokrčila rameny.

,,A ty by jsi mi to řekla?"

Zase jen pokrčila rameny. ,,Záleželo by na situaci."

,,Situaci?" zamračil jsem se.

,,Jo." přikývla. ,,Leah ti to neměla šanci říct, pamatuješ? Byla zombie. "

,,Ano, ale -"

,,E - E - E." zarazila mě vztyčeným prstem. ,,Žádné ale. Ty jsi ji ani nevyslechl. A v tom je ten problém."

,,Myslel jsem si, že -"

,,No právě! " zase mě přerušila. ,,Neměl jsi hned dělat nějaké závěry. Když jde o holky, logika jde stranou. Měl jsi ji nejdřív vyslechnout, Matte."

,,Asi máš pravdu..." povzdechl jsem si a posadil se. ,,Ale co mám teď dělat?" řekl jsem zoufale.

,,Sakra, Matthew, ty seš nemožný romantik." zavrtěla Kattie hlavou. ,,Běž za ní!"

Nevím, jestli jsem z postele vyskočil tak rychle díky adrenalinu, který mi momentálně proudil v žilách, nebo strachu, který ve mně Kate proslovem o citech a lásce vyvolala.
Každopádně jsem ale na nic nečekal a klopítavě vyběhl z místnosti. Nevěděl jsem přesně, kde se Leahnin nemocniční pokoj nachází. Hlavou mi běhaly obrázky chodeb a uliček, kterými jsem kdysi šel za Thomasem, když se probral z mrtvolného kóma po VitaSéru, protože jsme se nedávno s Kate bavili, že pokoje pro naše polomrtvé kamarády jsou hned vedle Thomasova.

Prvně jsem doběhl k laborce. Zrovna tam Jack a Jerry nechali něco vybuchnout a celou laboratoř tak zaplnili černým kouřem, takže si mě ani nevšimli. Odtud jsem měl zamířit první chodbou v levo.

Proběhl jsem kolem pár, pro mě neznámých, místností a dostal se na rozcestí.

Dvakrát doprava, jednou doleva a pak rovně až na konec chodby - vyhrklo na mě podvědomí. Nechápavě jsem se zamračil, ale bez jakýchkoli hádek s vlastní myslí se vydal tam, kam mě navigovala.

Zanedlouho jsem se opravdu vynořil přede dveřmi s velikým černým nápisem:

Leah Elizabeth Ashwoodová
Subjekt A2
Nakažena/Léčba

Hleděl jsem na dveře.
Bílý javor, tipl bych.
Nevěděl jsem, zda je to dobrý nápad. Všechen adrenalin jsem asi využil na cestu sem, protože na takovou dálku jsem sprint ještě neběžel a nevím, zda bych toho za normálních okolností byl vůbec schopen.
Ale byl jsem tady. A když už dojdu tak daleko, nesmím to vzdát. Ne tak rychle. Možná po druhém, třetím odmítnutí... Ne! Nesmím! Jestli chci Leah zpátky, musím si s ní promluvit.

Musím za její lásku bojovat...

Prudce jsem zaklepal. Možná až moc prudce.
Přitiskl jsem ucho na dveře a poslouchal. Slyšel jsem kroky. Pomalu došly ke dveřím a ozval se šustivý zvuk, jak se přitiskla na dveře.
Nic neříkala. Jen tam stála a poslouchala. Stejně, jako já. Slyšel jsem její sýpavý dech.
Už jsem došel příliš daleko na to, abych najednou couvnul. To jsem nemohl.

,,Leah?" sykl jsem tázavě.
Neměl jsem to dělat. Měl jsem ještě počkat v naději, že dveře otevře a padne mi do náruče. Ale to by bylo moc jednoduché.
Ozvaly se zase kroky. Ale tentokrát byly rázné a hlasité. Zlobila se. Moc se zlobila. Nebo byla zoufalá? Nešťastná? Bezmocná? Sakra, co s ní je?!

,,Leah, otevři, prosím." zopakoval jsem naléhavě.

Kroky ustaly. Jako by přemýšlela, jestli mě pustit nebo ne. Jestli mě nadále milovat, nebo navždy pustit k vodě.

,,Jdi pryč!"
Takže si vybrala druhou možnost. Nenávidí mě.

,,Leah, prosím!" nedal jsem se. ,,Chci si jen promluvit! "

,,Ale já ne!" odsekla a zase nastalo ticho.

Nevzdám to. Musím něco vymyslet. Zůstanu tu. Jednou musí vyjít.

Povzdechl jsem si a posadil se na zem na druhou stranu uličky. Viděl jsem stíny, které se pohybovaly pode dveřmi. Chodila po místnosti sem a tam.
Přemýšlel jsem nad tím, jak jí říct vše, co jsem měl na srdci. Říct jí to beze slov, ale natolik zajímavě, aby vyšla ven.
Jako by mi najednou v mozku zablikala ikonka s nápisem Ty idiote! Jsi vládce živlů!.
Beze slov! No jasně!
Vyskočil jsem na rovné nohy a krouživým pohybem rokou si vytvořil sněhovou kouli. Opatrně jsem do ní foukal, až celá zmizela v klíčové dírce. A mohl jsem začít.
Zavřel jsem oči a představoval si všelijaké zimní výjevy.
Padající sníh, velké, sněhové vločky, rampouchy, sněhuláky, chumelenici...
A všechno to, co jsem si představil, se na opačné straně utvořilo. Věděl jsem, jak to tam teď asi tak vypadá.
Postel zavál bílý sníh, z lustru a poliček visely rampouchy, před almarou stál velký sněhulák a mezi tím vším stála Leah a chytala do rukou sněhové vločky, které jsem nechal padat.
Věděl jsem, že to bohatě stačí. Netrvalo dlouho a dveře se opravdu otevřely...

***

,,Je to moje vina." protnul jsem ticho.

,,Ale i moje."

,,Ale kdybych tě poslouchal, tak -"

,,Tak by ses stejně nic nedozvěděl, protože jsem se bála ti to říct!" umlčela mě zoufale.

,,Cože?" sykl jsem nevěřícně. ,,Proč? Proč si nás radši nechala trápit se? Co je tak těžké na tom říct ,,Je to můj brácha."?"

,,Já, já nevím, jasný? Bylo toho na mě strašně moc!"

,,Na tebe toho bylo moc? Na tebe?! Pfff..." rozhodil jsem rukama.

,,Copak už jsi někdy vstával z mrtvých?!! " zkonstatovala ironicky.

,,Ne." řekl jsem tichým hlasem. ,,Ale zato mi na bedrech ležel osud mích přátel a celého světa."
Naprázdno otevřela pusu. Hleděli jsme si do očí a ani jeden jsme nebyli schopni je  sklopit. Bylo to po tak dlouhé době... Už jsem skoro zapomněl, jak lehce jsem se dokázal v jejích blankytně modrých očích ztratit. Hlavou mi vířily všechny podobné chvíle, které jsme za tu krásnou, ale nádhernou, dobu stihli nasbírat. Od první chvíle před školou, když jsem ji srazil k zemi, přes společné chvilky v jejím domě, až k té nejhezčí, nejkouzelnější, nejšťastnější vzpomínce. Vzpomínce, kdy mi padla do náruče v srdci White Toweru. Po roce hledání, strádání, smutku a bolesti. Byly to nejhorší měsíce mého života, ale byl jsem bohatě odměněn. Měl jsem ji. Ať naše vztahy byly jaké chtěli. Pořád tu byla a pořád jsem ji mohl milovat. Ať to stojí, co to stojí. Byla to moje Leah Elizabeth Ashwoodová a já se jí nehodlám vzdát.

,,Hodláš na mě ještě křičet, nebo se konečně udobříme?" vydechl jsem náhlý příval emocí.
Leah se pousmála. Věděl jsem, co tím chce říct. Než jsem stihl cokoliv udělat, obmotala mi ruce kolem hrudi a pevně se ke mně přitiskla. I přes počáteční zmatek jsem jí obětí opětoval.

,,Mám tě ráda, Matthew. A lituju všeho, co jsem udělala. Jsem kráva."

,,Už o tom nemluv. Co se stalo, stalo se."

Zvedla hlavu a podívala se na mě uslzenýma očima. Pak však sklouzla pohledem k mým rtům, ale hned zrak sklopila a zkousla si ten svůj. Věděl jsem přesně, co chtěla udělat. A hodlal jsem udělat to samé.
Popadl jsem její tváře do dlaní a vtiskl jí krátký, trochu  nesmělý, polibek.

,,Proč jsi to udělal?" sykla až moc dotčeně.

Chvíli jsem si rozmýšlel svou odpověď. Nevěděl jsem, jestli se jí tím nedotknu. A jestli je to vůbec pravda. Nechtěl jsem říct něco, co pak nebudu moct vzít zpátky. Ale pusa byla zase rychlejší než mozek.

,,Protože mi nestačí mít tě jen rád. "

Zdravím :)
Konečně, konečně, jsem sesmolila něco smysluplného. Jsem nějaká nepoužitelná. Ale přes prázdniny máknu ;)

Vaše El :3