,,Jo, to bylo vážně dobrý..." chlámal se Tyler. ,,A pamatuješ si, jak si přišla paní Benettová stěžovat, že jí padá listí z našich stromů na její zahradu a když ji Matty viděl řekl, ,,Co tu dělá ten velký medvěd?"?" vyprskl smíchy a máma už se taky při vzpomínce na starou paní Benettovou, vždy oblečenou v pravé kožešině, s kabelkou z krokodýla a apartním kloboučkem z pavího peří, neudržela a začala se nekontrolovatelně smát.

Uraženě jsem si založil ruce na hrudi. ,,Byly mi tři."
Samozřejmě mě ani jeden z nich přes hlasitý smích neslyšel a tím pádem i ignoroval.
Beznadějně jsem si povzdechl a rozhodl se zabavit pozorováním místnosti.
Když jsem však upíral zrak na seschlý list květiny na okně, která vypadla, že z parapetu kazdoukaždou chvílí spadne, zachytil jsem pohled jiných očí. Cukl jsem těmi svými a zahleděl se do šedivých oček, kterých jsem si předtím ani nevšiml.
Usoudil jsem, že mě matka ani bratr již nepotřebují a nejspíš si ani nevšimnou když odejdu, proto jsem se odsunul od stolu a dlouhými houpavými kroky přešel místnost a posadil se vedle ní.

,,Pořád chodíš jako duch.'' poznamenal jsem, aniž bych se na ni podíval. ,,Jak dlouho tu jsi?"

Kate se zasmála. ,,Dost dlouho na to, abych zjistila, že jsi byl neuvěřitelně roztomilé dítě. "

Zahrál jsem uražený tón. ,,A teď jako nejsem?"

,,Teď už nejsi dítě. " pokrčila rameny. ,,Jestli sis toho nevšiml, táhne ti na devatenáct. "

,,Ještě týden." pokýval jsem hlavou. ,,A jak ty vlastně víš, že mi bude devatenáct? " vyzval jsem Kate.

,,Em, no...'' honem hledala výmluvu. ,,Četla jsem tvoji složku."

,,Proč jsi ty četla moji složku?" nenechal jsem se.

,,No.. Protože jsi v mém týmu."

,,Já myslím, že na týmy tu nikdo nehledí. " odsekl jsem.
Konečně jsem se na ni otočil. Hleděla do země a přelouskávala v hlavě moje poslední slova. Zamračila se a vzhlédla ke mně.
,,To nechápu. "

,,Všiml jsem si." z úst mi proklouzl smích. Snažil jsem se ho znovu zahnat, ale Kattiin nenávistný pohled mi v tom vůbec napomáhal.

,,Hej, lidi, " objevil se ve dveřích Thomas. Všichni jsme zvedli hlavy a tázavě se na něj podívali. ,,Musíme s Velitelem sepsat výpověď z akce ve White Toweru. "

Zavřel jsem oči a nevěřícně zavrtěl hlavou, zatímco ostatní tiše kleli a protestovali ale i tak se zvedli a pomalu se šourali chodbou za Tomem.

,,Kde je Leah?" zeptal se Tyler na věc, která zřejmě vrtala v hlavě všem tady přítomným.

,,Ona..." protáhl Thomas. Nevěřícně jsem se zamračil na jeho záda. Tady něco nehraje. Od té doby, co jsme se před Centrálou pohádali, jsem ji neviděl. Vlastně ani Thomase, až do teď. Buď měli něco za lubem, nebo se něco stalo. Něco, co nechtějí, aby jsme věděli.
Takže na to přijdu.

,,Je unavená. Šla si lehnout." dodal nakonec Tom a ukončil tak veškerou konverzaci po zbytek cesty.

,,Takže jste žádné vojáky neviděl?"

,,Po sté a naposled. Ne!" zasténal jsem. Tři hodiny mluvení člověka velice unavý. Kdo by to řekl, že?
Velitel se konečně začal ptát i někoho jiného, než mě, a tak jsem měl klid na to přemýšlet, co asi způsobilo hnědý flek na stropě nad Velitelským stolem.
Ale i se zakloněnou hlavou a pohledem upřeným na strop jsem cítil, že mě Velitel stále nevěřícně pozoruje.
Počkal jsem, až dořekne větu a prudce zvedl hlavu, až se mi zatemnilo před očima.

,,Co máte za problém?" štěkl jsem na něj.

,,Co prosím? " zeptal se dotčeně.

,,Nejdřív mě tři hodiny vyslýcháte a teď po mně celou dobu nevěřícně mžouráte očima! "

,,Nevím, o čem to mlu -"
Přerušil jsem ho náhlým výbuchem smíchu.

,,Jo. A já jsem růžový králíček. " odsekl jsem a odebral se ke dveřím.
Ty lži mu tekly i ušima.
To si jako myslí, že to nepoznám? Zas tak blbej nejsem.

,,Pane Freemane! " zarazil mě ještě. Povzdechl jsem si a přes rameno se na něj podíval.
,,Horší časy se blíží. " řekl tajemně. ,,Měl by jste držet jazyk za zuby."

Zamračil jsem se nad jeho slovy a bezeslov za sebou zavřel dveře.
Neměl jsem ani ponětí, co tím myslel. Horší časy se blíží... Co to může znamenat?

Se svraštěným čelem jsem dál postupoval chodbou a tiše si mumlal své hypotézy o jeho slovech, když jsem vrazil do bezvládného těla. Honem jsem ho zachytil, než stihlo spadnout.

,,Jsi v pořádku? " zeptal jsem se neznámého. Když jsem však spatřil blonďatou hřívu, která skrývala její tvář, zmizel mi starostlivý výraz z tváře. ,,Leah?"

Odhrnula si vlasy a odhalila tak narudlý obličej. Zmateně jsem se zamračil. Tváře a rty měla napuchlé a oči prokazovaly známky souboje se slzami.
Sýpavě se nadechla a okamžitě se mi vytrhla z náručí.

,,Jo. Jasně, že jsem!"
Chtěla se ode mě asi co nejvíce vzdálit, ale nohy jí to nedovolily. Motaly se jí že strany na stranu a upozorňovali na Leahnin stav.

,,Nevypadá to tak." poznamenal jsem a zase ji zachytil těsně předtím, než upadla. ,,Leah, co ti je?"

,,Najednou je ti do řeči?" odsekla.

,,Mě bylo do řeči vždycky. " opravil jsem ji ledovým hlasem. ,,To ty jsi ta, co to zničila."

,,Ale to není pravda!!! " zařvala zoufale Leah a dala jasně najevo, že mluví - řve - vážně, jelikož se jí po tvářích začaly hrnout slzy jako lavina. ,,Kdyby sis to alespoň nechal vysvětlit! " vzlykala.

,,Co vysvětlit?"
Byl jsem čím dál tím zmatenější. Dneska všichni mluví v šifrách. Nebo cizím jazykem.
Byl jsem úplně vedle a nevěděl, co jí na to říct.
Zvládl jsem na ni jen vyjeveně zírat, jak se pomalu sesunula na zem a ukryla slzy a vzlyky v dlaních.
Nemohl jsem uvěřit tomu, jak se z té sebevědomé mladé ženy mohla během okamžiku stát taková troska. Stejná troska, jako tehdy, když jsme se poprvé potkali. Jak jsem do ní vrazil na školním parkovišti a jak mi poprvé utekla. Pamatoval jsem si i to, kdy mi poprvé řekla, že jsem pitomec.
Ale tenkrát to řekla se smíchem. Dnes to říká s nechutí a zlobou.
Nechtěl jsem, aby se na mě zlobila. Nějaká moje zrádná část ji pořád milovala a nedokázala uvěřit, že Leah mě už ne. A její momentální chování v té zrádné části zažehlo plamínek naděje. I když jen maličký. Prostě tam byl.

,,Leah? " řekl jsem už mírným hlasem. ,,Co se děje?"

,,Nic nechápeš. Vůbec nic nechápeš... " mumlala tiše. Stále dokola a dokola. Byl jsem zoufalý a ani jsem nevěděl proč.
Pohled na to, jak se choulý do klubíčka a tiše vzlyká, mi rval duši i tělo zevnitř. Tak noc to bolelo. Tak moc to bolí...
Pomalu jsem kolem ní, ani nevím proč, možná z čirého zoufalství, obvinul ruce a přitiskl si ji k sobě.
Nebránila se. Řekl bych, že to ani nepostřehla.

Ale postřehla.
Přestala se třást a vzlyky pomalu ustávaly. Zbyl po nich jen tichý, chraplavý dech. Byl pomalý a klidný. A i on se pomalu ztrácel.
Cukla sebou a chtěla se mi vymanit z náručí. Trochu jsem povolil, ale pustit jsem ji nehodlal. Ne, dokud mi to neřekne.

,,Matthew..."

,,Ne." zarazil jsem ji. ,,Říkala jsi, že jsem si to ani nenechal vysvětlit. Tak teď máš možnost."

,,Ale to..." zřejmě jsem ji zaskočil. ,,To není tak lehký."

,,Co není lehký? Proč to není lehký?" naléhal jsem.

,,Kdyby sis to nechal vysvětlit hned na začátku... " mumlala Leah.
Z jedné strany jsem ji chápal. Ale ta druhá strana nevěděla, proč bych ji měl chápat.
Co se děje, Leah? Co mi tajíš?

,,Tohle všechno není lehký!" křikla Leah. ,,S blížící se válkou to není lehký, s tebou to není lehký, s Thomasem to není lehký -"

,,S Thomasem?" skočil jsem jí do řeči.

,,Jo." odsekla flustrovaně. ,,Pořád na mě tlačí, abych ti řekla pravdu."

,,Tak mi ji řekni, Leah. Řekni mi ji." ponoukal jsem ji.

,,Thomas je..." zrychlil se jí dech. Jako by ji ta slova dusila. Nedokázala je vyslovit. Oči se jí zase plnily slzami a ruce se začaly třást.

,,Notak, Leah. To bude v pohodě, uvidíš. Jen mi to řekni. Thomas bude rád. " utěšoval jsem ji a vlastně i sebe.
Srdce mi tlouklo tak rychle, že muselo každou chvílí vyletět z hrudi. Svaly jsem měl jako na jehlách. Jsem tak blízko od pravdy. Tak blízko...

,,Je to můj bratr."

Zdravím :D
Jste zmatení? Nedivím se :D Tohle jste nečekali? Nedivím se :D Plánuju to už dlouho? Joooo :D
Tohle jsem měla v plánu už od Laboratorní krysy.
Kdo nechápe, ať nezoufá. Vše se příště objasní. :)

Vaše Ellie