Netrpělivost. Jediné, co Cael cítil a co mu nedovolilo spát. Neustále kontroloval čas. Bylo něco kolem dvou ráno, když se konečně rozhodl, že by se měl vyspat. Přeci jen, nemůže se ukázat na svůj první den nevyspalý. Jenže jeho mysl a tělo se nedokázali dohodnout. Divoké představy poletovaly všude kolem, až nevěděl, co je vlastně realita. O těch, co užívali prázdnotu, se toho všeobecně moc nevědělo. Proč také, všichni se jich báli.

  Odevzdaně se zvedl z postele a přešel k oknu. Hleděl do temnoty vesmíru, která oddělovala hvězdy. Jak moc ho ten otevřený prostor lákal. Tajemství, která se ukrývala v temnotě bylo mnoho, však sami Alarani zůstali ukrytí po mnoho staletí kdesi na okraji galaxie v jednom z temných sektorů. Nebezpečná, neprozkoumaná zákoutí byla zhoubou mnoha pirátů a ještě více troufalých objevitelů. Cael si přál být jedním z nich. Ne ohledně umírání, ale průzkumu. Nenáviděl život na vesmírné lodi a rozhodně nebyl sám. Občasné návštěvy planet rozhodně nevyvažovaly roky v uzavřených chodbách s těmi samými Alarany. Miloval vítr, hlínu a sakra, dokonce i déšť. Pokud nad vámi zrovna neprasklo nějaké potrubí, šance na déšť byly minimální. Doufal, že jeho trénink i zvolená životní dráha umožní navštěvovat planety častěji. Proklínal rozhodnutí nikdy neosídlit další svět, zvlášť, když farmy byly v pořádku. Kdyby se dokázal přenést přes svůj “urozený” původ, nepochybně by nad kariérou farmáře uvažoval, jenže byl zvyklý na nějaký ten luxus, i potom, co utekl z paláce.

  Zírání z okna mu dlouho nevydrželo. Jeho mysl opět odběhla kamsi mimo realitu. Už se smířil s tím, že se nejspíš nevyspí. Začal pochodovat po ložnici, jako by mu to snad mělo pomoci. Po pár krátkých minutách si řekl, že by bylo fajn zajít si pro něco k jídlu a cestou se udeřit do hlavy a usnout.

  Vyšel ze své kajuty s neurčitou vidinou noční svačiny. Zkoumal nechápavé pohledy kolemjdoucích, když si konečně uvědomil, že má na sobě pouze kalhoty. Hm, říkal jsem si, že je ta podlaha nějaká studená..., uvažoval, zatímco procházel chodbou. Vždyť se neměl za co stydět. I přes to, že byl poněkud hubený, svaly na jeho těle rozhodně nechyběly. Nemohl soupeřit s nějakým kulturistou, ale tvrdý výcvik a jeho štíhlá postava udělaly svoje. Zamyšlený, proč to všem tak vadí usedl ke stolu s kusem masa a pšeničnou plackou. Dokonce i pozdní osazenstvo kantýny na něj koukalo jako na blázna. No tak jsem prostě vyšel bez trika, to je toho! křičel na ně ve svých myšlenkách. Nakonec svůj pohled upřel na strop a bezmyšlenkovitě žvýkal. Tak zaujatě ignoroval své okolí, až si téměř nevšiml ženy, která na něj civěla z protějšího stolu. Snažil se vzpomenout, kdo vlastně je, aniž by dal najevo, že o ní ví. Vypadala velmi naštvaně. Cael přemýšlel, jestli to není ta holka, co si brala kanón a ani jednou z něj nevystřelila. Nebyl si tím úplně jistý, ale kdo jiný by to byl? Ještě ke všemu ho tolik probodávala pohledem. Aniž by přestal jíst, nenápadně se pokusil napojit na její mysl. Doufal, že jako psionička stojí za houby a nevšimne si toho. V tom měl pravdu, ani svoji mysl nebránila. Sotva se dotkl jejich myšlenek, udeřil jej nával vzteku a znechucení. Ta holka má fakt problém. Rozhodl se zjistit, čím si zasloužil ty nenávistné pohledy. Jeho mysl pronikla hlouběji, až k jejím myšlenkám. To, co právě dělal, se považovalo za zločin, ale když ho u toho nechytí. "...si myslí, že tu někoho ohromí, princátko. Nejradši bych ho zastřelila. Stejně uteče domu za tatínkem s brekem, jak je obyčejný život složitý…" Rychle se vrátil zpátky do své hlavy. Fakt ho neměla ráda. Chtěl zjistit víc, ale na druhou stranu by se mohl prozradit. Vkrádat se do cizí mysli bez pozvání už tak bylo těžké. Holt se musel spokojit s nevědomostí.

  Do své kajuty se vrátil o hodinu později. Doufal, že třeba konečně usne, přestože mu hlavou stále vrtala ta podivná nenávist. To se mu nakonec povedlo. Pár hodin bezesného spánku mu opravdu zvedlo náladu. Nejraději by spal dál, jenže přijít pozdě na výcvik? Nikdy. Ještě by si Elbriga myslela, že to vzdal a to přece nemohl dopustit. Na palubu devatenáct se dostal velmi rychle. Od ubykací byla pouze dvě patra výtahem. Na vzhledu chodeb se dalo poznat, že nebyly určeny pro civilisty. Strohé zdi se slabým osvětlením nezdobil žádný symbol, ani občasná kresba od neposlušného dítěte. Ne, tyto chodby znaly pouze psiony. Asi právě proto se v chodbách nacházely psionické tlumiče. Cítil jejich účinek, jeho mysl utlačována neviditelným nepřítelem. I kdyby svou moc použil, bolest, která následovala, by jakýkoliv jeho pokus přerušila. Doufal, že alespoň tréninkové místnosti budou bez těch otravných hraček. Leccos by to komplikovalo. Jeho obavy však byly neopodstatněné. Místnost sice tlumiče měla, ale jen v případě nouze. Posadil se na lavici a sledoval své jediné společníky. Muž a žena, již v pozdním věku, po sobě házeli velkou krychli. Nad jejich schopnostmi uznale pozvedl obočí. Jakou sílu museli mít, aby byli schopni krychli hodit, zastavit a znovu poslat na toho druhého. Až tak byl zabraný do té podívané, že si nevšiml příchodu své trenérky.

  “Dobré ráno, kluku,” pozdravila ho. Cael trochu nadskočil. Ne, že by se úplně lekl, ale Elbriga měla talent na náhlé příchody. Posadila se vedle něj a pozorovala ty dva. “Vejtahové,” prohlásila tiše, “Jak dlouho po sobě hází tou kostkou?” Cael nespustil oči z dvou psionů. “Nevím, od doby, co jsem tady, ještě neskončili.” Chodkyně si povzdechla. “Tak pojď, začneme.” Elbriga se zvedla a postavila se dostatečně daleko, aby je náhodou ta několikatunová kostka nezasáhla. Asi by to bolelo. Žena se začala Caela vyptávat, co všechno vlastně umí. Sice si mohla přečíst všechny potřebné informace v jeho složce, ale ráda vše hodnotila sama. Od Císaře věděla, že jeho syn je velmi silným psionikem. Vždycky byl. Mít sílu a umět ji použít však byly dvě zcela rozdílné věci, alespoň pro ni. Změřit jeho úroveň by nebylo nic těžkého, jenomže to by nebyla ona, aby svého nového žáka pořádně nepotrápila. Než se Cael stačil vůbec zeptat, co budou dělat, letěla na něj podobná krychle, avšak mnohem lehčí. Nechtěla ho přizabít hned první den. Chlapec sotva stihl kostku zastavit, když Elbrige proti němu vyslala jakýsi fialový proud energie. Zbláznila se? pomyslel si. Použil kostku, aby zablokovala energii Prázdnoty. Nebohá pomůcka se rozpadla na několik kusů. Nechtěl se nechat zahanbit a tak zvedl kousky ze země a všechny najednou je mrštil proti trenérce. Ani nemrkl a všechny úlomky se objevily za ním. Nestačil se uhnout včas. Jeden z železných kusů se mu zabodl do ramene. Potlačil bolestný výkřik. Vztekle zabručel. “Pardon, ještě jsem tě nechtěla přizabít!” prohlásila Elbriga. Byl na sebe naštvaný. Teď se teda předvedl. Vytáhl krvavý kus železa. Rána naštěstí nebyla příliš hluboká, takže si ji dokázal vyléčit sám. Soustředil se na krvácející rameno, představil si, jak maso srůstá a kůže se zaceluje. Pár minut trvalo, než se jeho představa stala skutečností. Využívat vlastní psionické energie k léčení mu nikdy pořádně nešlo. Navíc takový úkon až příliš vyčerpával. Pohnul ramenem, aby zjistil, zda se mu to povedlo. Sice stále cítil bolest, ale aspoň byla rána pryč. Pohledem probodl Elbrigu, na jejíž tváři bylo vidět, jak moc jí je to jedno.

  Využil chvíle překvapení a úlomky železa poslal zpátky mnohem rychleji, než předtím. Elbrige úlomky srazila na zem, jako by se nic nedělo. Telekineze byla Caelovou oblíbenou disciplínou, takže mu problém nedělala. Další odvětví sice už menší problém skýtala, ale to nemusela žena vědět. "Ovládat věci silou vůle je jedna věc, ale dokážeš ovládat i energii?" zeptala se, zatímco se mezi dlaněmi trenérky formovala fialová koule. Cael doufal, že bude mít dostatek rozumu a kouli po něm nehodí, jistý si však být nemohl. Ovládání energie nebylo až tak složité, i tak to však mladíkovi dalo zabrat. Nedokázal ovládat Prázdnotu, ale věci jako oheň, nebo elektřinu ano. Pyrokineze byla sice nebezpečná, ale efektivní. Elektrokineze zase velmi vyčerpávala. Samozřejmě, ještě existovala Kryokineze, ale ta byla pro opravdové mistry. Slyšel pověsti o jedné ženě, která dokázala zmrazit celou planetu. Sice u toho prý umřela a nevěděl, kolik je na tom pravdy, ale donutit energii zmrznout... To už bylo něco.

  Elbrige naštěstí měla dost rozumu a kouli ve své ruce nechala zmizet. Nejspíš měla jiné plány, které si žádaly dostatek Caelovi energie. "Pověz mi, co všechno víš o Prázdnotě." Cael se zamyslel. Ono toho nebylo moc k vědění. Ničivá kosmická energie, jejíž sílu jejich národ kdysi ovládal, byla prakticky všudypřítomná. Pak přišel pád a ta samá síla, kterou vládli a uctívali, je zničila. Nikdo stále nedokázal vysvětlit jak a proč. "Moc toho teda nevíš, fakt chceš být chodcem?" otázala se poněkud vysměvačně. Cael odvrátil pohled. Jejich společníci už dávno zmizeli. Ani nezaregistroval jejich odchod. "Neexistuje moc databází, kde bych mohl hledat informace," odpověděl. Bod pro něj. Kvůli strachu, co by se mohlo stát, byly všechny informace o Prázdnotě a jejím využívání dostupné pouze chodcům. To, co se on zvládl naučit, pocházelo z několika málo článků a povídaček. Ani jako princ neměl k žádným dalším věcem přístup.

  Elbriga váhala. Nemohla si z něj utahovat, protože toho opravdu moc vědět nemohl. Na druhou stranu ještě ani pořádně nevěděla, jak je na tom s psionikou. Očividně měl nadání, nějakou tou silou vládl, ale kde byl jeho limit? Do jaké spadal kategorie? Stejně musela vytáhnout svůj tablet a najít si jeho složku. Nechtěla ho nechávat využít veškerou svou sílu, protože by pak jejich trénink musel skončit a zase úplně nechtěla trávit čas tím, že bude objevovat hranice schopností svého nového učně. Rychle projela jeho základní informace, stejně už všechno věděla, a rychle se dostala až k výsledkům měření psionické stupnice. Obočí vyjelo směrem vzhůru. Viděla dobře? Se zrakem sice ještě problém neměla, ale ta malá písmenka občas mátla. Cael byl očividně jedním z nejmocnějších psioniků Alary. "Opravdu je tvoje P.I 27?" zeptala se nevěřícně. Tak vysoký psionický index byl raritou. Většina Alaranských psioniků se pohybovala kolem 15. Nad úrovní 35 se pohybovaly pouze ojedinělé bytosti, které většinu času tvořila právě psionická energie. Cael přikývl. Najednou se hrozně chtěl zeptat, jaké P.I má Elbriga, avšak nechtěl ji nijak urazit a tak ji nechal chvíli nevěřícně zírat na obrazovku. To číslo se nezmění… Trenérka četla dál, snažila se zjistit, jestli si nenechal třeba dát implantát, který by jeho sílu zvětšil, ale žádný takový záznam nenašla. Ze zvědavosti se podívala i na úroveň jeho rodičů. Císařovo P.I bylo pouhých 16. Když se však podívala na princovo matku, pochopila. Chvíli pozorovala obrázek usmívající se ženy, které byl Cael až příliš podobný. Císařovnu sice neznala, ale její lid ji miloval víc, než císaře. Před svou smrtí Císařovna Zarca dosáhla P.I 30. Elbriga se neubránila myšlence, jaké úrovně by asi dosáhla, kdyby nezemřela ve věku 532 let.

  Cael moc dobře věděl, na co se jeho trenérka dívá. Nebyl slepý, viděl fotku své matky. Sklopil oči k zemi. Za celých šedesát let se ještě s její ztrátou nevyrovnal. Vidět ji, i když jen na obrázku, jak se usmívá jej neskutečně bolelo. Veškeré vzpomínky na ni mu stále tlačily slzy do očí.

  Katrena Zarca, Císařovna Alary, byla vědkyní srdcem i duší. Málokdo věřil příběhu o seznámení Caelových rodičů. Každý předpokládal, že se potkali někde v laboratoři a zamilovali se do sebe na první pohled. Nemohli být dát od pravdy. Mladá Katrena byla předvedena před tehdejšího císaře, Caelova dědečka, jako kriminálník. Porušila totiž zákaz vstupu na planetu na samém okraji Temného sektoru a měla být odsouzena k smrti.

   Jenže její objev nejen pomohl Alaranským psionikům, ale udivil i prince, který se následně o šílenou vědkyni začal zajímat víc. Matka o otce dlouho nejevila žádný zájem, vždyť byl princ, co mohl chtít po ženě, která toužila objevovat taje vesmíru? Nakonec se ukázalo, že toho mají opravdu hodně společného. Dlouhá léta společně prozkoumávali okolní planety, vymýšleli šílené plány až si nakonec jednoho dne vyznali lásku.

To bylo ještě v době, kdy byl mladý Zarca
pouze princem. Společně však usedli na trůn a měli dvě děti. Katrena stále vykonávala svou práci vědce, což nakonec vedlo k její smrti. Caelovi v tu dobu táhlo na šedesát, když dostal zprávu, že matčina loď havarovala na té samé planetě, kvůli které ji chtěli popravit. A jeho otec neudělal nic. Neposlal pro ni záchranou loď. Až Cael po dvou týdnech ukradl stíhačku a vydal se najít matku.

  Našel ji. Loď nehodu přežila, ale nebyla schopna letu, komunikátor byl poškozený a podpora života také nefungovala. Našel však stopy a provizorní tábor. Díky tomu doufal, že najde matku živou a zdravou, dokud nenašel její mrtvé tělo. Podle lékařů zemřela na vnitřní zranění několik dní předtím, než ji Cael našel. Kdyby tehdy jeho drahý otec něco udělal, mohla být ještě na živu. A od té doby ho nenáviděl. Skaeli řekl, že matka zemřela při dopadu na planetu. Lhal ji, aby jí uchránil před pravdou. Císař Zarca nechal svou ženu prostě jen tak umřít. Ani to svému synovi nevysvětlil.

  "Caeli, žiješ?" zaregistroval hlas Elbrige. Tvářila se poněkud zmateně. "Jo, žiju… jenom jsem přemýšlel…" odpověděl nepřítomně. Zmatení nahradila starostlivost. Hloupá nebyla, dokázala si domyslet, nad čím tak asi přemýšlel. Také to nevěděla. Všichni věřili, že jejich milovaná Císařovna zahynula ještě v té lodi a planeta byla příliš nestabilní, aby mohli najít její tělo.

  "Pro dnešek to stačí, Elbrige. Měj se," rozloučil se rychle se svou zmatenou trenérkou, než opustil místnost. "Jo, měj se Caeli. Ta půl hodina stačila. Uvidíme se příště…" prohlásila do prázdna. Sice mohla prince seřvat, že to ona určuje, kdy to stačí a kdy ne, ale v jeho rozpoložení se mu nedivila. Sama pro sebe si řekla, že před ním je téma Císařovna zakázané. Hlasitě si povzdechla.

  Cael se vydal rovnou do své kajuty. Cestou vrazil do několika nebohých kolemjdoucích, ale bylo mu to jedno. Unaveně se rozplácl na postel. Cítíl, jak se mu do očí derou slzy. Nesnažil se je zadržet. Nikdo s ním nebyl. Nebyl so jistý, jestli je víc smutný, nebo naštvaný. Všechno to byla vina jeho otce, ale on pro svou ženu neudělal nic. Jenom její hrob nechal vystřelit do slunce a dělal, jako by se nic nestalo. Cael vztekle hodil tablet na zeď. Sice mu nic neudělal, ale ležel blízko na nočním stolku a on se potřeboval trochu uklidnit. Bude si muset zajít pro nový, ale na to nechvátal. Zbytek dne se rozhodl přečkat v posteli.