Takový  malý pokus, jak by to dopadlo, kdyby moje mladší já potkalo Taylor S.

Jen jsem si smutně povzdychla a zaklapala notebook. Vstupenky na koncert Taylor Swift byly už totálně vyprodané. Málem jsem se rozplakala. Byla v Praze a já ji mohla slyšet naživo.

„Jsem smolař," povzdychla jsem si a uhryzla si kus čokolády.

Výlet od Prahy se ovšem konal, i když za jiným účelem. Moje babička se přihlásila na jakési setkání vyznavačů Reiki a mě vzala sebou. Já se ovšem nehodlala věnovat nějakým energetickým praktikám. Chtěla jsem si Prahu užít po svém. Což v mém případě znamenalo stát pře hotelem, kde bydlí Taylor a doufat, že ji zahlédnu aspoň za oknem.

Když jsme vystoupili z taxíku, překvapeně jsem vydechla.

„Páni, babi, víš kdo tady bydlí?"

„No, my přece."

Nechápu. Vím, že babička má vlivné známé na nejrůznějších místech, ale netušila jsem, jak moc vlivné. Jak jsem se mýlila, když jsem se domnívala, že to zařídila kvůli mně. Babička to udělal kvůli sobě, prostě tu chtěla někdy ve svém životě bydlet, tak si to zařídila. Přišlo mi to vhod, co když Taylor zahlédnu na chodbě... Ne, rozhodně by mě nenapadlo, že nastoupí do stejného výtahu jako my. Věnovala jsem jí svůj nejzářivější úsměv. Ničeho víc jsem nebyla schopná. Ne tak babička, ta si ji změřila od hlavy k patě a pak se jí zeptala, jestli se její babička nejmenuje Mrázková. Taylor jí pochopitelně nerozuměla, a tak jí babička dotaz zopakovala perfektní angličtinou. Taylor se zasmála a řekl, že se jmenuje Swift.

„Škoda, připomínáte mi jednu spolužačku. Byla to slavní operní pěvkyně. Napadlo mne, že byste mohla být její vnučka."

„Moje babička také zpívala opery v Thajsku a Singapuru."

Ve výtahu to nějak podivně cvaklo a zastavil se.

„Stojíme? Však oni to brzy opraví. Tak Singapur říkáte? A co vy, taky zpíváte operu?" dala se babička do výslechu. Vůbec se nedala vyvést z míry tím, že jsme uvízly ve výtahu. Dloubla jsem ji do zad. Kdyby tak věděla, že tahle slečna dostala ceny Grammy.

„Já mám raději country a pop."

„Country? To miloval manžel, vždycky se chtěl podívat do Nashvillu, ale nepovedlo se."

„To je mi líto. Naše rodina se tam přestěhovala, když mi bylo čtrnáct."

„Měli rodiče farmu nebo tak něco?"

„Ne táta pracuje v bance, ale naše rodina vlastnila několik farem. Učila jsem jezdit už devíti letech a tak jsem soutěžila v jezdeckých show."

Babička zachovala kamenný obličej, ale já jsem tušila, že se v duchu ušklíbla, ona neměla ráda tyhle věci. Raději přešla k jinému tématu.

„Říkáte, že zpíváte i country, není to trochu nudné pro mladou dívku? Já mám vždy pocit, že se tam zpívá o životě na farmě nebo o tom, jak jde někdo pít do baru, když je má splín."

„Nejčastěji zpívám o lásce a vztazích. A texty si píšu sama."

„Opravdu?"

„Začala jsem už ve dvanácti. Jeden opravář počítačů mě naučil pár akordů na kytaru a tak trochu mě to inspirovalo k tomu, abych si složila píseň, jmenovala se Lucky you."

„A už jste natočila nějaká alba?" zeptala se babička mile.

„Šest," sdělila Taylor přesný počet.

„To je dost, zbývá vám vůbec čas na muže? Asi moc ne, co? Ale nic si z toho nedělejte. Taková sympatická slečna jako vy sama dlouho nezůstane."

Taylor se mile usmála. Výtah se zase pohnul. A já sbírala odvahu k tomu, konečně položit nějakou smysluplnou otázku dřív, než budeme muset vystoupit. V duchu jsem si formulovala otázku týkající se charitativní činnosti. Jenomže, když se výtah zastavil otevřely se dveře dokázala jsem dostat jen větu: „ Skvělý odstín rtěnky."

„Díky, je to odstín Dragon girl." stačila mi Taylor prozradit, ještě než jsme se rozloučily a dveře výtahu se zase zavřely.

Ah, ta moje nesmělost. Zbavím se jí někdy?