V zimní podvečerní čas, kol hradu kráčí žena. Na hlavě dlouhý černý vlas, bosa je, zasněžená.

Zřela ji královna a děla:

„Kéž bych tak pěknou dcerku měla.

Černá a bílá, rudé rtíky.

Vzdala bych za ni Bohu díky."

Tu myslí proběhne jí hlas:

„Co ztratila jsi získáš zas.

Pošlu ti dítko krásné tak,

až přecházeti bude zrak."

Rozkošná dívka v péči matky, drží se v tichu hradních stěn. Přes léto vyšívá si šátky a jenom v chladu chodí ven.

Uběhlo dlouhých dvanáct let.

Královna opustila svět.

Král novou ženu sobě vzal,

aby utišil v srdci žal.

Mladá je, plavá, půvab sám.

Jak by ji léto dalo nám

Je usměvavá, svěží, milá.

Krále si zcela podmanila.

V zrcadle v rámu dřevěném, každý den hodiny se zhlíží. „Jsem nejkrásnější ze všech žen?" Ta otázka ji často tíží.

Jednoho dne jí zbledne líc.

Na odraz zírá nevěříc.

Nevlastní dcera dospělá,

zastínila ji docela.

Ta její krása, lidé drazí,

je dokonalá, až z ní mrazí.

Má dlouhé vlasy jako víla.

Průsvitná pleť je sněžně bílá.

„Z našeho světa jistě není, podsvětní démon je to snad." Královna má své podezření. „Ta musí opustit nás hrad."

Myslivec do lesa ji vzal,

aby té dívce hlavu sťal.

I prosila ho ze všech sil,

by její život ušetřil.

Slitování se dočkala.

Do hloubi lesa spěchala.

Hledala místo, kde je chlad.

Tam jí nic neublíží snad.

Jeskynní gnómové ji skryli, okouzlila je krásou svou, jsou velmi pozorní a milí i poklady jí donesou.

„Nedávejte mi hroudy zlaté,

to jinou vzácnost v hloubi máte.

A tu já potřebuji hned.

Nádherný čistý chladný led."

„A ten mi prosím vyhledejte

Lůžko mi z něho vytesejte.

Zářivější než drahokam.

Ať svoji krásu uchovám."

Královna ví, že není v pánu podivná panna spanilá. A už má cosi ve svém plánu, by se jí navždy zbavila.

Tuší z ní nebezpečí zmaru.

Zabrání jednou vykvést jaru.

Uvalí zimu na svou zem.

A mrazem bude vládnout všem.

Však léčka se jí nezdařila.

Princezna rychle vytušila,

že v jablku je skrytý jed.

Pravila maceše své hned:

„Má krása nikdy neuvadne. Budu tu pro všechny a věčná. Já budu paní země chladné. Zůstaň tu se mnou a buď vděčná."

„Vrátíš-li se zpět, sní tě čas.

Mu neunikne nikdo z vás.

Přibydou vrásky na tvé tváři

Nezbavíš se jich. Boj se stáří!"

Srdce jí dechem zmrazila.

Sokyně se tak zbavila.

A není nikde na světě

krásnější ženy, děvčete.

Zvěst o ní krajem rozlétla se. Sousední princ si ji chce vzít. Kdo odolal by zvláštní kráse. A hodlá za ní lesem jít.

O ruku žádá, okouzlen,

tu nejkrásnější ze všech žen.

Vyzná se, že ji má moc rád

a chce ji odvézt na svůj hrad.

„Bych navždy byla, jak mne zříš, naopak ty pojď v moji říš. Zde moje ruka, podaná. Chceš jméno mé znát?... Morana."