,,Pořád brečíš, jak je život nespravedlivý, ale život prostě není fér!" křičel na mě můj bratr. Hádka u nás byla na denním pořádku, ale tentokrát to bylo jiné. Hádali jsme se, křičeli na sebe a nadávali si už aspoň hodinu. ,,A jestli nemáš odvahu žít, tak daleko nedojdeš," dopověděl a zabouchnul za sebou dveřmi.

Zatnula jsem zuby, ruce měla v pěst. Víčka jsem měla pevně zavřené. Cítila jsem, jak mi tekly slzy a mé tělo se nekontrolovatelně třáslo. Prudce jsem se otočila a utíkala do pokoje. Zabouchla jsem dveře, vzala klíč a zamkla je. Otevřela jsem skříň a vyházela z ní snad všechno oblečení. Nevím proč jsem to udělala, bylo to z návalu vzteku. Potom jsem došla ke knihovně, ve které byly všechny mé knížky. Čtení jsem si zamilovala už jako malá, když mamka před spaním seděla na mé posteli s pohádkovou knížkou a já se zájmem poslouchala příběhy. Teď všechny ležely na zemi společně s oblečením.

Můj pokoj začal vypadat jak po výbuchu atomovky, ale vztek jsem měla pořád stejný stejný, možná dokonce větší. Pohledem jsem zavadila o zrcadlo, ve kterém jsem viděla svůj odraz a bylo to jako přilít olej do ohně. Na sobě jsem měla žluté tričko, které jsem za normálních okolností milovala, teď mě ovšem naštvala jeho barva, i to, jak v něm vypadám. Společně s kraťasy jsem ho vyslékla a oblékla si místo toho černé šaty nad kolena, které se válely na zemi poblíž mě. To mě nějakým způsobem trochu uklidnilo.

Vztek pomalu začal mizet, jeho místo však vystřídal smutek. Sjela jsem po dveřích na zem. Z očí mi tekly vodopády slz, které doprovázely hlasité vzlyky. Najednou se ve mně něco zlomilo. Přestala jsem brečet, popotáhla a stoupla jsem si před dveře. Pomalu jsem natáhla ruku ke klice, abych dveře otevřela. Avšak když jsem ji stiskla dolů, nic se nestalo, protože bylo zamčeno. ,,Sakra," řekla jsem potichu, neboť mi nedošlo, že se nemám jak dostat pryč, pokud si neodemknu.

To byl trochu problém, protože jsem ze vzteku klíč hodila někam po pokoji, což nebyl dobrý nápad, když v něm byl velký nepořádek. Klekla jsem si na kolena a začala hledat. Po dvaceti minutách už jsem byla zoufalá, tak jsem zkusila pinetku. Ta mi ale ani trochu nepomohla. Rozhlédla jsem se po pokoji a můj pohled skončil na pootevřeném okně. ,,Jinou možnost nemám."

Vylezla jsem si na stůl, který byl pod oknem, to jsem otevřela a podívala se dolů. Můj pokoj byl ve druhém patře rodinného domku vedle lesa. Poblíž mého okna byl vzrostlý strom, na který jsem se teď chystala skočit. Jako malá jsem lezla nahoru do jeho koruny, ale jeden osudový den jsem spadla a od té doby už na něj kvůli strachu ne vylezla.

Teď to však pro mě byla jediná cesta jak se dostat pryč. Stoupla jsem si na parapet, nadechla se a skočila. Byl to sice malý skok, ale i tak jsem skoro spadla jako hruška na zem. Seskákala jsem dolů. Jakmile jsem byla nohama na zemi, začaly mi opět téct slzy. Utřela jsem si je do sukně šatů a ty si následně upravila tak, aby nebyly pokrčené. Ze země jsem zvedla mé staré kolo levandulové barvy, které jsem včera večer prohodila poté co jsem přijela z města.

Když jsem si na něj sedla, cítila jsem, jak se všechny mé problémy z velkého těžkého kamene na srdci přeměnily na lehké pírko ptáčka. Naposledy jsem se otočila k domu a potom už ujížděla pryč. Projela jsem tunelem stromů, zahnula doprava a pokračovala do kopce. Vítr cuchal mé rozpuštěné vlasy kaštanově hnědé barvy. Za chvíli jsem dorazila na místo, kam jsem měla namířeno.

Sesedla jsem z kola a z ničeho nic jsem měla takový nepopsatelně divný pocit. Srdce mi omotala neviditelná ruka a pevně ho stiskla, v břiše jsem měla roj motýlů, jindy poletujících na louce. Vyšla jsem ještě malý kopeček lesíkem co na něm rostl a posadila se na lavičku.

Před sebou jsem viděla moře, od kterého se odrážel západ slunce. Byla to nádhera, západy slunce jsem sem chodila pozorovat často, někdy i východy pokud se mi podařilo vstát brzy. Sedávala jsem na lavičce - jako právě teď - nebo stála až u samého kraje útesu, kde se lavička nacházela.

Toto místo pro mě bylo důležité. Chodila jsem tu velmi často, když jsem si chtěla užít ticha, chtěla být sama, byla jsem naštvaná či smutná. Úplně jako teď, ale i tak tu byl jeden rozdíl. Zatímco jiné dny bych se za chvíli vrátila domů, dnes jsem to v plánu neměla.

Mnozí lidé si to neuvědomují, ale stačí jeden pád a už nikdy neucítíte vůni květin na louce, neuvidíte červánky, ani neochutnáte jahodovou zmrzlinu. Zvedla jsem se z lavičky a stoupla si na samý okraj útesu. Před očima se mi odehrál celý můj život. Začaly mi téct slzy.

Ve mně se přely dvě strany. Jedna z nich mi říkala, ať to nedělám, dál si užívám života. Ta druhá chtěla, abych to udělala, říkala, že to nemá smysl a takhle ukončím všechny starosti a problémy. Byl to boj, velká válka, doslova na život a na smrt. A potom jedna strana vyhrála. Její meč skončil v těle druhé. Poražená strana opustila mé tělo. Udělala jsem krok.

Nikoli dopředu, ale dozadu. Zatím jsem to ukončit nechtěla. Pousmála jsem se. Neměla bych se vzdávat. Navíc mám něco, co mi nedovolí jen tak skočit. Mám odvahu žít.

---

Do soutěže pro black_angel_250
Téma: Odvaha
Počet slov: 887