Ve sklepení, pod starým téměř zborceným gotickým hradem, stáli před dveřmi z jedné cel dvě stráže. Hlídali ony železné ledové dveře jako oko v hlavě. Nesměli nikoho pustit dovnitř, a už vůbec ne ven. To se zdálo být vskutku jako lehký úkol, který nelze pokazit. Pokud se jednalo o lidi zvenčí, nenašlo by se živáčka, jež by do ledových cel dobrovolně vkročil. Již po staletí se jim především vesničané vyhýbali jako čert kříži. A pokud jde o osoby v celách, přes mohutné dveře nemohou stráži nijak ublížit. Avšak u téhle jedné cely to bylo jiné. Nikdo si nemohl být ničím jistý v její blízkosti. 

Možná, že oba strážci byli silní, ale ke statečnosti postavit se jí jim dost chybělo. Dokonce jim po čele stékaly pramínky ledového potu, který jim vytvořil na ušmudlaných tvářích malé cestičky. Jeden by snad řekl, že se menší z nich klepal strachy. Osoba, která obývala právě onu celu je děsila. Strach z ní jim prostupoval až do morku kostí. Ale nebyli jediní, komu naháněla hrůzu. Ostatní lidé obývající Redanii se jí báli o to víc. To bylo důvodem, proč se v cele ocitla.

Byla obviněná, teď už i k smrti odsouzená, a celá zesláblá. Neměla jim jak ublížit, když v cele trávila svůj třicátý den. Možná jeden ze svých posledních dnů vůbec. Věděli to, a přesto se báli o své vlastní životy. O své manželky s dětmi. Podobné bytosti, jako byla ona, přece nemohly zastavit tak obyčejné dveře. Kdyby se chtěla dostat ven, udělala by to a je dva by jedním mávnutím ruky jistě poslala za Smrtí. Mělo to ale jeden zásadní háček. Osoba uvnitř by se ven nedostala. Ani kdyby sebevíc chtěla a vyplýtvala na to poslední zbytky své energie. Jistě by k tomu nevyužila ani žádné speciální síly.

Beatrice LaRue byla naprosto normální ženou, jako její bývalé sousedky z Redanie. Neměla žádné superschopnosti jak si ostatní mysleli. Nedokázala někoho zabít jen mávnutí rukou. Musela by si na to vzít normální zbraň jako každý jiný člověk. Ale ať už to chtěla dokázat sebevíc, její slova u soudu neměla žádnou cenu. Naopak byla perfektně převrácena tak, aby ve výsledku svědčila proti ní. Nejhorší na tom byl fakt, že nevěděla, čím strašným se tak provinila, aby byla prohlášena za tak ohavné stvoření.

Kdo mohl něco takového udělat nevinné ženě? A co ona udělala jemu? Proč tohle řekl? Proč vůbec řekl něco, co v sobě neskrývá ani trošku pravdy? A proč mu to všichni tak snad uvěřili?

Za tu dobu, co zde byla uvězněna, měla dostatek času na přemýšlení. Přesto na tyto otázky neznala odpověď a nejspíš se jí ani nedozví. Svou hlavu si raději opřela o ledovou kamennou zeď. Byla ze všeho už vyčerpaná. Ze všech těch zbytečných výslechů, soudů, které ji nijak nepomohli... prostě ze všeho. Stále nemohla uvěřit tomu, jak se mohl její život takto pokazit, aby seděla jako hromádka neštěstí v jedné z cel. Jako trestanec, co za svůj život připravil nespočet lidí o život. 

Ještě nedávno byla doma, pekla rybízový koláč a užívala si svůj drahocenná čas s matkou, otcem a svými sourozenci. A teď je tady. Úplně sama. Zrazená svými nejbližšími. Ale, nedokázala je za to nenávidět. Jak by mohla? Nemohla nenávidět svou vždy usměvavou a milou matku, ani svého někdy moc přísného otce a už vůbec ne svého nejmilejšího mladšího bratříčka. Svou sestru možná, ale to by byl jiný příběh. Stejně by jí nikdo z jejich nejbližších nedokázal v této situaci pomoci. Nemohli se jen tak vzepřít rozhodnutí výše postavených. Ne, pokud nechtěli skončit stejně jako ona.

Povzdechla si a zavřela své pomněnkové oči. Na mysl se jí vkrádaly neustále ty samé otázky. Jak se to mohlo stát? Jak jí mohli odsoudit na základě falešných důkazů a svědků? Copak to nikdo nepoznal? Nikomu to nepřišlo divné? Copak jí tu už nikdo nevěřil? Pořád to nechápala. 

Náhle zaslechla podivný zvuk, který jí vytrhl z nepříjemných myšlenek. Prudce otevřela oči a pohled nasměrovala ke zdroji zvuku. Krysy. Už i krysy před ní utíkaly. Zůstala sama, naprosto sama. Opět zavřela své oči a zanedlouho se vydala naposledy do své říše snů.

Chladnou místnosti se ozval skřípot otevírání dveří. Probudil jí, a jak poznala, nespala přiliš dlouho. Alespoň si to myslela. Něčí drsné ruce jí nemilosrdně vytáhly na nohy a vystrčily jí ze své cely. Jejího nového domova. Naivně čekala další soud, jež by mohl prokázat její nevinu. Bohužel dnes hvězdy nestály na její straně. Uchopily jí další ruce s větším stiskem, než ty předchozí.

 Rychlým krokem se rozešli ke schodům a bylo jim jedno, že ženu za sebou div nevlečou. Bránila se jim. Alespoň se o to snažila. Avšak veškerá snaha byla vniveč. Chtěla zastavit, otočit se, utéct zpět do cely. Hlavně nechtěla být tam, kam jí vedli. Byla si jistá, že cítí smrt ve vzduchu. Dnes byl ten den, kdy měla přijít o život. Ruce jí proto nekompromisně táhly dál, klopýtala za nimi bez šance útěku. Tohle byl definitivně její konec. 

Vedli jí dál nahoru po schodech a následně spletitými chodbami, které neznala nebo si je jen nepamatovala. Nebyla to nijak dlouhá cesta. Na konci jednoho z tunelů čekalo bílé oslnivé sluneční světlo, které neviděla třicet dní. Musela proto párkrát zamrkat, aby její oči náhle změně přivykly.

Náměstí. Tam jí dvě stráže celou dobu vlekli. Uprostřed stála velká dřevěná hranice, kolem které se ze všech světových stran tlačily davy lidí. Chtěli ji vidět. Chtěli ji vidět umírat, jako by jim ta nevinná žena provedla v životech jen to nejhorší. Když procházeli kolem oněch lidí směrem k jejímu popravišti, slyšela je pokřikovat nadávky na její osobu. Nad hlavou mávali různými předměty. Ať už to byly kameny, pochodně, nebo kusy dřeva. Někteří dokonce svírali v rukou růženec. Jako by před nimi kráčelo veškeré zlo světa.

Ruce jí nemilosrdně vytáhly na hranici a začaly ji tlustými provazy poutat k dřevěnému kůlu. Tentokrát už se nebránila. Smířila se se svým osudem. Provazy jí znemožňovaly se jakkoliv pohnout, až tak pevně spoutaná byla. Nebylo úniku. Dnes zemře. Pohledem bloudila po davu, snad aby naposledy zahlédla svou rodinu. Ale nebyli tam, alespoň si to myslela. 

Zrak jí padl úplně na někoho jiného. Stál hranici co nejblíž, jako divák v divadle, co si sedl do první řady, aby viděl nejlépe. Posměšně se na ní šklebil. Došlo jí to. Našla své odpovědi na předešlé otázky, jelikož celou dobu to byl on. To všechno je jeho dílo. Udal jí. Udal jí za to, že ho odmítla. Že odmítla bohaté chlapce, který jí mohl do života přinést všechno, kromě právě lásky. V jejích očích se objevily dva plamínky nenávisti. Vydala ze sebe rozzuřený výkřik, trhala provazy. Dělala vše proto, aby mu mohla vyškrábat oči. Ale marně. Provazy byly silné a ještě víc se kolem ní svíjely, jako kdyby byly živé. Nemohla na něj, a tak mu věnovala pouze pohled plný nenávisti a opovržení. Viděla jeho oslnivý posměšný úsměv. Pak její výhled zahalily plameny.

---

Ahoj! :3

Ze všeho nejdřív bych tě chtěla zde uvítat. Moc si vážím toho, že jsi dal/a mé krátké povídce šanci a dočetl/a až sem. 

Vždy říkám, že každý příběh má svůj důvod, jak vznikl. V zajetí postavení byl vlastně jeden z mých kratičkých slohů, který jsem upravila a trochu prodloužila. Říkala jsem si, že není špatné zveřejnit něco, co původně nebylo psáno za účelem sdílení na Wattpad. Chtěla bych tím vlastně možná i trochu poukázat, že není špatné sdílet zde i své staré práce. Za případný pokrok se není třeba stydět. :)

Doufám, že se vám povídka líbila. Jestli ano, tak samozřejmě budu ráda za hlasík, nebo nějaký pěkný komentářík. Naopak samozřejmě budu velice ráda i za konstruktivní kritiku, na co si dát příště pozor! Pokud se vám povídka nelíbila, tak samozřejmě váš názor beru. Sto lidí, sto chutí. Třeba se potkáme ještě někdy příště. :3