Začal jsem stoupat po schodech nahoru, abych zachránil alespoň svou švagrovou Larissu, když už se mi nepodařilo ze zajetí temné grófky vysvobodit mou ženu Emiliu.

Stupínky točitého schodiště jsem dokonce bral po dvou, abych se na vrcholek nejsevernější věže dostal co nejrychleji. Třebaže byl pln elánu a již se obešel bez hole, musel se několikrát cestou zastavit a vydýchat. Havran Tihomir to respektoval, posadil se tedy hned vedle mě, kdykoliv jsem si potřeboval na pár minut odpočinout, a zvedl křídla teprve, kdy já zase mohl jít dál.

Asi tak v polovině své cesty jsem narazil na něco podivného. Zpomalil a přišel se podívat blíže. Nacházel se právě v mezipatře a po své levici spatřil obrovské dveře vedoucí do nějaké místnosti. Hned u nich však uzřel hadrovou panenku oblečenou do černých šatů s kloboukem na hlavě. Vzal ji do ruky a zděsil se.

Zpropadeně!

Vypadala totiž přesně jak má choť v miniaturním provedení. Hned jsem ji s úlekem upustil na zem.

Doufám, že s mou ženou ta grófka neprováděla to, co si myslím!

Vzpomněl jsem si totiž na jeden Emiliin mystický román, kde někdo používal látkovou loutku k temným rituálům, aby v lepším případě očaroval toho, koho ona panna měla reprezentovat a v tom horším mu vážně ublížil nebo jej i dokonce zabil.

Nalezená marioneta však nejevila žádné známky poškození. Vypadala totiž jako nová.

Zpropadeně!

V tu chvíli jsem si však vzpomněl, že...

Vždyť mi ta proklatá šlechtična přinesla mou milovanou Emilku mrtvou! Se zakrytou dolní polovinou obličeje, zavázanou hrudí a spoutanýma rukama za zády!

Málem se mi zatočila hlava. Opřel jsem se tedy o nejbližší stěnu.

Nádech, výdech...

Najednou se dveře naproti mně rozrazily a panenka do nich náhle vstoupila.

Cože? Ona je živá? Já snad blouzním... Že bych snad až tak prožíval knihy své ženy?

Zrovna jsem si vzpomněl na pár jejích hororů o oživlých pannách.

„Tady, tady!" ukazovala loutka směrem do místnosti.

Cože? Ona umí mluvit?!

Než jsem stačil vstřebat veškeré vjemy, můj havran Tihomir už jednal. Přikročil směrem k panence a zeptal se svým krákavým hlasem: „O co tam kráááčí?"

Jenže oslovená odpověděla jen svým: „Tady, tady!"

Chytl jsem se za hlavu a připadal si, jako bych se nacházel v nějaké noční můře.

„Pojďte, panééé, ona nááám chce něco ukááázat!" volal mě opeřenec.

S odporem jsem tedy vešel dovnitř.

Má hadrová průvodkyně si pak sedla na polici a ukázala mi nádobu se třpytícím se křížem vypadající jako urna. Vedle ní visely pověšené dva černé šátky. Když jsem si je prohlédl blíže, zhrozil se.

Jeden z nich, zdobený červenými květy, zlatavými listy, bílými puntíky, vínovým lemováním a růžovou krajkou, nosila má žena zavázaný kolem obličeje jako jakýsi závoj. A druhý, o dost skromnější, jen s lístky, měla žena okolo hrudi s cípem namířeným směrem k životodárnému orgánu. Zároveň i takový design nosila grófka zavázaný okolo raněného oka.

Přemýšlel jsem o možných souvislostech. Možná chtěla grófka pomocí volby obvazů na své i ženino zranění vyjádřit určitou souvislost mezi sebou i mou manželkou. Nejspíš i jakýsi soucit. Bůhví co se jí honilo hlavou...

Každopádně jsem si prohlédl i podivnou nádobu ležící vedle těch kusů hadrů. Otevřel ji a nestačil se divit.

Cože?

Nacházelo se v ní totiž něčí srdce.

Snad ne mé manželky!

„Ano, ano!" řekla panenka, jež posléze předstírala mdloby.

Klesl jsem na kolena. To nejhorší se vážně vyplnilo. Ona jí ho fakt vyrvala z těla! Tedy jestli panna nelže!

Ovšem, než jsem se stačil plně vzpamatovat z uvědomělé skutečnosti, ten ohavný artefakt se náhle proměnil v růži, z níž náhle začala vyrůstat druhá. První však uvadla a zmizela, zatímco další zůstala. Jenže i ona záhy začala ztrácet svůj krásný rudý vznešený květ a počínala usychat. Nezvadla však úplně, jako by snad ještě měla nějakou naději na život.

Má paní Emilia nejspíš zemřela, ale slečna Larissa možná ještě žije!

Napadla mě totiž, že dvojice květů patrně představovala dvě sestry spisovatelky.

„Zachrááánit Larissu!" zakrákoral můj ochočený tvor.

„Taky proto jsem sem přece na hrad Poenari vstoupil, Tihomire, jako bys to nevěděl!"

„Vííím, a moc dobřééé. Zachrááánit Larissu! Honééém!"

Ale já si náhle uvědomil, že bych potřeboval vstřebat dojmy. Ať už v podobě srdce nacházejícího se v urně namísto nějaké speciální nádoby na orgány, a které se proměnilo v rostlinu, jejíž jméno nesu a i má choť poté, co se za mne provdala. Mé příjmení znělo totiž Trandafir, což v rumunštině znamená právě růže. Či v podobě své odvety vůči platonické lásce, paní Vladě Krvesajce, stanuvší se ve skutečnosti po nějaké době zrádkyní i vražedkyní.

Vždyť já jí proklál hruď, stejně jako ona předtím tak učinila mé choti. Jenže ona na paní Emiliu zamrkala, zatímco já na paní Vladu musel použít sílu, která se ve mně náhle sebrala. A svou hůl, bez které se zničehonic jako zázrakem dokázal obejít.

V souvislosti s tím si uvědomil, jak jsem náhle v sobě sebral odvahu se sem do hradu vůbec vydat. Ač zprvu tolik nechtěl a raději jsem do onoho proklatého místa poslal slečnu Larissu, sic nevědomky a navzdory všemu varování ze své strany. A přesto se odvážil. Dokonce i dokázal i navzdory svému úrazu z dob, kdy se věnoval horolezectví, překonat vrcholky hor, prudké převýšení i stále strmější svahy.

„Že by nadpřirozenóóó?" zvolal Tihomir. „Toto místo je totiž celé záhádnééé. Jen si vzpomeňte na ty kartýýý, co vás sem dovedlýýý."

Zpropadeně! Vždyť právě ty už mne naplnily energií, přestože...

Vybavil jsem si náhle jeden z krvavých vzkazů zanechaných grófkou, kde se psalo o hře, jakou pravděpodobně paní Emila musela s paní Vladou hrát a kterou ovládla natolik, až v ní začala prohrávat.

V hlavě mi náhle i zněl monolog jisté ničemnice, která prý díla mé ženy natolik zbožňovala, až ji chtěla pomocí nejrůznějších intrik a symboliky sprovodit ze světa jednou provždy.

Třebaže by mi panenka, která se zde v prostorách se mnou i havranem stále nacházela toho nejspíš příliš nedokázala povědět, jelikož, jak jsem postřehl, ovládala jen pramálo slov, toho příliš nepověděla, stejně jsem se jí odvážil se zeptat: „Nevíte ještě o mé ženě další podrobnosti? Třeba, odkud vlastně pocházela a proč vyhledala náruč zdejší paní hradu?"

Vzpomněl jsem si totiž na dobu svého seznámení, kdy se do paní, tedy tehdy ještě slečny Emilii zamiloval, kdy na ni náhodou narazil v knihovně v Brašově. Povídala mi totiž o svém původu z nějakého starého hradu, o němž hledala mezi regály plnými knih informace.

Co když...

„Tady, tady!" protnula svou odpovědí na mou otázku látková panenka reprezentující paní Emiliu mé počínající rozvahy.

Zpropadeně! polekal jsem se v duchu, když chtěl dokončit své myšlenkové pochody.

Co když se mi tím pádem ve skutečnosti má žena stala nastraženou pastí pro švagrovou, kterou nyní musím zachránit? A nebýt mé odvahy, byl bych se do ní dostal i já...

Počkat? zarazil jsem se.

Vždyť já také naletěl, třebaže jiným způsobem. Ta tajemná grófka totiž ke mně vysílala signály, skrz něž jsem se do ní zamiloval, než si našel Emiliu. Skrz svého sluhu Doriana navštívivšího mne v brašovské nemocnici po mém vážném úrazu mne sváděla na scestí a vzbuzovala ve mně plané naděje, že bych na ni mohl narazit na hradě Bran. Ale třebaže, co jsem se uzdravil, jsem ji zde očekával, se mi nikdy neukázala.

Dokud neprozřel a nezjistil, že bych ji měl ve skutečnosti hledat jinde, a dokonce se i kvůli ní vydat do jiné země... Nehledat ji v Transylvánii, nýbrž ve Valašsku.

Když jsem si jednotlivé díly skládačky dával dohromady, zjistil, že se Vlada ve skutečnosti nacházela relativně blízko mého rodného sídla.

Pouhé tři míle!

Vyrůstal jsem totiž ve vesničce Arefu, nacházejícího se právě tak malou vzdálenost od hradu Poenari? Tak jak to, že až do svého osudného úrazu jsem o grófce neměl její páru? Určitě zde musela žít dlouho, ne-li celé věky...

A paradoxně se o její existenci dozvěděl až v místě vzdálenějším o devadesát mil, když o ní napřed jen četl v knihách darovaných mi Dorianem, poté zprostředkovaně od své ženy a mezitím, když si u mě paní Vlada koupila havrana Tihomira a já byl tehdy rád, že ji konečně spatřil.

Proč mi toto jen dělala? chytl jsem se za hlavu a klesl na kolena.

Kdybych jen věděl, určitě bych se vyšplhal po svazích až k jejímu skutečnému hradu... Jenže...

Najednou jsem si uvědomil, že v sobě mohl mít nějakou nevědomou pohnutku se za ní vydat. Možná si svou touhu tehdy nijak nepojmenovával, ale možná někde, v hloubi svého nitra, cítil, že bych se k ní tak nejvíce přiblížil, když si dal za cíl zdolat vrchol Moldoveanu nalézající se okolo třiceti mil od pevnosti... A tyčící se patnáct set mil nad mořem...

Vždyť zdejší hrad byl obklopen samými vysokými horami a průsmyky... Kdyby se mi tenkrát neuvolnilo jisticí lano a já si při pádu div nezlomil vaz, určitě bych na sídlo záhadné grófky dohlédl... Možná...

„Nepřemýýýšlet! Zachrááánit Larissu!" zvolal Tihomir ještě naléhavěji než doposud.

„No jo, pořád..." mávl jsem rukou.

Jenže... zarazil se.

Co když má pravdu a já tu jen zbytečně marním čas? Vždyť jsem ještě Larissku nevysvobodil, tedy, pokud se stále nachází v zajetí...

Co jsem to za zachránce, když místo akce tady takovou dobu dumal?

Náhle jsem však, naprosto spontánně, zamířil k východu z místnosti, kde se stále nacházel.

„Hodnýýý Bogdan!" pochválil mě havran. Ohlédl jsem se však ještě za sebe a podíval se ještě jednou na panenku, ta ovšem již nehnutě seděla. Přestal jsem si jí tedy všímat a začal zdolávat zbývající schody až k vrcholku věže.

Nakonec se dostal až na konec točitého schodiště a vstoupil do komnaty, jež se přede mnou nalézala.

Jakmile jsem vstoupil dovnitř, nalezl jsem na podlaze hned u vchodu zpřetrhané řetězy a přemýšlel, kdo by v nich mohl být uvězněn. Že by paní Emilia? Ale tu jsem přece viděl svázanou, když mi její věznitelka přinesla mou ženu už mrtvou. Nebo slečna Larissa? Že by se Tihomir mýlil, když pořád naléhal, abych ji zachránil?

Vždyť mi by snad můj havran nelhal? Nebo...

Že by stále byl ještě ovlivněn svou novou paní, Vladou Krvesajkou, a chtěl nalákat do léčky, která by zde na mě čekala připravená, i když byla paní hradu již mrtvá?

To ale není vyloučené, napadlo mě, aby byla po smrti a zároveň na mne měla připravenou past.

Snažil jsem se tedy zdejší prostory lépe prozkoumat a o kousek dále nalezl na zemi upuštěný kapesník a revolver.

Kdo by zde vůbec takové předměty nechával?

Napadalo mě ale, že by se zde mohl někdo paní hradu bránit, ale ona možného obránce (či snad obránkyni?) mohla povalit na zem a zvítězit nad ním, nebo nad ní? Kde se tedy nalézá ten, kdo se chtěl té škarohlídce ubránit? Anebo ta, pokud se jí chtěla ubránit nějaká žena, třeba Emilia... Nebo snad Larissa?

Zničehonic jsem si uvědomil, že jsem svou švagrovou zde nikde neviděl. Zkusil jsem se tedy zastavit a pozorně poslouchat, zda bych třeba nezaslechl nějaký krok, šum, cokoliv, co by ji mohlo prozradit. Nenarazil však na nic, jen podivně děsivé ticho.

Náhle se Tihomir zvedl ze země, na které nyní nějakou dobu stál a pozoroval řetězy, kus látky a zbraň upuštěné na podlaze společně se mnou. Náhle zvedl jedno křídlo a mířil jím doprava, jako by mi snad chtěl ukázat, kterým směrem bych se měl podívat.

Zvedl jsem hlavu a následoval svého ochočeného opeřence. Posléze spatřil něčí svázané ruce nějakou bílou látkou visící za opěradlo židle. Když zvedl hlavu, uviděl jsem ženskou postavu, soudě dle dlouhých vlasů vyčuhujících zpod šátků zavázaných za hlavou.

Přišel jsem blíže a zjistil, že se na této oběti také grófka celkem vyřádila. Tuto ženu zase temná dáma zamaskovala červeným šátkem s bělostnými puntíky a krajkou. Luštil jsem tedy jednotlivá zbarvení šátku, jež rozhodně nebyly zvoleny náhodou.

Podklad barvy krve symbolizoval nebezpečí, utrpení a strast. Puntíky patrně v daném kontextu představovaly křehkost a zranitelnost. Krajka stejného odstínu reprezentovala kontrast k nebožaččině situaci, kdy zajetím mohla ztratit svou důstojnost, zároveň i rafinovanost věznitelky při jejím počínání.

Navíc rukojmí měla k mému šoku i zavázané oči, konkrétně bílým šátkem s červenými růžemi i zlatavými listy, představující jakési odříznutí od vnějšího světa. Květy představovaly nejen vášeň, nýbrž i utrpení a krvácení. Lístky zas symbolizovaly zkázu i ztrátu naděje, kontrastní prvek ke konfliktu mezi vnějším zdáním a skutečností, grófčinu moc a nadřazenost.

Současně mé pozornosti neunikl ani zlatavý řetízek s rubínem uprostřed, jež svázané grófčině rukojmí zdobil čelo. Jako by si snad chtěla grófka svou oběť označit pomocí šperku a zároveň jí tak dát symbolické mučení a zotročení, včetně podřízenosti i ovládání ze strany temné grófky. Zlatavá barva symbolizovala luxus, zatímco rudý kámen představoval sílu, vášeň a oheň.

Celkově celá kompozice spočívala v předstírání přepychu, zatímco se ve skutečnosti Larisse odpírala její svoboda. Současně i vytváření jakési falše i iluze a celkově kontrola pomocí využití zdánlivě luxusního prvku.

Opatrně jsem sejmul šperk s kamenem, abych postupně mohl zajatkyni rozvázat její svazky. Jenže mi šperk náhle sklouzl z ruky, roztříštil se o zem a rozlétl se na tisíce drobných kousků.

Každopádně už jsem, zbaviv ženu drahého klenotu, mohl rozvázat šátek pod ním, zakrývající zřítelnice. Nakonec zbýval už jen poslední, zahalující tvář.

V tu chvíli jsem zavrávoral a opřel se o desku stolu, u nějž uvězněná a bezmocná dáma seděla připoutaná k židli.

Zpropadeně! Larissa!

Doufám, že ještě žije, přestože necítím její dech ani neslyším tlukot srdce.

Ale ty růže, ty růže tenkrát u panenky mi sdělovaly, že slečna Larissa ještě nezemřela!

Ať tak, či ona, rozhodně ji odtud musím rychle dostat pryč! Jenže kudy? Oknem?