Úspěšně jsem došel k hradu Poenari. Když se ohlédl za sebe, sám se podivil, jak svedl sám a ještě se svým handicapem překonat vrchol dělící mě od sídla tajemné grófky.

Nyní však zůstával o mnoho více fascinován nežli předtím, a zároveň byl konsternován. Vladina citadela se tyčila na hoře, k níž vedlo klikaté a úzké schodiště na strmém svahu. Zapochyboval tedy, zda bych zvládl zdolat další překážku nalézající se před sebou, abych se konečně dozvěděl pravdu o své ženě a zachránil švagrovou. Navíc si říkal, jakým zázrakem dokázal dorazit až sem.

Že by symbolické karty, jež já cestou sbíral, v sobě skrývaly nějakou magickou energii? Nebo mi snad nějakým způsobem pomohl havran Tihomir?

Leč jsem se i přesto radoval, že sem úspěšně i přes nejrůznější komplikace při cestě dorazil. Jenže vzápětí hrůzou otevřel ústa.

Takhle já si hrad své někdejší platonické lásky rozhodně nepředstavoval!

Lišil se totiž od velkolepé pevnosti Bran a vypadal mnohem starším dojmem, jak kdyby měl brzy zchátrat. Přitom byl postaven paradoxně o přibližně století později.

Každopádně jsem z budovy, k níž se právě vypravoval, získal pocit, že zde bych rozhodně žít nechtěl.

Současně i zvažoval, z jakého důvodu mne záhadný muž z nemocnice, Dorian, unesl do Brašova a lákal k nedaleké památce. Zároveň mě však stále vedl na falešnou stopu.

A kdyby nebylo Larissy i její touhy napsat román o tajemné grófce, nikdy bych se nerozhodl pátrat po skutečnosti... Nebo snad Emilii, zajímající se o tajemno?

Každopádně má choť zmizela hned po svém horečnatém přání vydat spis na téma přivádějící ji v konečném důsledku do záhuby... Nějakou dobu nato ke mně přišla švagrová...

Div jsem si právě netrhal vlasy.

Proč musí být věci tak komplikované?

„Zachrááánit Larissu!" protnul náhle mé myšlenky havran Tihomir. V tu chvíli jsem si uvědomil, že bych se měl vzchopit a vyrazit kupředu.

Zastavil se u schodiště a snažil se našlápnout na první schod. Vzápětí ale ztrácel rovnováhu a udělal krok zpět. Ani s holí nedokázal získat stabilitu, jakou bych potřeboval.

Vzchop se, Bogdane! Vždyť jsi zvládl překonat převýšení snad přes tisícovku mil, když ses sem musel vyškrábat. I vůz, který tě přivezl k místnímu lesu i horám, nesvedl to, co ty sám vlastními silami!

Proč se tedy nyní vzdávat? Navíc těsně před koncem!

Znovu jsem se podíval do mapy a svých poznámek, kterými se předtím, ještě doma vybavil. Možná mě ale právě děsilo něco úplně jiného.

Skoro patnáct set schodů! A možná i víc!

Zároveň jsem ze zdejšího kraje cítil podivnou energii. Přesvědčil se o ní stále intenzivněji, když se nakonec vzchopil a jednotlivé stupínky se rozhodl překovávat opatrně. Už při prvních krocích mě totiž těžkly nohy. Držel se zábradlí, ale nepřipadalo mi příliš stabilní.

Leč nějak, jakmile začal usilovně přemýšlet o svém úkolu a variantách jeho řešení, získal sílu a již za sebou zanechal kus cesty. Spatřoval vrcholky stromů hlubokého hvozdu obklopujícího hrad, přes který jsem napřed jel, poté šel.

Během trasy jsem i minul několik kůlů, na nichž se nacházely mrtvoly na ně nabodnuté, nejspíš se jednalo o nepřátele někdejšího vládce, který zde prý ve středověku skutečně sídlil.

Opravdové místo hrůzy!

Nevím, zdali jít dál. Po celém těle ucítil zimnici, mráz mě úplně škrábal. Přitáhl si kabát ještě více k tělu. Nevím, jestli to dělá zdejší horský vzduch...

Ale, zpropadeně, vždyť jsem v horách vyrůstal! opravil se náhle v myšlenkách. Nemohou mě proto jen tak překvapit. Ani kdejaká vánice, nic...

Musí v tom tedy vězet mnohem víc...

♦♦♦

Nakonec se s obtížemi doplazil až k citadele. Prošel branou i nádvořím a přemýšlel, kterým vchodem vstoupit do hradu. Kupodivu bylo otevřeno zrovna u nejsevernější věže citadely, což mne zarazilo.

Většinou totiž, co já tak četl, třeba v dobrodružných románech své švagrové, v takových místech docházelo k největším tajemství, i kdyby se v nich jen skrývaly poklady. Proto jsem se zarazil a připadal si, jako by mě grófka z nějakého zvláštního důvodu sem lákala.

Se zatajeným dechem tedy přijal její nevyslovené pozvání. Ovšem hned u točitého schodiště narazil na Doriana ležícího na dřevěné podlaze v kaluži krve.

„Zradil jsem svou paní, zradil! I sám sebe!" blekotal pořád dokola. „Chtěl ovšem jen slečně Larisse pomoci. Ale stejně upadla do zajetí!"

V tu chvíli, ač tenkrát v Brašově muži nedůvěřoval, jako bych se v něm viděl. Tolik si přál švagrovou od tohoto ponurého místa odradit. Ale ji sem zároveň nevědomky nalákal! A o mé manželce už nemluvě...

„Vím, že se má paní na ni stačila usmát... Jenže se bojím, aby i nemrkla..."

Hned jsem si vzpomněl na dvojici Tihomirových vzkazů, proto i velice dobře věděl, co tato gesta představovala!

Snad já nedorazil příliš pozdě! To bych rozhodně nechtěl!

„Psal jsem slečně Larisse dopisy, zanechával je po hradě a poskytnul jí aspoň nějakou ochranu, když se tolik i přes zákaz a varování chtěla vydat za tajemstvím své starší sestry..."

Ztěžka se můj někdejší zachránce, nebo snad únosce, poskytnuvší mně péči daleko od mého rodného kraje a ošetření po mém vážném úrazu, kdy se mi uvolnilo jisticí lano během překonání nejvyššího rumunského bodu, nadechl a pokračoval dál ve svém monologu.

„Avšak jsem svou paní tentokrát podcenil. A přitom se už od doby, co se u ní nechal zaměstnat, moc dobře věděl o moci paní Vlady. Tudíž i znal, že zradím-li její důvěru, trest smrti mne nemine."

Náhle se s obtížemi z břicha převalil na záda a na hrudi mu zela krvavá propast. Bylo tedy zázrakem, že ještě žil a navzdory svému zranění dokázal dlouze promlouvat.

„Ale může si za to sama!" Odplivnul si.

„I ona znala, do jakého se mnou šla rizika! Už jen z příčiny, že jako jeden z mála sluhů umím číst a psát, navíc mým koníčkem je procházení starých knih a psaní dopisů. Přitom mi celou dobu tvrdila, že měla po krk hloupých a negramotných posluhovačů. Proto by teď pro jednou chtěla nějakého inteligentního..."

Znovu si ulevil. „Leč věděla, že bych se s ní dokázal bavit o literatuře a třeba i umění. Ale počítala se skutečností, že bych ji dovedl i přelstít při každé pro mne výhodné příležitosti?"

Dorian mi teď připadal tak jiný, tak náhle jiný, než jsem ho poprvé v brašovské nemocnici poznal. V onen čas, ačkoliv se oháněl dobrými úmysly, mně rozhodně nepřišel jako někdo důvěryhodný.

Právě jsem tápal, jestli se mi tenkrát náhodou i nešklebil do tváře, nebo jestli se spíš nejednalo o mou halucinaci... Jenže já po úrazu i probrání se daleko od domova určitě musel blouznit...

Ovšem, co znamenalo, že mě vedl na falešnou stopu, k hradu Bran, a nyní, když umíral, mně připadal tak opravdově? Nebyl tento fakt dán postupným odchodem z jeho života?

Někde já totiž četl, že jakmile lidé pravili svá poslední slova před smrtí, hovořili někdy i mnohem autentičtěji než kdykoliv předtím. Možná jsem na tuto informaci s největší pravděpodobností narazil v některém z Emiliiných mystických románů.

„Místo, abych slečnu Larissu bedlivě střežil, jsem jí pomohl do pasti! Vždyť já ji viděl, nežli vstoupila do té věže! Daroval kapesník a revolver, aby se jimi chránila před úklady mé paní... V těch dopisech ze svých citů ke grófce Vladě... Jaká je zrádná... A jak procítěně... Stejně však, chuděra, svůj boj prohrála!"

Prohrála? ptal jsem se sám sebe v duchu. Že by i s ní hraběnka hrála tu podivnou hru s kartami a i ona ovládla pravidla natolik, až začala selhávat?

Či snad... Klesl jsem na kolena, stále se opíraje o hůl. Ne, prosím, ne... Snad nezemřela i švagrová!

V tu chvíli Dorian vydechl naposledy. Litoval jsem ho, právě jsem ho litoval. A jak! Ačkoliv jej až do přítomného okamžiku poznával spíše v negativním světle, i přes všechnu jeho předchozí péči mně věnovanou, hrnuly se mi nyní slzy do očí.

Najednou já zaslechl čísi kroky a zpozorněl. Pak uviděl podivnou postavu nějaké ženy. Když uzřel její tmavé šaty i klobouk, nakonec i černou pásku se zlatavými listy zakrývající oko, zjistil, že to zrovinka přicházela Vlada. V náruči držela...

Mrtvolu mé manželky!

Zděsil se a nevěděl, kterak zareagovati. Jakmile už jsme se od sebe nacházeli vzdáleni jen pár kroků, grófka promluvila se znatelným posměchem ve svém hlase: „Přišel jste si ke mně pro manželku, viďte, pane Trandafire?"

Kývnul jsem hlavou. Ale vzápětí se zarazil, proč zrovna souhlasil s někým tak zlomyslným.

Jenže to byla pravda! I když... Já sem dorazil hlavně za účelem ze sester spisovatelek zachránit aspoň švagrovou!

Ovšem ani za nic nepochyboval, že bych zde narazil i na choť!

Vlada právě paní Emiliu položila hned vedle Doriana. Měla oči zavřené a zároveň...

Pečlivě jsem si ji prohlížel a nestačil se divit svým zřítelnicím. Přes ústa i nos zavázaný černý šátek s červenými květy, zlatavými listy, bílými puntíky, vínovým lemováním a růžovou krajkou. Okolo hrudi šáteček stejného designu jako grófčina páska přes oko, s cípem namířeným na Emiliino srdce. Ruce svázány za zády bílým kapesníkem...

Mimoděk si vzpomněl na Velkou knihu symboliky, kterou si rád pročítal, ovšem paradoxně tajně a doteď neznal důvod svého počínání. Přesto se jednalo o manželčin nejrozsáhlejší svazek a klíč k interpretaci veškerých znamení v jejích převážně mystických dílech používaných.

Analyzoval jsem nejen jednotlivá zbarvení, nýbrž i styl a hraběnčiny motivy použití pout:

Na zápěstích symbol fyzické kontroly, restrikce pohybu, bezmoci, včetně ztráty svobody jednat a bránit se. Jedna z textiliích barvy nejtemnější noci, nejluxusnější ze všech zavázání, zabraňující Emilie v promluvě i dýchání, a s tím související potlačení jejího hlasu, zabránění komunikace se světem, současně i bránění v přijímání čerstvého vzduchu.

„Zrovna, když jsem na ni mrkla, čímž té smělé dámě vytrhla srdce z těla, prudce vydechla a toto omezení jí sklouzlo na krk. Hned nato jsem jej však Emilie opět nasadila. Čistě pro dokonalý vzhled mého díla zkázy! A pro vaše pobavení, pane Trandafire," pravila zvonivým hlasem.

„Ani nevíte, jak moc jsem vás očekávala i na tuto chvíli se těšila. Už od doby, kdy si u vás koupila havrana Tihomira a přihodilo se mi ono podivné zranění zřítelnice, na nějž jste mi ochotně dal nějaký obklad. Navíc dle mého přání a takový, který mohu nosit jako svou pýchu!"

Rázem jsem se napřímil. Do mne se hrnula čirá zlost. „Kdybych jen věděl... Když já vás tehdy aspoň trochu miloval, rád poskytl, oč vy si žádala! Kdybych jen věděl, že takové nevinné kousky látky využijete k tak odpornému činu..." Zároveň já, spíše padavka, dokázal Hraběcí Milosti plivnout do tváře.

Ale i přestože bych znal pravý hraběnčin záměr, nejednal ze své nezištnosti úplně stejně? Těžko říci. Rozhodně si však dával větší pozor a o to méně otálel se zjišťováním pravdy ohledně tajemné grófky.

Leč má horečnatá, ač platonická láska... A nedočkavost ohledně shledání se s ní, když už marně chodil k hradu Bran, pokládaje ji až do určitého okamžiku za pravé sídlo...

Jenže bych jej možná za něj, čta nejrůznější hororové historky nejen poskytnuté Dorianem kdysi v nemocnici v Brašově, považoval i tak.

Vždyť i ona citadela bývala a patrně i dosud je považována za pevnost někdejšího valašského knížete. A přitom, jak jsem se dočetl později, i on ve skutečnosti žil v pevnosti Poenari, v níž právě stojím...

Mé oči zrovna zaostřily na poslední Emiliino svázání, zdobící jí živůtek jejích viktoriánských šatů. Symboliku fyzické i emocionální pouto, uvěznění a závislost na grófčiných rozmarech. Současně i utrpení a bolest, jež má žena musela před svým skonem určitě prožívat, zdůrazněné rohem namířeným na životodárný orgán. Poodhrnul jsem jej a skutečně narazil na krvavou propast, kde nejspíš ještě předtím bilo srdce mé manželky.

Tihomir se nemýlil! Musel jsem si právě otřít potem skrápěné čelo.

„Ovšem, co ta hra?" vypravil jsem ze sebe náhle, aniž bych si uvědomil.

„Byla znamením našeho vztahu. Až tak jsem její díla milovala, že se s ní takto... Jak jenom toto říci? Tak trochu sezdala. A nejvíce zbožňovala právě Velkou knihu symboliky." Dáma si zhluboka povzdychla. „Tak rozsáhlý spis, odhalující tolik skrytých významů, které by mě snad samotnou nenapadly... Současně svádějící k nejrůznějším osobním interpretacím..." Překřížila si ruce na prsou.

„A vy jste si vybrala zrovna tu nejkrutější, jakou si vůbec mohla zvolit, není-liž pravda?" Znovu jsem jí pohrdavě plivl do tváře, avšak zároveň zjišťoval, že se grófka nenechala ničím jen tak zahanbit.

„Ale abych se vrátila k naší hře... Nevím, jaké jste viděl vydání oné symbolické sbírky, jestli ilustrované, či nikoliv. Ovšem pokud první, tak jednotlivé obrazy jsou mým dílem. Zároveň i karty, jaké jsem před slečnou Emiliou, ach, růžičkou křehkou vytáhla pokaždé, co ji chtěla zasvětit do svých tajemství a učinit tak vlastní společnicí."

Zpropadeně, proto o mě Vlada Krvesajka tak dlouhou dobu nejevila zájem! Z jaké příčiny jsem se mohl tak zmýlit a dělat si plané naděje! Když má platonická láska ve skutečnosti byla na stejné pohlaví!

Jak spletité... Jak nezvyklé... Jak zraňující...

Kdo by to byl řekl, pakliže se respektoval pouze vztah ženy s mužem a žádný jiný společnost nepřipouštěla...

„Ale zároveň, jakmile jí poskytla útočiště k její vysněné knize o mé osobě, začala jsem ji vnímat jako hrozbu. Ani nevíte, jak moc já záviděla její talent, i přestože se stala Emiliinou snad největší fanynkou a tajně, kdykoliv se naskytla příležitost, navštěvovala vystoupení i autorská čtení své nejoblíbenější spisovatelky... Psala totiž převážně mystiku, o jakou jsem se zajímala. Vnímala v ní i ideální partnerku pro sebe, o čemž se přesvědčovala stále více... Měly bychom spolu tajnou svatbu pěkně v komnatách mého hradu, daleko od civilizace... Se všemi náležitostmi, obřady i symboly..."

Zpropadeně! zaklel jsem v duchu. Největší obdivovatelka... A snížit se k takovému činu, zabít svůj největší vzor, navíc takovým způsobem?

„No, a pak..." Z melancholického tónu hlasu nyní přešla do zlomyslného. „Jsem svou milou učinila loutkou svých největších tuh, ať ví, kdo je tady paní... A že někoho s takovým talentem, jakého bych ráda dosáhla, tu jen tak nestrpím! Pěkně ji ovládla a srazila na kolena!"

Mimoděk jsem zvedl svou hůl a grófce jí proklál srdce. Hraběnka právě padla mrtvá k zemi.

Kupodivu já zesílil a už se bez opory i přes své zranění z mládí zvládal celkem obejít, minimálně stát a udělat pár kroků.

Než já dokázal vystoupat po schodech nahoru, Vlada zašveholila: „Chtěla jsem vám připravit podívanou, jakou jste na vlastní oči nespatřil, krvavým kamenem korunovanou..." Již ztěžka popadala dech a rozkašlala se. Ovšem mi ještě pověděla pár slov: „Takové pocty se vaší ženě rozhodně nedostalo. Jen potěšte se nádherou nesmírnou, jinými pouty i šátky zavázanou..."

„Já vám dám nádheru!" zvolal jsem rázně a pln odhodlání zamířil po schodech nahoru.

„Larisso, slečno Larisso! Kde vězíte? Jdu vás zachránit!"

K mému překvapení přiletěl i Tihomir a posadil se mi na rameno. „Dobrýýý Bogdan! Zachrááánit Larissu! Už je to pryč, už nic nehrozííí!"

„Modlím se, aby tomu tak skutečně bylo!"