Sotva za polovinou cesty drožka zastavila. Mezitím musela překonávat náročný horský terén, na který nebyla stavěna, také hned na několika místech ležel přes cestu nějaký spadlý kmen stromu. Až jsme se obávali, abychom na hrad Poenari dorazili včas.

Kočí se chtěl proto několikrát vzdát, ale já jej povzbuzoval. Současně ho upozornil, že kvůli své zraněné noze nemohl takovou dálku sám překonat pěšky. Leč na danou skutečnost jen velmi nerad poukazoval, jelikož mně připomínala mou dávnou horolezeckou zálibu, bohužel i úraz, kvůli němuž jsem svou životní vášeň nadobro opustil.

„Asi už nebudu moct jet dál, promiňte mi, pane," zvolal náhle vozka. Rozhlédl jsem se kolem sebe a zjistil, že se vůz nacházel na hranicích nejen jiného regionu, nýbrž i státu. Právě jsme vyjeli z Transylvánie, která patřila Uhrám, a nalézali se těsně před vstupem do rumunského Valašska. Muž ve vestě držící jezdecký bič i otěže grošáků táhnoucích kočár si zhluboka povzdychl.

„Vlastně ani nevím, jestli bych vůbec mohl. Nacházíme se uprostřed lesa, tak nevím, jestli to tady bude hlídané... Ale..." zamyslel se. „Možná ano, již jen kvůli zbojníkům, aby neprchli z jedné země do druhé."

Zněl bezmocně. „A ani nevím, jestli bych tu náhodou nenarazil na celníky, neprohledávali mi drožku a nechtěli po mně nějaké povolení..."

„Počkat!" Hned se začal přehrabovat ve vestě. „Jednou jsem takhle musel jednoho pána převézt až do Bukureště, tedy ještě dál než vás. To také byla cesta... Dokonce nás během ní přepadli a ani má zbraň nepomohla."

Můj průvodce pak vyprávěl, že se jim nakonec přece jen podařilo se vysvobodit, ovšem vůz skončil rozbitý a koně se splašili i utekli. Nakonec museli oba počkat, jestli by kolem nejela jiná drožka, která by je odvezla do cíle. Čekání se stalo dlouhé, úmorné i plné strachu z možného dalšího nebezpečí.

Možná proto se pán tolik bál mě dopravit na vysněné místo. Velice dobře věděl, že trasa vedla přes les a přes hranice. A zrovna za nimi se onen osudný okamžik přihodil.

Úplně jsem slyšel, jak kočí nasucho polkl při ceduli s názvem státu, do něhož jsme vstupovali, v maďarštině i rumunštině.

Leč nakonec stejně sesedl z kozlíku a list opravňující jej vstoupit na jiné území následně předložil celníkovi. Ten pak otevřel závoru, u níž se nacházel nápis, který jsem právě přečetl, vítající nás do Rumunských knížectví, tedy přesněji a oficiálně do Svobodných knížectví Valašska a Moldávie.

Vozka se opět vrátil, práskl bičem a drožka se znovu rozjela. Zhluboka jsem vydechl úlevou.

Další komplikace však nastaly jen kousek před cílem.

„Teď to teda vážně nedám!" bědoval vozka. „Toto už můj vůz nezvládne! Na tomto se mi kola určitě rozbijí, a co pak?! Tenkrát do Bukurešti jsem se sice také musel vypořádat s prudším stoupáním, ale rozhodně ne takovým!"

Znovu jsem se rozhlédl kolem sebe a skutečně se nacházel v až nebezpečně strmém terénu. Náhle se mne však zmocnila silná melancholie.

Vždyť jsem se přece dříve při studiu map nejen Rumunska, ale i části Uher zeptal Larissy, jestli by si dokázala vybavit Valašsko namísto Transylvánie a hrad Poenari místo pevnosti Bran. Ale mezi zeměpisnými i jinými knihami a realitou rozhodně byl nějaký rozdíl, ba přímo obrovský.

Poněkolikáté jsem pocítil výčitky viny, že se svou švagrovou pokoušel od vstupu na zdejší území odradit. Leč namísto toho ji nevědomky poslal na jistou smrt do náruče tajemné, a nejspíš i velice nevyzpytatelné grófky!

Mé sentimentální pocity se nejspíš přesněji týkaly skutečnosti, že se nedaleko odtud nacházela hora Moldoveanu, nejvyšší vrchol země, na kterou jsem chtěl vystoupat. Jako zdatný horolezec dobře znal, do čeho šel, dokonce si vše podrobně nastudoval. Ale zrovna těsně před cílem se mi uvolnilo jisticí lano, zpřetrhalo se a já se po strmém svahu svalil dolů, až se vážně zranil.

Zpropadeně! zanadával jsem si v duchu, když si náhle uvědomil, že už se musel smířit se svým zraněním a zbytek trasy bůhvíjak překonat sám. Protože mi bylo již od pohledu jasné, že tudy by rozhodně neprojel snad žádný kočár.

Ať tak, či onak, s velkou nechutí jsem vystoupil, poděkoval a rozloučit se. Vozka se otočil a prásknul bičem.

Jakmile jsem osaměl, přemýšlel co dál. Ovšem nic rozumného mě zrovna nenapadalo, navíc pod vlivem vlastních, poměrně silných emocí.

Vybavoval si chvíle, kdy jsem vyrůstal ve třicet mil vzdálené vesničce. Dosud si v jasných barvách pamatoval nádherný bílý kostel a nejspíš právě okolní terén mne přivedl k dávné vášni z mládí.

Náhle se ale zamyslel, když si uvědomil vzdálenost mezi mým původním a nynějším místem bydliště.

Zpropadeně, kterak jsem se odtud mohl dostat do Brašova?

Současně dumal, proč grófku nehledal rovnou tady, pakliže se její skutečné sídlo se nalézalo jen nedaleko. Nebo jsem snad o ní tou dobou nevěděl?

Klesl na kolena a snažil se uklidnit svou mysl. Hlavou mi přebíhaly zmatené obrázky mého probuzení uprostřed průsmyků a naložení mě na nosítka podivným mužem, pak probrání se v nemocničním pokoji vzdálené nemocnice.

Dosud se podivoval, jakou shodou náhod k těmto událostem vlastně mohlo dojít. A jak mne v kraji, kde lišky dávaly dobrou noc, mohl vůbec někdo najít a odnést kamsi do neznáma.

♦♦♦

„Kde to jsem?" zeptal se náhle, jakmile se podíval z okna a nepoznával zdejší krajinu.

„V Brašově," odpověděl neznámý pán v elegantním oděvu.

„Kde, prosím?!" panikařil jsem.

Oslovený mně vzápětí podal mapu, jako by mi četl myšlenky. Po jejím důkladném studiu jsem zjistil vzdálenost od své rodné vísky, Arefu, snad stovky mil od místa mého zotavení.

„Jak jsem se sem, zatraceně, dostal?"

„Unesl jsem vás!" řekl a s pobavením se na mě zamrkal. „Ale nic špatného v mém úmyslu nehledejte... Já tak konal ve svém i vašem nejlepším zájmu, však uvidíte."

Nevěřil jsem vlastním uším. Snažil se tedy neznámého doptat, ovšem marně.

„Leč se nacházíte nedaleko velkolepého hradu, který vás učaruje, až se uzdravíte a budete jej chtít navštívit." Hned mně dal na čtení pár strašidelných příběhů, abych se prý s danou pamětihodností lépe seznámil.

Zatraceně, už podruhé mě odhadl, přesně tyto knihy zbožňuji! honilo se mi hlavou. Rád jsem totiž sbíral nejrůznější strašidelné příběhy a zajímal se o nejrozličnější záhady.

Než jsem se pustil do studia podaných spisků, povšiml si, že můj nový společník již odcházel a já ještě neznal ani jeho jméno, nicméně se mi představil jen jako Dorian. A že pracoval pro jednu tajemnou grófku, avšak že zároveň hodlal sehrát nějakou důležitou roli i v mém životě. Zmínka o ní jak kdyby mě už tehdy posedla.

Od té doby se pán vůbec neukázal. Namísto něj se ovšem po nějaké době na okenní římse mého pokoje objevil havran. Napřed jsem nevěděl, co to znamenalo. Leč jakmile přiletěl až do mé postele, celý se ke mně přivinul.

Zkusil jsem jej tedy, ač s počátečními rozpaky, pohladit. K mému údivu se nechal. Pak znovu odletěl, ale po krátkém čase mne opět navštívil a já se na něho již i pokusil promluvit.

Po několika setkáních na mne začal hovořit i on. Zrovna v tu dobu jsem se zotavil a mohl jít.

Tolik se chtěl vrátit domů, jenomže s mým zraněním a tak daleko od domova...

Opeřenec však rozhodl: „Zůstaň tady, povede se ti tady náááramně!"

♦♦♦

Cukl jsem sebou, jakmile si vybavil své první setkání s Tihomirem.

Právě kvůli němu já se usadil zde v Brašově, objevil zálibu v ochočování havranů poté, co mi můj opeřený společník pomohl nalézt dům a přivedl si sem všechny své ptačí přátele. Také jsem se tu seznámil se slečnou Larissou a nakonec si tady našel ženu, Emiliu.

Stejně mně však spousta věcí zůstávala záhadou. Kým byl skutečně Dorian, který se ukázal jen jednou? A proč mě odnesl tak daleko od mého rodného kraje?

Napadlo mě, že jsem se snad stal obětí konspirací.

Teď, nebo nikdy! uvědomil si náhle a uvažoval, že bych výpravu mohl pojmout i jako odhalení pravdy o Dorianovi a grófce. A samozřejmě i jako záchranu švagrové, když už se mně nepodařilo pomoci manželce...

Najednou mne něco praštilo do očí. Viděl jsem totiž padal na zem podivnou kartu zobrazující havrana s růží i srpkem měsíce.

Kde by se tady vůbec vzala? přemýšlel jsem a poškrábal se za uchem. Ovšem mimoděk vzhlédl vzhůru a ve větvích nedalekého stromů zahlédl Tihomira. Znám ho natolik, že jej dovedu poznat i intuitivně. V zobáku držel podivný balíček karet, ze kterého se snesla další.

První list obsahoval hned tři znaky v podivně magické kompozici znamenající schopnost vnuknutí bez použití racionality, odvahu i přemýšlivost. Černý pták byl symbolem moudrosti a bystrého uvažování, ale také smrti. Květina v popředí na obrázku představovala krásu a lásku. Srpek luny v pozadí zas značil změny a období růstu.

„Kdož silnou intuicí oplývaje, svede přemýšleti takticky, využíti změn i rostu, aby svedl cílů dosáhnouti. Současně tento obraz úspěch i vítězství nad sudbou ráčí znamenati," vybavil jsem si větu z Velké knihy symboliky, encyklopedického díla své ženy, jež já studoval tajně, ani nevěděl proč. Přesto dokázal obdivovat, s jakými titěrnosti má choť dovedla pracovat.

Poté jsem se podíval na druhý upuštěný list se zlatavou číší reprezentující kromě lásky i hojnost, radost a všechny ostatní věci dávající smysl lidskému životu.

Najednou se ale Tihomir zvedl z větve a letěl někam dál. Chtě nechtě jsem za ním klopýtal, jelikož mi havran neustále upouštěl na zem další karty. Jak já se soustředil na chůzi i letícího opeřence, nevnímal již významy dalších symbolů dláždících mně cestu.

Můj oblíbenec se však naštěstí po nějaké době znovu usadil na větev a já se konečně mohl zastavit. Potem skrápěné čelo si otřel kapesníkem a snažil se prohlédnout si obdržený balíček. Okřídlence obklopeného různými atributy jsem už v žádné podobně neviděl, zato pohár viděl snad na každém listu v nejrůznějších podobách.

Leč hned nato mě zaujal znak na následující kartě, tentokrát zobrazující meč. Zarazil mě takový prudký obrat. Již na první pohled ve mně evokoval nebezpečí, konflikt, bolest a zranění, které mohou ohrožovat něčí život.

Polekal jsem se, poněvadž si právě vzpomněl na svou ženu. Také i na její sestru. Uvědomil si, že i do ní se někdy zamiloval, jen si vzpomenout kdy.

Možná, když jsem opustil nemocnici, nastěhoval se do nového domova a my se pak stali sousedy?

Ale, náhle se zarazil. Vždyť jsem ještě před ní narazil na ilustraci tajemné grófky v knize, kterou mi ukázal jistý Dorian a zahleděl se do jejího obrazu.

Posadil se na nedaleký balvan a přemýšlel. Uvědomil si však jen zmatené vzpomínky z doby po úrazu z prudkého svahu, jakmile chtěl tenkrát překonat sám sebe a zdolat nejvyšší bod Rumunska.

Něco si sice mezitím zvládl dát dohromady, ovšem ne vše, vybavování si okamžiku ze svého pozdějšího života mě totiž velice bolelo a drásalo mi srdce!

V tu ránu Tihomirovi vypadla ze zobáku poslední karta. Zobrazovala svázaného havrana se zřítelnicemi zavázanými karmínově rudým šátkem a obklopeného osmi meči. Už od pohledu jsem v něm poznal situaci, kdy se kdokoliv octne v pasti bez možnosti úniku.

Symboliku černého ptáka já znal již z úplně prvního obrázku, nyní k němu však lásku a vítězství nad osudem nahradily symboly krve a bolesti, reprezentované oční páskou určité barvy. Dýky představovaly bolestivou a náročnou volbu, kterou bylo třeba právě učinit. Celková kompozice s opeřencem tak značila neschopnost jasného úsudku a moudrého rozhodnutí.

Tolik mně celý výjev připomínal jistou věšteckou kartu. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jen, co se Dorian představil a hned mě nato opustil, mi před mými zraky zamával podobnou kartou, avšak se spoutanou a oslepenou pannou namísto havrana.

Zpropadeně! začal jsem se náhle obávat o Larissu. Musím ji zachránit!

Málem z onoho zjištění omdlel přímo na místě. Ten muž ze špitálu mi nejspíš ukázal pravdu!

Nevěděl jsem, co si myslet. Leč si náhle vybavil, jak se o mne staral, měnil mi obvazy, dával najíst i napít, chystal oblečení... Ale zároveň se v něm nacházelo cosi podivného...

Už jen proto, že mě Dorian celou cestu do nemocnice v Brašově prý nesl v náruči a věnoval mi péči. Nechtěl, abych byl léčen uprostřed hor, poskytl mně proto dobře vybavený nemocniční pokoj...

Ovšem tak daleko od mého rodného místa... Navíc když na některý z mých dotazů odpověděl, že mne vlastně unesl...

Mimoděk jsem opět pohlédl na kartu před sebou.

Osm mečů... V tomto smyslu osmička znamenala smrt i destrukci. Znovu jsem si tedy vzpomněl na svou mrtvou ženu, kterou, ach běda, nedokázal zachránit.

Upřeně jsem se podíval na kartu a uvědomil si, že představovala složitost osudu a nutnost se rozhodnout mezi více než jednou obtížnou volbou.

Jako bych se v ní snad viděl, stoje uprostřed hlubokého hvozdu i hor a neustále přemítaje...

Zničehonic se ohlédl za sebe a zjistil, že nebezpečný vrchol, který už drožka, nedokázala překonat, jakýmsi zvláštním způsobem zvládl sám, svému handicapu navzdory.

Měl jsem radost, že já, zraněný a chodící o holi, něco takového vůbec dovedl. Navíc se nalézal jen kousek od vrcholu, na němž se měla nalézat pevnost Poenari. Spatřil klikatící se cestu s úzkým schodištěm na strmém svahu vedoucím až k hraběcímu sídlu.

Leč mě jímal stále větší smutek, protože jsem se zároveň nacházel velice blízko spárů nebezpečné vladařky a jejích obětí, dvou nevinných žen.

Navíc ta karta s bezmocným havranem!

V tu ránu jsem však kousek od svých nohou zahlédl něco, co se podobalo něčímu rukopisu. Jakmile jsem se šel podívat blíže, přečetl si jeho několik prvních stran, jelikož dál už spisek končil.

Copak mi jenom připomínal?

Náhle jsem mimoděk poznal písmo slečny Larissy, své švagrové, kterou já právě toužil zachránit!

Zpropadeně! Snad nepřicházím pozdě!