Než jsem se nadála, už si Tihomir otevřel klícku, roztáhl perutě, připravuje se k letu. Přála si jej zastavit, ovšem marně. Naštěstí se ještě na chvíli posadil na římsu malého věžního okna.

„Bogdan! Mám pro něj zpráááávu," řekl, jakmile jsem za ním běžela a chtěla se zeptat na pohnutky jeho náhlého činu. Hned nato však vylétl ven a zmizel mi před očima, sotva jsem se stačila dotázat na vzkaz, který právě hodlal předat.

Tak takto to nejspíš bylo! napadlo mě náhle. Když mi předtím havranův bývalý pán tlumočil vzkazy od někdejšího ptačího oblíbence, domnívala jsem se, že opeřenec pouze opakoval, co mu grófka sdělila a dorážel k mému švagrovi jen na její pokyn.

Jenže já měla neblahé tušení, že se s největší pravděpodobností ke svým sdělením odhodlával bez něčího povelu. Jako nyní. Stejně mně však vrtalo hlavou, na základě čeho se ochočený krkavcovitý rozhodoval k výletům do svého dřívějšího domova. Určitě na ně nevyrážel bezdůvodně.

Navíc mi po zádech přejel mráz.

Vždyť, než se sám pustil na svobodu, zvolal mé jméno, dokonce dvakrát po sobě!

Ani v tomto se nejspíš nenacházela žádná náhoda. Ale stejně mně vše připadalo jako jedna velká záhada.

Po poměrně dlouhém váhání i přemýšlení jsem se nakonec mimoděk rozhodla jít dál. Náhle mne napadlo, že bych si se svým průzkumem měla pospíšit, aby mě náhodou nikdo neodhalil. Zezdola jsem totiž zaslechla kroky a poznala hlas Doriana, sluhy mé věznitelky.

„Larisso! Larisso!" volal.

O to více ve mně hrklo. Nasucho jsem polkla a uvědomila si, že se nacházela pouhopouhý kousek od některé z hlavních hradních chodeb a moc daleko neušla.

Nejvyšší čas jít dál...

Vzala jsem do ruky zábradlí a kráčela co nejrychleji, co točité schodiště dovolovalo.

Po nějaké chvíli jsem došla do dalšího mezipatra. Na rozdíl od klícky s havranem se tu nalézaly dveře.

Zmocnila se mě velká zvědavost. Zrovna jsem si říkala, jestli zde náhodou paní hradu neukrývala nějaký poklad. Už totiž přečetla, ovšem i napsala tolik dobrodružných příběhů, že o svém přesvědčení neměla žádných pochybností.

Přistoupila tedy blíže, vzala za kliku a podivila se, že bylo odemčeno.

Co kdyby nějaký sluha věděl, že hraběnka ve zdejší komnatě ukrývala zlato i drahokamy, vydal se sem a rozhodl se tady krást? Vždyť tu měl skvělou příležitost ke svému lupu!

Leč jsem stejně se zatajeným dechem vešla dovnitř. Nikde žádné klenoty, jenže se přímo přede mnou mihl stín ženy v klobouku.

Vlada si mě našla!

Málem jsem se samým zděšením skácela k zemi. Když se ale zanedlouho probrala, namísto strašidelného stínu uviděla polici, na které seděla hadrová panenka v černých šatech, s pokrývkou hlavy a bílým látkovým kapesníkem v ruce. Náhle jsem se vůbec nedivila, že v ní zprvu poznávala hraběnku.

Přistoupila jsem proto blíže, abych si pannu pořádně prohlédla. Nenosila však vzorovanou pásku přes oko, podle níž bych svou věznitelku bezpečně poznala... Jenomže mi stále někoho připomínala...

Mimoděk mně došlo, koho jsem to v ní vlastně nejspíš spatřila. V tu ránu si povšimla i černé urny se zlatavým křížem, o kterou se panenka volnou rukou opírala.

K uvědomění si skutečnosti pomohlo i prohlédnutí si svého tmavého oděvu v mihotavém světle zapálených a po místnosti rozmístěných lamp. Také i kožená brašna, která mi upadla z ramene, když jsem na chvíli ztratila vědomí.

Zatraceně, moje sestra!

Připomínala jsem si všecky sdílené okamžiky, včetně chvil týkajících se naší tvorby... Náhle se objevivší příběh psaný podivně čarovným stylem, který si mou pozornost získal jako nic jiného.

Padlý anděl navštívivší jedné noci pannu ve snu a přišel k jejímu loži... Bytost nikdy neexistující, ale přesto po ní Emilia pátrala, hledala v literatuře i veškeré její podoby...

Vzpomínala jsem na děj sestřiny poslední dokončené knihy, tak odlišné od všech předchozích. Jak kdybych jej znovu prožívala. A zároveň se ocitala ve strachu, kdy se o svou nejbližší začala obávat.

Mezitím mně nejrůznějším mýtům i legendám propadala natolik, až si jednou dala do hlavy námět o tajemné grófce, sbírala všechny příběhy o ní a najednou, jako by se styděla za nově objevenou vášeň. Už se mi přestávala ozývat, i svému muži. Odebrala se do ústraní... Až zmizela nadobro.

S jakou radostí bych zrovna držela v rukách její zamilovanou knihu založenou na rumunské mytologii a doplněnou o vlastní náhledy na věc i květnaté psaní, a proto já si ji tolik oblíbila… Pročež po ní pátrala v kožené brašně, avšak nenalezla.

Naštěstí jsem objevila alespoň sestřin nedopsaný svazek, kvůli kterému já zde s největší pravděpodobností byla, můj na stejné téma, navíc i Velkou knihu symboliky. Zkusila jsem mimoděk nahlédnout, ovšem ani teď nic neobjevila.

Určitě ji hostitelka nepřipravila jen tak, určitě se bude hodit...

Když jsem nad podivnou paní zapřemýšlela, zjistila, že mně v jejím jednání skoro nic nedávalo smysl.

Sice nachystala knihy na luštění, ale ve zjišťování tajemství, po nichž jsem prahla, mi důrazně zabránila.

Odrazovala mě od navštívení zdejších prostor. Prý, aby se mi neudělalo nevolno. A přesto je nechala volně přístupné?

Navíc, co ta hra a pravidla dosud neobjasněná? Vlada však pouze pověděla, že je má sestra ovládla natolik dobře, až v nich začala čím dál více selhávat. Nic víc.

Leč se nejednalo o vše, o čemž jsem usilovně přemýšlela.

Znovu jsem bezděčně pohlédla na panenku před sebou. Najednou se začala hýbat. Samozřejmě, že jsem se zděsila!

Panna na mě vzápětí zamávala kapesníčkem přišitým k jejím dlani a pousmála se. Nevěděla jsem, jak si její gesto vyložit. Mou mysl však uklidnila, když sesedla z poličky a látkou mne něžně pohladila a poté na mne mrkla.

Zatraceně! Věděla jsem, co toto všechno znamenalo. Jenže se zároveň domnívala, že mně tyto věci měla provádět grófka, Vlada, a ne hadrová podobenka mé starší sestry!

Přesto jsem žádnou bolest v hrudi necítila; avšak má malá společnice zřejmě ano, jakmile si svým kouskem jemné látky v dlani poklepala na srdce, poté směřovala na podivnou nádobu s namalovaným křížkem, o niž se ještě před chvílí opírala.

Pak otevírala ústa na znamení, že mi chtěla něco říci, z hrdla však nevydala žádné slovo. Náhle ale založila ruce za záda a přitiskla k sobě. Nakonec si ukázala na rty, počínajíc kolem nich kroužit ručkou s kapesníčkem.

Nasucho jsem polkla, poněvadž si mi sestra s největší pravděpodobností skrze panenku přála předat cosi, co se pravděpodobně týkalo jejího utrpení v zajetí grófky.

Uvědomila jsem si totiž sestřinu tvorbu, někdy i s detektivními zápletkami, ve kterých své postavy věčně dostávala do obdobných situací, až jsem přemýšlela, z jakého důvodu tak činila.

Leč já nikdy, k vlastnímu podivu, nedostala odvahu se jí na ně zeptat. Samozřejmě ve mně vždy vzbuzovaly děs i hrůzu jako scenérie, jaké jsem právě přihlížela.

Rázem se loutka znovu posadila na polici, ukázala na urnu a ještě na nějaké předměty nad sebou. V tom přítmí jsem však artefakty, pro které se panenka natahovala, neviděla. Musela jsem si proto pomoci petrolejkou.

Málem bych ze samého děsu podruhé omdlela. Jednalo se o dva vzorované černé šátky: jeden se zlatavými listy, tolik připomínající hraběnčinu pásku přes oko; zatímco druhý zdobený mnohem bohatěji. Tento měl kromě již zmíněných vzorů i červené květy, bílé puntíky, vínové lemování a růžovou krajkou. Přesně tímto jsem byla omámena i přikryta, než se probrala v jedné z ložnic pevnosti Poenari. 

Náhle panna opět seskočila z místa a zvedla ucho od kožené brašny s knihami, jak nejvíce svými drobounkými ručkami mohla. Když se jí ale do ramena tašky zamotal kapesník, vzápětí jsem jej odmotala.

Chtěla jsem i odvázat šev z dlaně držící onu prapodivnou textilii, ale panenka mi v tomto zabránila, cukla rukou a zakroutila hlavou.

Nechápala jsem. Leč následně bedlivě pozorovala Emiliinu podobenku mně určitě něco naznačující, něco důležitého. Vlezla totiž do zavazadla nalézajícího se přímo za mnou. Hned nato svými prsty, též sešitými k sobě, poklepala na Velkou knihu symboliky.

Že bych se z ní konečně dozvěděla, po čem já už takovou dobu prahla? Jen, co jsem ji rozevřela, znovu narazila na nic neříkající fráze jako předtím.

Panenka však poodešla ke dveřím, snažíc se je otevřít. Nakonec se podařilo, ovšem panna náhle ztratila rovnováhu. Bodejť by ne, jistě pro ni byly velké a těžké!

Pomohla jsem jí tedy vstát na nohy. Posunkem mi poděkovala a podívala se za zárubeň vchodu. Nejspíš, jestli náhodou nikdo nešel.

Uf, vydechla jsem úlevou. Jenomže... Přece jsem ještě předtím slyšela volání sluhy Doriana i jeho kroky. Natož když se tu určitě nacházím příliš dlouhou dobu, aby mě zde dříve či později našel!

Znenadání mne napadlo na panenku konečně promluvit a svěřit se jí s momentálními obavami. Z jejích gest a mimiky jsem vyčetla, že se zrovna nebylo čeho bát. Leč se stále podivovala nad její neschopností mluvit.

Vždyť i Tihomir, švagrův havran, to dovedl!

Zničehonic mě, nejspíš v souvislosti s opeřencem i jeho bývalým pánem, napadlo se znovu podívat na dva lístky papíru založené v sestřině nedokončeném rukopisu. Nastavila jsem je tedy panně, aby se podívala. K mému úžasu se náhle poroučela k zemi, jak kdyby zrovna měla omdlít a zrcadlila tak mé pocity i stavy!

Opět ukázala na podivnou nádobu na polici, rukama předvedla, abych ji otevřela. Poslechla jsem a na nález si posvítila. Hned se mi udělalo bílo před očima, poněvadž se jednalo o srdce. Patrně vyrvané Emilie z hrudi! Bojovala jsem sama se sebou, abych se na místě nepozvracela.

Zatracená fobie z krve!

Naštěstí se mi nic nestalo, když se životodárný orgán náhle proměnil v růži. Navíc přesně takovou, jakou grófka tenkrát položila na noční stolek v ložnici, než jsem se probrala.

V tu chvíli jsem si vzpomněla, že bych ráda přišla i na její symboliku. Zároveň mně připadalo, že všechna vodítka, se kterými jsem se dosud stačila zeptat, určitě něco znamenala.

Dva vzkazy v rukopisu, dvě havranovy zprávy, dva šátky... A dvě růže? Vedle té, kterou jsem právě zahlédla, totiž počínala růst i druhá.

Náhle já si uvědomila: A my jsme dvě sestry... Tedy... Dokud jsem nezůstala pouze já!

Mezitím právě rozkvétající květina náhle po mém dalším zamyšlení začala vadnout, až nakonec uschla a zmizela. V nádobě se tak opět nacházela jen jedna, která ze srdce vyrostla původně, zůstávajíc stále poupětem.

V tu ránu jsem si vybavila i naše nikdy nevydané knihy vyprávějící příběh o tajemné grófce. Zatímco jeden sotva začal, druhý se klidně dříve či později mohl dobrat konce, nebýt nešťastných okolností.

Zabolelo mě v hrudi, když mi najednou vytanulo na mysl, že má sestra nejspíš před svým skonem trpěla.

Vzpomněla jsem i na náhodně nalistovaný konec v jejím přelomovém díle, kde psala, že už ji grófka spoutala a ona tak své dílo nikdy nemohla dokončit, jen čekala na smrt. Uvědomila si i, že danou pasáž do neuspořádaného svazku papíru musela vepsat její věznitelka.

„Co pro tebe mohu udělat, Emilio, abys měla konečně v duši klid a zlo bylo konečně potrestáno?" vyhrkla jsem ze sebe náhle, ani nepřemýšlela nad svými slovy.

Panenka, která asi měla reprezentovat mou sestru, znovu skočila na zem, šla k dveřím a udělala několik kroků směrem k točitým schodům. Pobídla mě, abych ji následovala.

Nakonec mi pohybem své ruky sdělila, abych vystoupala nahoru a nezastavovala se. Napřed jsem se bála vyslyšet její prosby; stejně ovšem něco takového zprvu hodlala, než v mezipatře objevila tajnou komůrku, vstoupila dovnitř a narazila na svou malou průvodkyni.

Nežli jsem si přes rameno přehodila brašnu s knihami, zeptala se jí, jestli bych ji neměla vzít s sebou. Nebo cokoliv, co jsem v místnosti zahlédla společně s ní, třeba ony dva příznačné šátky.

Ona však zakroutila hlavou, posadila se na polici, zaujala postoj, v němž já pannu nalezla původně, a přestala se hýbat. I ruměnec ve tvářích nalitý do lic, jakmile ožila, náhle zmizel.

Opustila jsem proto místnůstku, držela se zábradlí a opatrně stoupala až na vrcholek nejsevernější věže hradu. Uprostřed schodiště se ale zarazila.

Zatraceně, to jsem zrovna hovořila s panenkou? A já myslela, že blouzním! Živé hadrové panny přece neexistují, přestože o nich psali skoro všichni v mém okolí... Tedy, kromě sestry. Nebo si jenom nevzpomínám?

Divné, dumala jsem. Vždyť já hltala snad každé sestřino dílo! Mimo její poslední, samozřejmě, které si pouze letmo prolistovala, a nic víc.

Něco mě znovu donutilo přemýšlet. Avšak vzápětí zas zaslechla známé kroky a volání svého jména. Natolik se polekala, až pelášila nahoru, jak nejrychleji mohla. Leč jsem si musela pevně přidržet sukně, abych si je nepřišlápla a neklopýtla.

Zatracené šaty!