Tajil se mi dech, když jsem v doprovodu sluhy Doriana musela jít z ložnice po schodech dolů do hradní jídelny. Čím více se blížila, tím intenzivněji mně tlouklo srdce v hrudi, nejspíš obavami, co si na mě tajemná grófka přichystala.

Zároveň se ale na ni těšila, ani pořádně nevěděla proč. Možná doufala, že bych se konečně dozvěděla třeba i nějaké podrobnosti o sestřině zmizení a následné vraždě.

V duchu jsem se připravovala, na jaké záležitosti bych se otázala. Ovšem si jimi nebyla jistá.

Zeptat se jen, proč si mě zvala k sobě na hrad? Nebo bych udělala lépe, kdybych se optala i na svůj únos, co měl vůbec znamenat. Což takhle poukázat i na růži položenou na nočním stolku, včetně šátku mně darovaného?

Či ji rovnou konfrontovat se vzkazy zanechanými v nedokončeném sestřině rukopisu? I se při té příležitosti optat přímo na její osud?

Současně jsem se však obávala, aby si grófka o mně nepomyslela nic špatného. Že bych si třeba přála prohlédnout hraběnčinu hru... Eventuálně něco na tento způsob, cokoliv.

Přece bych si to nepokazila hned na první večeři! projelo mi náhle hlavou.

Leč jsem zároveň byla na sebe až neobvykle zvídavá.

Jenže co když ona s něčím takovým počítala, takže bych za své dotazy mohla i klidně zaplatit životem? Bůh ví, jak by si mě má únoskyně případně přála potrestat, kdybych náhodou svým vyptáváním odhalila jakoukoliv z jejích slabin... Vždyť jsem ji ještě nestačila poznat...

Náhle si vybavila Emiliu i její odhodlání pátrat i po těch nejmenších podrobnostech.

A jestli právě proto padla do zajetí grófky...

Vzápětí jsem si vzpomněla i na dva odstrašující vzkazy, které mi vypadly ze sestřina rukopisu. Ty se mně nejspíš měly stát varováním, jiný účel než tento mě k nim totiž ani předtím nenapadl.

Přece musím nějak využít situace!

Už jsem stála před vchodem do jídelny a náhle zpozorovala sluhu Doriana nalévajícího mé věznitelce víno do skleněného poháru.

Leč znenadání se zarazila, vždyť mě ještě před chvílí doprovázel! Vůbec si proto nevšimla, že by se ode mne mezitím stačil vzdálit. Nebo já snad byla tak zahloubaná do svých myšlenek, až jsem přestala registrovat jeho náhlou nepřítomnost?

Každopádně jsem již vcházela do místnosti a přijala nabídnuté místo u kulatého stolu. Pak viděla komorníka, kterak se před grófkou uklonil a tvářil se zkroušeně, jako by něco zrovna provedl.

„Omlouvám se, má paní, že jsem se krapet opozdil.“

„To nevadí,“ odpověděla k jeho překvapení záhadná žena, načež se ke mně otočila a promluvila: „slečno Larisso, víte, že jste splnila můj první úkol, a dokonce na výtečnou?“

Celá jsem ztuhla. Nic takového já rozhodně nečekala. Naopak se, jakmile se připravovala, div nehypnotizovala hodiny v přidělené komnatě.

„Tímto jsem vás, řekněme, svým způsobem zkoušela.“ Poklepala na sklenici před sebou. „A tím, že jste přišla později, jste dokázala, že nejste jako vaše předchůdkyně, nechcete jen tak poznat pravidla mé hry. Připadá mi, že se raději držíte v ústraní, než abyste si přála za každou cenu přebírat iniciativu. A to rozhodně nemám zapotřebí! Jelikož musím mít vždycky navrch, ať se děje, co se děje. Už proto, že jsem grófka a vládnu zdejšímu panství!“

Zpříma se na mě podívala, zatímco jsem přemýšlela o jejích slovech. „Emilia totiž nelenila a hned se připravila. O dobu, o kterou se vy opozdila, ona naopak dorazila dříve. I si dokonce vzala ke stolu brk se štosem papírů a poznamenávala si každičký detail, který kolem sebe viděla. Když jsme se pak obě posadily, hned mne se svým připravovaným dílem seznamovala a přála si, abych jí s tvorbou vypomohla. Alespoň krapítko.“

Zatraceně! Tak takovéto pikle se svou knihou sestra kula! Možná se ani nedivím, že se mi o ní nezmiňovala jako o jiných!

Patrně jsem si právě vyvozovala ukvapené závěry. Ale zároveň váhala, jestli se v nich nenacházela trocha pravdy. Navíc v sobě pociťovala vztek, až ze samé zlosti zatínala pěsti.

Zatímco ona sotva paní hradu poznala, už se jí začala vtírat do přízně. Úplně mně při uvědomění si této skutečnosti po zádech přejel mráz.

„Zamilovala se snad do mě ještě dříve, než mne spatřila naživo, řekla bych,“ poznamenala grófka v době, kdy se na stůl začalo servírovat jídlo. Poté si odhrnula síťku z obličeje, načež mi odhalila krásnou tvář s plnými rty a pronikavýma očima... Vlastně okem, jelikož druhé skrývala pod páskou. Byla černá se zlatavými listy. Stejně jako šátek sluhy Doriana!

Znenadání jsem si vybavila i na svůj darovaný se stejnou barvou pozadí i vyšitých lupenů, leč navíc s červenými květy, bílými puntíky, vínovým lemováním a růžovou krajkou po okrajích.

„Přesně o takový, bohatě zdobený Emilia sama požádala, když jednoho večera vyhledala mou náruč.“

Následně doplnila: „Prý jeho vzhled, včetně všech barev i vzorů pro ni znamenal mnohé. Takže jsem jí jej darovala a prý ji natolik potěšila, až si ho vzala s sebou na večeři i se svými psacími potřebami. Dokonce jím zamávala, aby mně dala vědět o své přítomnosti.“

Ihned se plácla do čela. „Možná se ptáte, co jsem vám chtěla naznačit. Bohužel jde o něco vám do jisté míry zapovězeného, co byste určitě nechtěla zvědět. Nerada bych vás pak v bezvědomí sbírala na zemi, jelikož se jedná o tajemství tuze zraňující pro tak citlivé duše, jako jste vy.“ Vtom dodala, že přesto cítila potřebu mi jej darovat.

„Není to sice jeho opravdová symbolika, ale, pokud vám mohu poradit, hlavně ať vás nenapadne jít do nejsevernější věže!“ řekla již káravě. „Ukrývá se v ní totiž temné tajemství, které souvisí i s mou zakrytou zřítelnicí.“

Nemusela mi už nadále vysvětlovat víc. Náhle mě totiž napadlo, že vše určitě souviselo s vraždou mé sestry.

Připomněla jsem si závěrečnou pasáž jejího rukopisu, kde Emilia barvitě líčila, že byla spoutaná a uvězněná. Proto nezbylo nic než bezmocně čekat na smrt a smířit se s nesplněným snem o přelomovém románu. V tu ránu já počala bojovat sama se sebou, jelikož se mně právě začal zvedat žaludek, a nasucho polkla.

„Když se na tebe usměji, zlomím ti srdce. Když na tebe mrknu, vyrvu ti ho z těla!“ vybavila se mi slova z jednoho ze vzkazů vypadnuvších ze sestřiny nedbale svázané knihy. Začala jsem cítit sucho v krku, takže se sápala po své číši s vínem. Grófka si hned chtěla přiťuknout a napít se se mnou.

„Mimochodem, přestože jsem nositelkou šlechtického titulu, ráda bych ve svém hradě zapomněla na zbytečné formality. Proto bych nabídla tykání a představila se. Jmenuji se Vlada.“

„Larissa,“ opatrně jsem špitla své jméno, jelikož z takové situace rozhodně neměla žádný dobrý pocit. Než se ihned nato napila rudého moku podávaného k naší večeři, znenadání si uvědomila, že se takto šlechtična vyjadřovala i v zanechaných výhružných listech založených do sestřina spisku!

„Mimochodem, tu růži jsem ti dala na noční stolek proto, že bych ráda s tebou navázala vztah. Ale hlavně, že stále pamatuji na tvou sestru, která bohužel pravidla hry ovládla tak dokonale, až v ní začala selhávat.“

Bezděčně mi došla i možná další souvislost za druhým ze dvou zanechaných lístků papíru. A to ač jsem ten se zmínkou nějaké hry četla jako první a s předzvěstí sestřiny smrti teprve poté; tedy v obráceném pořadí, než si je zrovna vybavovala.

„Tolik jsem ji zbožňovala, že se nejspíš neubráním možnému srovnávání s tebou, ačkoliv ses už na začátku zdála jako její pravý opak, když jsi váhala se se mnou tady sejít,“ pravila mi grófka. „Pořád šeptám do větru její jméno: Emilia Trandafir. A obzvláště příjmení, znamenající v rumunštině právě růži,“ rozplývala se.

„A ona jak růžička byla celá, kvetoucí osaměle v mé hradní zahradě, přestože to přízvisko získala sňatkem, nenarodila se s ním. Až tak jsem tvou sestru stihla poznat, než... Bohužel...“

Oči, vlastně oko se jí nato lehce zalilo slzami, ač se páska zavázaná přes druhou zřítelnici také počínala máčet. Hostitelka zničehonic vytáhla látkový kapesní, načež jej zuřivě mačkala v ruce, kterou si následně položila na srdce.

„Třebaže překypovala smělostí a nebála se žádných výzev, právě tím, že chtěla kouzlo mé osobnosti odhalit stůj co stůj i za cenu života, stala se čím dál více mou chřadnoucí květinkou, zajatou v…“

Mimoděk si přikryla pusu a ohlédla se za sebe. Po chvilkovém mlčení dodala: „Někde v prostorách pevnosti.“

Její náhlé a několikeré přerušení promluvy uprostřed věty a gesto naznačující strach z prozrazení niterného tajemství mně však naopak jasně sdělovaly, že Emilia byla s největší pravděpodobností uvězněna zrovna v zapovězené nejsevernější věži.

Proč by se jinak zmiňovala, ať tam ani nechodím?! Copak zde přede mnou tolik tajila?

Vždyť jsem přečetla i napsala už tolik dobrodružných románů, a proto vím, že by mi Vlada určitě nezakazovala vstup jen tak!

Vzápětí mě ale napadlo se zeptat: „A do jakých komnat tedy mohu vstoupit?“

„Máš jinak k dispozici celý můj hrad, Larisso. Jen hlavně ne do onoho jediného místa, kam nesmíš!“

Poté se potutelně pousmála, načež jsem pocítila silnou bolest v srdci. Jako by mi ho právě měla zlomit! Současně zněla již škodolibě, když ke mně promlouvala: „Ale domnívám se, že ti i tak můj hrad bude dostatečným vězením!“

Přesto mne od plánu neodrazila. Nyní jsem o to byla více ochotná probádat zapovězené území. I kdybych měla čelit své fobii z krve!

Náhle jsem nevěděla, co si počít. Děj svého příběhu o tajemné grófce již dříve nechala napospas osudu přímo v momentě, kdy jsem z její strany očekávala nějakou nekalost, byť se dosud odehrávající jen v mé hlavě.

A nyní, když jsem ji spatřila před očima v celé její nádheře, se naopak obávanému riziku chtěla postavit tváří v tvář? Copak se to se mnou právě dělo? Já se v tu chvíli vůbec nepoznávala! Dokonce se svého úkolu hodlala chopit hned, jak bych vstala od jídelního stolu!

Počkat, zarazila jsem se. Emiliin rukopis!

Uvědomila si, že jsem momentálně uvažovala jenom na základě svých domněnek i pocitů a svazek si zapomněla nahoře v ložnici. Stejně bych si však v něm tady v jídelně nemohla číst. Nebo bych si minimálně při jeho procházení připadala krapet nepatřičně.

Rozhodně mně toho sestřina kniha mohla v danou chvíli říct více, než jsem dosud očekávala, řekla bych. Možná bych s sebou na výpravu za záhadami své věznitelky vzala i sestřinu Velkou knihu symboliky. Ale třeba nyní by mi dokázala vyjevit svůj obsah. Co když nějakým způsobem také souvisel se zakázanou hradní věží?