Nejen, že jsem se ohlédla za sebe a uviděla hrůzný zjev, ale také měla co dělat se svými mdlobami. Do nosu mě totiž udeřil i silný pach. Začala jsem z něj silně kašlat i se dusit.

Bodejť by ne, když jsem se zrovna dívala na mrtvolu své sestry!

Tak kvůli tomu jsem sem stoupala?!

Nezbylo ovšem než vydržet za každou cenu. Dlaní s růžencem jsem si přikrývala nos i ústa, zatímco ve druhé třímala revolver. Jen, co tu chvíli setrvávala, zaslechla za sebou podivný šramot dobývající se do vrchní komnaty a stále hlasitější.

Ihned jsem šla otevřít, ačkoliv bez volných rukou nějakou dobu zápasila. Musela si tedy pomoci lokty i nohama. Jaké překvapení, když za vchodem opět viděla hadrovou loutku znázorňující oběť řádění tajemné grófky, mého staršího sourozence!

Pokynula, abych vyšla ven. Tam mi podala s kapesníkem, snažila se dosáhnout až k mým kapsám u šatů, aby mi jej tam vložila. Ovšem jaký div, jakmile se ten bělostný kousek látky přišitý k její dlani náhle odpáral a panenka již nic nedržela.

Já věděla, že jí překážel! Ale ona si ho bůhvíproč nechtěla nechat vzít.

Až teď najednou...

Zkusila jsem se jí zeptat, načež loutka před mými zraky zbledla i zakašlala. Rukou s kapesníkem si přejela přes ústa i nos, následně natáhla obě ruce, založila je za hlavu a jako by si něco zavazovala na zátylku. Nakonec prstem poklepala na pistoli mnou pevně svíranou.

Jak kdybych tušila, co panenka chtěla naznačit. Zprvu jsem se zasmála, poněvadž si já náhle pomyslela, že si podobenka přála, abych si zahrála na královnu zbojníků a na někoho si počíhala. Jenže na koho? Vladu, že by?

Přemýšlela jsem však, proč a s jakou precizností věrně napodobila mé reakce při podívání se na sestřino tělo, až jsem se opět zarazila.

Oslovená zakroutila hlavou, leč vzápětí si poklekla na kolena a počínala se hrabat v kožené brašně s knihami. Vylovila zmačkaný vzkaz, o němž já kupodivu také nevěděla! Stejně jako o růženci!

Začala jsem tedy číst:

„Vážená slečno Larisso Noapte,

nedivte se ničemu, čeho jste nějakou dobu byla svědkem.

Jestli jste náhodou spatřila revolver, pak vězte, že jsem jej sem uložil pro vás. Já jaksi tušil, že se určitě budete chtít vydat až na vrcholek věže, a jak ráčil vidět, nezmýlil se. Záměr Vám však nerozmlouval, znal Vaše pohnutky nadmíru dobře, stačilo jen se na Vás podívat. A, patrně k Vašemu překvapení, v duchu doufal v uskutečnění Vašich záměrů.

Konal jsem tedy alespoň skrytě. A tak zbraň, kterou jste nalezla hned přede dveřmi, je nabitá, dokonce stříbrnými kulkami. Tím se můžete před mou paní ubránit vskutku výtečně.

Víte, slečno Larisso, ona není alergická jen na sluneční světlo, nýbrž i na stříbro. Dokonce ji tento kov může rovnou zabít! Zatímco slunce pouze vážně poranit!

Avšak lituji, že jsem takto nepomohl vaší předchůdkyni. Jenže ta se časem do mé paní natolik zamilovala, až se mi snaha krutě vymstila. Vždyť ona slyšela na každou její hru! I takovou podivnost, že si prý grófka k sobě hledala nevěstu a v Emilie ji údajně konečně nalezla.

Takže se hraběnka jednou na oběť svých her zlomyslně pousmála, čímž jí zlomila srdce. Až že, chuděra, úplně zapomněla na uzavřené manželství se svým mužem, panem Bogdanem Trandafirem.

Ovládla pravidla hry natolik, až v ní začala prohrávat. Jestli tápete, oč jde, pak se nejedná o nic jiného nežli horečnatou lásku. Jen, posuďte sama, když někoho vroucně milujete, umíte pro takovou situaci najít slova? Určitě ne vždy. A někdy dokonce nikdy.

Jenže jejich vztah byl zvláštní. Ba přímo podivuhodně magický. A rozhodně to nemyslím tak, že by se do sebe zamilovaly dvě ženy... Kdežto tak, že v tom zajisté musely být nějaké čáry. Už vlastně od začátku jsem měl takový divný pocit! Ale nejsem nic než obyčejný sluha v osidlech jedné mocipaní...

Popravdě, samým hořem jsem si začal procházet již od té doby, co zdejší hrad opustil Váš švagr, pan Bogdan, a přišel na něj já. Celou dobu zde vládla samota, dokud si vládkyně zdejšího hradu nevzala k sobě vaši sestru a plně se jí nezmocnila...

Jak já ji chtěl chránit, aby se neřítila do záhuby! Navíc jsem také obrovským milovníkem knih, a proto si vroucně v nitru přál, aby její tvorbě nikdy nebyl konec... A tolik se těšil právě na onen přelomový rukopis pojmenovaný jako V zajetí grófky, vnímal v něm naději na konečné odhalení pravdy své paní...

Jistě se mi divíte, že ač pouhopouhý služebník, umím číst a psát, možná se i na pouhého posluhovače vyjadřovat až příliš květnatě. Kdysi mě totiž někdo něco takového naučil, a já jsem mu za to velmi vděčný. Rozhodně se nemusíte bát, můj mentor skutečně existuje, ať si myslíte cokoliv.

Pročež bych Vám někdy, až nadejde ten správný čas, dal nápovědu. Prosím tedy, posečkejte.

Leč nebojte, tyto své talenty dávám na odiv jenom Vám, případně i svému někdejšímu učiteli. Jen najít cestu, kterak se s ním spojit, ale věřte mi, s Vaší pomocí to jistě také dokážu.

Teď bych se ovšem vrátil k načatému vyprávění o hradní paní i jeho zajaté společnici, nadané slečně spisovatelce: Onehdy jako by se ze mě stal vzduch. Ani svou nadřízenou jsem příliš nezajímal, vykonal u ní běžnou rutinu.

Jak zatěžko mně bylo se neustále přetvařovat a hrát si na komorníka družky svojí mocipaní...

Už tolikrát jsem jí chtěl sejmout živůtek a zbavit všech těžkých sukní, než šla spát... A aspoň lehounce jí rozvázat korzet... Jenže ona chtěla pouze od své trýznitelky... Úplně jí byla posedlá, až za svou věrnost i oddanost zaplatila.

Navíc se součástí nekalé hry i četba z knih paní Emilii, pěkně kapitolu po kapitole. Nakonec paní Vlada vzala do ruky rukopis vyprávějící její vlastní příběh, ovšem stále ve fázi vývoje.

Mimoděk se jednalo o jednu z mála příležitostí, kdy jsem se mohl oběma ženám dostat blíž, třebaže nyní raději číhal za dveřmi, jen sledoval i poslouchal.

V onu chvíli jsem grófku nepoznával. Přišlo mi, jak kdyby zrovna byla plná zášti i nenávisti.

‚Hm, co kdybych ti nasadila pár preventivních opatření, abys to zpropadené dílko nemohla nikdy dokončit, co, Emilko?‘ říkala jí i plivla do tváře. ‚Milovala jsi mě, já tebe též, v srdci ses za mne provdala i pomilovala, já za tebe i s tebou též, ale teď mi přijdeš jako hrozba mé cti.‘

Pak ji pažbou vlastní lovecké pušky, speciálně určené na její noční výpravy do karpatských hvozdů, omráčila a zemdlelou tahala po zemi až na vrcholek věže, kde ji svázala i zavázala šátky. Právě těmi, které jste tu tak porůznu viděla nastražené.

Zrovna jsem chtěl své paní zatarasit cestu, jenže ona do mne strčila tak surově, až se já svalil ze schodů. Když se konečně mohl postavit na nohy a jít, bylo již pozdě. Vzápětí na Vaši sestru mrkla, čímž jí vyrvala srdce z hrudi.

Jakmile mě zahlédla, zašklebila se a jízlivě poznamenala: ‚Ty hadiškóte!‘

Přestože jsem nevěděl, copak ono podivné slovo vůbec znamenalo, ani jej jaktěživ neslyšel, určitě šlo o nějaký posměšek či nadávku, pomyslel si. Něco jako neposedné hádě, malý lstivý had nebo tak něco...

Hned nato mi však vyhrožovala: ‚Jednou ti provedu něco podobného, už vím, jak to udělám a jaká pouta a omezení i jejich kombinaci na tebe použiji!‘

Ale zároveň se ke mně chvílemi chovala mile. Od doby, kdy svou společnici chladnokrevně zabila, se počala chovat jako osobnost dvojí tváře.

Jednou truchlila po nebožačce, pak vzápětí konstatovala, že si Emilka smrt zasloužila...

Jednou si se mnou láskyplně povídala, náhle mně však poroučela...

Nechávala mě v napětí a vyhrožovala mučením i usmrcením, leč současně tvrdila, jak dobře udělala, že mě u sebe na hradě zaměstnala, že by mě za nic nevyměnila...

Přesto se pořád tvářila a dosud tváří jak normální paní svého sluhy.

Modlil jsem se tedy tajně v duchu růženec a přimlouval se za svoji spásu. Až mi nakonec Bůh seslal Vás, slečno Larisso. Vy konečně můžete rozhodnout a udělat za vším tím běsněním tlustou čáru.

Poněvadž už jsem se neodvážil konat přímo a být na své pocity sám, ušil proto po čase panenku Vaší sestry, abych si připomněl její nešťastný osud. Kupodivu ji i dokázal oživit, ovšem dar řeči jí již dát nedokázal. Asi to mělo nějaký význam, netuším...

I panně přišil bělostný kapesníček, zůstavší navždy spojen s její dlaní, dokud se ona sama nerozhodne jej Vám darovat za účelem Vaší ochrany. Přijměte ho, vroucně Vás prosím, i učiňte, co vám loutka ohledně něj sdělí, vezměte s sebou růženec i revolver. A brašnu s knihami, samozřejmě. Hlavně tu jednu, jež bohužel svede zjevit svá tajemství až moc mé paní zeslábne a dobro se začne probouzet k životu.

Ovšem taková škoda, že Vás na hrad unesla paní Vlada a měla potřebu Vás mezitím omámit. Jakmile jsem poprvé prozřel její záměry, tolik Vám chtěl napsat, abyste šla svou sestru zachránit sem na pevnost mé mocipaní dříve, než zde mezi zdmi nalezla svou smrt. Jenže každá moje snaha byla hned vzápětí zmařena a mně zbyly jen oči pro pláč, třebaže jsem muž a měl bych se proto k vlastní záležitosti postavit čelem.

Panenku bych k Vám ovšem tehdy neměl jak dopravit, abych nebyl nikým odhalen. Maximálně jsem mohl havranu Tihomirovi zanechat dva úsečné vzkazy zanechané v rukopise Vaší sestry, a bohužel až když bylo po všem.

S lítostí, avšak přáním hodně štěstí i sil
Váš Dorian, sluha paní z Poenari“

Opět tak dlouhý list, mnohem delší než stručné zprávy mé věznitelky, případně ještě ta jedna s pozváním na večeři. Zároveň plný emocí, až jsem klekla na kolena a dala si hlavu do dlaní. Rozdýchávala jsem totiž emoce z dopisu sálající, úplně mě bodající v srdci.

Navíc se tak najednou dozvědět, co všechno Emiliině vraždě předcházelo a kdo všechno kvůli ní musel trpět...

Právě jsem si potřebovala dát dohromady všechny zjištěné souvislosti. Současně mně na mysl vytanuly i ty v dlouhém kusu papíru nevyřčené.

Zároveň na mě zapůsobila i zmínka mého švagra Bogdana a muže mojí sestry. Úplně jsem si vzpomněla na chvíli, kdy jeho havrana, Tihomira, spatřila naposledy.

Onehdy napřed volal mé jméno, pak se vysvobodil z klícky, přiletěl na okenní římsu jednoho z mezipater nejsevernější věže hradu s nějakým vzkazem pro svého bývalého pána. Ovšem, než jsem se stačila zeptat, již zmizel v nenávratnu.

Uvědomila jsem si i důvody, proč se má sestra takovou dobu neozývala. Také i dva havranovy přílety za Bogdanem se zmínkou nějaké hry i onoho osudného úsměvu i mrknutí.

Zatraceně!

Navíc mi až teprve nyní došlo, že jsem v ruce držela už druhý sluhův dopis.

Vše na mě natolik zapůsobilo, až jsem málem znovu omdlela. Snažila se postavit na nohy, které se mně však chvílemi podlamovaly. Zkusila se aspoň opřít o zeď chodby před komnatou ve vrcholku věže, kam se předtím, plna odporu, odebrala. Ale s plnýma rukama opět klesala k zemi.

List mi totiž předtím rozbalila Emiliina panenka a položila na zem, abych si jej mohla přečíst. V tu ránu já si na něco vzpomněla.

Zatraceně, kapesník!

Zavázala jsem si jej okolo tváří a konečně získala prostor pro větší manévrování. Panence tedy poděkovala, ovšem nevěděla, jestli porozuměla. Přes jemnou látku přes ústa i nos se mi přece jen hůře mluvilo.

Tak já na ni aspoň zamávala růžencem a ona na mě také, jak kdyby se se mnou loučila, načež odcupitala po schodech dolů, nejspíš do komůrky ve spodnějším mezipatře.

Jakmile jsem osaměla, rozrazila dveře. Kapesník přes líce mi zabraňoval i v dýchání těžkého vzduchu ve zdejší místnosti, což já zrovna naopak naprosto ocenila. Aspoň si uvolnila ruce a nemusela si už dlaní zakrývat horní cesty dýchací a chránit se tak před pachem bolesti i utrpení, krve i smrti.

Rozhlížela jsem se kolem sebe, s křížkem v dlani a jeho korálkovým řetízkem omotaným okolo předloktí, a revolverem připraveným k výstřelu.

Bylo mně však zatěžko si prohlížet mrtvolu své sestry. Ale jako by se mě moje fobie zmocňovala již méně a v žilách mi místo ní kolovala čirá odvaha. Leč i přesto na mě místy přicházely mdloby.

Když jsem dobojovala se vlastními nelichotivými pocity i stavy, nestačila se divit svým očím.

Emilie totiž volně kolem krku visel šátek, kterým jsem byla omámena, když se na hradě Poenari probudila poprvé: černý s červenými květy, zlatavými listy, bílými puntíky, vínovým lemováním a růžovou krajkou. Něco mi však říkalo, že se určitě celou dobu na její šíji nenacházel, že jí jistě musel sklouznout. Ať už náhodou, nebo při možném pokusu se osvobodit... Nebo že by jej takto uvolnila její věznitelka?

Jako bych si vybavila její oblíbené svazovací scény z tajemných příběhů, o nichž jsem nevěděla, jaké z nich mít jako čtenář dojmy... A proč vlastně takové zacházení se svými hrdiny i hrdinkami měla zapotřebí... Svazovat je a dávat jim roubík, navíc takovýto...

Na černé látce obepínající sestřinu hruď a barevně splývající s jejími šaty zářily zlatavé listy. Její cíp překrýval srdce. S přivřenýma očima jsem jej odkryla a opravdu, zela pod ním krvavá propast, kterou já ale hned vzápětí opět zakryla. Jenomže, co mi právě došlo, tento šátek okolo sestřiných prsou tolik připomínal Vladinu pásku přes jednu zřítelnici.

A když mě náhle napadlo se podívat za tělo, spatřila jsem sestřiny ruce svázané za zády bílým kapesníkem, namnoze se podobajícím panenčinu, a teď mému!

Navíc jsem napravo i nalevo od Emilii spatřila pohozené řetězy i okovy, všechny navíc rozevřené.

Zatraceně! Verše! Návnada! A další hrůzné věci, které jsem zaslechla, než sem prve vstoupila!

Těžko říci, jak vypadala má sestra přesně v okamžiku smrti, jestli skutečně nosila jen své šátky, nebo i něco více. V pasáži, kterou končil její nedopsaný rukopis, se však o nějakém spoutání rozhodně psalo...

Najednou jsem si vzpomněla, že právě přihlížela tak symbolickému výjevu, až doufala, že by mi ji sestřina Velká kniha symboliky mohla konečně vyjevit.

Úplně si jsem upamatovala, že v ní moje sestra nejčastěji řešila význam různých druhů pout i omezení, smysl jejich výběru, nasazení i kombinování. I proto ve mně nejspíš daná publikace vzbuzovala takový odpor. Vždyť který normální autor by se v takových záležitostech až takto vyžíval? Popisoval je do nejmenších podrobností a ještě v nich hledat nějaké skryté souvislosti... Načpak?

Nejraději bych věřila, že tyto vlastnosti sestřiny tvorby snad ani neexistovaly. Jenže byly natolik reálné, že se před nimi horko těžko zavíraly oči...

Tolik jsem její psací pohnutky snažila pochopit, ovšem jim nikdy plně neporozuměla. Proč vlastně? Kvůli tak prostému důvodu jako mé fobii z krve? A já za svým odporem hledala bůhvíco, a přitom řešení mých pocitů možná bylo až takto jednoduché...

Náhle se přede mnou zjevila černá mlhovina. Poznávala jsem v ní grófku na koni, když se posledně vydávala na svůj noční lov. Zvedla proto pravici třímající revolver připravený k výstřelu a zabití paní všeho zla...

A ono se jen z temných oblak, k mému údivu, vyloupla panenka, sestřina podobenka, vstoupivší mi do brašny s knihami. Tentokrát však poklepala na tu podivnou symbolickou encyklopedii a ze všech sil se mně ji snažila vytáhnout a podat. Pospíchala jsem tedy k ní, abych jí pomohla.

Jenže ona těžkou bichli nakonec zvládla i otevřít!

„Tady, tady!“ promluvila. Musela jsem se přesvědčit, jestli jsem se náhodou nenalézala ve snu. Ale když zopakovala svou pobídku, já přece jen nakonec uvěřila, ačkoliv jí stvořitel, sluha Dorian, podle svého dopisu údajně dar řeči nedokázal dát.

Ukázala mi na stránky knihy a já začala číst i luštit, dokud byl čas. Navíc si k ruce vzala i sestřin nedokončený rukopis, který panenka současně též předložila ke studiu.

Zároveň jsem se v duchu modlila, aby se sem Vlada náhodou nepřiřítila...