Do nosu mě udeřil podivný pach. Neznala jsem, odkud se linul. Stála uprostřed cesty jako zkamenělá, vzdálena jenom pár kroků od Bogdanova domu, naprosto bezradná. Zmocňovala se mne podivná tíseň ze stále větší nejistoty.

Náhle se přede mnou rozprostřela temná mlhovina, z níž vystoupila podivná ženská postava v černých šatech a klobouku se síťkou zakrývající jí tvář. Ještě měla na sobě plášť, který si zčásti svlékla a jeho volný konec ovinula okolo mé postavy, čímž si mne přitáhla k sobě. Bránila jsem se, seč mohla, ale má snaha přišla naprosto nazmar. Jen jsem si přitížila.

Těžký kabát tiskl mé tělo tak silně, až se já přistihla s hlavou přimáčknutou k ženině hrudi, rukama též. Přerývavě dýchala, bojíc se o život.

Když jsem se začala dusit a postupně ztrácet vědomí, náhle si uvědomila, zda jsem náhodou nepadla do zajetí grófky, po níž já předtím zahájila pátrání a u které má starší sestra nalezla smrt.

♦♦♦

Pomalu jsem přicházela k sobě, ovšem na obličeji pocítila podivnou tkaninu, která mně zabraňovala ve výhledu. Navíc ona textilie podivně voněla, jako by byla napuštěna omamnou látkou, nejspíš chloroformem.

Naštěstí její pronikavý pach postupně přestával působit, až jsem po nějaké době již dokázala být plně při vědomí. Následně natáhla ruce směrem k textilii položené mi přes celou tvář. Nakonec, po jejím sejmutí, jsem se mohla rozhlédnout kolem sebe.

Ležela jsem v posteli s nadýchanou přikrývkou i polštáři, oblečená do bavlněné noční košile. Okolní prostor vypadal jako komnata nějakého hradu. Viděla jsem kamenné zdi i starý nábytek a vedle sebe stolek s nějakou zprávou napsanou na malém lístku papíru i položenou růží. Kupodivu byl psaný černým inkoustem namísto krve, což mě uklidnilo, leč zároveň mátlo.

Bez jakéhokoliv zaváhání jsem se po něm natáhla a četla:

„Hra začala! Ale toto vlastně ještě není začátek... Ten teprve nastane, až přijmete mé pozvání na slavnostní večeři dole v hradní jídelně. Nechala jsem vám připravit šaty v almaře hned po vaší levé ruce. Tam i naleznete zvoneček, kterým si zavoláte někoho z mých služebníků, který vám do nich pomůže obléct. Pak dorazte na šestou hodinu večerní."

Vzápětí jsem se zarazila a nevěděla, proč mi v listu vykala, zatímco mé sestře tykala. Možná proto, že se neznáme. Ovšem i tak mně tato skutečnost přišla vskutku prapodivná.

Navíc mě napřed doslova unést a pak zvát na hostinu? honilo se mi hlavou. A co to vybrané ošacení i nutnost se někam dostavit, natož v přesný čas?

Chvíli jsem váhala a hleděla před sebe do prázdna. Něco mně říkalo, že bych měla poslechnout. Jiný hlas mne však v hlavě varoval.

Nakonec jsem zaplašila své chmury a četla dál, vzkaz totiž ještě pokračoval:

„Nechala jsem vám ale památečku na znamení, že se stanete součástí mé hry. Od růže, kterou já přiložila ke svému dopisu, až po... Jen se porozhlédněte, nechám vás hádat."

V tu chvíli, ani nevěděla, proč, jsem si znenadání vzpomněla na kus textilie položený mi přes obličej, než se probrala. Pozorně si ho prohlédla. Vypadal jako šátek.

Pozorně jsem si jej prohlížela. Něčím mi připadal hrozivý, ale svým způsobem mě fascinoval. Byl černý s červenými květy, zlatavými listy, bílými puntíky, vínovým lemováním a růžovou krajkou.

Při přemýšlení nad bohatostí jeho zdobení mi proběhlo, že každý prvek i barva na něm jistě něco symbolizovaly a určitě cosi zlověstného. Pokusila jsem se zapojit fantazii a významy jednotlivých prvků si zkusit domyslet, stejně však na nic nepřišla. Dokud si však náhle nevzpomněla na svou hloubavou sestru Emiliu.

Ta mně totiž kdysi poradila, že kdybych někde náhodou zahlédla jakýkoliv hadr položený nebo uvázaný na určitém místě, si ji pořádně prohlédla, protože prý pokaždé představoval něco naléhavého.

„Proč by se přece dotyčný jal vybírati zrovna ten, a nižádný jiný?" jako bych právě slyšela promlouvat svou sestru.

Pořád jsem si myslela, že se jednalo o jen o sestřinu bujnou představivost. Vždyť i v nejjemnějších detailech dokázala vidět skryté významy!

V tu ránu jsem si vzpomněla na její Velkou knihu symboliky, velice tlustý i těžký spis a jediný, kterým já pohrdala.

Současně jsem však věděla, že by bez něj nemohla sestřina tvorba vůbec existovat. Věnovala se zde i třeba symbolice růží, nejen šátků... Snad všeho, co ji kdy napadlo.

Jenže jsem zároveň byla silně přesvědčena, že ze všech v onom svazku popsaných prvků vycházela při svém psaní. Všechno to dávalo smysl, jen mně neustále něco nutilo tomu nevěřit.

Ovšem teď by se mi ta zpropadená publikace hodila! Plna výčitek svědomí jsem litovala, že já Emiliinu zálibu nimrat se v nejjemnějších podrobnostech nikdy nepochopila.

Tento fakt mi do jisté míry vadil i u jejích tajemných a detektivních románů. Přesto jsem je jinak s radostí četla a nemohla se dočkat dalšího díla. Proto nasucho polkla, když si uvědomila veškeré skutečnosti i souvislosti.

Samozřejmě, že jsem ten symbolický spisek nevzala s sebou! A i kdybych se s ní měla táhnout, jistě bych si poradila. Přemýšlela tedy, zdali by se hledaná kniha nenacházela někde tady...

Zatraceně, rukopis! zaklela jsem náhle v duchu. Zrovna si vzpomněla na jisté své i sestřino dílo, obě vyprávějící o tajemné grófce, jen z jiných úhlů pohledu. Zatímco jedno sotva začalo, druhé se téměř dobíralo konce, nepřihodit se určité okolnosti vraždy mé sestry, nechávající její knihu navždy nedokončenou.

Hledala jsem tedy vodítka, která mě měla přivést k záhadné šlechtičně a jež před únosem mé osoby konzultovala s Bogdanem, svým švagrem.

Snad se mi nikde neztratila!

Jenže bylo více než pravděpodobné, že ano. Vždyť, než si mě záhadná žena přitáhla k sobě, mně všechny spisky přece vypadly z ruky!

Rychle jsem vstala z postele a jaká úleva, jakmile u ní spatřila koženou brašnu s potřebnými spisy. Vydechla jsem úlevou. Náhle mně únoskyně nepřipadala jak člověk bez charakteru, když zachránila všechny potřebné tiskoviny. S velkým překvapením se mi mimoděk podařilo najít i Velkou knihu symboliky!

Vzala jsem do rukou šátek, kterým mě hraběnka tak nešťastně obdarovala, společně s těžkou koženou knihou, na níž se zlatavým písmem skvěl její název i jméno autorky, mé sestry Emilii Trandafir. Hledala jsem, plna naděje, významy všech barev i vzorů. Leč jen pocítila zklamání, co se hned po otevření knihy dočetla:

„Symboliku zbarvení i jiných znamení lze sice obecně předvídati, ovšem nikoliv zcela přesně. Vše jaksi jsouce závislé na kontextu, způsobu užití i vzkazu, kteréž jejich darovatel touží nepřímo sděliti obdarovanému, nesa v srdci zprávu, jež hodlá takto jemu vypověděti, aniž by musel promluviti."

Vůbec jsem nevěděla, co si myslet a zároveň přemítala, o čem napsala snad tisícovku dalších stránek knihy, když už v úvodu mě přivítala takovými slovy. Občas mi sestra připadala jako záhada sama, třebaže se mnou jinak hojně hovořila. Tedy než se po nějaké době a nastavší zrovna před nedávnem, stáhla do ústraní. Ale že by až tak?!

Bůhví, čím tato skutečnost byla dána. Zda některými sestřinými vlastnostmi, před kterými já zavírala oči, nebo jestli jsem ji náhodou znala mnohem méně, nežli si dosud myslela.

Náhle mi problesklo hlavou, že bych mohla využít situace, kdy jsem se ocitla na hradě tajemné grófky a poznat tak veškeré podrobnosti o své sestře. Určitě se zde nějaké ukrývaly.

Hlavně nezapomenout na grófku a poznání její hry, uvědomila jsem si. Ale, než se nadála, hned se rozrazily dveře komnaty, v níž já se zrovna nacházela. Stál v nich pohledný sluha...

Sluha? Samým zděšením jsem ztuhla. Očekávala totiž nějakou komornou. A jestli tento služebník měl být tím, kdo by mně musel pomáhat s oblékáním, pokud vstoupil za tímto účelem...

Zalekla jsem se, když náhle zvedla hlavu a hned vedle vchodu do ložnice uviděla kyvadlové hodiny ukazující už pět hodin. Rychle se podívala k oknu a viděla, jak se venku počínalo stmívat. Nasucho polkla, jakmile si bezděčně vzpomněla na pozvánku k večeři zanechanou na nočním stolku u postele.

Opravdu sem přišel, aby mě převlékl!

Má domněnka se potvrdila, když služebník došel ke staré almaře, z níž vytáhl šaty. Pak mi před mými zraky rozkládal jejich jednotlivé části na postel, kde jsem předtím spala. Jen, co po několika spodničkách zahlédla černou svrchní sukni včetně živůtku stejné barvy, zděsila se.

Tuto barvu totiž bytostně nesnášela, radši bych si na sebe vzala... Vínovou! Ale třeba moje sestra nechodila v ničem jiném než právě takovém ošacení.

„Nebojte se, slečno Larisso, tyto si vezmete jen na hostinu. Pak vám na běžné nošení připravíme oděv, jaký máte ráda," odpověděl mi černovlasý sluha v tmavé livreji.

„Málem bych zapomněl. Ještě klobouk!" Hned připravil pokrývku hlavy, která mne taktéž poněkud vyděsila. Leč měla krajkovou stuhu a byla zdobená pírky, aspoň to mě uklidnilo.

Zároveň jsem získala pocit, jako by mi sluha dovedl číst myšlenky, jakmile dodal: „Nemusíte se přede mnou stydět, třebaže jsem muž. Jenom má paní nikoho lepšího nesehnala. Dokonce já se jí v tomto úkonu natolik osvědčil, že mé služby doporučila i vám."

Určitě mne musel zahlédnout, kterak jsem si před sebe překřížila ruce a tiskla si noční košili více k sobě, chtíc se ochránit před jeho možnými doteky.

„Víte," řekl, načež si odkašlal. „Rozhodně nedostanu žádné chutě, když vás budu oblékat i převlékat. Nejsem jako většina mužů, že jim stačí vidět jen ženský kotník a hned ztrácejí hlavu. Mně totiž ženy přitahují pouze, pokud se s nimi seznámím blíže. Vlastně, přesněji, až poznám jejich charakter. Jinak mi nic neříkají. Opravdu. Jak kdyby snad ani..." Díval se celou dobu na mne, zatímco povídal. „Přede mnou žádná dámička zrovna nestála."

S údivem jsem zírala na přišedšího lokaje. Děsil mě, jelikož já snad na takového člověka v životě nenarazila. A to zatím dávám pouze na svůj první dojem. I úsudek.

„Nebojte, jen ke mně přijďte." Lákal mne k sobě, když připravil korzet a vzal do rukou, aby mi ho nasadil. Pořád jsem se ale zdráhala a styděla.

„Chápu vaše pocity. Jenomže..." Přemýšlel a díval se kamsi do prázdna. Pak na mě zpříma pohleděl. „Dostal jsem nápad!"

Hned položil šněrovačku na matraci a náhle z kapsy kabátu své uniformy vytáhl šátek. Byl černý se zlatavými listy. Něčím mě zaujal, určitě také musel něco symbolizovat. Stejně jako ten darovaný od grófky!

„Pomohl bych si nějak, kdybych si jím před vámi zavázal oči? Už svou činnost dělám tak často a takovou dobu, že ji hravě zvládám i poslepu. Navíc rychle. Takto pohotově, leč hlavně dovedně snad nepracovala žádná komorná zde na hradě zaměstnaná!"

Znovu jsem zkontrolovala čas. Zbývala již jen půlhodina. Opět nasucho polkla. Avšak mi cosi říkalo, že bych svému novému služebníku měla důvěřovat.

♦♦♦

Vždyť třeba mé i sestřině služce, vlastně poté, co se Emilia provdala za Bogdana a odstěhovala se k němu, jenom mé, veškerá příprava trvala nejméně dvě hodiny a byla poměrně zdlouhavá, takže mě nezbytná každodenní rutina s ní velmi nudila.

Ale nikdy jsem neuvažovala o služčině propuštění, jelikož nám dvěma pomáhala už od malička. Za žádnou cenu jsem si proto neuměla představit, že by tomu mohlo být kdy jinak.

♦♦♦

„Promiňte, slečno," sluha náhle protnul mé myšlenkové pochody. „dlužím vám omluvu, že jsem sem jen tak vtrhl, ačkoliv na příkaz své paní. Zapomněl jsem vám sdělit své jméno." Mrknul na mě, zatímco si zakrýval zřítelnice v domnění, že by mne tímto gestem konečně upokojil.

„Říkají mi Dorian."

Ještě se mezitím stačil uklonit, než si zaclonil zrak, načež se pustil do práce.
Jenže já z něj oči spustit nedokázala. Pořád měla tendenci jej bedlivě sledovat.