Když jsem se vrátila od Bogdana domů a znovu hledala inspiraci pro svůj nový příběh, začala bojovat sama se sebou i svými emocemi.

Jen, co si vybavila všechny skutečnosti okolo mnou předtím nalezeného tajemného rukopisu, jako například zmizení a následnou vraždu své starší sestry, nasucho polkla. Srdce mi bilo jak stádo splašených koní. Teprve nyní mně totiž došla závažnost celé situace.

Tak přece jenom jsem o sestřině díle něco věděla! řekla si pro sebe a v duchu se proklínala za svou zapomnětlivost. Navíc počala mít mžitky před očima a ztěžka dýchat.

Dalo se vůbec tragédii s mou sestrou jakkoli předejít? Z jakého důvodu vlastně jsme oba, já i Bogdan, mlčky čekali s rukama v klíně na rozhodnutí osudu?

Nebo snad tajemná grófka, po níž jsme se snažili pátrat, uměla natolik dovedně po sobě zametat stopy, že prakticky nebyla k dohledání a veškerá má i Bogdanova snaha se o Emilie dozvědět víc tak přicházela vniveč?

Vlastně jsem si ani nedokázala vzpomenout, co přesně se dělo v době, kdy již o své sestře neslyšela. Pamatovala si jen na své hledání inspirace, sedání si k pracovnímu stolu s brkem i kalamářem, náhlé prázdno v hlavě a neschopnost přijít na jakýkoliv nápad na nový příběh...

Pak návštěvu svého švagra i obdržení zpráv od havrana přilétajícího od sestřiny trýznitelky i vražedkyně...

Samozřejmě se mi místy vybavoval i záhadný rukopis, který jsem právě držela v ruce a téměř ho od své Bogdanovy návštěvy neodkládala.

Jenže teď z něj, asi jak jsem s ním mimoděk zatřásla, vypadly dva vzkazy napsané zlověstnou rudou tekutinou. Kupodivu jich byl stejný počet jako havranových příletů s nešťastnými zprávami ohledně mého staršího sourozence.

Když jsem si je prohlédla podrobněji, div na místě neomdlela. Jako se třeba někdo bojoval se strachem z pavouků, hadů nebo netopýrů, já trpěla panickou hrůzou z pohledu na krev.

Možná proto se raději věnovala jiným námětům než má sestra. Něco jiného bylo je číst, a něco jiného se s nimi potkávat tváří v tvář.

Právě jsem si během přemýšlení nad vlastním strachem uvědomila, že i mě také do jisté míry fascinovalo tajemno i hrůzy dějící se kolem mé osoby. Vlastně až do doby, dokud se ve mně jednou zničehonic neprobudila ta podivná fobie, já se s ní nemusela učit žít a zároveň jí přizpůsobovat svou tvorbu. Nejspíš bych ale někde našla nějaké dávné výtvory napsané před tímto osudným okamžikem.

Vzala tudíž s sebou rukopis i spadlé listy papíru a odebrala se do své psací komnaty. Jako bych si náhle po dlouhých letech, ani nepočítala, kolik, vzpomněla, kde se nacházely rukopisy, které se nikdy nevydaly a jen tiše dlely v zásuvkách pracovního stolu.

Nejspíš mi sestřina statečnost scházela i v tomto směru. Emilia se totiž na rozdíl ode mě pochlubila světu hned se svým prvním dílem, zatímco já se odhodlala až mnohem později.

Patrně se obávala, že bych poté pouze kráčela ve stínu své sestry a má díla byla ceněná méně než její. Pravda, dělo se tak i nyní, co již nějakou dobu publikovala, jen si na tento pocit, naprosto nečekaně, už dávno zvykla.

V myšlenkách jsem se znovu vrátila k vlastním utajovaným dílům. Překvapivě svůj rukopis nalezla vzápětí, natáhla ruku a... Už jej držela. Papír, na kterém se nacházel jeho text, byl za roky svého odpočívání poměrně poškozený, zažloutlý s načernalými i zvlněnými okraji. Stále z něj však dokázala něco přečíst.

Sotva popadala dech, jakmile zjistila, že i já se kdysi rozhodla tvořit příběh o tajemné grófce. Jenže napsala jen prvních několik kapitol. Můj námět však skončilo cestou k jejímu sídlu, takže ještě dříve, než se můj děj vůbec stačil někam posunout.

Nejspíš se mně zmocnil strach, přemýšlela jsem. A zdá se mi, že se jej dosud nepodařilo překonat.

Po delším zaváhání se konečně rozhodla nástin své tehdejší knihy porovnat s Emiliiným nejnovějším počinem. Lehce jej prozkoumala již předtím a mezitím jen rychle prolistovala, dokud z něj nevypadla ona dvojice zpráv na malých kouscích papíru.

Ale, než se odhodlala se jí věnovat a pozorně prohlédnout, se znovu vrátila k našim rukopisům. Rozhodla se najít poslední stranu svého a sestřina díla. Závěrečná strana jejího spisku mě však vyděsila. Psalo se v ní totiž:

„Na dokončení románu dle vlastních představ i umu již, žel bohu, musím zapomenouti. Grófka se mě jala nejen uvězniti v svých komnatách, nýbrž i spoutati. Prý mne takto bude držeti až do mých posledních dní, dokud své dílo nesvede dokonati."

Něco takového jsem rozhodně nečekala! Jenže mi zároveň cosi říkalo, že tyto řádky ani má sestra s největší pravděpodobností napsat nemohla! Styl byl sice stejný, leč písmo se oproti zbytku textu lišilo.

Že by... Že by... Larisso, to snad ne!

Náhle se mi hrůzou podlomila kolena. Hned vzápětí já ležela na zemi s rozpaženýma rukama. Jen, co opět nabyla vědomí, zjistila, že se svými prsty něčeho dotýkala. Zvedla se a postřehla, že se jednalo právě o kousky papíru, které mně předtím vypadly z Emiliina rukopisu.

Natáhla jsem se a začala číst první z nich:

„Ovládla jsi pravidla hry, až si ji přestala hrát lépe než já. Kolikrát já opakovala, že budu mít na tebou vždycky navrch? Mně jen tak nikdo nepřekoná... Vždyť se podívej, kam tě dostala tvá touha mě poznat!

Bohužel ses nepoučila, dokud jsi ještě měla šanci a měla stále možnost volně pohybovat po mých komnatách a věnovat se tvému psaní. Namísto toho jsi strkala svůj zvědavý nos do věcí, po kterých ti nic nebylo!

Teď je ale pozdě! Své chyby si tedy odpykáš! Proto ti právě beru tvou svobodu. A nejspíš ti vezmu i život, pakliže se rozhodnu!"

Vůbec jsem nevěděla, co si myslet. O nějaké hře a sestřině prohře se totiž okrajově zmínil i Bogdan, ačkoliv bez znalosti větších podrobností.

Leč nyní jako bych viděla, že se ve skutečnosti jednalo o sestřinu touhu pátrat. Jen výrazně větší než kdy předtím...

Nicméně za cenu bytí v zajetí grófky a jejích pravděpodobných intrikách namířených proti mé sestře... Možná i touhu se vetřít do sestřiny přízně a zacházet s ní jak s loutkou. Čemuž by podle mě mohlo nasvědčovat i tykání namísto vykání...

Jedno se mi však právě potvrdilo: Emilia byla skutečně zavražděna! Ale jaké události vlastně předcházely?

Cítila jsem se úplně stejně, jako když nedávno luštila obdobnou záhadu okolo okolností vzniku záhadného rukopisu.

Nejdříve podivné tajnůstkářství ohledně nového románu, poté dlouho žádná odezva. Následně vyhledání Emiliina muže. Nakonec obdržení odpovědí na osobu mé sestry a pravděpodobně i jejich potvrzení na základě mnou zrovna nalezených zápisků.

Na jednu stranu se mi ulevilo. Konečně jsem totiž znala její osud. Nebo se alespoň domnívala. Zároveň si oddechla i proto, že na rozdíl od ní neměla takové tendence všechno zkoumat a jít doslova přes mrtvoly.

Co jsem předtím považovala za nedostatek, nyní zvažovala, zda bych jej náhodou naopak nechápat jako svoji výhodu.

Alespoň se mně takto dařilo se vyhýbat nebezpečným situacím... Pravda, dokud mě Bogdan nepožádal o laskavost a pátrání po souvislostech týkajících se zmizení jeho ženy...

Leč stejně jsem měla silný strach i pochybnosti... Všechno se ve mně bouřilo. Náhle litovala, že se tajemství šlechtičny chystala prozkoumat až nyní. Zlobila se i zatínala pěsti. Zároveň si říkala, že taková skutečnost i její pozdní příchod jistě něco symbolizovaly.

Přesto trpěla silnými výčitkami svědomí. Už jen z příčiny, že zatímco má sestra zmizela někde beze stopy a nejspíš byla i mučena, já trávila čas v pohodlí svého domova a psala...

Zřejmě jsem tímto způsobem potřebovala v sobě popřít, že by se mohla přihodit nějaká takováto, pro mě nepředstavitelně hrozná, událost, a snažila se proto pozornost přenést do něčeho, co mně přinášelo mír v duši. To vše já si právě uvědomila víc než ještě před chvílí.

Proč mi jen musí všechno docházet tak pozdě? zlobila se na sebe.

Mé chmury se znenadání staly natolik silnými, že je vzápětí musela vydýchat.

Nádech, výdech...

Potřebovala jsem se uklidnit. O něco se opřít. Posadila se tedy blíže ke zdi pokoje a upokojila se. Ale zároveň se zděsila, poněvadž právě zbývalo přečíst druhý vzkaz ležící u mne na podlaze.

Se silným sebezapřením k němu natáhla ruku. Pak ji ale stáhla. Pakliže mě už první psaní tolik položilo, jak tedy mohlo vypadat to dosud nepřečtené?

Nakonec se odhodlala, ačkoliv se musela přesvědčovat... Ani nevěděla, kolik času mezitím uběhlo.

Položila si proto list před sebe a četla:

„Když se na tebe usměji, zlomím ti srdce. Když na tebe mrknu, vyrvu ti ho z těla!"

Nyní se ovšem vyděsila ještě více. Rozhodně bych si nedokázala představit svou osobu nalézající se v dané situaci na sestřině místě. Jakým způsobem bych se zachovala, kdybych se nacházela pod neustálou hrozbou, kdy by se na mne můj případný věznitel rozhodl usmát, nebo dokonce i mrknout? Natož pokud se oním trýznitelem byla žena?

Mé úvahy náhle protnula vzpomínka na Bogdana. Jak jsem si jenom chtěla být jistá, že u něj neslyšela nic než krutou pravdu... Ale cosi neznámého mě stále nutilo tomu nevěřit.

Ovšem teď v rukách držela důkaz, se kterým bych měla svého švagra opět neprodleně navštívit!

Předtím se totiž podařilo získat jen nějaké útržky informací. Nyní k nim však přibyly možné souvislosti týkající se záhadné grófky i mé sestry a v jasnějších konturách! Nebo jsem si něco takového minimálně myslela.