Emilia, z rukopisu V zajetí grófky

„... i ráčilo se mi státi ctí přijmouti pozvání na večeři u takové osobnosti jako grófky z hradu Poenari. Ač původem Rumunka, žádala si i přesto užívati titul uherských hrabat a zovati se grófkou, jelikož si toliko přála se hlásiti k odkazu svých předků pocházejících z oněch krajů.

Zdejší hrad i jeho okolí mým zřítelnicím připadaly namnoze okouzlující, až bych v něm, bylo-li by pro mě nejen libo, nýbrž i možno, i hodlala přebývati.

Již usedla jsem ke stolu v hradní jídelně, připravena s chystaným svazkem, brkem i bohatě zdobeným šátkem v ruce, kteréhož se mi dostalo, když mě zdejší paní ubytovala ve místních komnatách, nežli se hody mohly odehráti.

Nakonec dorazila žena tajemného zjevu i nechala přinésti víno i jídlo o několika chodech. I hostina to byla bujará, i grófka mne ráčila zasvěcovati do tajemství svého hradu, prý ku pomoci s manuskriptem. Já horlivě poslouchala i si vše zapisovala. Bůh ví, jestli by se získané poznatky nedaly v mém přelomovém románu některak zúročiti!

Současně se mně jevilo nadmíru podivuhodná hraběnčina žádost ohledně vzájemného tykání, zatímco se její sluha neustále ráčil vykati, titulovati i celkově hovořiti mluvou vskutku vznešenou.

Musela jsem váhati, leč tajemná dáma spustila: ‚Budeme přítelkyně. Bohužel formality jsou příliš svazující a budují mezi námi hradby mlčení. A naprosto zbytečně. Navíc bych ocenila, pakliže bys souhlasila, aby ses stala mou nevěstou!'

I v nastalou chvíli bylo pro mne nutno tuze přemýšleti o všem slyšeném. I vzpomínala jsem na příběh kdysi čtený, o jedné uherské grófce hostící u sebe na hradě mladé panny, v jejichž přítomnosti vždy svedla omladiti i zkrásněti. A prý má hostitelka z ní měla v sobě část krve svých předků, jako údajně z někdejšího rumunského vládce z kraje nazývaného Valašskem.

I paní hradu, vstavší od stolu, pravila mi: ‚Většinou se po večeři vydávám na noční lov, ale když tu mám tebe, Emilko, ráda se s tebou pobavím o literatuře a umění.'

Velmi jsem se podivila. I přes pečlivá studia nejrůznějších pramenů bych si ani ve snu nesvedla představit, že by se osoba, o níž právě hodlala mnohé zvěděti, věnovala koníčkům tak ušlechtilým.

‚S radostí bych ti básnila, jak moc tvé knihy zbožňuji, i ty lidmi nedoceněné. Zároveň i ukázala svá dosud ještě nevydaná díla. Víš, nejraději se svými literárními pokusy kochám o samotě i schovávám, dokonce i tajím před svým sluhou Dorianem. Nerada bych, aby mě prozřel. On se nezdá, je chytřejší a mazanější, než by si kdo dokázal pomyslet. Leč i přesto na něj nedám dopustit.'

I přiložila si ruce na prsa a zřela vznešeně někam do prázdnoty. ‚Ovšem mít nějakou společnici, panečku, ... Jak moc po ní prahnu, nebýt těch zpropadených společenských konvencí i hraběcího protokolu.'

Zhluboka si povzdychnuvší, pravila: ‚Jaksi se mi líbí ženy, jejich krása i vznešenost, třeba i ta charakterová... Proto bych si k sobě ráda vzala nějakou společnici a provdala se za ni, třebaže v skrytu, mezi zdmi mého skrovného panství...'

I vedla mě po schodech nahoru, povídajíc: ‚A zároveň bych si s tebou zahrála takovou hru. Říkám jí Pouto osudu. Budeš-li mít zájem, budu tě do ní noc co noc zasvěcovat. Pravidla jsou totiž velmi komplikovaná, dokonce natolik, že do nich uvádím jen vyvolené.'

I jala se nadále vysvětlovati: ‚Navíc má hra není pouze o několika partičkách, ač se tak na první pohled může zdát... Nýbrž i o celé řadě skrytých symbolů. Také i gestech, rituálech ji provázejících... I třeba o na našem vzájemném vztahu a jeho dynamice.'

I počalo mne tudíž zajímati, oč se jednalo. Dosud jsem se směle odvážila domnívati, že mé snaze vše studovat a zkoumat do nejmenších detailů nikdy nic nemohlo uniknouti. Jenže mě Vlada, jak se představila, dovedla překvapiti stále více a ukázati mi taje, o jakých snad nehovořili ani potulní vykladači různých strašidelných báchorek i jiných zkazek.

Než jsem se však odhodlala vstoupiti na první stupínek a následovati grófku postupujíc o několik kroků přede mnou, i zahlédla Tihomira, havrana svého muže. Má průvodkyně, všimnouc si mého zahledění, se ke mně jala kvapně přikročiti, sevříti bradu mezi své prsty i natočiti hlavu, aby nezbylo nežli se jí do očí zpříma podívati. I pousmála se.

‚Od dnešní chvíle zapomeneš, budeš jenom mou. Zlomila jsem ti totiž srdce a naplnila svou vroucnou láskou k tobě.' Pak na mne zpříma pohleděla. ‚Nebo sis to snad rozmyslela? Miluješ mě vůbec a chceš si zahrát mou hru? Jen pověz... Nechci nic než pravdu!'

I přikývla jsem. Vždyť na pevnost hodlala doraziti z té příčiny, abych mohla zvěděti všechna tajemství tajemné grófky, pročež se uráčila toliko riskovati. Proč tedy nyní z horečnaté snahy i udatnosti všecko poznati náhle ustoupiti?

Navíc jsem kvůli vlastní snaze napsat nejlepší dílo svých dob svedla ztratiti důvěru svého muže, od nějž se jala odejíti i všechny prostředky vynaložiti, abych nakonec mohla nalézti útočiště ve své nové Múze. Proč tedy nyní její vřelost odmítati?

‚Hodná Emilka,' pochválila mě dáma v šatech barvy nejčernější noci, jakmile jsem se ji opět rozhodla následovati.

I zavedla mne do podivné malé komůrky mezi schodišti, nevybavené nižádným nábytkem. Jenom prázdnou ulicí s pár knihami a urnou, černou se zlatavým křížem.

Fascinovaně jsem hleděla na onu podivuhodnou nádobu, dokud se mi grófka nejala pověděti: ‚Tady skrývám tvé city k tobě, Emilko. Nerada bych, aby náš posvátný vztah byl jakkoliv narušen. Víš, mám takový zvláštní pohled na lásku... A ty knihy, to jsou mé amatérské pokusy o psaní... Schovávám je zde, poněvadž se za ně stydím. Ráda bych se naučila tvému skvostnému umění, uměla psát tak vznešeně jako ty, leč nedaří se,' i tuze si zoufala.

‚Dokonce mě náhle napadlo se zeptat sluhy, co by mi poradil. Pokaždé se však zrovna na potvoru nikde po hradě nenacházel, ba ani na nádvoří, přestože se jej snažila vyhledat. Můj sluha se totiž někdy stydí se mnou promluvit, v této záležitosti možná až podezřele...'

Pak mávla rukou, načež se jala dodati: ‚No nic, zahrajeme si slíbenou hru, na kterou se určitě tak těšíš a kterou ti už slibuji, několikátou noc, od doby, kdy jsi mou náruč vyhledala.'

Zalovila do kapes svých černých šatů a vytáhla jakýsi balíček karet s namalovanými havrany. Strachovala jsem se i těšila, jelikož opeřený pták znamenal předzvěst tragické smrti někoho blízkého, již v jedné známé básni byl takto vyobrazen.

‚Jsou to takové magické karty, každá z nich má nějaký skrytý význam. Jako milovnice jeho hledání ve všem kolem sebe je jistě uvítáš, sama jsem je navrhovala. Kupodivu přesně podle té tvé krásné, leč veřejností nejspíš nedoceněné encyklopedie.'

Potěšila mne, vskutku mne potěšila. A nemýlila se. Ach, ta moje Velká kniha symboliky! Odhodlala jsem ji napsati po obdržených dopisech svých čtenářů se zvídavými dotazy, zdali já s něčím takovým náhodou ve svých dílech nepracovala, a že by ráčili proniknouti do tajů mé obrazotvornosti.

Ovšem, kde se tito mí obdivovatelé nacházeli, jakmile jsem se ihned po vydání jala jezdívati na konference i autorská čtení, na kterýchž se znenadání setkávala s odporem? Celá zklamána tedy z ní četla i své sestře Larisse, také fascinované mou prací s detaily, avšak i ta mě nakonec počala nesnášeti.

Proč se tak najednou všichni obrátili proti mně? Snad jediná grófka moji snahu hodlala oceniti.

Tudíž jsem proto o to více chtěla poznati její hru. Dojímala mne i její snaha se mým dílem toliko inspirovati. Když se však své karty uráčila předložiti přede mne, div se mi ze samého údivu i dojetí nezatočila hlava.

Možná neoplývala talentem na literaturu, leč v umění přímo vynikala. Všechna ta nádherná umělecká vyobrazení, jemné tahy štětcem i titěrnosti...

Arci se lidu pochlubiti svým umem si kupodivu nepřála, že karty dovedly symbolizovati něco namnoze magického, že by se prý, při případném uvedení do oběhu, daly snadno zneužíti.

‚Emilko, postupně tě noc co noc s kartami naučím. Prozatím ti postačí znát dvě.'

I poklepala na tu, již se mi právě uráčila představiti jako první. ‚Havran s červenou růží a srpkem měsíce znamená výhru. Zatímco svázaný havran se zavázanýma očima karmínově rudým šátkem a obklopen osmi meči symbolizuje prohru. Stačí jen dostat tyto dva listy a už je rozhodnuto o tvém štěstí, či neštěstí. Dokonce definitivně.'

I dojala mě zúročením nabytích znalostí z mého snad nejrozsáhlejšího svazku.

‚Chceš tedy hrát?'

I přikývla jsem. Grófka se pak jala z balíčku vytáhnouti šest karet, stejný počet podati i mně, i nakonec si svoji šestici před sebe rozložiti.

‚Emilko, teď udělej to samé co já.'

I učinila jsem, avšak bez výsledku. Ani jeden z představených obrázků se mně zrovinka nezdařilo dostati.

‚Pro dnešek stačilo, řekněme, že nastala remíza.'

I zklamalo mě, že dnešní setkání se stalo tak krátkým. Nastavší však zanedlouho další noc, grófka se mi uráčila nabídnout další zasvěcení do svého tajemství.

‚Teď už znáš vítěznou a prohrávající kartu. I že se hraje vždy se šesti kartami a rozkládají se před sebe.'

Učinily jsme stejně jako předešlou noc. Opět nic. Leč tentokrát se Vlada jala optati: ‚Chceš pokračovat, nebo se vzdát?'

I rozhodla jsem se pro první možnost.

‚Na začátku hraješ se třemi životy. Když dostaneš symbol havrana s pohárem, získáš nějaký k dobru. Pakliže však nalezneš meč, pak o jeden přijdeš. Jedno, kolik máš na obrázku kalichů, či dýk, počítá se to podle počtu karet. Vyjma výjimky, kterou jsem ti včera ukázala jako prohrávající, ta totiž znamená definitivní prohru bez ohledu na nasbírané životy.'

Dala mi tedy další sadu po stejném počtu jak prve i pokynula, že bylo třeba je položiti pod mou první řadu, že se na základě toho na konci počítaly zbylé šance na hru.

Rozložila jsem si ji pod sebe, načež záhy získala vítěznou!

Hra se jala mým jasným úspěchem končiti a jen, co opět vysvitla matka Luna, jsem se opět rozhodla přijmouti výzvu své průvodkyně. Tentokrát se na mě štěstí ráčilo usmáti hned napoprvé, a tak se to opakovalo třikrát po sobě.

Poté jsem ale po rozdání karet obdržela onu prohrávající s oslepeným a svázaným havranem mezi osmi meči. K mému neštěstí se tato situace svedla opakovati i následně.

Až třetí noc prohry Vlada ráčila prohlásiti: ‚Ovládla jsi pravidla hry natolik, až ji přestala zvládat, což se ti právě stalo osudným.'"

♦♦♦

Emilia, z rukopisu V zajetí grófky
(skok ve svazku, doplněno paní hradu s co největší nápodobou Emiliina stylu psaní)

„Následně se ke mně jala přikročiti, vzíti kapesník i mi jím surově svázati ruce za zády. ‚Teď uvidíš, jak se píše skutečně dobrý příběh!' jala se mi praviti i posměšně plivnouti do tváře.

Cítila jsem se konsternovaně a nevěděla, co si se sebou počíti. Bránila se a snažila se vysvoboditi, ovšem marně. Pokoušela se i nahmatati uzel, abych se rozvázala, jenže má věznitelka zařinčela řetězy i okovy i nasadila je, čímž zpevnila mé svázání.

Poté sáhla do kapes mých černých šatů, kde jsem si nechávala bohatě zdobený šátek, kterým mě hostitelka po pozvání na večeři a před příchodem na ni poctila.

Prý, abych ho mohla stále s sebou nosit na památku a myslet na ni i v době její nepřítomnosti, kdyby se náhodou ode mě rozhodla vzdáliti, třeba na lov, jehož se pro mne vzdala. Náhle mi jej jala zavázati kolem obličeje.

Snažila jsem se setřásti i ten, ovšem paní, tak zčistajasna se proměnivší v mučitelku, mi ten zpropadený kus látky pevně utáhla. ‚To, aby ses nemohla hájit ani volat o pomoc! A jakkoli na sebe upozorňovat!' i pošklebovala se.

Hůře se mně s ním dýchalo, navíc jeho zdobný okraj nepříjemně škrábal na šíji. Byl to právě onen bohatě vyšívaný, černý s červenými květy, zlatavými listy, bílými puntíky, vínovým lemováním a růžovou krajkou, mi předtím z lásky darovaný.

Následně mě grófka vzala za paži a táhla za sebe nahoru až do vrcholku věže, kam mne posadila a řetězy s okovy připoutala ke zdi na připravené háky. Současně, jako by moje utrpení již snad horší býti nemohlo, mi kolem hrudi zavázala tmavý se zářivými lístečky, stejný, jaký má trýznitelka nosila přes oko.

Údajně jí zřítelnici svedlo poraniti slunce v době, kdy z nějakého mnou neodhaleného důvodu zašla za nějakým mužem a koupila od něj mluvícího havrana.

Když se o něm zmínila, snažila jsem se vzpomenouti si, o koho vůbec šlo. Mysl mně ráčila praviti, že jistě muselo jít o někoho známého, i mé srdce něco takového dávalo na vědomí.

‚Již se na něj zas snažíš pomyslet, co? Ale díky mému osudnému úsměvu před naší první hrou v karty se ti to nedaří, Emilko! A jestli i přesto doufáš, že tě někdo zachrání, děláš si plané naděje. Nejspíš tě ani neuslyší, i kdyby sis měla vykřičet hrdlo!'

Zprudka jsem se nadechla, vydechla a náhle zjistila, jak se zbavila jednoho ze svých omezení, jež mi právě sklouzlo na krk.

‚Myslíš, že sis pomohla? Svého nově nabytého hlasu i dechu si sotva užiješ, poněvadž...'

‚To jistě nehodláte mysliti vážně, že ne?' Já se jala bojovati ze všech sil, abych se odtud svedla dostati. ‚A to jsem ti tolik svedla uvěřiti... I si s tebou zahráti tu proklatou hru v karty... Tak o to ses určitě celou dobu jala usilovati, že ano?' Počala jsem se hněvati stále více.

‚A že chceš tímto ukázati, jak se má psáti správný příběh... Že tě posedla závist i zášť, není-liž pravda? Že byste se ráda naučila psáti lépe než já? Mělo by mi to býti jasné už od počátku! Jenže já se ti namísto toho jala naivně uvěřiti, Vlado, ty svině sviňácká!' Ze samé zlosti již pro mne rozhodně nebylo obtížné sahati po slovech i kletbách, jež bych jaktěživ nevyslovila.

‚Chceš snad opět nasadit ten šátek, který ti tak nešikovně upadl, že protestuješ, co?' Šklebila se mně do tváře. ‚Ale víš ty co, já mám pro tebe ještě něco lepšího.'

I počala utahovati onen méně zdobený šál okolo mé hrudi, přičemž jeden z jeho cípů se uráčila natáhnouti přes srdce i stisknouti.

‚Na tuto část svého podnikání jsem se rozhodla zvolit stejný symbol, jaký nosím přes svoje denním sluncem raněné oko na znamení, že je i přes všechny neduhy mezi námi něco společného. Magické pouto, nikým ani ničím nerozvázatelné. Ačkoliv jsem ti možná ublížila a ty mne za to určitě nenávidíš, musí být naše dílo jednou dokonáno a žít dál, i když jedna z nás v důsledku toho zemře.'

I nasucho jsem polkla. Kupodivu se uráčila napodobiti gesto mladší sestry Larissy v okamžicích jejích obav. Bylo nad slunce jasné, že já se stanu tou, o jejíž smrt se právě usilovalo.

Grófka pak sundala pásku stejného vzezření jako můj šátek okolo hrudi a jala se tak odhaliti svou dosud zarudlou schovanou zřítelnici. Chvíli bojovala, aby jí víčko nekleslo, ale nakonec...

Mrkla, čímž mi vzápětí vyrvala srdce z hrudi."