Předem bych chtěla jako u svého minulého příběhu do ONC (ročník 2021, 2022 jsem vynechala) poděkovat, že tato výzva vůbec existuje! Díky ní jsem se odvážila napsat příběh, který jsem plánovala již dříve, ale teprve v únoru 2023 jej začala vydávat. A to právě v rámci zmíněné výzvy, ačkoliv jsem tento příběh dokončila až v prosinci 2024.

Již nějakou dobu jsem totiž přemýšlela, že bych ráda napsala něco odehrávajícího se v Rumunsku. Dokonce se i rumunsky zkoušela sama učit a ta slova, která se mi nejvíce hodila do příběhu, i použila. Jedná se zejména o příjmení hlavních postav, možná jenom ta.

Pohnutky k napsání mého díla se ve skutečnosti rodily roky, ale tou největší se stala jedna tvůrčí skupina, kterou jsem kvůli nastalým peripetiím a i z osobních důvodů přesto opustila. Vznikl zde nápad napsat něco rumunského. Ve stejnou chvíli mě napadlo to samé, ale tehdy jsem svůj sen raději přenechala někomu, koho jsem považovala za hodnějšího tohoto námětu. Nerada jsem se loučila, ale věřila jsem, že mé spisovatelské miminko se takto dostane do lepších ruk. A přece jen se ke mně vrátilo! A právě v onen osudný měsíc, děkuji ti, ONC výzvičko!

Již několikátý rok si cením, že něco takového vůbec existuje. Místo, kde se všichni, kteří chceme, krásně sejdeme, vzájemně se podporujeme, tvoříme spolu, ale zároveň každý na svou pěst na témata, která lze relativně volně interpretovat. Tohle se podle mě v posledních několika letech už moc nevidí... Nebo jsem po svých zkušenostech ztratila naději a najednou ji začala nacházet právě zde. A proto jsem i v roce 2024 něco v rámci ONC vydala, a pokud bude ještě někdy vyhlášen další ročník, ráda bych se opět účastnila.

Teď ale zpět k mé Grófce: Jak jste si nejspíš všimli, velmi jsem se zde inspirovala příběhem hraběte Drákuly a i skutečností, že prý nesídli na hradě Bran, ale právě v pevnosti Poenari, s čím jsem si tu velmi pohrávala.

Chtěla jsem si také trochu námětů vzít i z Čachtické paní a možná i tu bude mít má Vlada někde v rodokmenu, ale raději pracovala jen s náznaky, protože jsem se obávala, aby se násilí v mém příběhu nenalézalo až příliš. Přesto jsem se něčeho z tohoto ranku nedokázala vzdát, a tak jsem zkusila experimentovat s něčím, no, jemnějším, i když, nevím jestli je to to správné slovo a jestli se mi metaforičtější pojetí kontroverznějších scén aspoň trochu povedlo.

Původně si má temná paní totiž opravdu měla dopřávat krvavé koupele a být posedlá krásou. Ale místo toho hrála karty se svou nejvyvolenější dámou, jejichž ideálů chtěla dosáhnout, libovala si ve večeřích a nočním lovu lesní zvěře, místo přímého konání zabíjela napřed gesty, poté různým stylizováním svých obětí podle svého uvážení a znalostí symboliky barev i jiných atributů...

Mimochodem, jedno ze zvolených témat, lámání srdce úsměvem a zabíjení mrknutím, není jen zvoleným zadáním v rámci výzvy. V době psaní pro mě získalo ještě mnohem hlubší význam. Nebýt mých zábran, bohužel získaných zkušenostmi, má temná paní by jinak tasila nůž. Ale takto jej téměř ani nemusela vytáhnout.

Od určité doby se mi ovšem psala hůře, a paradoxně od doby, kdy se blížila její porážka. Vídám totiž poslední dobou násilí i v situacích, kdy se hrdina (v tomto případě původně Larissa, ale nakonec Bogdan) chce postavit zlu a chce se mu aktivně ubránit, možná se i pomstít za všechna příkoří. Ovšem vím, že má chápání různých takových příběhových momentů vzešla na základě určité zpětné vazby na mé dílo. A tato odezva se podle mě nejvíce odráží v poslední kapitole tohoto příběhu, kdy jsem se z ní chtěla vypsat.

Dále, pokud mě čtete delší dobu, si můžete povšimnout ještě jednoho většího rozdílu oproti mému obvyklému stylu psaní. A to třeba i psaní v první osobě, kdy se střídají pohledy muže a ženy.

Původně jsem takto kdysi chtěla napsat jeden dobrodružný příběh z Divokého západu, jenže když jsem tehdy kolem sebe a u svých tehdejších vzorů vídávala vychvalování vypravování ve třetí osobě a kritiku té první u jiných příběhů, dala jsem se tedy na er-formu, ačkoliv jsem původně tady na Wattpadu psala v ich.

Napřed jsem tuto změnu volila sama od sebe z praktických důvodů, kdy jsem chtěla psát pohledy více postav nebo více popisovat okolní děj... Pak jsem na ni ale najela z výše popsaného důvodu a psala tak ve třetí osobě i vysněný příběh, který jsem původně chtěla psát z pohledu muže zachránce a dámy v nesnázích, což se projevilo i zde.

V tomto příběhu si, sic občas nesměle, kompenzuji svá přání, i když to není western, který jsem tu dříve měla, ale z osobních důvodů smazala, ovšem něco jako gotický román, žánr, kterému se věnuji posledních několik let. Předtím jsem jej nějakou dobu v sobě měla jenom tak nějak podvědomě, než jsem navštívila jeden seminář tvůrčího psaní, nechala si vypracovat posudek na svá díla, a takto si získala „svůj“ žánr, že se prý ke mně nejvíce hodí.

Ale stejně bych se jednou vrátila ke stylu, který si se mnou dříve čtenáři dříve nejčastěji spojovali, a tentokrát se zkusila vrátit ke svým dřívějším nápadům a konečně si prosadila první osobu, která se mi od Grófky dále více osvědčila než třetí.

Dále bych se chtěla vyjádřit k postavám. Napřed bych se vyjádřila k Emilie a Larisse a proč jsem zvolila motiv sester spisovatelek. Tento námět jsem zase získala z jiného literárního semináře zaměřeného na 19. století, avšak českou. Ten mě také v mé tvorbě velmi silně ovlivňuje a od té doby mě baví psát zastaraleji. Napřed jsem tento styl měla u sebe problém přijmout, ale nakonec jsem se v něm našla a teď už si samu sebe bez něj představit nedovedu.

Více bych ale sdělila svůj záměr s Bogdanem. Původně vám mohl připadat netečný, jelikož jsem u něj bojovala se psaním emocí. Přitom, jak se projevil později, když začal vyprávět příběh ze své perspektivy a uvažovat o Larissině záchraně, se nebál místy i projevit slzy.

Jelikož jsem dříve v tamtom dobrodružném příběhu psala postavu vlakového průvodčího setkávajícího se v kupé s mrtvolou dávného přítele a nebála se fakt do pocitů žalu obout a vysloužila si za to kritiku, již jsem se bála psát obdobně emočně vyhrocené pasáže. Bála jsem se psát smrt někoho z blízkých mužské postavy, protože jsem věděla, že mě popisy určitých emocí neminou. A odvážila se něco obdobného napsat teprve nyní a i kvůli tomuto jsem u tohoto příběhu mívala delší prodlevy.

♦♦♦

Nyní bych sdělila další zajímavosti k příběhu:

• Víte, že i Larissa měla k sobě někoho mít? A to snoubence jménem Lucu, který se snažil svou milou varovat před temnou grófkou, o níž se spisovatelka chystala psát. Nakonec mi ovšem Luca v námětu spíše překážel a myslím si, že bez něj i příběh byl dynamičtější. Když Lar nakonec zkoušel promluvit do duše Emiliin manžel Bogdan, avšak neúspěšně, a nakonec právě on Larissu zachránil (původně ji měl samozřejmě vysvobodit její zamýšlený muž). Navíc, kde by se zvažovanou postavou bylo ono Bogdanovo: „Když jsem nedokázal ochránit svou manželku, ochráním alespoň svou švagrovou!“ A samozřejmě by si pak Larissa nemohla Bogdana vzít po smrti jeho ženy (a Larissiny sestry) za muže.

• V knize jsem si přála mít i někoho hrajícího tak trochu na obě strany a nejspíš i někoho neutrálnějšího, ani ne zcela zařaditelného k dobru, ba ani zlu. Vznikl tak Vladin sluha Dorian, „liška jedna podšitá“, který na oko sloužil své paní, snažil se ale zároveň v rámci svých možností pomoci Larisse, jakmile se pokoušela o konfrontaci s paní zodpovědnou za smrt její sestry.

• Jé, ještě jsem se nevyjádřila k Tihomirovi. Poslední dobou, když nemám v příběhu nějakého ochočeného havrana, jako bych snad ani nebyla. Tentokrát jsem si ale přála, aby mluvil a říkala si, že by tak mou Grófku mohl zpestřit. Dříve jsem třeba v příbězích měla hovořící koně, tak proč tentokrát neudělat změnu a neobsadit černého opeřence s darem řeči? Navíc mám, ač tak nemusím vypadat, velmi ráda zvířata a nedokáži se bez jejich společnosti u svých postav obejít.

• Pro příběh jsem se snažila vybrat nějaká rumunská jména, která by se mi dobře psala a vám dobře četla. Takže se mi nějakou náhodou podařilo, že je většina jmen postav slovanského původu.

• Děj příběhu odehrávající se kromě tehdejšího Rumunska i v Uhrách mě popostrčil k dalšímu příběhu odehrávajícímu se přímo v nich a kde zase postavy hovoří maďarsky. Shodou náhod se jedná o dílko taktéž psané do ONC.

♦♦♦

Nic mě už ke svému dílku nenapadá, mám pocit, že jsem již vyjádřila vše, co jsem si zde v doslovu přála. Ale věřím, že by se toho ještě našlo mnoho.

Každopádně vám děkuji za čtení, hvězdičky, komentáře, a samozřejmě i trpělivost při mých prodlevách a potřebou si vše řádně promyslet.

A musím samozřejmě poděkovat i svému dítku, že se i přes nejrůznější peripetie provázející jeho vznik a vývoj nakonec vyklubalo na svět. Dokonce se i relativně zdárně dopsalo!

Než bychom se ovšem já a má knížečka rozloučily, rády bychom vám ještě ukázaly ilustrace vzniklé k tomuto příběhu včetně playlistu sestaveného speciálně pro Grófku.